Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

The Prince’s Bride – Princova nevěsta

Hodnocení uživatelů:  / 9
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

princess bride

 

The Prince’s Bride – Princova nevěsta

 

Autorka: suitesamba; Překlad: Patoložka; Beta-read: Rowana

Snarry, Humor, Romance, rating PG (kvůli přílišnému líbání)

http://snape-potter.dreamwidth.org/654452.html

Popis příběhu: Hugo Weasley je nemocný a nemůže svou sestru Rose doprovázet na Příčnou ulici, kam si jde vybírat hůlku. Ještě štěstí, že přijde dědeček Arthur a přinese si s sebou speciální knížku ke čtení. Ta knížka se jmenuje Princezna nevěsta, a třebaže vůbec nepojednává o strýčcích Harrym a Severusovi, Hugo by musel být blázen, aby neviděl očividné souvislosti.

Rozsah: 5500 slov

PP: Ačkoliv toto není ani Sherlock BBC ani johnlock vůbec, překlad této povídky je takový můj dárek pro Sherlock a TJLC komunitu u příležitosti premiéry čtvrté série seriálu (tedy zejména pro ty jedince, kteří se rozpínají do Sherlock BBC i Harry Potter světa). Myslím, že všechny zainteresované osoby budou vědět proč. A vy, kteří ne, vy si třeba můžete užít příběh o tom, jak se vlastně doopravdy dali dohromady Harry Potter a Severus Snape (opět).

Upozornění: Před čtení je vhodné Princeznu nevěstu vidět, nebo ji alespoň mít v paměti. Vážně;-)

 

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by suitesamba, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Princova nevěsta

„Nechci tu zůstat s dědou. Je starý a nudný!“

Hugo Weasley, ještě ani ne devítiletý chlapec, složil ruce na hrudi a pohlédl na svého otce vyloženě zlostně.

„Tvůj dědeček není nudný. Obvykle jsi celý bez sebe, abys ho viděl. Zlobíš se jen proto, že nemůžeš jít s námi.“

„A proč nemůžu?“ zakňučel Hugo.

Ron obrátil oči v sloup. „Celou noc jsi zvracel, pořád ještě máš horečku a dneska jsi nesnědl nic víc než kuřecí vývar a ještě se musíš ptát? Dědeček nám prokazuje velkou laskavost, když se sám vzdává možnosti jít na Příčnou ulici.“

„Ale já tam chci jít!“ Hugova tvář začínala nabírat odstín jeho vlasů. „Chci Rose pomoct vybrat její hůlku! A tys mi to slíbil!“

„To hůlka si vybírá čaroděje, ne naopak,“ odpověděl Ron takovým tónem, který dával znát, že už tu samou větu pronášel několikrát. „Všechno tohle víš – byl jsi přece minulý rok s Jamesem – pochybuji, žes na to zapomněl. A Rosinu hůlku uvidíš, jakmile se vrátíme. Nezapomeň, že ji ještě ani nemůže používat.“ Což je rozhodně dobře, pomyslel si.

„Ale tátiiii!!!“

„Hugo, chceš, abych za tebou sem nahoru poslal mamku?“ varoval ho Ron. Zcela očividně totiž nastal čas na silnější kalibr.

Hugo sebou hodil zpátky na postel tak teatrálně, až zaduněla, a pak si založil ruce na hrudi a zatvrzele vyplazil jazyk.

„Dobře. Tak tedy zůstanu. Ale radost z toho nemám žádnou.“

Ron mu laskavě pocuchal vlasy, zatímco se na něj chlapec stále mračil. „Dědeček je dole a čeká, až bude moct jít za tebou,“ řekl mu. „Jo a přinesl ti nějakou speciální knížku na čtení.“

Hugo obrátil oči v sloup a dokonale tak napodobil svého otce. „Doufám, že nebude o líbání,“ upozornil ho.

„Ne ve všech knížkách je líbání,“ odpověděl Ron s úsměvem. „A tuhle vybrala tvoje mamka. Líbila se jí už, když byla malá. Tak myslím, že tam v tom případě moc líbání nebude, co myslíš ty?“

Hugo si jen povzdechl. Táta měl pravdu. Pokud to byla mamčina knížka, tak to asi vůbec nebude o líbání. Spíš to bude o velkých slovech a hodně málo možnostech k boji.

ooOoo

„Princezna nevěsta? Nevěsta? Ta knížka je o holce?“ Hugo s hlavou a rameny podloženými třemi polštáři a prošívanou dekou vytaženou do podpaží se do dědečka Arthura zabodával pohledem.

„Ano, tedy ve skutečnosti ne,“ odpověděl Arthur. „Ta knížka je o princezně, která velice milovala muže, jenž byl její spřízněnou duší, ale vzala si prince, protože si myslela, že je její pravá láska mrtvá. Ale obsahuje všechny formy nebezpečných dobrodružství a těsných úniků před smrtí, na které je možné přijít.“

Hugo se na Arthura díval nedůvěřivě. „Vážně?“

„Vážně. Tvoje mamka mi o tom vyprávěla. A jsou tam nepřátelé a obr a piráti a…“

„Piráti?“

Arthur se usmál. „No, raději začneme. Je to poměrně dlouhý příběh, ale je v něm plno dobrodružství.“

„A bojování?“ Hugo stále vypadal nepřesvědčeně. Když přišlo na knížky, mamce právě moc nevěřil. Většinou se tam totiž snažila nacpat něco naučného. „Souboje?“

Arthur se na svého vnuka přívětivě usmál. „Plno bojování,“ ujistil ho.

