Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Unstrung Heroes - Sklíčení hrdinové

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

snarry

Unstrung Heroes – Sklíčení hrdinové

Autorka: RaeWhit; Překladatelka: Patoložka; Beta-read: Claire

http://archive.skyehawke.com/story.php?no=13746

http://www.fanfiction.net/s/3609507/1/Unstrung_Heroes

Angst/Romance, slash

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by RaeWhit, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

PP: Děkuji moc Tessce za pomoc s překladem. Bez ní bych to jen tak nedala!

 

 

Bylo, nebylo, daleko předaleko v kouzelnickém světě stála socha hrdiny, pozlacená a pokrytá vzácnými drahokamy. Skrze nanejvýš nepravděpodobné přátelství s vlaštovkou byla nádherná socha hrdiny na svoji žádost rozebraná a podělená těm, kteří to potřebovali. Nakonec zůstala obnažená, zapomenutá a stala se tuctovou. V čase, kdy bylo hrdinovo dílo dokonané, byla už vlaštovka sama unavená a připravená se uhnízdit.

A i když zbytek světa viděl jen dvě opuštěné, úplně prázdné skořápky, ve svých očích si byly vlaštovka se sochou navzájem krásné. Nakonec to bylo to jediné, na čem záleželo.

Severus si ho prvně povšiml na konci týdne. Bylo tam mnoho lidí, kteří přicházeli a odcházeli – turistů, předpokládal – kterým ve skutečnosti nevěnoval moc pozornosti, dokud nějak nespustili jeho více než pětidenní radar.

Ten muž vždy sedával na stejné lavičce. Jedné, která stála trochu stranou, takže se o ni jen zřídka musel s někým dělit. Seděl shrbený nad svým papírovým pytlíkem s kusem chleba a krmil holuby, kteří ho obklopovali v úctyhodném počtu a sezobávali drobečky, jež jim házel.

Ale bylo tam ještě něco dalšího, co upoutalo Severusovu pozornost. Barva jeho vlasů, držení ramen, způsob, jakým seděl shrbeně na lavičce, zraněnou nohu nemotorně odloženou na stranu. V tom čase se Severus přesunul na bližší lavičku, aby upokojil svou zvědavost, což bylo v těchto dnech samo o sobě pozoruhodné, neboť zastával heslo: Žij a nech žít. Už měl jisté podezření, které se ovšem potvrdilo, když muž pozvedl tvář směrem ke slunci.

Byl to Harry Potter – s jizvou jedinou svého druhu, nezaměnitelnýma zelenýma očima a zrádně vystouplými lícními kostmi. Severus strávil velkou část svého života zíráním na tu tvář, aby ji okamžitě poznal, i když byla jizva napůl skrytá za vlasy, oči postrádaly svůj lesk a zdálo se, že jeho charakteristické rysy jsou poznamenané nemocí.

Samozřejmě byl také nakonec ovlivněn skutečností, že kdykoliv v předchozích dvou dnech vzhlédl, zjistil, že na něj muž zírá přes celé náměstí. A ačkoliv byla Severusova totožnost skrytá za dostatečným maskovacím kouzlem, z vědomí, že na sobě cítil jeho oči, se Severusovi zježily chloupky vzadu na krku. Náhle byl vděčný za maskování, i když to byl spíše zvyk, než nutnost, živený jeho přirozenou paranoiou.

Šestého dne, spíše ze zvědavosti než z čehokoliv jiného, vyhodil Severus ohryzek od jablka do koše a nenuceně se loudal Harryho směrem.

Harry věnoval Severusovi letmý boční pohled, když se usazoval na lavičku vedle něj, a pak, po chvilce váhání, vytáhl svůj sáček s kouskem chleba.

„Ne, děkuji, už jsem jedl,“ řekl Severuse suše.

Muž se zasmál, byl to ten jemně melodický zvuk, který si Severus pamatoval. Díval se, jak holubi v hejnu pokračují ve svém postupu vpřed a vzad, při každém drobku, který jim byl hozen.

 „Býváte tu každý den,“ pronesl Harry a nepodal to jako otázku.

 „Většinu dnů, jako vy,“ připustil Severus.

 „Někdy chodívám i jinam. Pokouším se trochu rozptýlit svůj chléb, ale park Victoria je můj oblíbený.“ Přivřenýma očima se zadíval na oblohu. „Brzy se začne ochlazovat. Potřebují vykrmit.“

Severus znal všechny odpovědi, ale stejně se rozhodl po nich pídit. „Mají štěstí, že mají takového zachránce.“

Trochu hořký smích. Pak Severus sotva uslyšel jeho slova. „Jo, pravda.“

Severus se zeptal, zvědavý, co mu řekne „Takže máte přes den volno? Práce na noční směny?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, nepracuji. Jsem invalida.“ Ukázal na hůl, která byla opřená hned vedle. A i když se Severus nevyptával, Harry dodal. „Pracovní úraz.“

 „Ach.“

Severus byl připravený, když se ho Harry zeptal na oplátku, stále házeje chleba. „A jaký je váš příběh? Máte volno nebo pracujete přes noc?“

Severus se popasoval se svou odpovědí. „Pro tuto chvíli jsem na podpoře. Trochu se mi vyhýbá štěstí, několik posledních let nebo tak,“ odmlčel se a dumal nad tím, proč cítí potřebu to vysvětlit. „Když nejsem v nějaké práci, bývám tady. Jsem rád venku, sleduji lidi…“ Hlas se mu vytratil.

„Já také,“ odpověděl prostě Harry a otočil pytlík dnem vzhůru, aby vysypal i poslední drobečky.

Severus se postavil a už se otáčel, když ho hlas za ním obrátil zpět.

 „Mimochodem, jsem Harry. Uvidíme se.“ Díval se na Severuse bez úsměvu.

Severus věděl, že je nezbytné lhát. „Steven. Najdu si vás.“ Pak se s pokývnutím znovu otočil a dbal na to, aby nevyrušil Harryho opeřence.

ooOoo

O několik dní nesmyslného tlachání později, během kterých se tematicky dotkli kolemjdoucích, omezování počtu holubů a povrchních komentářů o počasí, se jejich rozhovor nevyhnutelně posunul směrem k osobní rovině.

Přiznejme si pravdu, tohle bylo totiž přesně to, co pozvedlo Severuse z jeho vlastní osamocené lavičky: zvědavost. Neviděl Harryho od… no, Severus o tom dokonce i nerad přemýšlel. Četl Věštce, čas od času, a byl si dobře vědom toho, že Harry prakticky zmizel z povrchu zemského, no, minimálně z toho kouzelnického. Předpokládal, že o jeho místě pobytu něco ví jen pár vyvolených.

„Takže, proč nemůžete získat práci? Vypadá to, že jste dost chytrý,“ poznamenal Harry.

 „Měl jsem… povolání, ale…“ Z nějakého důvodu se Severus snažil o lhaní v co nejmenší míře. „Byl jsem podezřelý z… profesního pochybení. Takže jsem byl… propuštěn.“ Otočil tvář na stranu, zmaten z toho, že cítil stud, i když věděl, že by tam žádný být neměl.

