Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

HP a Dračí lid 3 - Příběh dračího lidu

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

DL

Harry Potter a Dračí lid

Autor: Lady Corten

Beta-read: Patoložka a Claire

Postavy v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladů různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří tuto ságu přeložili do češtiny a paní Petrikovičovej a paní Kralovičovej, které ji přeložily do slovenštiny. Autorská práva vlastní Lady Corten, která napsala tuto fanfiction povídku. Tato povídka nebyla napsaná za účelem zisku.

 

ooOoo

 

 

Kapitola 3 – Příběh dračího lidu

 

 

 

Harrymu se pomalu začalo vracet vědomí. Cítil se značně zmatený. Netušil, kde je, a podvědomí mu našeptávalo, že se něco stalo, jen si přesně nemohl vzpomenout co. Podle okolního pachu mohl s určitostí říct, že nebyl v nebelvírské věži, ani ve svém pokoji u Dursleyových. Okolní vůně mu připomínala nemocniční zápach, ale byla příliš slabá, na rozdíl od ošetřovny paní Pomfreyové, svatého Munga či jakékoliv mudlovské nemocnice.

 

Váhavě otevřel oči a spatřil nad sebou bíle natřený strop. Otočil hlavu na jednu stranu a uviděl jen na jemně žluto vymalovanou zeď vedle postele, jinak nic víc. Chystal se podívat se i na opačnou stranu, když v tu chvíli na něj promluvil známý hlas vycházející kousek od něj.

 

„Harry?“

 

„Firo?“ zasýpal a rozkašlal se.

 

„Na,“ pronesla a vtiskla mu do ruky sklenici vody. Harry si z ní hned opatrně lokl a podal jí ji zpátky. Na oplátku mu byly obratem do ruky vtisknuty brýle.

 

„Co se…?“ Harry se zasekl v půli věty. Díky brýlím mohl spatřit Fiřinu ustaranou tvář. Zmatenost byla rázem pryč a on si na vše vzpomněl. Teď už věděl, proč se cítí tak rozlámaný a značně použitý, ale stále to nevysvětlovalo, kde to právě leží.

 

„Kde to jsem?“ zeptal se. Tentokrát Harryho hlas už nezradil. Tento malý úspěch ho motivoval k dalšímu kroku a pomalu se opřel o lokty, aby se vzápětí mohl opatrně posadit.

 

„Na to zapomeň,“ ostřejším hlasem k němu pronesla dívka, která seděla na židli hned vedle postele, a rukou ho zatlačila zpátky do polštáře. „Jsi u mě doma,“ dodala už o poznání hřejivějším hlasem.

 

Harryho tato odpověď plně neuspokojila. Vzhledem k tomu, že se podle ní nenacházel v žádném nemocničním zařízení (ať už mudlovském či kouzelném), vyvstávala další otázka. Jak byl vyléčen? Pamatoval si tu kudlu, která rozhodně nebyla jen nějakým malým nožíkem způsobujícím maximálně povrchové zranění. Ta rána na břiše musela být dost hluboká. Nedokázal si představit, jak ji Fira mohla vyléčit bez kouzel či pomoci mudlovských doktorů.

 

Jak Harryho myšlenky plynuly, pohybovala se i jeho ruka a hmatem hledal dotyčné místo zranění. Dříve nežli však došla ke svému cíly, byla zastavena.

 

„Nemel sebou,“ starostlivě mu vytkla a vrátila mu pravou ruku podél těla. „Mohl by sis vytrhnout kanylu,“ dodala na vysvětlenou.

 

Teprve teď se Harry pořádně podíval na hřbet své pravé ruky a spatřil hadičku vedoucí z větší lahvičky až do jeho ruky. Kdyby netušil, jak to v mudlovských nemocnicích chodí a co používají, jistě by se teď značně vylekal. Takhle ho to sice zaskočilo, ale neměl nutkání si to hned z ruky vytrhnout, což považoval za malý osobní úspěch. Představa, jak by na jeho místě právě při tomto zjištění vyváděl třeba Ron, ho mírně rozesmála. Vzápětí se však donutil vrátit zpátky do reality.

 

„Jak jsi mě vyléčila? Ty jsi tu ránu sama sešila?“ trochu nevěřícně se jí zeptal. Nic jiného, co by mohla udělat, ho nenapadalo.