„A co líbání? Je tam nějaké líbání? Nemám ho rád.“

„Když najdu nějaké líbací části, tak je přeskočím,“ slíbil mu dědeček.

„Ale nebudeš se je tam pokoušet propašovat, když si budeš myslet, že nedávám pozor, že ne?“ ozval se Hugo.

Arthur si povzdechl. „Ne, Hugo, nebudu.“ A pak otevřel knížku a pohlédl na něj. „Ale teď dávej pozor – nechceš přece přijít o ty nejstrašidelnější části, že ne?“

Načež začal číst.

ooOoo

„Buttercup?“ zvolal Hugo. „To je ale vážně blbý jméno.“

Arthur přimhouřil oči. „Hugo?“ varoval ho.

„No dobře,“ vzdal se chlapec, „tak hloupý. Je to vážně hloupý jméno.“

„Je to květinové jméno. Stejně jako Rose. Nebo Lily,“ vysvětlil Arthur.

„Ale Rose a Lily jsou moc pěkný jména. Buttercup ani nezní jako skutečné jméno.“

„Jestli chceš, tak ho při čtení změním na jiné. Co třeba Moly?“

„Moly? Ale tak se jmenuje babička. Nemůže to být Moly.“

„Hmmm… tak co třeba Tupohlavka?“

Hugo se zakřenil.

ooOoo

„Počkej – přestaň. Dědo!“

Arthur vzhlédl od knížky. Hugo vypadal zneklidněně.

„Westley zní jako Severus.“

„Vážně?“ Arthur ponechal výraz na své tváři pečlivě neutrální. Samotnému mu to tak sice nepřišlo, ale Hugo vypadal dost přesvědčeně.

„Ano. Ale v tomhle příběhu je Westley kluk z farmy, ne špion nebo ředitel Bradavic.“

„Přesně tak. Ne všechno je stejné, i přes ta ve-skutečnosti-ani-ne-moc-podobná-jména. Můžeme pokračovat?“

„Ne – počkej!“ Hugo stále vypadal jako na trní. „Ale Westley umře. Nebo vlastně – odejde a Tupolavka si myslí, že je mrtvý. Protože slíbil, že se vrátí, ale nevrátil se. A to zní dost jako strejda Harry.“

„Strýček Harry?“ Arthur přizavřel knížku s prstem mezi stránkami. „A odkdy se tu bavíme o strýčkovi Harrym?“

„No…“ Hugo ztratil hlas a podíval se na dědečka úkosem. „Nejsi kvůli tomu pořád naštvaný, že ne? Kvůli strejdovi Harrymu a tetě Ginny?“

Arthurova obočí vystoupla vzhůru. „Kvůli strýčkovi Harrymu a tetě Ginny? A měl bych?“

„Ano, ne – neměl bys. Lily není, že ne? A Albus a James taky vlastně nejsou vůbec naštvaní. Budou žít se strejdou Harrym a strejdou Severusem a budou se s tetou Ginny vídat mimo sezónu a navíc budou chodit na všechny zápasy.“

Arthur stiskl Hugovi skrz peřinu nohu. „Hugo, tvůj strýček Harry se oženil s tvou tetou Ginny poté, co si myslel, že jeho pravá láska zemřela. Na tom není nic špatného. Byli spolu moc šťastní a mají tři krásné děti. Ale proč se vlastně bavíme o nich? Četli jsme přece Princeznu nevěstu, ne nějakou Pohádku o Harrym a Severusovi.“

„Jen tak. Prostě čti dál.“ Hugo teď dědečka sledoval pozorněji. Nechtěl, aby přeskočil ani jednu stránku.

ooOoo

„Počkej! Já to věděl. Já to věděl!“ Hugo se rychle posadil a Arthur přestal se čtením.

„Cože? Co jsi věděl?“

Věděl jsem, že Westley je strejda Severus! Protože on byl taky mrtvý a Tupohlavka byla dlouhou dobu smutná, ale musela se přes to dostat, a tak si našla někoho jinýho, koho si vezme. To jen že – no, teta Ginny přece není tak zlá jako princ Humperdinck. Ale jinak je to stejný, no ne? Protože strejda Harry ji taky ve skutečnosti doopravdy nemiloval.“

„Hugo, myslím, že se nám to začíná trochu komplikovat. A vážně bys neměl o své tetě Ginny takhle mluvit. Je to sestřička tvého tatínka a moje dcera. A vůbec není zlá.“

Hugo moudře nechal ústa zavřená. Ginny nebyla jeho nejoblíbenější teta. Nebyla v podstatě zlá, ale rozhodně byla ráda, že strejda Harry a strejda Severus nepřišli na Vánoce do Doupěte. A občas dělala za zády strejdy Severuse obličeje. Což od ní podle Huga nebylo moc pěkné.

„A taky si nepamatuji, že by strýčka Harryho na jeho svatební den unesli. Koneckonců jsem tam byl. Vlastně na obou jeho svatbách.“

„No, není to přesně jako v té knížce,“ odpověděl Hugo. Hlava ho bolela a začínal být trochu rozmrzelý. „Ale strejda Severus se taky vrátil z mrtvých a byl taky v převleku, a když byl pryč, hrál si taky na piráta. Říkali to Albus s Jamesem a ti to přece musí vědět!“

„Samozřejmě, že ano. Protože oni nikdy nepřehánějí.“

„No, vědí dost. A taky nám říkali, že…“

„Vám?“

„Mně a Lily.“ Hugo protočil panenky. „Dědo, nepřerušuj mě, prosím.“

Arthur ochotně zavřel pusu. Začínalo se z toho stávat opravdu zábavné dopoledne.