Harry se ho upřímně zeptal. „A byl jste? Vinen, myslím?“

Severus zaskřípal zuby. „Ne, ale… no, je to složité.“

Muž se otočil zpátky ke svým holubům. „A kvůli tomuhle nemůžete najít práci? Protože tomu lidi věří?“

„Ano,“ odpověděl Severus znaveně. „Všechno, co jsem znal, bylo tohle… povolání. Ale teď vezmu, co se mi naskytne – většinou nekvalifikovanou práci.“ Nevěděl proč, ale cítil, že je důležité ještě něco dodat. „Bylo by jen ztrátou času hledat něco víc. Byly doby, kdy… jsem byl muž s…“ Skoro řekl s posláním, ale na poslední chvíli to zaměnil za, „…úmyslem.“ Neočekávaně zavřel ústa, rozzlobený sám na sebe, že toho tolik prozradil úplnému cizinci.

Vlastně ne, ne úplnému cizinci. Pomyslel si, že Harry a on kdysi sdíleli tohle všechno. Směr… úmysl… poslání.

 „Není to to samé jako u mě, ale myslím, že vím, jak se cítíte.“ Harryho oči po něm letmo střelily, než se zadíval na své boty. „Také jsem měl funkci… Někdo by řekl, že vrcholovou. Tu funkci jsem zvládl, ale skončil jsem s tímhle.“ Gestem ukázal na svou nešťastně pokřivenou nohu.

 „Jaký druh poranění,“ zeptal se Severus tiše.

Harry mu to vysvětlil. „Elektrotechnická nehoda.“ Severus si nemohl pomoci, ale musel obdivovat, že Harry vlastně použil nevinnou polopravdu, i když pominul tu část s kletbou.

ooOoo

Povídali si už po několik týdnů, odpoledne za odpolednem, přesunujíce se od britské politiky k místům, kam cestovali, až k místům, která by rádi navštívili, a celou tu dobu se vyhýbali méně bezpečným tématům, jako - kým jsou a odkud pocházejí - až se nakonec po oboustranném nevysloveném souhlasu dostali do takového bodu obeznámenosti, že bylo jen přirozené se zeptat.

 „Nemáte vůbec rodinu?“ zeptal se Severus a okamžitě si přál, aby tak neučinil, když uviděl ten výraz na Harryho tváři.

Harry udělal grimasu, a pak Severus fascinovaně sledoval, jak na její místo vklouzla maska lhostejnosti. „Žádnou. Rodiče mi zemřeli při automobilové nehodě, když jsem byl ještě dítě, takže jsem vyrůstal u tety, které se ta myšlenka právě moc nezamlouvala. Pak mě, když mi bylo jedenáct, poslali do internátní školy, kde jsem také neměl moc přátel – a s těmi několika, co jsem měl, jsem nezůstal ve spojení. Víte, jak to chodí. Život někam plyne, lidé se stěhují…“

Severus pocítil zcela iracionální, prchavé pobouření, že tento muž skončil vlastně stejně, jako začal – sám. Nijak rozdílně od jeho vlastního osudu, když nad tím teď tak přemýšlel.

„A vy?“ Slyšel Harryho hlas, jako by přicházel z velké dálky.

Severus zavrtěl hlavou. „Moji rodiče jsou také pryč. Dali mě do školy, stejně jako vás, protože jsem neměl žádnou rodinu. A moje práce – v té nebylo moc příležitostí pro přátelství.“ Polkl a hodil po Harrym pohledem, poprvé dumaje, co zatraceně sám sledoval touhle malou šarádou. „Vlastně,“ Severus cítil, že se musí přiznat, „jsem si jistý, že jsem nikdy neměl nikoho, koho bych mohl nazývat přítelem.“ Zaváhal, ale věděl, že někdo si zaslouží jeho úctu, a tak dodal: „Byl tu jeden, ale byl pro mě spíše mentorem než přítelem.“

„No,“ usmál se Harry. „Tři týdny povídání na lavičce, to už je na půl cesty k přátelství, nemyslíte?“

Severus mu věnoval nepatrný úsměv. „Přichází zima.“

ooOoo

„Zajímala by mě ta vaše jizva,“ řekl opatrně Severus, zatímco upíjel čaj, který Harry přinesl v termosce.

Harry pozvedl ruku a prstem se podvědomě dotkl jizvy, než se věcně zadíval na Severuse. „Nehoda.“

 „Musela být dost vážná,“ podotkl Severus.

Harry na něj pohlížel o vteřinku déle a Severus pocítil záblesk nevysvětlitelného strachu. Ale pak Harry sklonil svůj čaj. „Vlastně byla. Byla tam… úmrtí.“ Zarazil se.

 „Jistě jste byl odškodněn,“ naléhal Severus.

Muž pokrčil rameny. „Och, nemám finanční starosti. Ale peníze nejsou všechno.“ Jeho očí získaly sklíčený výraz, když si uvědomil, co řekl. „Bože, omlouvám se. Jsem si jistý, že kdybych se o ně musel strachovat, pak by důležité byly,“ zakončil kajícně.

Severus na to jen přezíravě mávnul. „Netřeba, chápu vás. Byl jste jen po právu odškodněn za to, co jste ztratil.“ Pak se odmlčel, než se odhodlal. „Hybnost vaší nohy.“

Ale Harry ztratil o hodně, o hodně víc. Severus přemítal, jestli se o tom zmíní.

Harry mu věnoval pousmání. „No jo, moje noha.“ Kousl se do konečku prstu, oči se zdály být na míle vzdálené. „Víte, nebyla to jen moje noha.“ Zavrtěl hlavou, a pak se na Severuse zadíval úplně utrápeným pohledem. „Domnívám se, že spolu s tím zemřela i jedna moje součást,“ zamumlal, „a je zatraceně obtížné přizpůsobit se té… ztrátě.“ Severus si chmurně povšiml záblesku něčeho temného v Harryho očích, ale pak to bylo ve vteřině pryč. Přemýšlel, jak by se s tím sám vyrovnával, kdyby ztratil svou magii…

ooOoo

Mluvili právě o školství, když se ho Harry zeptal. „Takže, ten mentor, kterého jste zmínil – byl to učitel nebo někdo, s kým jste pracoval?“

Severus byl vyveden z míry, ale s ohledem na to, jak ten starý muž ovlivnil jeho život, se rozhodl to překonat. „Vlastně obojí. Byl to trpělivý a laskavý muž, velmi moudrý – za většinu z toho, co jsem se naučil oceňovat, vděčím jemu. Pochopte, ne jen mou práci, ale to, co je v životě důležité, vlastnosti, které bych měl rozvíjet, věci, které bych měl brát na zřetel.“ Zarazil se a vnímal, jak si ho Harry soustředěně prohlíží. A protože by to Severus nikdy nikomu nepřiznal, zdálo se absurdní, že by to měl být právě Harry, komu se svěří, ale cítil podivné nutkání to vyslovit. „Byl jsem tam s ním, když zemřel. Byla to strašlivá zkušenost, jedna, o které se mi často zdává.“ Na okamžik svěsil hlavu, ale pak vzhlédl a zadíval se na Harryho. „Býval bych udělal cokoliv, abych mohl změnit ten den, ale byl jsem bezmocný.“ Polkl a na chvilku se odvrátil. „Je tolik věcí, na které jsem si měl najít čas a říct mu je.“