 

Fira se ve snaze zabránit smíchu zakuckala, ale i tak to nepomohlo, a vzápětí se tiše rozesmála.

 

Její smích Harryho mírně podráždil. „Co jsi tedy udělala?“

 

Fira zvážněla. „Myslím, že bych měla začít tím, že jsi málem vykrvácel. Měl jsi štěstí, že jsem u sebe měla rychle hojivý lektvar, protože jinak bys tu už nebyl. Ke všemu, aby toho nebylo málo, došlo u tebe k zástavě. Doufám, že víš, co tím myslím. Jinými slovy by se dalo říct, že jsi zhruba na dvě minuty prodělal klinickou smrt. Gratuluji, opět jsi jen o vlásek unikl a přelstil smrt. Pomalu, ale jistě to vypadá, že za chvíli na to budeš mít patent.“

 

Harry na dívku vedle sebe šokovaně vytřeštil oči a nebylo to kvůli tomu, že málem umřel. Použila výraz lektvar, který rozhodně mudlové nikdy nepoužívají nebo možná ano, ale určitě ne v takové spojitosti, jak ho použila Fira. Další věcí bylo to, že Fira narážela na to, a dělala si i z toho srandu, že je nazýván chlapcem–který–přežil. Neměla to vědět! Nemohla to vědět!

 

Fira už se déle nedokázala dívat na Harryho tvář. Pomalu mu to docházelo, a tak se rozhodla mu trochu napovědět, aby mu to došlo rychleji. Bylo to nevyhnutelné. Musela mu to říct. „Nejsem čarodějka, nejsem moták, a také nejsem mudla, v jejíž rodině by byl nějaký čaroděj či moták. Rozhodně nejsem vlkodlak, ani upír, ani poloviční víla a v žádném případě nemám v sobě krev skřítků, skřetů, obrů či jiných magických bytostí,“ vyjmenovala všechny možné alternativy krom té jediné správné. Ani si neuvědomila, že zadržela dech.

 

„Co tedy jsi?“ zeptal se Harry trochu zmateně. Neměl tušení, kam se ho Fira snaží nasměrovat.

 

„Draconius,“ odvětila tiše Fira odevzdaným hlasem.

 

„Co?“ vylétlo z mladého nebelvíra. O ničem jako draconuisech doposud nic neslyšel.

 

„Jsem příslušník dračího lidu,“ odpověděla mu trochu jinými slovy a podívala se zpátky na něj. Hledala v jeho tváři jakýkoliv náznak opovržení, odporu či strachu, ale nic z toho překvapivě nenašla. Harry vypadal jen trochu zaskočeně a z větší dávky zvědavě. Nejraději by si v tu chvíli nafackovala.

 

„Mohlo mě napadnout, že o nás nic nevíš. Vyrůstal jsi u mudlů a v kouzelnických rodinách o nás rodiče svým dětem ze strachu nic neříkají, není-li to nezbytně nutné. Je to takové tabu. Obdobně jako s Voldemortem. Když už o něm chtějí mluvit, tak jeho jméno také nevyslovují. Ani bych se nedivila, kdyby knihy mluvící o nás byly ve škole v části knihovny s omezeným přístupem,“ přemýšlela dál nevědomky nahlas.

 

Harry jí s napětím poslouchal. Podle toho, co slyšel, by z ní měl mít logicky strach, ale neměl. Znal ji. Věděl, že se jí nemusí bát. I s Remusem to bylo podobné. Stali se přátelé, a když se dověděl, že je vlkodlak, nic se na jejich vztahu nezměnilo. A proč by také mělo? I jeho se lidé báli, ač k tomu neměli pořádný důvod a odsuzovali ho, aniž by ho pořádně poznali.

 

„Povíš mi o tvém lidu něco?“ upřímným hlasem se jí Harry zeptal. Chtěl jí poznat i z té druhé strany, o níž doposud nevěděl. Už nechtěl, aby mezi nimi dále panovali lži a tajemství.

 

Fira zlehka přikývla. Tušila, že bude mluvit asi dlouho, a tak se ho zeptal na to, co už měla udělat hned na začátku, když se vzbudil. „Cítíš se dobře? Nepotřebuješ něco?“

 

Harry zavrtěl záporně hlavou.