„Takže… Al s Jamesem říkali, že byl strejda Severus kapitán pirátské lodi v Indickém oceánu. Že žil na ostrově se sopkami, který se jmenuje Kotlíkový ostrov, a že měl modrožlutého papouška Zjizvohlava, který mu sedával na rameni a mluvil jenom portugalsky. A že se nikdy nevrátil, protože si myslel, že je strejda Harry mrtvý, protože měl umřít tehdy, když se sám statečně vydal do Zapovězeného lesa čelit svému konečnému osudu.“

Tohle ti Al s Jamesem povídali?“ podivil se Arthur.

„Ano. Ne. Asi jo. Možná to byla i Viktorie s Dominikem.“

Arthur si myslel, že by se Severusovi tahle verze jeho života líbila asi víc, než pravda o kamioňákovi, který přišel o paměť.

„A co dalšího ti tvoji bratranci napovídali?“ vybídl ho Arthur. Moly to bude jistě zajímat.

„No, taky mi říkali o tom, jak Neville vyzval Bellu Tricks the Strange na souboj,“ pronesl, a pak se náhle postavil na posteli, vytrčil ruku Arthurovi do čela, jako by v ní držel hůlku a zvolal: „Jmenuji se Neville Longbottom. Zabila jste mi otce. Připravte se zemřít!“

„Ach.“ Arthur si odsunul předstíranou hůlku z čela. Co se týkalo pravdy o Bellatrixině smrti, byli docela úspěšní, alespoň do teď, aby ji před vnuky a vnučkami utajili.

„Je to vážně dobrý příběh,“ řekl Hugo, když se znovu usadil a zavrtal se pod přikrývky.

„To vskutku je. Mám pokračovat?“

ooOoo

Arthur se odmlčel. „Jsi v pořádku, Hugo?“

„Co? Ne. Jo. Vlastně, jo. Jen čti dál.“

„Ti úhoři princeznu Tupohlavku nakonec nesežrali.“

„Já vím. Mimoto v Černém jezeře ani žádní nejsou.“

Arthur pohlédl zpátky do knihy. „V Černém jezeře? Samozřejmě, že ne. Ale tahle loď se neplaví na Černém….“

„Protože tam žijí jezerní lidé, ne nějací velcí úhoři. Ale jsem si dost jistý, že taky piští. James říkal, že strejda Harry v Bradavicích skoro umřel, když ho jezerní lidé napadli.“

Arthur pozvedl hlas a pokračoval ve čtení. „A pak Indigo zvolal: Podívejte! Už je u nás! Zajímá mě, jestli má stejný vítr…

ooOoo

„Počkej – dědo…“

Arthur přestal číst. Znovu.

„Dělá ti tahle část starosti, Hugo? Protože jistě víš, že na konci se všechno v dobré obrátí.“

„Ne – nedělá mi starosti, dědo.“ Hugo se na Arthura podíval tak podezřívavě, jako by ho tím trestal za tu pouhou domněnku. „To jen, že strejda Severus by určitě věděl, který z těch pohárů je otrávený. Je přece Mistr lektvarů. A to ten nejlepší na světě.“

„No… ano. Je opravdu velmi dobrý, že ano. A souhlasím. Asi by to skutečně věděl. Ale Hugo, tohle není příběh o…“

„Tak proč neudělal to stejné jako Westley, no fakt? Proč si proti Nagininu jedu nevybudoval nějakou imunitu stejně, jako to udělal Westley s práškem ajokainu? Pak by Harryho mohl najít dřív.“

Arthur svou odpověď na moment zvážil. „Nuže, aby si člověk vybudoval takovou imunitu, to by předně potřeboval ten Naginin jed mít k dispozici. A Pán zla svého hada nenechával jen tak někde polehávat, aby na něm mohli dělat pokusy, no ne? A mimoto – kdyby Severus našel Harryho dřív, pak by si pravděpodobně nevzal tetu Ginny a ty bys teď neměl nejen bratránky Jamese s Alem, ale ani sestřenici Lily.“

„Ale třeba by se strejdou Severusem měli jiné děti, ne? Třeba kluka přesně stejně starého jako já.“

„Um – možná,“ odpověděl Arthur a v duchu si poznamenal, že si Ron musí se svým synem promluvit o lidském rozmnožování, raději dříve než později.

ooOoo

„A pak Tupohlavka pronesla: Hýbat? Jsi naživu! Jestli chceš, mohu létat.

Zatímco Westley odpověděl: Řekl jsem ti, že se vrátím. Proč jsi nečekala?

No, byl´s mrtvý, odpověděla Tupohlavka.

Smrt nemůže zastavit lásku. Může ji jen trochu pozdržet.

Tupohlavka ovinula své paže kolem Westleyho. Už nebudu pochybovat.

Už nebude důvod, odpověděl Westley.

A pak se začali líbat. Byl to něžný polibek, něžný a milující a něžný a…“

„Ale né. Né, prosím.“ Hugo udělal hrozný obličej, takový, jako kdyby právě snědl Bertíkovu fazolku s příchutí zkažených vajec.