Zdálo se, že mužovy zelené oči přetékají soucitem. „Znám bezmoc. Ale pokud byl ten muž tak moudrý, jak říkáte, že byl, pak se domnívám, že to věděl…“ Natáhl se a poklepal Severusovi po paži. „Znám vás jen, jak dlouho, šest týdnů? Ale pokud já mohu říct, tak jste ho měl rád, a jsem si jistý, že on to věděl také.“

Severus byl téměř přemožen ironií toho všeho – Harry ho utěšoval ohledně Brumbálovy smrti, když jeho samotného to v tom čase značně sebralo. Ale ten pocit byl předstižen ještě znepokojivějším pocitem – vinou vyvolanou Harryho dalším slovy.

„Znal jsem někoho takového ve škole. Byl to ředitel a od té doby, co jsem byl svým způsobem sirotek, si mě vzal pod křídla.“ Harry se na něj smutně usmál. „Zemřel těsně před mým odchodem ze školy, ale stále mi někdy chybí. A jako vy - jsou věci, které bych si přál mu říct. Člověk nikdy neví, jak je čas krátký…“

Severusův výraz zjemněl. „Och, no, jak jste řekl, určitě to věděl.“

ooOoo

Severus měl čas od času po nocích nějakou práci. Nikdy nic důležitého, nikdy ne na dlouho. Ale i po těch nocích, kdy pracoval, přišel domů a vyspal se dopoledne, jen aby se pak kolem poledního vzbudil a odešel do parku Victoria, setkat se s tímto mužem, ve kterém nyní nalezl zajímavou společnost. Všiml si toho, že ačkoliv si povídali o osobních věcech, Harry se vždy zdráhal zacházet do podrobností. A Severus mu za to byl vděčný, ze zřejmých důvodů. Cítil všeprostupující útěchu ve vědomí, že ho někdo chápal, takže žádné detaily nebyly potřeba. Dva lidé, kteří sdíleli nezvyklé pouto běžných zklamání a tragédií, si nepotřebovali malovat žádné názorné obrazy.

Byl právě první listopadový týden a Severus si sám pro sebe zanadával, když uviděl Harryho povídat si s pěknou brunetkou usazenou na druhém konci jeho lavičky. Byla tam, když před hodinou přišel, a stále tam ještě seděla, živě si povídajíc se stejně zaujatým Harrym. Avšak odmítal pronikat do hlubin své rozladěnosti a spokojil se s tím, že si prostě kecne na svou lavičku. Povytáhl si límec proti chladu a rozhodl se počkat, až ta žena odejde.

Slyšel zvuk jejich hlasů, ale nechtěl se uchýlit k odposlouchávání, i když byl zvědavý více, než měl právo být, což mu vzápětí s mrzutostí došlo. Když si pak konečně stoupla a odešla přes náměstí pryč, Severus zůstal svědomitě sedět na místě, pohrávaje si s opotřebovanou vycpávkou svých rukavic. Vylekal se, když uslyšel Harryho hlas jen ze vzdálenosti necelých dvou metrů.

 „Stevene?“

Vzhlédl a pokusil se předstírat překvapení. „Harry, nechtěl jsem rušit…“

Harry se dokulhal těch několik kroků k lavičce, a pak dosedl vedle něj. „Och, Bože, přál bych si, abys to udělal. Málem mi vymluvila bubínky. Doufal jsem, že přijdeš a vysvobodíš mě.“

Netrvalo dlouho a byli hluboce zabraní do rozhovoru, jak se to běžně stávalo. Tentokrát se ovšem směr jejich hovoru stočil neočekávaným směrem a Severus zjistil, že je proti své vůli vyděšený.

„Mám na mysli, je to jen rozumná otázka, ne?“ zeptal se ho Harry. „Každý den vstaneš, jíš, donutíš se obléknout a jít ven, ale proč vlastně?“ Zavrtěl hlavou. „Takže jsem uvažoval, co by se stalo, kdybych to prostě jeden den neudělal. Kdo by si toho všiml?“ Zamračil se při pohledu na Severusovu tvář. „No ták, nemůžeš přece říct, že jsi nad tím nikdy nepřemýšlel.“ Dychtivě na Severuse hleděl, v očích mu hořela výzva.

Severus měl sto chutí právě teď zalhat, ne že by byl předchozí dva měsíce zásadně upřímný. No, minimálně, když přišlo na ty nejdůležitější věci, tak byl. „Přemýšlel jsem o tom,“ začal obezřetně, „ale nevěřím, že to ve mně je – být opravdu zoufalý.“ Věnoval Harrymu přísný pohled. „To, co jsi tu naznačil, mi zní jako zoufání, a to je jen krok od toho to opravdu udělat.“

Něco nečitelného přešlo Harryho tváří, než se naklonil blíž. „Můžeš mi zcela upřímně říct, že během toho všeho, čím jsi prošel, jsi nikdy nebyl zoufalý?“ zeptal se trochu nevěřícně.

„Možná jsem byl blízko,“ zamumlal Severus, když se krátce odvrátil, ale pak zjistil, že se na Harryho znovu dívá při zaznění jeho hlasu.

 „Hmm, to jsem si myslel.“ Harryho oči se pak rozzářily. „Neřekl jsem, že to udělám, jen že mi to občas přijde na mysl.“ Zadíval se na oblohu. „Ve dnech, kdy se slunce neukazuje, ve dnech, kdy nepromluvím s živoucí duší ani slůvko.“ Pak se na Severuse usmál. „Ve dnech jako dnes, kdy mě rozhovor s pěknou dívkou přiměje si uvědomit, jak osamocený jsem.“

Severus se pousmál, a pak se, navzdory tomu co věděl, stejně zeptal. „Byla hezká, takže sis od ní vzal číslo?“

Harry si odfrkl. „Ne, nevzal.“

Už si připravoval nějakou trefně ironickou odpověď, když ho Harry najednou překvapil tím, že mu položil ruku na tu jeho, ležící mezi nimi na lavičce. Severus ji neodtáhl, ale udiveně k Harrymu vzhlédl.

„Nezajímají mě ženy. Jsem homosexuál, o čemž jsem si jistý, že víš.“ Harry otočil jejich ruce, aby mohli proplést prsty dohromady, a potom se usmál, když Severus neodporoval. „Ne, že by to byla moje věc, ale ty jsi na tom stejně.“

Samozřejmě, že to Severus o Harrym věděl – celý kouzelnický svět znal pravdu dlouho předtím, než to Harry rozhodně vmetl tomu ďáblovi do tváře. Ale i tak, Severus byl ohromený, ne ze skutečnosti, že se ho Harry dotkl (ani si nevzpomínal, kdy naposledy to vůbec někdo udělal), ale Harryho nenuceností ohledně toho, že to oba o sobě věděli.