 

„Dobře. Kdyby něco, tak mě přeruš,“ poprosila ho Fira a v duchu si poprvé dovolila zadoufat, že Harry by mohl přijmout to, čím je. Pár takových kouzelníků bylo, ale naprostá většina z nich byli zaměstnanci dračích rezervací. Setkat se s nějakým tolerantním kouzelníkem mimo tato místa bylo naprostou a ojedinělou vzácností, na níž se doposud neměla odvahu spoléhat, ale teď… Malá jiskra naděje zatím neuhasla a zdálo se, že má i šanci jí rozdmýchat do velkého plamene.

 

Zhluboka se nadechla, v hlavě si utříbila myšlenky, aby během své řeči zmateně nepřeskakovala od jedné věci k druhé, a spustila. „Lidskou přirozeností vždy byla, a asi i vždy neodmyslitelně bude, hamižnost a touha po moci. Lidem nikdy nestačilo to, co měli, a vždy chtěli víc a víc. Tuto nenasytnost (ať si říká, kdo chce, co chce) mají mudlové i čarodějové společnou. Díky ní už vznikly mnohé války. A nespočet lidí za to zaplatilo životem. Ale i tak, lidé jsou stále nepoučitelní. Touha po moci, nesmrtelnosti a slávě dala vzniknout i značnému množství nejrůznějších nejodpornějších kouzel. A nejen to. Touha po nesmrtelnosti už před tisíci lety dala vzniknout upírům. Jestli čaroděj, jenž se proměnil v prvního upíra, byl se svou formou nesmrtelnosti spokojen a ochotně zaplatil daň, že už nikdy nespatří slunce, se už dnes neví. Ale ať je to jak chce, upíři byli prvním druhem, jenž se uměle zrodil. Někdo by si mohl myslet, že se pak následující generace čarodějů poučily, ale nestalo se tomu tak.

 

Zhruba něco přes dva tisíce let zpátky se jeden řecký čaroděj jménem Draconius rozhodl rozehrát nebezpečnou hru s přírodou a magií. Nestačilo mu být pouhým obyčejným zvěromágem. Chtěl víc. Chtěl se proměňovat do podoby magického tvora, přesněji draka. Obdivoval draky. Přišli mu jako majestátní, vznešení a mocní páni kouzelnického světa. Chtěl být také takový. Mocný, vznešený, obávaný a zároveň i obdivovaný.

 

Sám o sobě to byl prý velmi mocný čaroděj a jeden z největších lektvarových mistrů, co kdy žil. Započal experimentovat. Jak to udělal, se dnes už neví, svá tajemství si sebou vzal do hrobu, ale jisté je, že uspěl a dosáhl svého. Dokázal se přeměnit v draka a tuto proměnu měl plně pod kontrolou. A tak se začal považovat za prvního zvěromága s podobou magického zvířete. Velmi záhy však zjistil, že už není jen pouhý zvěromág, ale že je dokonce sám z jedné poloviny drakem.

 

Draci (pokud o nich něco víš, což předpokládám, že ano díky prvnímu úkolu v turnaji tří kouzelníků) jsou imunní vůči slabým a středně silným kouzlům. Tuto vlastnost jim propůjčují jejich šupiny. Proto jsou u draků velkou slabinou právě jejich oči, čehož jeden z tvých soupeřů v turnaji dobře využil. Ale zpátky k Draconiusovi. Zakrátko zjistil, že tuto unikátní dračí vlastnost má i v lidské podobě. Fascinovalo ho to a nepopíral, že se mu to líbí. Upřímně, komu by se nelíbilo, aby na něj slabá a středně silné kouzla jeho nepřítele při souboji neměla vliv a on tak měl proti němu velkou výhodu.

 

Ale jako vždy, vše má svou daň, a i Draconius za to zaplatil. Pominu to, že díky této dračí vlastnosti už nemohl používat na svou kůži žádné masti, nejednalo-li se o něco velmi výjimečného a mocného, či třeba že už si nemohl poupravovat vzhled kouzlem, vyčistit se či něco obdobného. Draconiusovou daní byla volná magie,“ v ten moment se Fira ve svém vyprávění zasekla. Harry se tvářil trochu nechápavě při poslední větě, a tak se mu to s mírnou rezignací a značnou dávkou naštvanosti, co ho v té škole učí, rozhodla vysvětlit.