„Copak? Co se děje?“

„Je to líbání. Říkal jsi, že tam nebude žádný líbání.“

„No, ale ty už jsi strýčka Severuse viděl políbit strýčka Harryho, ne?“

„Samozřejmě.“ Chlapec dramaticky zakoulel očima. „Ale dědo, strejda Severus by nikdy takový druh slov nepoužil,“ pronesl s povzdechem.

„Uvědomuješ si, že tohle není příběh o strýčku Severusovi a strýčku Harrym, že jo?“

Hugo se zahihňal.

„Nemůžu se dočkat, až na strejdu Harryho zavolám ´Buttercup´.“

„No, jak myslíš.“

ooOoo

„Seš si jistý, že třaskaví škvorejši nejsou hlodavci?“ Hugo si promnul oči a zamrkal. Teď doopravdy nechtěl usnout.

„Zcela jistý. Hlodavci mají srst a ostré řezáky,“ odpověděl Arthur a pak na Huga udělal obličej rozzuřeného hlodavce.

Hugo se zahihňal.

„No, tak to asi ale nebylo stejné jako u strejdy Harryho a strejdy Severuse,“ namítl. „Tamto byl les a ne bažina. A byli tam přerostlí škvorejši, ne nějací hlodavci neobvyklé velikosti. A strejda Harry se hnal na záchranu strejdy Severuse a ne naopak.“

No, to bylo více méně správně. Když se Severusovi začaly navracet kousky paměti, pokusil se sám na vlastní pěst deset let po své zdánlivé smrti v Chroptící chýši dostat přes Zapovězený les. A tam došlo k tomu nešťastnému setkání s houfem nebezpečných třaskavých škvorejšů, které se Hagrid až do té doby snažil ukrývat před zbytkem slušné kouzelnické společnosti. Harry byl toho léta v Bradavicích, pomáhal Ministerstvu se zátahem na nelegální lovce jednorožců v Zapovězeném lese, když tehdy uslyšel volání o pomoc.

„A co Fezzik?“ zeptal se Hugo najednou.

„Fezzik?“ podivil se Arthur zmateně. „Co s ním?“

„No, on je samozřejmě Hagrid,“ odvětil Hugo.

„Myslím, že už jsme to všechno nějak moc zamotali,“ pokusil se to Arthur zachránit.

„Prostě čti dál, dědo,“ poručil si Hugo se zívnutím.

ooOoo

„Takže oni Westleyho mučili?“ zeptal se Hugo. „To zní strašlivě.“

„Princ Humperdinck ho chtěl doopravdy mrtvého,“ vysvětlil Arthur.

„A Buttercup – vlastně Tupohlavka – se chce zabít?“

„Protože nedokáže snést myšlenku na život bez své pravé lásky.“

„Pak jsem rád, že se strejda Harry nezabil,“ prohlásil chlapec. „Protože on musel bez své pravé lásky žít dlouho.“

„Tvůj strýček měl rád i tetu Ginny,“ připomněl mu dědeček. „Na nějakou dobu byli tak šťastní, jak to jen šlo.“

„Ale ne navěky,“ odvětil Hugo. „Kvůli strejdovi Severusovi.“

„Vlastně to bylo docela romantické,“ odpověděl Arthur, který měl jako skoro každý žijící čaroděj či čarodějka pro spřízněné duše velkou slabost. „Harry vlastně vůbec nevěděl, co má dělat, když našel Severuse obklíčeného všemi těmi třaskavými škvorejši.“

„Určitě ho políbil,“ poznamenal Hugo a udělal obličej. „Ale já bych nejdřív asi zabil všechny ty škvorejše.“

„Oni jdou zabít dost těžko,“ připomenul mu Arthur. „Jejich krunýř je tak tlustý, že se od něj odráží i omračovací kouzla.

„Tak co tedy strejda Harry udělal?“ zeptal se Hugo s vykulenýma očima.

„Vyčaroval pro ně klec,“ odpověděl dědeček. „A pak vyběhl za Severusem a pomohl mu z lesa. Jak jsem vyrozuměl, Severus na tom nebyl moc dobře. Paměť se mu vrátila jen částečně a stále se ještě vracela i ztrácela, ale jakmile spatřil Harryho, všechno v jeho hlavě zapadlo na své místo.“

„A pak se políbili, že jo?“

„Myslel jsem, že nechceš o líbání ani slyšet,“ podotkl Arthur.

„No, nemusíš mi o tom číst nahlas,“ odpověděl Hugo nemotorně. „Jen chci vědět, jestli k tomu došlo.“

„Co jsem se dozvěděl, tak k tomu došlo až o několik dní později – až když ho Ginny zbavila jeho slibu,“ pověděl mu Arthur s úsměvem. I přes všechny okolnosti bude na svou dceru vždy pyšný, že uznala spříznění duší a dala Harrymu svobodu, aby si mohl vzít Severuse.

„Mojí mamce se to moc nelíbilo,“ vyjádřil se Hugo. Vysoukal se zpod peřiny a usadil se Arthurovi na klíně. „Myslím tím, že se jí nelíbilo, že je Harryho pravá láska nějaký starý muž.“

„Nelíbilo, vážně?“ zeptal se Arthur a sám si vybavil, jak se jeho mudlorozená snacha domnívala, že je Harry v sedmnácti ještě příliš mladý pro muže tak starého, jako byl Severus Snape. Pokud měl nějaké pochybnosti Ron, pak je ukonejšila ta záležitost s patronem laně a jelena, ale Hermiona byla tvrdší oříšek.