„Nerozumím,“ řekl, ne zcela upřímně. Ignoroval Harryho přiznání a adresoval svou otázku k druhé části toho prohlášení. „Jak… Kdy jsi to zjistil?“ zeptal se zmateně.

Harry mu věnoval vědoucí pohled. „Och, ani nevím. Někdy hned toho prvního dne. Byl to překrásný den a já jen žalostný, nesmělý samotář na lavičce v parku a ty sis mezi všemi vybral právě mne, ke komu sis sedl.“ Pokrčil rameny. „Mýlím se?“

Severus odpověděl bezprostředně: „Ne,“ věda, že se to jediné slovo vztahovalo k faktu, že si vybral Harryho, ale ne z toho důvodu, na který Harry narážel. Skutečnost, že byl ten muž gay, byla tou poslední věcí, o které tehdy přemýšlel, a to, že by to Harry odhadl u něj, viděl v ještě větší dálce.

Ale teď, když tu tak seděl a jeho prsty zůstávaly v tom sevření, zjistil, že nemá sílu je dát pryč. Byl to totiž hmatatelný důkaz, že tady v parku strávili měsíce, že mluvili o překážkách, se kterými se v životě museli vyrovnat, o snech, které se jim rozpadly pod rukama, o lidech, které ztratili, a pak dnes o beznaději, kterou se snažili držet si od těla. Měl dobrý pocit z toho fyzického propojení s někým, i kdyby tomu mělo být jen na jednu nebo dvě chvíle. Ale pak se Severus zachvěl, když si vzpomněl, že Harryho nezasvětil do té nejdůležitější části jeho osobnosti – a to, že je Severuse Snape.

Seděli takhle ještě skoro hodinu a Severus cítil, že to byl ten nejpoklidnější okamžik, který prožil za poslední roky. Věděl, že se schyluje k pohromě. Že nakonec přijde den, kdy bude muset za všechno zaplatit, ale protentokrát byl spokojený, že tento den ještě nenastal.

ooOoo

Později si Severus pomyslel, že tohle byl jejich poslední rozhovor, který vedli v tomto křehkém rozpoložení. Možná ho měla varovat ta závažnost tématu a nehlídaný přístup jednoho k druhému, anebo možná že ne – zpětný pohled byl téměř vždy vyzrálejší.

Severus mu věnoval pochybovačný pohled. „To je pošetilá otázka. Neříkej, že jsi o tom vážně přemýšlel.“

„Ale no ták, je to hrozně jednoduché. Neuvažuj nad tím do hloubky, prostě jen řekni to první, co tě napadne. Co by to bylo?“

„Pak bych musel říct peníze,“ pronesl Severus pomalu, a pak pozvedl ruku, tu, kterou nedržel Harryho. „Ne z toho důvodu, na který možná myslíš. Ne. Mám nějaké dluhy, které bych s velkým potěšením konečně splatil, vím o lidech, kterým bych s uspokojením pomohl.“ Viděl na Harryho tváři zmatený výraz, ale nebyla žádná možnost, jak to vysvětlit. Navzdory tomu, že nebyl vinen, cítil velké břímě odpovědnosti za ty zneužité Temným pánem a jeho přisluhovači. I když byla jeho účast zdráhavá a nutná, stále toužil to odčinit. Někdo to měl udělat už dávno, ale ač válka skončila skoro před deseti lety, věděl, že se mnoho rodin stále sotva protloukalo.

Polekaně vzhlédl, když si uvědomil, že se zasnil. Harry ho stále pozoroval, jeho tvář se mračila obavami. Severus se lehce zasmál. „Ach, jak jsi řekl – bylo to to první, co mi přišlo na mysl. Takže, jsi na řadě – jedna věc, kterou by sis přál. Žádné zábrany, žádné omezování skutečností.“

Zdálo se, že Harry nepotřeboval čas k odpovědi. Prozkoumal Severusovu tvář a pak řekl: „Moc.“

Severus okamžitě věděl, co to znamenalo, ale také věděl, že musí požadovat vysvětlení. „Kolik ti je, Harry?“ zeptal se mírně.

„Dvacet osm,“ pronesl Harry beze špetky vzdoru. „Nemyslím moc pro vládu či vliv. Jen mít prostě moc, abych mohl být tím, čím jsem byl. A ani to nebylo moc, abych byl upřímný,“ přiznal se, když se rozpačitě odvrátil.

 „Nežádáš mnoho,“ souhlasil Severus a jemně mu stiskl ruku. „Nedokážu si ani představit, jak těžké to pro tebe musí být- ztratit takovým způsobem část sebe sama.“

Harry na to odpověděl jen bezeslovným přikývnutím.

ooOoo

Když příště Severus dorazil do parku, počasí se viditelně ochladilo. Listy ze stromů už opadaly a vítr byl ostře mrazivý, jak povlával mezi troskami nyní pustých pěšin. Sedl si, třel si ruce o sebe a vrhal skoro každou minutu pohledy sem a tam po všech přístupových cestách. Po dvou hodinách čekání se toporně postavil a sklíčeně odešel do svého bytu.

Vrátil se následujícího dne, i toho dalšího, dokud nakonec neskončil týden a Harry se stále neobjevil. Severus nevěděl, co to bylo - ta emoce, kterou cítil. Ale kdyby byl přinucen k definici, pak by ji možná zaškatulkoval jako zklamání zabarvené obavami o Harryho zdraví, protože ten muž nebyl úplně v pořádku, že?

V pátek večer seděl sám ve svém malém pokoji a konečně uvažoval o tom, co to dělal – skrýval se před mužem, kterého sotva znal, a od kterého neočekával, že by byl bez sebe radostí, aby s ním navázal známost, natož že by s ním sdílel to, co měl, kdyby věděl o Severusově pravé totožnosti.

Z jeho strany to začalo jako prostá a čistá zvědavost, ale nyní to přerostlo do něčeho víc. Stali se dvěma osamocenými muži, kteří v tom druhém našli soucítící ucho, a teď, do zatraceného pekla a zpět, byl Severus rozrušený při představě ztráty tohoto křehkého přátelství vybudovaného na tekutém písku. Uvědomil si, že to je něco, co bude muset v blízké budoucnosti napravit, pokud toho muže ještě znovu uvidí.

A tahle poslední myšlenka, že možná promeškal příležitost říct mu pravdu, byla důvodem nahánějícím hrůzu. Harry byl jediný člověk na světě, se kterým Severus doopravdy mluvil o svém soukromí a předpokládal, že to samé platilo i o Harrym. Náhle bylo nesmírně důležité, aby Harry věděl, kým je, aby věděl, že všechny ty osobní myšlenky patřily Severusovi.