 

„Abych ti to vysvětlila a ty si mě lépe pochopil – každý čaroděj má v sobě jistou dávku magie. Podle toho, kolik jí má, natolik je silný. Tato magie v primárním, nepoužívaném stavu se nazývá volnou magií. Například, když na sebe čaroděj sešle trvalé kouzlo krásy, aby třeba zakryl nějakou jizvu způsobenou černou magií, tak toto kouzlo po celou dobu svého trvání spotřebuje úměrnou část volné magie dotyčného. Vše se odvíjí od samotné síly a povahy kouzla. Magii, která pak udržuje trvale toto kouzlo krásy, se říká vázaná magie, jelikož jí nelze už nikdy využít, tedy pokud by se v tomto případě dotyčnému nepodařilo zvrátit kouzlo, jež na sebe seslal, a v plném rozsahu ho zrušit. Naneštěstí existují případy magických rituálů, které když se sešlou, tak nejdou už nikdy zrušit a svému nositeli trvale blokují část jeho volné magie. Většinou se jedná o získání nějaké magické vlastnosti nepřirozeným způsobem. A tady se vracíme zpátky k Draconiusovi, protože právě toto byl jeho případ. Dračí vlastnost magické odolnosti, jíž získal, zablokovala velkou část jeho volné magie, které už nikdy nemohl využít. Snížení dostupné magie bylo u Draconiuse tak velké, že už nikdy nemohl použít hůlku, protože na používání hůlky je třeba obrovské množství volné magie. Svým způsobem hůlka čarodějům, aby mohla fungovat, magii také blokuje. Kvůli tomu jsou třeba možnosti pomyslně slabších a středně silných kouzelníků v dnešní dobře hodně omezené ve srovnání s minulostí. Proto to i může vypadat, že se dnes rodí výrazněji slabší čarodějové než dříve, i když tomu tak vůbec není. Používání hůlky nebylo pro kouzelníky nikdy výhodné, ale oni se před tím rozhodli zavírat oči a jít tou snazší, méně náročnou cestou.

 

V Draconiusově době se však používání hůlky teprve začínalo rozmáhat. V té době jiné alternativy kouzlení ještě nebyly mrtvé a tudíž Draconiuse ztráta možnosti používání hůlky nijak netížila. Neviděl v tom žádný větší problém. Jeho pohled na věc byl značně jiný od dnešní doby. Zaměřil se tedy na kouzlení pomocí run, zaříkávání – a myslím tímto ten starý způsob zaříkávání ještě bez hůlek, a také na lektvary. Tyto všechny způsoby kouzlení vyžadují totiž výrazně méně volné magie, než je jí třeba, kdyby to samé chtěl udělat někdo pomocí hůlky. Tyto staré metody kouzlení jsou sice náročnější, mnohdy neohrabané, ale jejích velkou a nezastupitelnou výhodou je, že využívají magii nejen samotného čaroděje, ale také i magii přírody, což je na rozdíl od hůlky, jejich velkým plusem.

 

Další velkým překvapením pro Draconiuse o pár let později bylo, že jeho děti narozené poté, co se stal z poloviny drakem, jsou stejní jako on. Ukázalo se, že všechny tyto dračí vlastnosti jsou dědičné. Když má příslušník dračího lidu potomka, ať už s mudlou či kouzelníkem, vždy se narodí draconius. Tedy přesněji skoro vždy. Občas se stává, že se draconiusovi s čarodějkou narodí čaroděj, ale je to velmi vzácné.

 

Postupně se počet příslušníků dračího lidu zvětšoval a čím nás bylo víc, tím i naše popularita stoupala. Tehdejší kouzelnické veřejnosti naše vlastnosti imponovaly, a tak se sňatky s námi staly velmi vyhledávané. Byli jsme uznávaní, a to nejen pro naše vlastnosti. V té době byli největší mistři lektvarů právě draconiusové. Velký počet lektvarů, jež se používají dodnes a jsou základem pro všechny pozdější, jsme vymysleli právě my. Tehdy to pro nás byl zlatý věk. Postavení ve společnosti, jež jsme si drželi, bylo stejné, jako mají například dnes staré čistokrevné kouzelnické rody. Nic však netrvá věčně, a to platilo i v tomto případě.