Nemyslel si však rovněž, že by Severus ocenil, že se o něm mluví jako o starém muži, zejména když mu bylo jenom nějakých třicet osm.

„Ne, nelíbilo. Slyšel jsem, jak se o tom jednou baví s tetou Lenkou.“ Hugo se usídlil v dědečkově náruči.

„Odposlouchával jsi je?“ zeptal se Arthur spiklenecky.

„Ale né. Myslely si, že spím,“ odpověděl Hugo. „A teta Lenka řekla, jestli to není romantické, že teď Harry má svého Severuse, svou pravou lásku, a mamka řekla, že je ráda, že už Harrymu není sedmnáct, protože sedmnáctiletí jsou moc mladí, ale pak jí taťka připomněl, že jim bylo taky sedmnáct, když se do sebe zamilovali, a ona na to, že jí bylo osmnáct, pěkně děkuji, a že ona se nezamilovala do muže dvakrát tak starého, jako byla ona!“

Arthur skryl úsměv. Mladý Hugo měl opravdu talent na imitování své matky.

„Chtěl bys teď slyšet konec toho příběhu?“

„A je tam další líbání?“ zeptal se Hugo.

„Co myslíš?“

„Myslím, že asi jo,“ odpověděl chlapec. „Ale doufám, že Inigo nejdřív najde toho šestiprstého chlapa.“

ooOoo

„Neville je moc dobrý kamarád strejdy Harryho,“ podotkl Hugo o další pauze. „To on zabil Voldemortova hada.“

„To ano,“ potvrdil Arthur. Třebaže ho stále přivádělo v úžas, jak lehce tato generace vyslovovalo jméno Voldemort. „Utnul mu hlavu nebelvírským mečem.“

„Takže on opravdu je Inigo. Myslel jsem si to.“ Hugo se zapřel se spokojeným hmph.

„Tak tedy dál?“ zeptal se Arthur. „Jsme skoro u konce.“

Hugo si povzdechl. „Vsadím se, že konec znamená další líbání.“

ooOoo

Ujížděli ke svobodě. A za úsvitu už Westley a Buttecup – vlastně Tupohlavka – věděli, že jsou v bezpečí. Přelila se přes ně vlna lásky. A jak se k sobě natáhli…

„Dědo?“

Arthur se usmál a zavřel knihu. „Ano, Hugo?“

„Je babička Moly tvoje pravá láska?“

„Ano, je. Vždy byla.“

„Tak proč se lidi vždycky tak zajímají o strejdu Harryho a strejdu Severuse? Co je na nich tak zvláštního, pokud každý má svou pravou lásku?“

„Ne každý má svou pravou lásku, Hugo. A někteří ji sice mají, ale nikdy ji nenajdou. Strýček Harry a strýček Severus jsou zvláštní, protože… no, asi proto, kdo jsou, a asi taky proto, kolik toho obětovali.“

„Jako Westley a Buttecup?“

„Hmm… asi.“ Arthur se odmlčel a na moment se zamyslel, jak by měl pokračovat, protože u Weasleyovských vnoučat bylo pravidlem, že nebyli odkojeni na příbězích o Fénixově řádu nebo o Weasleyovském přispění k válce a pádu Voldemorta. Co Hugo věděl o roli svých rodičů při porážce Voldemorta, byly vlastně vyslechnuté střípky a dedukce vyvozené z nejasných odpovědí na nevinné otázky.

Pokud by například Hugo věděl o velkém drakovi, který uprchl od Gringottových se třemi lidmi na zádech, pak by neměl ani tušení, že dva z těch lidí, byli jeho rodiče.

Chci, aby z něj vyrostl obyčejný chlapec, nebo alespoň tak obyčejný, jak je jen možné, řekl Harry, když držel Jamese poprvé v náručí. Dostane se mu všeho humbuku a pouček z historie, jakmile nastoupí do Bradavic, ale do té doby, ať je dítětem. Obyčejným dítětem, jehož rodiče jsou taky úplně obyčejní.

A tak Arthur Weasley uložil vnuka do postele, políbil ho na čelo a položil tu knihu na noční stolek.

Chvíli tam tak stál a díval se na spící dítě.

„Sladké sny, Hugo.“

ooOoo

A Hugo snil.

Snil o tom, kterak strýček Severus konečně na své sešlé pirátské lodi s vlajkou s lebkou (ve zmijozelských barvách) opustil ostrov a ty potrhané plachty se napjaly kouzelným větrem. Snil o tom, kterak doplul do Anglie, prorazil si cestu Temží a střílel svými kanóny, aby zastrašil všechny obránce londýnského Toweru, kteří se po něm pokusili jít na svých dvojstěžnících. Snil o tom, kterak strýček Severus cestoval přes obzor až do Bradavic na neposlušném testrálovi a skrýval se v Chroptící chýši, kde bezmála přišel o život, a poté se vrhl do Zapovězeného lesa, aby tam našel Harryho obydlí, ale napadla ho Hagridova horda divokých třaskavých škvorejšů (každý z nich byl dobrých deset metrů dlouhý a schopný zardousit i obra).

Snil o tom, kterak strýček Harry v Zapovězeném lese s Hagridem (který celý ten čas promlouval ve verších), na sobě elegantní bystrozorský oděv a s hůlkou v pochvě po boku, strýčka Severuse našel a střetl se postupně s každým škvorejšem, dokud nebyli navršeni na kouřící, žhnoucí hromadě tak vysoké, jako sám Hagrid, a pětkrát tak široké (takhle se to stalo – bez ohledu, co děda tvrdil o té nezajímavé kleci).