Nadešla sobota a byla úplně stejně studená jako ty předchozí, ale zimní slunce obdařilo město špetkou vřelosti – možná to nebylo ani znatelné, ale minimálně to vzbudilo dojem, že ten den nebyl až tak štiplavě chladný.

Severus se svědomitě trmácel do parku, znovu zklamaný zjištěním, že lavičky zely prázdnotou, ale i tak si sedl a rozhodl se, že na Harryho počká jednu hodinu. Přitáhl si kolem sebe svůj tenký kabát a držel kolena těsně u sebe, když tam tak seděl. Vítr se do něj opíral, jak svištěl parkem. Díval se na zem přímo před sebe, jen nejasně vnímal plynutí času.

Nakonec podle sklonu slunce, které se nořilo za stromy, věděl, že už dávno minula doba, kdy měl odejít. Postavil se na nohy, otočil se, aby sebral noviny, na kterých seděl, a když se obrátil zpět, Harry tam stál, přímo před ním.

„Harry,“ řekl zaskočeně a přemítal, jak mohl propást jeho příchod. Harry byl oblečený do tlusté bundy, jednou rukou v rukavici svíral svou hůl, druhou měl nenuceně zastrčenou v kapse. „Právě jsem chtěl odejít. Byl jsem tady každý den, ale…“ Zarazil se, nejistý co říct. Ty ne… Kde jsi zatraceně byl… Měl jsem o tebe strach… Či ještě skandálnější – Chyběl jsi mi.

Muž se na něj omluvně usmál, než vyndal ruku a mávnul směrem k parku a přírodě všeobecně. „Stává se to každý rok, když se ochladí. Zprvu nemůžu chodit ven… dokud si má noha nezvykne.“

„Ach, chápu. A teď…?“ zeptal se Severus, zatímco jeho tělem přešlo něco podobného úlevě. Úleva z toho, že vysvětlení bylo tak jednoduché.

Harry se usmál. „Zima pro mě není nejlepší dobou,“ odmlčel se, než věnoval Severusovi zkroušené pousmání. „Ale jsem na nohou a oblečený a venku, takže to je začátek.“ Chvilku tak jen rozpačitě stáli, než Harry váhavě pronesl. „Koukni, nešel bys někam? Ty jsi možná dostatečně ošlehaný větrem z té lavičky, ale já si nejsem jistý, že bych to zvládl.“

Severus se zamračil, jak nad tím přemýšlel. „Dobře, můžeme zajít do té kavárny tady na rohu, jestli chceš.“ Vykročil směrem k východu, ale Harry zvedl ruku.

„Počkej, kdyby ti to nevadilo, a já vím, že je to ode mě troufalé, ale co kdybychom šli zpátky ke mně? Je to docela blízko. Můžu si tam natáhnout nohu a udělat si větší pohodlí.“ Díval se na Severuse nejistě. „Myslím tím, pokud je to v pořádku,“ zamumlal.

Severus musel skrýt svůj údiv nad tím, že Harry byť jen uvažoval o pozvání cizince… Ale ne, on vlastně nebyl cizinec, že? Strávili spolu měsíce, poznávali se, sedávali bok po boku na lavičce v parku. Bylo to zcela logické, odůvodnil si. „Dobře, pokud jsi si jistý, že jsi v pořádku. Možná by byl lepší nějaký jiný den.“

Harry zavrtěl hlavou. „Budu jen rád za společnost. Byl to osamělý týden,“ přiznal, a pak se kousl do spodního rtu a barva mu zalila tváře. „Vezmeš mě za ruku?“ zeptal se a Severus měl dojem, že je to ta nejpřirozenější věc na světě – vzít za ruku muže, kvůli kterému právě strávil šest odpolední vysedáváním na stráži.

Pomalu prošli parkem, pak dolů ulicí a nakonec zabočili do druhé vlevo, zatímco si během chůze povídali o uplynulém týdnu. Ten Harryho byl plný televizních pořadů a knih, Severusův pak převážně vtipných příhod z posledního nočního zaměstnání.

Severus sledoval, jak Harry zkušeně stoupá vzhůru po schodech poměrně dobře udržované budovy, umísťoval svou hůl vždy o schod výš a užíval ruku držící zábradlí, aby se přitáhl nahoru. Ve výtahu stáli mlčky bok po boku, jako by tam s nimi byli namačkaní další nájemníci. Následovala dlouhá chodba vyložená drahým kobercem, než je Harry nechal vejít do svého bytu poté, co odemkl klíčem.

Když byli uvnitř, Severus si nemohl pomoci a musel podotknout: „Velmi pěkné. Ujišťuji tě, že můj byt zevnitř nikdy neuvidíš.“ Věnoval chvíli, aby se rozhlédl, všímaje si obrazů na stěnách, falešného krbu a přitažlivé měkkosti pohovky a křesel. „Kolik místností?“ zeptal se, když si svlékal kabát a koutkem oka zachytil velkou, přetékající knihovnu na konci místnosti.

Harry ho pozoroval a ve tváři měl výraz pobavení smíšený s obavami. „Šest. A koupelnu nepočítám,“ odpověděl, když přebíral Severusův kabát. Pak pokynul k pohovce. Oba se usadili do rohů, tvářemi v sobě, Harryho noha natažená mezi nimi.

Severus znovu přeběhl očima po místnosti, než skončil na muži, který se na něj soustředěně díval.

 „Je to přiměřené,“ řekl mu Harry.

Severus si odfrkl. „Je to více než přiměřené. Je to… tvoje,“ řekl nakonec.

Harry ho chvíli studoval a intenzita toho zkoumání byla Severusovi nepříjemná, protože to vypadalo, jako by se mu Harry pokoušel číst myšlenky a snažil se rozhodnout co říct dál.

„Možná to bude vypadat jako zcela mimo mísu, ale chci to říct, tak mě vyslechni, ano?“ Harryho hlas neměl svůj obvyklý tón a Severus usoudil, že to bylo napětí, které v něm slyšel.

 „Dobře, pokračuj,“ pronesl Severus opatrně.

Harry si rukama nervózně pohrával s okrajem svého svetru. „Přemýšlel jsem o tom celý týden a vím, jak divně to může znít, takže jsem to nechtěl udělat, ale pak, když jsem tě dnes uviděl, no, prostě mi to dává smysl, ačkoliv ty si to možná myslet nebudeš.“

Severus na něj zíral, obočí spojená u sebe, takže se do toho Harry ponořil. „Mám tenhle celý, obrovský byt jen pro sebe a je to plýtvání, vážně. Takže jsem uvažoval, že možná, kdybys měl zájem…“ odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Mohl by ses sem nastěhovat jako můj spolubydlící. Pochop, pomohl bys mi tím. Musím platit někoho, kdo uklízí, kdo nakupuje, či mi dokonce čas od času pomůže se sebou samým. Takže, říkejme tomu vyrovnání,“ zarazil se při pohledu na Severusovu tvář. „Urazil jsem tě, že ano? Nemyslel jsem to jako milodar či něco tak hnusného.“ Obličej mu zčervenal. „Nejsem zcela upřímný. Nikdy jsem nic takového nikomu nenabídl. Jen tobě,“ zamumlal a odvrátil pohled.