 

Postupně, čím nás bylo víc, se začali objevovat jedinci se slabou vůlí, u nichž dračí instinkty začaly převažovat. Byli neovladatelní a velmi nebezpeční. Zastavit takovéto řádění zdivočelého draconiuse stálo nemalé množství obětí na životech. A tehdy poprvé byly sejmuty růžové brýle a první kouzelníci se nás i trochu oprávněně začali bát. Aby to nezašlo příliš daleko a těch pár zdivočelých jedinců nestáhlo celou pověst všech draconiusů do nicoty, začali jsme jednat. Každý draconius se už od malička povinně začal učit nitrobraně,“ v tom momentu se Fira ve svém vyprávění opět zasekla. „Ano, Harry?“

 

„Co je to nitrobrana?“ nesměle se jí zeptal.

 

„Stručně řečeno je to umění, díky němuž dokážeš svou mysl bránit proti cizímu vpádu. Nitrobrana však neumí jen to. Dokážeš-li jí plně ovládnout, můžeš s její pomocí usměrňovat své emoce. V našem případě dračí instinkty. Je to náročné a musíš se jí učit už od malička, abys této vysoké úrovně dosáhl, ale naštěstí draconiusové mají na nitrobranu velké předpoklady, takže je pro nás se jí naučit na takto vysoké úrovni daleko snazší, než je tomu u čarodějů. Přesněji, abych ti nemotala hlavu, nitrobrana nedokáže přímo ovládat emoce, ale umožňuje jedinci dosáhnout takzvané vyrovnanosti, a tím nepřímo umožní lépe zvládat své emoce. Hlouběji bych do toho teď nechtěla ještě více zabřednout, abych tě ještě více nezmátla, i tak už na tebe chrlím mnoho informací najednou. Jestli budeš mít časem zájem, ráda ti o nitrobraně povím víc,“ nabídla.

 

Harry přikývl a naznačil Fiře, aby pokračoval dál.

 

Dívka plynule navázala tam, kde skončila. „Dříve nežli však se stihlo projevit to, že bylo učení nitrobrany pro všechny mladé draconiuse povinné, stalo se něco, o čem tehdy nikdo neměl ani tušení. Jeden čaroděj, jehož jméno se dnes už zapomnělo, se Draconiusem inspiroval. Nikdo neví, jaká byla pravá zvěromágská podoba tohoto čaroděje, jisté však je, že se mu nelíbila. Chtěl, aby jeho podobou byl vlk. Někdo by mohl říct, že na rozdíl od našeho zakladatele měl menší cíl, a tudíž musel zákonitě uspět. Přece chtěl jen změnu na jiné nemagické zvíře, ale na rozdíl od Draconiuse nebyl tak mocný, nadaný a chyběla mu i jistá dávka štěstí. Něco se mu nezdařilo a tento dotyčný čaroděj se stal prvním vlkodlakem.

 

Zprvu o zrození vlkodlaků zákonitě nikdo nic nevěděl, a tak se jejich oběti a nepopsatelné běsnění automaticky začalo přičítat za vinu nám. Když byla konečně odhalena pravda, bylo už pro draconiuse příliš pozdě. Nálepky, označující nás jako nejtemnější bytosti, jež existují, jsme se už nedokázali zbavit. Přesněji, ani nám nedali příležitost, abychom své jméno očistili a vyhnali nás na okraj společnosti. V tu chvíli najednou bylo vše, co se s námi pojilo, špatné. Nitrobrana byla rázem označena za temné umění. Od kouzlení pomocí run a zaříkávání kouzelníci už nadobro upustili. I u jasnovidectví a lektvarů byly takovéto snahy, naštěstí však neúspěšné. Zjistili, že se bez lektvarů prostě neobejdou. Vymysleli velkou řadu léčivých kouzel, ale ne vše jimi šlo udělat, a tak se k lektvarům v tichosti vrátili. Ale aby se neřeklo, vytvořili první seznam zakázaných neboli temných lektvarů. Na tento seznam připsali všechny, do nichž se používala krev magických bytostí, protože draconiusové tento typ lektvarů s oblibou vařili, jelikož takovéto lektvary s krví toho, jemuž byly určeny, byly daleko silnější a v oblasti lékařství i několikanásobně účinnější, a ještě pár dalších. Časem se na tento seznam dostaly některé lektvary zcela oprávněně, paradoxem však je, že právě ty měli takřka s naprostou většinou na svědomí sami kouzelníci. Tato zatěžkávací zkouška pro lektvary byla náročná, ale také za značného úsilí nás, takřka žádná vědomost v oblasti lektvarologie nebyla zapomenuta. Jasnovidectví však takové štěstí nemělo. Postupně se do kouzelnického světa sice zpátky probojovalo, ale dost toho bylo zapomenuto. Smutné je, že většina nenahraditelně. Jasnovidectví svůj velký význam mezi kouzelníky nikdy nezískalo zpátky a stala se z něj už pouze směšná skořápka toho, čím bylo dřív.