A v jeho snech na sebe strýček Harry (triumfálně stojící na hromadě škvorejšů se škrábanci a modřinami a s vlasy na jedné straně skoro sežehnutým) a strýček Severus (stále oděný jako pirát, ten velký modrožlutý papoušek kroužící kolem něj a kálející na Hagrida) pohlédli a srdce strýčka Harryho se vzdulo v jeho hrudi a tvář strýčka Severuse se rozjasnila jako tvář Hugova tatínka, když jeho maminka řekne něco obzvláště úžasného, což se vlastně dělo skoro neustále.

Harry? odvážil se říct strýček Severus a velice se snažil, aby nezněl tak nadějně, protože si koneckonců myslel, že Harry zemřel před deseti lety v Zapovězeném lese během bitvy o Bradavice, a jeho zrak se s věkem rozhodně nezlepšil.

Severusi? Jsi to vážně ty? odpověděl strýček Harry s očima doširoka otevřenýma a neschopný uvěřit, poněvadž on koneckonců rovněž věřil, že Severus zemřel před deseti lety v Chroptící chýši během bitvy o Bradavice, a byl ještě úplně otřesený po celém tom boji se škvorejši.

A poté Harry začal scházet z té hory čoudících těl škvorejšů, zatímco Severus šplhal vzhůru, a když se setkali někde uprostřed, najednou začala hrát krásná hudba a…

Hugo se probudil.

Líbání!

Hugo si promnul oči. Hlava ho stále ještě bolela.

„Dneska jsi nám moc chyběl.“

Hugo vykulil oči. Na židli u jeho postele seděl strýček Harry.

„Strejdo Harry! Já jsem… já jsem jen… měl jsem sen.“

Strýček Harry (v obyčejném hábitu a džínách, s vlasy v ohonu a ani trochu popálený) se usmál.

„Dědeček Arthur mi říkal, že ti Al s Jamesem vyprávěli nějaké příběhy.“

„Nejen oni!“ rychle vysvětlil Hugo. Nechtěl, aby měli Al s Jamesem potíže, ačkoliv ani netušil, proč se vlastně stará, vážně. Oni měli přece, jak se zdálo, vždycky nějaké potíže. „Teddy taky. A Viktorie s Dominikem.“

Strýček Harry se usmál. „A chtěl bys slyšet ten skutečný příběh? Jsem si však jistý, že není ani za mák tak zajímavý jako ta Alova a Jamesova verze.“

„A je to o líbání?“ zeptal se Hugo.

„Trochu,“ odpověděl strýček Harry, „ale jestli budeš chtít, můžu to vynechat.“

„Možná jedna pusa,“ odvětil Hugo obezřetně.

„Dobře,“ smiloval se Harry s úsměvem. „Připraven?“

Hugo mu jeho úsměv oplatil. A pak zavřel oči (bylo snadnější si představit a vytvořit všechny ty obrazy na obloze se zavřenýma očima). „Připraven.“

A tak mu Harry pověděl ten skutečný příběh.

O tom, jak poznal strýčka Severuse, tehdy ještě profesora Snapea, když byl v šestém ročníku v Bradavicích. A v tom čase, že už přišel na to, že strýček Severus není doopravdy jen ten hrozný, starý, zlý, nabubřelý, umaštěný bastard (což byla ve skutečnosti taťkova slova – strýček Harry by to nikdy neřekl), ale hrdina, který pro pana ředitele Brumbála špehoval Voldemorta, a byl ještě k tomu kamarád Harryho maminky – kterou dokonce miloval (třebaže samozřejmě nebyli spřízněné duše) a musel přísahat, že pomstí její smrt, jakkoliv to bude třeba.

A jak díky tomu začal chránit jejího syna.

A jak na konci toho strašného roku musel strýček Severus utéct a předstírat, že se vrátil k Voldemortovi (zatímco byl ve skutečnosti stále Brumbálův člověk), a jak musel strýček Harry utéci rovněž, aby splnil úkol, který mu zadal Brumbál (protože on byl samozřejmě také Brumbálův člověk). A jak na Grimmauldově náměstí, kde se strýček Harry skrýval (a ano, tohle bych ti měl říct taky, protože to jistě uslyšíš, až se, jak předpokládám, dostaneš do Bradavic – tvoje mamka i tvůj taťka byli oba se mnou), našli portrét bradavického ředitele, který se jmenoval Phineas Nigellus, jehož portrét se rovněž nacházel i v bradavické ředitelně.

A jak ten portrét vzali s sebou, zatímco se celý rok skrývali a plnili ten úkol od Brumbála. A jak Harry se Severusem přes tohoto Phinease Nigelluse komunikovali a začali k sobě cítit lásku, třebaže se nemohli vidět. A jak ta láska začala hluboko uvnitř nich planout a jak to byla po chvíli ta jediná věc, která Harryho hřála, když jeho duše zamrzla strachem a hrůzou a bezmocí.

A jak to došlo do takového bodu, že poznali, když byl jeden nebo druhý v nesnázích, či zraněný, či příšerně vyděšený, či ochotný spáchat nějaký nerozumný hrdinský čin.

A jak se až do úplného konce ani jednou nespatřili – a jak Severus věděl, že budou muset oba zemřít, ale nechtěl to Harrymu říct, protože stále existoval ždibíček naděje.