Severusovi se nedostávalo slov, z několika důvodů, a nejmenším z toho všeho byl ten, kým doopravdy byl. Musel uznat, že kdyby byl Harry kdokoliv jiný, pak by tu nabídku vážně zvažoval. Ale teď zjistil, že se nachází v nezáviděníhodné odmítavé pozici a nebyl schopen Harrymu po pravdě říct proč. A to ho trápilo, popuzovalo, ne, pokud by měl být upřímný, bylo to naprosto ubohé. Sám se do této nepříjemné situace dostal a nyní za to budou oba nuceni zaplatit, i když si přiznával, že kdyby Harry věděl, kým je, pak by tady s největší pravděpodobností vůbec neseděli, natož aby se mu dostalo takovéto nabídky.

Harry výhodně využil jeho zaváhání a posunul se po délce pohovky směrem k němu, jeho noha nyní volně visela přes okraj. Když se Severus otočil kvůli tomu pohybu, stalo se to dřív, než by dokázal protestovat… Ne, že by snad chtěl, když o tom o chvíli později uvažoval.

Harry se sklonil, až dostal svou tvář na dosah té Severusovy. „Tohle jsem chtěl udělat už tak strašně dávno.“ Zkrátil tu vzdálenost a jejich rty se setkaly, Severusovy okamžitě nevysvětlitelně odpověděly. Položil Harrymu ruku na zátylek, toužil si ho rychle přivlastnit, zatímco drancovali svá ústa. Bylo to bádání vřelé a vlhké, hladové a sladké, protkané zoufalstvím, a ano, také hořkostí. Severus cítil tohle všechno, jakmile se ten pocit jazyků a rtů smíchal s tím vším, co věděl o tomto křehkém a přesto houževnatém muži. Když se nakonec oddělili, Severus zjistil, že se Harrymu nedokáže ani podívat do tváře - tak strašný to byl pocit, že ho zneuctil. Dovolil Harrymu, aby políbil někoho, koho nikdy neměl. Kdyby jen věděl…

Ruka se k němu natáhla a zvedla mu bradu, takže Severus neměl jinou možnost, než se setkat s těma zářivýma zelenýma očima. „Nemyslel jsem to tak, že bych chtěl ovlivnit tvoje rozhodnutí, a samozřejmě to není součástí dohody, pokud bys souhlasil…“ Harry prozkoumával Severusovu tvář, než spustil ruku. „Vím, na co myslíš,“ řekl měkce, nedovoluje Severusovi se odvrátit.

 „To v žádném případě nemůžeš,“ zamumlal Severus zkroušeně.

Harry mu věnoval tajemný úsměv. „Rád bych to udělal znovu, ale…“ Natáhl se a přejel mu rukou skrz vlasy na spánku, pak prsty sklouznul na jeho tvář, než lehce špičkami vysledoval cestu jeho rtů. Očima se vrátil zpět, aby se střetl se Severusovými. „Ale… rád bych to udělal bez toho maskování, Severusi,“ dokončil tiše.

Severus cítil, jak mu z tváře odtéká všechna barva, když v mysli zpracovával ta slova. Pak nebyl na okamžik schopen popadnout dech či dokonce promluvit, jak mu srdce nepřirozeně bušilo v hrudi. Harry ho pozoroval, jak sám se sebou zápasí, a pak znovu pronesl to těžko uvěřitelné slovo. „Severusi?“

Severus nakratinko zavřel oči, jak mu myšlenky v hlavě běžely o závod. Kdy? Jak? Proč nic neřekl? Pak nechal z plic uniknout dlouhý úlevný výdech, takový, který zadržoval měsíce, a pak zamumlal: „Finite Incantatem.“

Pocítil bezděčné zachvění, a pak opětovně otevřel oči, jen aby se setkal s očima, které ho stále sledovaly, čekaly… Otevřel ústa, aby promluvil, ale Harry se znovu pohnul a tentokrát to byl pravý a prostý, majetnický, horečný polibek, který se přesunoval na hrdla, a pak znovu na ústa toho druhého, obepínající jazyky a rty, lapající po dechu a sténající, smíšený se slinami a po krátkém oboustranném kousnutí dokonce i s krví, jak si Severus uvědomil.

Když se odtáhli tentokrát, nestál mezi nimi žádný stud, žádný pocit provinění, a Severus, stále ještě ohromený, hleděl na Harryho zlíbanou tvář. „Nechápu. Věděl jsi to, ale pak proč jsi to…?“ Severusovi se rozšířily oči, jak přemýšlel. Jeho mysl se to snažila zběsile vyřešit. Uvažoval o všech setkáních na lavičce - o čem tam pokaždé mluvili, jak spolu jednali, kdy a jestli Harrymu poskytl nějaké vodítko… A pak pronikl jeho myšlenkovým chaosem hlas.

 „Severusi?“

Probral se do přítomnosti, a pak si uvědomil, že mu Harry lusknul prsty před obličejem. Zatřepal hlavou a ohrnul na Harryho rty. Chtěl se cítit uraženě, ale věděl, že nemá žádný logický důvod pro takový pocit, když to byl vlastně on, kdo začal hrát tuhle frašku. „Kdy jsi to zjistil?“ pokusil se nakonec vyslovit.

Harry se na něj zadíval hodnotícím pohledem. „Hned ten první den. Hned poprvé, když jsi otevřel pusu. Řekl jsi: Ne, děkuji, už jsem jedl.“ Harry se na něj usmál. „Tvůj hlas nebyl úplně stejný, ale i tak. Monotónně jsem ho poslouchal celých šest let.“ Potom se hlasitě rozesmál. „A vezmeme-li do úvahy, co jsi řekl – byl jsi to prostě… ty. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a přišel jsem na to – tvůj hlas a sarkasmus tě prozradili.“ Pak se jeho úsměv vypařil. „Bylo jasné, že nechceš, abych věděl, kdo jsi, tak jsem to respektoval.“

„Proč? Proč ses vůbec staral? Myslel bych si, že mě spíše vystrčíš z lavičky,“ přiznal Severus vyvedený z míry.

Harrymu se zvedly koutky úst. „Byl jsem v pokušení, když jsem si nejprve myslel, že si se mnou asi jen hraješ.“ Pak tázavě zvedl hlavu. „Ale tak to nebylo, že? Myslím, že jsi byl prostě zvědavý a po tom prvním dnu to tak bylo i u mě. Mám pravdu, že? Byl jsi zvědavý.“

Severus cítil, že vzhledem k okolnostem musí s pravdou ven. „Ano, nejdřív jsem byl zvědavý, ale pak…“ odmlčel se, když viděl ten záblesk v Harryho očích, a tak v odezvu přikývnul, „…pak se staly ty další věci. Zajímal mě tvůj pohled, cítil jsem jistou empatii pro tvoje životní zkušenosti, jako bych je s tebou sdílel, alespoň část z nich.“ Měl tolik slušnosti, aby zčervenal. Vzpomněl si na své pocity, když poslouchal, jak Harry sděloval své nejhlubší myšlenky úplnému cizinci. Sám sobě přiznával, že by něco takového nikdy neudělal, kdyby znal Harryho totožnost. Od samého začátku mu Harry ukázal, zač je toho loket, obrazně řečeno. Jen on, Severus, neměl ani zdání, že o tom Harry celou tu dobu věděl.