 

Špatná pověst dračímu lidu zůstala dodnes. A i když jsme si mysleli, že hůře být už nemůže, Voldemort nás vyvedl z omylu. Minimálně ty, kteří do té doby žili ve Velké Británii. Už na začátku toho svého tažení proti mudlům a nečistokrevným nás požádal, abychom mu pomohli. Odmítli jsme. Neměl nám co nabídnout na oplátku. Nebyli jsme tak naivní, abychom věřili, že v případě jeho vítězství se pro nás něco zlepší. A využívat se rozhodně nenecháme, obzvláště když chtějí kouzelníci mezi sebou bojovat jen kvůli své nebetyčné hlouposti, zaslepenosti a lpění na starých přežitých zvycích. Tato jejich válka se nás nijak netýkala. Vlkodlaci však Voldemorta neodmítli a jakmile s ním byli oni, v očích čarodějů jsme zákonitě museli být Voldemortovými tajnými spojenci i my. Ujištění, že rozhodně nejsme na jeho straně, už nikdo nebyl ochoten poslouchat. Neskonalý strach, jejž jsme v očích kouzelníků začali vyvolávat, Voldemorta pobouřil. Viděl za tím jen moc, kterou dokážeme vládnout a jako pomstu za náš odmítavý postoj se rozhodl nás vyhladit. Do té doby jsme mezi kouzelnickou společností měli postavení na úrovni vlkodlaků, poté jsme byli rázem i pod nimi, a ke všemu jsme měli Voldemorta v zádech. Už déle jsme zde na ostrovech nemohli zůstat. Takže většina z nás, co žila ve Velké Británii a Irsku, uprchla. Ti, co se rozhodli utéci, odešli do dračích rezervací všude po světě. Peníze, jež s sebou přinesli, neplánovaně odstartovaly velký rozvoj rezervací a velká část z nich se tak znatelně zvětšila a zmodernizovala.

 

Útěchou nám může být, že díky Voldemortovi a emigraci z Anglie došlo k tomu, že čarodějové, jež se živí jako krotitelé draků, nás konečně lépe poznali a nám se podařilo s mnohými z nich spřátelit. Po dlouhé době nás někdo přijal a postavil nás na úroveň sobě rovných, což pro mnohé z nás hodně znamená. Asi díky tomu došlo k tomu, že se proti Voldemortovi nikdo z našich řad veřejně nepostavil. Moc nám tento krok v Anglii nepomohl, ale už nám v té době na tom tolik nesešlo. Začali jsme zastávat názor – mě je to jedno, dělejte si tu v Anglii, co chcete, pokud se vám tu něco stane, je to jen a jen vaše vlastní vina. Ač se mi tento názor osobně moc nelíbí, chápu ho.

 

Ale zpátky k rezervacím. Abys mi rozuměl. Do té doby, než se to vše stalo, existovaly dva druhy dračích rezervací. Jeden, jejichž zakladatelé a správci jsme byli my, a druhý, který měli pro změnu na svědomí čarodějové. Existovala striktní nepsaná pravidla. Krotitelé a draconiusové chovající draky se nestřetávali a nikdy spolu nepracovali. Před pár lety se však něco zlomilo. Ta vlna emigrací tak nečekaně způsobila, že se vše promíchalo. Dnes, když se vše usadilo, tak existuje jen jeden typ rezervací a to ten, kde krotitelé a my pracujeme a žijeme pospolu na jednom místě. Společnými silami jsme dosáhli velkých úspěchů v oblasti chovatelství a záchrany některých dračích druhů.