A jak to na konci, právě v tom okamžiku, který se zdál zmarem všeho, vypadalo, že už není naděje ani střípek, a jak Harry našel Severuse právě poté, co ho napadl ten had, a jak dokonce i Hugova maminka se vší svou magií a třemdavou a všemi kouzly k dispozici nedokázala Harryho pravou lásku zachránit.

A jak v tom úplně posledním okamžiku, v temnotě poslední hodinky, Severus věnoval Harrymu své vzpomínky, aby věděl, co musí udělat, aby Pána zla porazil. A jak si pohlédli do očí, a protože byl Severus natolik zraněný a v bolestech a statečný, tak dokázali prakticky slyšet myšlenky toho druhého, a jak si slíbili, že na sebe posečkají za závojem mrtvých.

A jak poté Harry nechal Severuse, kde byl, a odešel, aby dokončil svůj úděl, a jak se všechno obrátilo ve špatné pro Voldemorta a v dobré pro Harryho, a jak Harry žil a Voldemort zemřel.

A jak Severusovo tělo nikdy nenašli. Jak se všichni domnívali, že se ho zmocnili Smrtijedi, a jak Severusovi vystrojili řádný pohřeb, protože si mysleli – a zcela správně – že byl Severus jedním z nich a že by s ním Ministerstvo nenakládalo po jeho smrti dobře.

A pak, co se nestalo – doopravdy – alespoň podle toho, co se tvrdí – že jejich duševní spřízněnost udržela Severuse naživu – jen sotva naživu – takže, když ho tam pak někdo nalezl, nebyl ještě zcela mrtvý.

„Přesně jako u Westleyho!“ vyjekl Hugo v této části příběhu. „Z velké části mrtvý, ale to přece znamená i trošku živý. Říkal jsem dědovi, že je ta knížka o tobě a strejdovi Severusovi a tohle je důkaz! Vzali ho ke Kouzelnému Maxovi?“

A Harry se usmál a uhladil synovci vlasy a pokračoval se svým příběhem.

„No, asi by se dalo říct, že i v našem příběhu byl takový Kouzelný Max. Severus byl ředitelem Bradavic a Bradavice vládnou velmi mocnou magií. Nevíme, co se vlastně přesně stalo – jen, že Severus měl záložní plán. Měl přenášedlo, které by ho přeneslo do jeho malého bytu na Tkalcovské ulici, a věrného skřítka na jedné straně, aby ho tam poslal, a druhého, aby se o něj postaral, až se tak stane.“

A jak strýček Harry vysvětlil, oni opravdu netušili, jak se Severus zotavil, jen, že se tak stalo zřejmě v mudlovské nemocnici vzhledem k jizvám, které nesly známky mudlovských stehů, takže se domnívali, že asi omylem skončil na ulici na místo uvnitř v bytě, kde ho zřejmě našel nějaký soused a zavolal záchranku.

Ale ve skutečnosti vlastně nikdo nevěděl nic.

Jen to, že Severus už nebyl stejný. Znali ho jako Severuse Snapea, protože přebýval v tom domě tu a tam celý život a sousedé to věděli, a tak mu řekli, kdo je a že učil většinu roku na soukromé škole někde ve Skotsku. A zřejmě proto, že předal své vzpomínky Harrymu a ztratil tolik krve, byl tak slabý a zapomínal, jako by jeho vzpomínky prostě nedržely pohromadě. Někdy ho některé knihy a věci v jeho domě dost mátly, jindy ho těšily. Ale nikdy nepřišel nikdo, aby ho zkontroloval (koneckonců se domnívali, že je mrtvý), a z té soukromé školy ve Skotsku se nikdy neozvali a nechtěli vědět, proč se v novém školním roce neukázal, a tak se nechal nakonec zapsat – na doporučení staré paní Craneové – do autoškoly pro řidiče kamionů. A stal se skvělým řidičem a po celé zemi a někdy i na celém kontinentu viděl nevídané věci, ale jak se rok s rokem sešel, všechno se v jeho hlavě začalo projasňovat. A on se rozvzpomenul na magii, ale nedokázal přimět ten klacík, o kterém teď věděl, že je to ve skutečnosti hůlka, aby fungoval. A vzpomněl si na to kouzelné místo zvané Bradavice a ze všeho nejvíce si vzpomněl na Harryho, ale také na to, že Harry musel zemřít a smířil se s tím.

Až na to, že jednoho dne věděl, že se musí podívat na místo, kde se to stalo. Že to musí celé uzavřít. A chtěl na tom místě být tak moc – a viděl to v hlavě tak jasně (svůj cíl – místo, kde Harry zemřel) a byl odhodlaný se tam dostat a myslel na to – usilovně – až najednou ho vcucla úzká trubice a vypudila ho uprostřed lesa přímo na hromadu zmutovaných, bezhlavých pásovců.

„Škvorejšů,“ opravil ho Hugo poměrně samolibě. „Škvorejšů neobvyklé velikosti.“

Harry se zachechtal. „Přesně tak.“

A dopadlo to tak, že Harry se v Zapovězeném lese nacházel právě v tu samou dobu, protože tam pátral po lovcích jednorožců, a byl s ním i Hagrid, který nemluvil ve verších (a ani nikdy předtím), a oba zaslechli Severusovy výkřiky a přispěchali mu na pomoc a prostě… tak to bylo, no ne?

„A co jsi udělal?“ vydechl Hugo. „Co jsi udělal, když jsi ho konečně uviděl přímo před sebou? Tedy po tom, co ses zbavil těch škvorejšů, samozřejmě.“

Strýček Harry si povzdechl. Jeho pohled se zdál na okamžik vzdálený, pak se ale zaměřil zpět na Huga.