 „A?“ Harryho hlas ho znovu stáhl zpět z úvah.

Severusovy oči zostražitěly. „A… nejsem si úplně jistý proč, ale začal jsem se na ta odpoledne strávená v parku těšit. Když jsem to zjistil, ochromilo mě to, ale už bylo pozdě ti říct, kdo jsem. Nebyl jsem si příliš jistý, co s tím dělat, ale bezpečně jsem věděl, že ty…“ zarazil se, a pak zavrtěl hlavou a odvrátil se.

„Že budu reagovat přehnaně, posedne mě záchvat vzteku a řeknu ti, abys šel pryč a už se nikdy nevrátil?“ Jakmile Severus přikývl, aniž by se na něj podíval, Harry pokračoval. „Ty jsi směrem ke mně necítil žádné nepřátelské pocity, ale očekával jsi, že já k tobě ano? No, to je všechno stejně bezpředmětné, že? Věděl jsem to od počátku, a pokud jsem ti to hned nevmetl do tváře, pak si nemyslím, že bys později mohl říct cokoliv, čím bys mě přinutil to udělat někdy potom.“ Jeho hlas se stal něžným. „Takže jsi v tomto ohledu z obliga. Mohl jsem tě tak oslovit, kdykoliv jsem chtěl, ale… začal jsem se na to těšit stejně jako ty.“ Zastavil se a Severus věděl, že čeká na něj, aby pokračoval, a tak tak učinil.

„Přátelství, a jak jsi řekl, prostá útěcha z vědomí, že si jeden člověk na tomto mizerném světě všimne, když nevstaneš, nejíš, neoblékneš se…“ Viděl Harryho úsměv. „…nejdeš ven. Bylo to všechno z toho a ještě mnoho dalších věcí, které jsem o tobě přednedávnem pochopil úplně poprvé,“ skončil a potěšilo ho, když se Harry natáhl, aby ho vzal za ruku a propletl jejich prsty.

„U mě je to stejné,“ řekl Harry. „Ani nebudu zabíhat do všech těch věcí, které mi běžely hlavou… Jak to bylo divné, že mluvím právě s tebou, naslouchám ti, těším se, že tě každý den uvidím. Jsem si jistý, že jsi to cítil také tak.“

 „Chvíli ano,“ odpověděl mu Severus. „Ale ne moc dlouho. Ty poslední týdny vůbec.“

Harry přikývl, pak se odmlčel, stejně jako on, než se zhluboka nadechl. „Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, abys zůstal. Jsem velmi bohatý muž, Severusi, a co se stane s tím vším, až budu pryč? Dokonce o tom nerad byť jen přemýšlím.“ Naklonil se k němu a jednou rukou se zachytil Severusova ramene.

„Ale zrovna jsem přemýšlel, co bychom mohli udělat – všechny dluhy, které jsi chtěl splatit, ty rodiny, které jsi zmínil, že potřebují pomoc. Já na to nemám možnosti, fyzicky, ale ty ano.“ Při pohledu na výraz čirého zmatení na Severusově tváři jemně dodal: „A mimoto, kdybys tady byl, byla by tu znovu magie. Ne moje,“ doplnil posmutněle, „ale cítil bych se dobře jen pro její přítomnost, a tvojí s ní.“

Znovu se posadil a na tváři měl spokojený výraz. „Myslím, že by to byl příhodný konec pro nás oba – takový, který by způsobil v kouzelnickém světě šok, kdyby se to dozvěděli, ale ať jdou do řiti.“ Nechal Severusovi chvíli na rozmyšlení, než se nakonec zeptal: „Co říkáš?“

Vskutku, co mohl říct? Bylo to skandální, bylo to nemyslitelné, ale Severus v jádru srdce věděl, že měl Harry úplnou pravdu. Zvedl oči, aby se setkal s těma zelenýma. „Dobře, souhlasím. Ale nebude to jednoduché – já jsem parchant a ty neuvěřitelně tvrdohlavý. Není to nejlepší dohoda na světě a jistě pozvedne mnoho obočí, to jsem si jist, ale jak jsi ty tak taktně podotkl, ať jdou do řiti,“ řekl s tichým důrazem, těše se z pohledu na čiré potěšení v Harryho tváři.

Harry se hlasitě rozesmál a Severus se k němu brzy přidal. Harry mu věnoval rychlý pohled. „Vypadáš lépe, než jsem čekal. Přibylo ti několik šedivých vlasů, ale celkově jsi stále ten stejný Severus Snape.“ Znovu se začali smát, a když se nakonec zastavili, Harry k němu zvedl ruce, v očích se mu zablýskalo. „Když už jsme u těch řití, vezmi mě teď do postele, Severusi.“

ooOoo

Zlehka se pohybovali v přikrývkách, a ačkoliv se Severus snažil být opatrný a jemný, zjistil, jako by Harryho zranění na tomto šest krát deset metrů velkém světě z velké části prostě neexistovalo. Nespěchali, dotýkali se rukama jeden druhého, poprvé cítíce kůži, s úžasem ochutnávajíce skrytá místečka, tiše šeptajíce, a jak se vášeň stupňovala, pronášejíce mezi vzdechy a steny jména toho druhého.

Když se Severus nakonec vnořil dovnitř, rozechvělý z úsilí o sebekontrolu, když ucítil, jak mu dal Harry nohy kolem pasu, aby ho dostal ještě blíž, když oba pocítili ten rytmus, který vzrůstal a zrychloval se, aby je dostal ke zdrcujícímu završení, pak oba konečně věděli…

Že mohli třeba zmizet či být mrtví, jak se mnozí domnívali, ale pro Severuse a Harryho, po dlouhé bolestné cestě, byli konečně naživu a opravdu doma.

Osud, který požadoval tolik a zanechal tak málo, se usmál a rozhodl se, že jim věnuje jednoho druhému.