 

To je asi tak k naší historii a k tomu, co jsme, všechno. Pro zajímavost snad můžu už jen dodat, že se ukázalo, že vlastnosti magie rodičů ovlivňují to, jakého dračího druhu je podoba jejich potomků. V dnešní době se tak mezi draconiusi vyskytují všechny podoby všech žijící i vyhynulých dračích druhů, co kdy existovali.“

 

„A jaký drak jsi ty?“ vypálil na ni Harry svou první otázku, jen co se odmlčela. Chtěl se na tolik věcí zeptat. Fascinovalo ho vše, co se dnes dověděl. Fira byla z jedné poloviny drak. Bylo to neuvěřitelné, ale věděl, že mu nelže. A Charlie o draconiusech věděl, znal je a evidentně s nimi i pracoval. Slíbil si, že si s ním při první příležitosti musí popovídat. Možná se většina kouzelníků draconiusů bojí, ale on Firu znal, nebudila v něm strach a ani ho neodpuzovalo to, čím je. A proč by také mělo? Remus byl pro změnu vlkodlak, a také se ho nebál. Byl to hodný člověk, se srdcem na tom správném místě. Nebyl tu důvod, aby se s ním kvůli jeho chlupatému problému přestal bavit a s Firou to bylo stejné.

 

„Velšský zelený po otci. Mamka je maďarský ostrohřbetý,“ pronesla nečekaně trochu skleslým hlasem Fira.

 

Harry byl však tak zamyšlený, že mu tato skutečnost unikla. Zmínka o Fiřině otci mu připomněla, jak mu jednou řekla, že, když byla malá, její otec spolu s jejím starším bratrem zemřeli v Londýně při atentátu irských separatistů.

 

„Nebyli to separatisté, že?“ vyhrkl Harry, a pak mu teprve došlo, že asi nebyl moc dobrý nápad se na něco takového ptát. Kdyby mohl, vzal by to zpátky, ale bylo už pozdě a otázka byla vyřčena.

 

Fira záporně zavrtěla hlavou. Hlas měla mírně přiškrcený. „Ne, otec s Williamem si tehdy vyrazili v den bratrových sedmých narozenin na Příčnou ulici. Byly mi necelé čtyři měsíce, a tak se máma rozhodla, že se mnou raději zůstane doma. Znáš to, jak to tam občas vypadá, když se blíží začátek školního roku. U draconiusů je zvykem, že v den sedmých narozenin dostaneme svůj první vlastní kotlík. Je to obdobný zvyk se stejným významem, jako u čarodějů, kdy v jedenácti dostanou svou první hůlku. Tehdy v ten den Voldemort zaútočil na Příčnou. Otec s bratrem byli v ten okamžik v cukrárně. Smrtijedi jí vyhodili do povětří spolu se všemi, co v ní v té chvíli byli. Rodiče i děti. Ani si nezkontrolovali, jestli tam není náhodou někdo z příslušníků jejich rodin. Byla to rychlá a bezbolestná smrt. Nikdo nepřežil. Neměli šanci.“

 

„Je mi to líto,“ upřímně špitl Harry a trochu se zastyděl, že se na něco takového vůbec ptal. „Jak jsem byl vlastně dlouho mimo?“ zeptal se ve snaze zavést hovor úplně jiným směrem, ale bylo už pozdě. Fira se netvářila už moc sdílně a zdálo se, že jejich hovor bude chtít, co nejdříve utnout.

 

„Čtyři dny. Ještě jeden den by ses neměl moc hýbat. Pro jistotu, aby ti rána nepopraskala. Dám ti lektvar na spaní, aby ti to rychleji uteklo. I pro tebe to bude tak pohodlnější. Myslím, že zítra by sis mohl i sednout a pokusit se trochu hýbat. Až usneš, tak ti vyndáme tu kanylu, takže od zítra budeš už moci začít i normálně jíst. Počítej ale pro začátek pouze s polévkami,“ odvětila Fira a podala mu jednu z lahviček z nočního stolku.

 

Mladý nebelvír se při myšlence na pití jakéhokoliv lektvaru odporem zakřenil.

 

„Buď si ho vezmeš dobrovolně, nebo ho do tebe dostanu násilím. Tak si vyber. Vždy vyhraju,“ nekompromisně mu oznámila.

 

Harry neměl sílu se s ní jakkoliv dohadovat. Zavřel oči a na jeden zátah lahvičku, pro něj s tak moc dobře známým lektvarem, vypil a utěšoval se tím, že mu aspoň nebyl potajmu podán v čaji, jak to měla v dobrém zvyku madam Pomfreyová.

 

Těsně před tím, než se Harry propadl do říše snů, mu došlo, že se zapomněl zeptat na Dursleyovi. Vědí vůbec, co se mu stalo a kde je? Následnou úvahu nad tím, za jak dlouho se k nim bude muset vrátit, už nedokončil a usnul.