„Jsi si jistý, že to chceš opravdu slyšet?“ zeptal se.

„Je to o líbání?“ dožadoval se Hugo se zveličeným povzdechem.

„Tehdy ještě ne. Tehdy to bylo spíš o křiku a pláči a objímání. Velkém objímání.“

„A co si o tom pomyslela teta Ginny, když to zjistila?“ zajímal se Hugo tlumeným hlasem.

Harry se usmál. „Teta Ginny byla tou dobrou v České republice. My už jsme spolu ty poslední roky nebydleli, a tak jsem ji další den šel navštívit, abych si s ní o tom promluvil. Oba jsme byli smutní, protože jsme spolu byli šťastní, ale…“

„Ale nebyla to pravá láska,“ dokončil za něj Hugo. „Smrt nemůže pravou lásku zastavit. Může ji jen trochu pozdržet.“

„Jsi opravdu moudrý, Hugo Weasley,“ pověděl mu Harry.

„Taťka si to nemyslí,“ podotkl Hugo s povzdechem. „Myslí si, že bych neměl neustále věřit ostatním dětem všechno, co vyprávějí.“

„Nuže, jsi tedy připravený slyšet o líbání?“ vyzval ho Harry. „Je to ta nejlepší část.“

„Ale holkám o tom neřekneš, že ne?“ hlesl Hugo. „Že jsem chtěl slyšet o líbání?“

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl Harry a nahnul se k němu blíž. „A Hugo – něco bys měl vědět. Kluci mají líbání rádi taky.“

Hugo se usmál. „Tak jo.“

ooOoo

Dva dny po jejich setkání v Zapovězeném lese, poté, co na sebe hleděli a ani jeden z nich nedokázal uvěřit tomu, co vidí, se konečně znovu setkali. A tentokrát Harry přišel navštívit Severuse do jeho domu na Tkalcovské ulici. Zaťukal na dveře jako správný host a nervózně čekal, dokud mu Severus neotevřel.

„Zbavila mě slibu,“ řekl Harry a Severus přimhouřil oči. „Zbavila mě manželského slibu. Uznala, že jsme spřízněné duše, a nechala mě jít.“

A pak se na Severuse díval, najednou úplně nesvůj, díval se na jeho krátce střižené, šedivějící vlasy, na jeho pronikavé, tmavé oči, jeho hákovitý nos a na jizvy na jeho krku.

Miluji tě a nikdy jsem tě ani nepolíbil.

A Severus, stejně nesvůj, ale velmi zdatný ve skrývání svých citů vzhledem k tomu, že byl mistrem špionů, hleděl na Harryho s těma jeho zářivýma zelenýma očima a vlasy, které mu vyčnívaly z  ohonu, a kulatými brýlemi a typickou jizvu ve tvaru blesku na čele.

Možná jsem všechno ostatní zapomněl, ale vím, že tě miluji, a chci tě políbit.

A pak se na sebe usmáli a Harry přistoupil k Severusovi o krok blíž a Severus dal Harrymu ruce kolem krku a přitáhl si ho k sobě a…

„La la la la la la la la,“ zazpíval Hugo a přitiskl si dlaně na uši.

Harry pozvedl obočí a propaloval synovce pohledem, dokud chlapec nepřestal.

„Připravený?“ zeptal se Harry.

„Myslím, že jo,“ odpověděl Hugo.

„Tak buď statečný,“ pověděl mu Harry.

Hugo se zhluboka nadechl. „Dobře – tak do toho.“

„Od vynalezení polibku bylo pět polibků, které byly označeny za nejvášnivější, nejryzejší. Tento je však všechny překonal.“

Hugo vykulil oči.

„To je všechno?“

„Všechno? Byl to opravdu velkolepý polibek, Hugo.“

„Ale to se nedá říct víc? Žádný muchlování? Žádný líbací zvuky? Žádný jazyky?“

„Kde jsi slyšel o jazycích, mladý muži?“

„Teddy o tom vyprávěl Jamesovi s Alem a…“

„Teddy Remusi Lupine!“

A pak byl najednou strýček Harry pryč a Hugo se uhnízdil pod přikrývkami a dole se trochu křičelo a všechno bylo doma zase v pořádku.

Až na to, že… až na to, že prostě už nedokázal přestat myslet na líbání.

 

KONEC

 

A klidné prožití čtvrté série;-) (Už jen dva dny:-D)

Komentáře   

 
0 # nyssa 2016-12-30 23:38
Ro bolo super! Hlavne s ohľadom na to, že som už pôvodnú rozprávku videla a tak som napäto očakávala ako ju ešte pozmeníš a zapracuješ do Harryho a Sevovho príbehu. Bolo to originálne, zábavné a jednoducho super!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # wera 2017-01-01 15:36
To bylo opravdu moc pěkné. Spojit pohádku s realitou,skvělé !!!Přiznávám,že takhle podanou snarry jsem ještě nečetla. Díky!!!! :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # ester 2017-01-03 16:08
Vdaka za uzasny preklad. HUGO BOL NA ZJEDENIE s tymi jeho rozkosnymi prerusovaniami. :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2017-01-08 18:51
To je krásný příběh. Malý je milý rozumbrada.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
928
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
2430258
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz

 

   

Všechna práva vyhrazena Patoložce. Stránky vznikly v roce 2012. Kontakt: patolozka86(at)gmail.com