KONEC

Komentáře   

 
0 # Tarja 2012-11-02 06:50
Uff, tak tohle bylo velice emotivní. Takové dvě spřízněné duše. Líbilo se mi to hodně a určitě si to přečtu zas... přišlo mi to jako takový "zázvorový čajíček" v těchhle podzimních, pochmurných a upršených dnech. Holky, velké DÍKY za něj ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-02 07:55
Tak to je moc dobře:-) Dělala jsem si z toho trcohu legraci - ta lavička a holubi... Ale mám ten příběh moc ráda. Takový jiný, smutný a přece ne... Děkujeme za komentík!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # kali 2012-11-02 07:26
Tohle byla naprostá síla,neskutečná bouře pocitů,skvělý výběr
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-02 07:56
Ano, to bylo. Děkuji za komentík, mám tu povídku ráda...
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Slimča 2012-11-02 09:07
Rea byla jednou z prvních autorek, které jsem od A do Z přelouskala v originále. Na tuhle povídku si vzpomínám a moc ti děkuji za její překlad. :-) Jsi prostě šikulka! ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-02 09:21
Já jsem od ní vlastně nic jiného nečetla. Jen tohle, a pak sleduji Vnímavou zahradu. Její sloh je docela těžký (pro mě), ale styl úžasný. Děkuji, Slimčo:-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Mája 2012-11-02 09:50
Věřím, že tohle muselo být opravdu těžké přeložit, Pat. Je to tak nabité emocemi, vnitřním napětím. Tak krásné... A hlavně to není zdaleka tak smutné, jako Vnímavá zahrada. Díky za tuhle povídku. Bude mi ještě dlouho viset v hlavě a zrát...
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-02 09:56
Ano, bylo, nadávala jsem u toho jak špaček, ale stálo to za to. Mám ji moc ráda. Zase jeden dobrý konec...
Zahrada je sice smutná, ale stejně z ní mám takový příjemný pocit.
Děkuji moc, Májo, jsem ráda, že se ti líbila:-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # denice 2012-11-02 10:14
Nádherná povídka, přesně se hodící do melancholického dušičkového počasí. Dvě osamělé duše se setkaly a já jsem moc ráda, že konec je jiný než ve Wildově Šťastném princi.
Díky.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-02 10:23
Och, tak další kousek skládačky se jménem Oskar Wilde zapadl na místo, díky!
A vlastně máš pravdu, přesně se do tohohle počasí hodí:-) Děkuji za komentář!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2012-11-02 10:53
To bylo... nepopsatelné. Smutné i veselé, nádherný hořkosladký příběh o tom, jak dvě ztracené duše našli klid. Když čtu takovéhle překlady, tak mě neuvěřitelně štve to, že můj mozek odmítá jakýkoli cizí jazyk. Díky moc!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-02 11:29
Každý máme něco... A pokud nemáš vlohy právě na tomhe, pak je tu někdo jiný, aby ti to zprostředkoval: -) Je to krásný příběh a jsem ráda, že se ti líbil:-) Děkuji!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Claire 2012-11-02 11:50
Skvostný příběh, tak nějak vhodně zapadající do dnešního vzpomínkovo-pře mýšlivého dne. Naděje pro pochroumané duše není nijak násilně a prvoplánově vnucována, přesto je přítomná...příb ěh zahřeje, pohladí po duši a někde zůstane uložen.
Když se tak zamyslím, tak s největší pravděpodobnost í spolu s Princem ovlivnil směr mých úvah při tvorbě ty-víš-čeho. Docela určiě, protože jsem ho betovala dřív, nežli povstal celý nápad s.... ;-)
Neber to jako provokaci, ale vážně už od této autorky nebudeš nic překládat? :-* ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-02 12:08
Člověk nikdy neví, ale je pravda, že jsem od ní nic jiného nečetla, takže uvidíme:-)

Pravda, a to jsem tak dlouho přemýšlela, kam ho zasadit a nakonec to vyšlo tak pěkně...
A že tě ovlivnil při tvorbě já-vím-čeho i když vlastně nevím čeho? Každý je něčím ovlivněn a pokud se ti směr tvých úvah líbí, pak jsem jen spokojená:-)

Děkuji za komentík!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Alissea 2012-11-02 12:55
tak tahle povídka mě fakt dostala :cry: úžasné, plné emoci, empatie a dvou zraněných, kteří najdou v sobě lék
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-02 13:06
Ano, díky za to, že se ten lék dá nalézt:-) Děkuji za komentář!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Sitara 2012-11-02 17:24
Krásná povídka, ale je mi z ní tak nějak smutno, i když skončila dobře...
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-02 17:29
Hmm, no takhle se já cítím celý den:-) A nevím proč... Děkuji za komentík!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Sitara 2012-11-02 22:13
Já to s oblibou svádím na počasí...asi podzimní nálada...
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # kamci 2012-11-04 16:56
ach... nádhera
po všech těch letech samoty, po tom co pro všechny udělali a oni se od nich odvrátili teď mají jeden druhého a svět ať se jde klouzat.Ti dva si své štěstí zaslouží.
krásná povídka
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-04 20:05
Och, krásné shrnutí. Děkuji!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lady Corten 2012-11-07 09:31
Krásná povídky. Jsem moc ráda, že se ti dvy našli. Zaslouží si jeden druhého. Bylo by od osudu nespravedlivé kdyby je nechal po zbytek řivota samotné. Na začátku povídky jak severus pronesl: „Ne, děkuji, už jsem jedl.“ jsem si říkala, tak a prozradil ses Seve, teď tě musel poznat i s tím kouzlem, ale pak se to trochu tvářilo, že ne a pak nakonec přeci jenom ho tím opravdu poznal, což mě velmi pobavilo. Děkuji za tuto úžesnou jednorázovku Pat. :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2012-11-07 09:36
Velmi dobrá intuice, má lady:-)
Měla jsem tu povídku vyhlídnutou už dlouho, ale znáš to, než se k tomu člověk dostane... Ale je to takový něžný příběh, že jsem neodolala a vlastně se do nynější atmosféry i hodí:-)
Děkuji!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # mamba 2013-01-06 17:32
Hmmm, tak jen jedno slovo: splynutí :P díky moc za překlad
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2013-01-06 21:22
Velmi zvláštní povídka, ale pro mě velmi krásná a oblíbená:-) Děkuji za komentík!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Eňa 2013-04-26 23:00
Toto bolo úžasné. Neskutočne to so mnou pohlo. Nemala som ďaleko k slzám... i keď za to asi čiastočne mohlo "You raise me up" od Celtic Woman. Ale aj tak. Nemám slov. Toto človek musí prečítať a precítiť. Nádhera. Krása. :heart: :heart: :heart: :heart: :heart: :heart: :heart: :heart: :heart: :heart: :heart: :heart: :heart: Ďakujem Ti, Pat, za preklad.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2013-04-28 16:35
Ano, pro mě to byla láska na první slyšení (slyšela jsem to nahrané jako pod!fic). Děkuji moc za komentář!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # P. 2014-06-28 11:51
Jů! Moc pěkná povídka. Jsem ráda, že ho Harry hned poznal a že se tedy nezabili.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Karla M. Bednářová 2015-08-17 21:31
Děkuji za překlad! Celkově se mi povídka líbila. Na mě osobně působila tklivě a smutně, ale u životních osudů válečných veteránů se to dá předpokládat. U těch laviček, krmení holubů a pozorování cizích lidí na mě padl trochu splín; snad takhle nikdy neskončím...
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1640
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3442872
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz

 

   

Všechna práva vyhrazena Patoložce. Stránky vznikly v roce 2012. Kontakt: patolozka86(at)gmail.com