 

Komentáře   

 
0 # emm 2012-09-23 08:48
Suprová povídka, už se těším na další a další dílečky. Velká pochvala a obdiv.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lady Corten 2012-09-24 14:30
Děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2012-09-23 10:51
Nádherná povídka. Nádherný nápad. Netrpělivě očekávám příští neděli.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lady Corten 2012-09-24 14:32
Jsem moc ráda, že se dílek líbil, akorát se obávám, že kvůli dovolené dílek tento týden budu muset vynechat, kapánek nestíkám.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Claire 2012-09-23 12:18
Skvostná fantazie. :-)
Úplně nové magické společenství s velkým potenciálem, byť momentálně opovrhované. Dokázalo by určitě měnit události i zažité postupy. Budou se chtít zapojit do boje mezi kouzelnickým světem a Voldemortem s jeho věrnými příznivci temna? Budou ochotni zapomenout na nemalé křivdy a pomohou Harrymu "přepsat dějiny? Tolik úžasných možností, tolik dveří otevřených pro nové příběhy... Nemůžu se dočkat dalšího dílu, vážně, fakt. ;-) A neděle je jen jednou v týdnu... a ještě k tomu až na konci. Ach jo, to bude dlouhé čekání... :oops:
Díky za nádhernou a poučnou kapitolu. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lady Corten 2012-09-24 14:37
Moc děkuji za tvůj krásný komentík. Jak se dračí lid ke všemu postaví ukáže jen čas a také i trochu Harry, nech se překvapit. ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Mája 2012-09-23 15:32
Opravdu krásná teorie o vzniku různých magických druhů. Líbí se mi. :roll:
Jen malá oprava. Maďarský je trnoocasý a norský je ostrohřbetý. Vím to jen proto, že jsem nedávno udělala podobnou chybu a Jarda pro mě vypracoval přesný přehled draků podle JKR. Jestli chceš přeposlat krásně přehledně zpracovanou tabulku ve wordu s deseti druhy draků podle JKR, i s podrobným popisem, tak mi písni na mejlík.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lady Corten 2012-09-24 14:35
Děkuji za upozornění, za nabýdku i za komentík. Sova už byla ráno pospána a odpověď byla přijata. Ještě jednou tímto děkuji. Za krátku vše bude opraveno na Norského.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Sitara 2012-09-23 18:24
Skvélé, Lady Corten :-) (jo, kromě toho srdíčka mi tu ve smajlech chybí i palec nahoru :lol: )
Jinak vše už řekla Claire ;-) Jsem moooc zvědavá, co si na nás připravíš!
Díky za další díl!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lady Corten 2012-09-24 14:33
Není zač. Moc děkuji za povzbudivý komentík. Člověku se pak o dost snadněji pak píše.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lily 2012-09-23 21:52
Skvělé.. tak tohle dopadlo výborně.. trochu jsem se bála, že se bude Harry cukat, že mu to neřekla dřív.. ale zatím okej. Pobavila mne nakonec myšlenka na Dursleyovi.. no ti jsou asi rádi, že se ho zbavili a trnou jestli nebudou potíže.. zajímalo by mne jestli za nimi přijde někdo od Brumly se zeptat na Harryho.. teď si nejsem jistá, jakej rok to vlastně je, tak jestli už je řád.. no když vlastně Harry zná Remuse, tak to už řád bude.. nešli oni potom pro Harryho? Že by bylo překvápko.. hm a jsem zvědavá co udělá Fira a její mamka s Harrym.. zůstane u nich, nebo jak?
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lady Corten 2012-09-24 14:40
Kde Harry zůstane uvidíš příště. Jsou prázdniny po čtvrtém ročníku, řád je tedy znovu dáván dohromady. Harry zná Remuse zatím v podobě profesora ze svého třetího ročníku ze školy a jako starého přítele svých rodičů.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Vendi_Kačka 2012-09-26 09:45
NO páni, to je čím dál zajímavější příběh. Tedy gratuluji,všech na čest. Jsem opravdu zvědavá, kam to bude směřovat dál ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lady Corten 2012-10-05 20:21
Děkuji, snad se ti pokračování bude líbit. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
928
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
2430253
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz

 

   

Všechna práva vyhrazena Patoložce. Stránky vznikly v roce 2012. Kontakt: patolozka86(at)gmail.com