Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Nepochybně

Hodnocení uživatelů:  / 8
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Nepochybně

Autorka: Patoložka

Sherlock BBC, johnlock

Rozsah: 3100 slov

 

Johnlock Challenge téma 4: John se obrátí na známého detektivního konzultanta, protože má podezření, že jeho manželka Mary je nájemná vražedkyně. Sherlock se tak seznamuje s Johnem, jedním z mála lidí, kteří jsou jeho prací ohromeni. Sherlock se přistihne, že si přeje, aby Mary byla vinná, a ne jen proto, aby měl co řešit…

 

A/N: Když začínám psát povídku, většinou nevím, jak bude probíhat, ani jak skončí. Tedy většinou vím, že skončí dobře. Ale vlastně nevím jak. Přiznám se, že nejsem autor, který by mohl psát na objednávku, tohle téma bych si nevybrala, ale ono je to vlastně jedno, protože bych si skoro určitě nevybrala ani jedno. Ale byla jsem nominována (v 11 v noci, to už mi nedělejte, kdy mám jako spát?) a něco z toho vzešlo. A jsem docela spokojená. Je to moje první delší věc z Sherlock světa, ale snad… no, snad to ve vás zanechá alespoň nějaký dojem;-)

 

ooOoo

Zvonek. Pevná ruka. Zvuk trvající přesně dvě odbití srdce. A pak klid. Vyčkávání, až přijdou otevřít.

Sherlock zprudka zvedl hlavu od svého počítače, natočil ji doprava a nadšeně zavolal směrem ke dveřím svého bytu, aby to bylo slyšet až dolů:

„Paní Hudsonová? Klient!“

Klient! Klient! Klient! Sherlock v duchu nadskakoval dva metry do vzduchu. Už celých šest dní neměl případ. Tedy žádný, který by za něco stál. Ano, Lestrade ho jako obvykle čas od času bombardoval s malichernostmi. Vražda zahradníka - žárlivý domovník. Vražda domovníka - chamtivý zahradník. Bylo to triviální. Tri-vi-ál-ní! Stačila fotky z každého místa činu a Sherlock už věděl. Ani nemusel vytáhnout paty z bytu…

Ale teď to bylo konečně tady.

Skutečný.

Opravdový.

Klient!

Příliš přátelský a starostlivý hlas paní Hudsonové doplnil hlubší a vyrovnaný.

Muž. S dobrým vychováním, tón nevtíravý, na otázky bezodkladně odpověděl, ale také ne podbízivý, aby rozhovor rozváděl dál. Vchodové dveře se zavřely. Sherlock naslouchal dál. Chůze lehce nepravidelná, duté ťukání hole o zem, krok přesto jistý, na rovné zemi svižný, do schodů poněkud pomalejší, prsty levé ruky syčivě přejížděly pro oporu po stěně, dech přesto jen sotva slyšitelný. Kondice i přes handicap výborná. Přede dveřmi do bytu se zastavil. Ne z nerozhodnosti ani únavy, obojí bylo předchozím sledováním vyloučeno, čekal na vyzvání, možná na povel, možná na otevření dveří, možná dokonce čekal i srdečné přijetí, stejné, jakého se mu dostalo od milé dámy v přízemí.

Přišel do Baker Street s jistotou, že ví, koho hledá, zjistil si informace, nikde netápal, ani se nedobýval do jiného vchodu, třebaže Sherlock nikde neměl cedulku se svým jménem ani směrovku s nápisem – „Konzultující detektiv, po dvaceti stopách zahněte doleva“, přesto zřejmě nepátral v kuloárech, ani nehledal drby. Jen fakta. Schopnosti, adresa a pak osobní setkání. Dopředu nezavolal. Možná přece jen nějaké ty drby zachytil. Ale nenechal se jimi ovlivnit, ani odradit.

Zvučné zaťukání. Třikrát, a to klouby ukazováčku a prostředníčku pravé ruky.

Sherlockův úsměv se ještě více rozšířil, muž v černém obleku zaklapl počítač, zvedl se ze židle a ladně svou vysokou postavu složil do křesla. Nohu přes nohu, ruce do stříšky, pohled upřený na dveře. Tak.

„Dále.“

Hlas vybídl, ani ne vteřinu na to se dveře otevřely.

Krátké vlasy, přímý pohled, modré oči, koutky úst lehce pozdvižené do přívětivého poloúsměvu, ramena dozadu, postava lehce ohnutá doprava, jak se rukou opíral o holi. Černá bunda pár týdnů nošená, přesto stále jako nová, pečlivě opečovávaná, tmavě modré čisté kalhoty, polobotky bez poskvrnky.

„Dobrý-…“ začal muž, ale Sherlock ho nenechal domluvit, sladce se usmál a se zavrněním svým hlubokým hlasem pronesl: „Čím může konzultující detektiv pomoci vojenskému důstojníkovi ve výslužbě, zraněnému zřejmě během služby v Íránu nebo Afganistanu, nyní však žijícímu v Londýně ve spokojeném manželství, přesto však stále soběstačně pečujícího o svůj zevnějšek, aniž by tím zatěžoval svou zaneprázdněnou ženu, v čem by mu nepomohla jeho terapeutka?“

Muž ve dveřích několikrát zamrkal, ústa lehce pootevřená v němém úžasu. Sherlock se jeho ohromením kochal. Miloval tyhle pomíjivé vteřiny, vteřiny těsně předtím, než dotyčný otevřel pusu a s odseknutím pronesl…

„Úžasné…“

Teď bylo na Sherlockovi, aby zamrkal.

Takhle lidé většinou nereagovali. Ne, mozek jim ochrnul, to bylo i tady v pořádku, ale ústa, ta zůstávala vždy plná popření, strachu, nadávek a ve výsledku zášti.

„Jsem… doktor,“ pokračoval ten muž a na okamžik tím vzal Sherlockovi vítr z plachet. „Vlastně vojenský doktor, ve výslužbě, takže v podstatě už jen doktor. Jak jste…“

„Dívám se, poslouchám, používám všechny smysly, používám mozek a vyvozuji logické závěry. Zjistil jste si o mně dost, abyste tohle věděl, ale teprve, když jste se přesvědčil na vlastní oči, jste tomu i uvěřil. Zajímavé… Přesto jste ani na okamžik nezaváhal, než jste sem vešel. Musíte si být jistý, zatraceně jistý… možná ne vědomím, ale tím, že to vědět chcete. Už nemáte v úmyslu žít v nejistotě, že ano, už nikdy, pane…?“

„John…“ vydechl ten muž. „Jmenuji se John Watson. A přišel jsem za vámi, protože bych uvítal vaši pomoc.“

A Sherlock přikývl a pokynul mu do křesla. Přímo naproti tomu jeho. A pak ho vyzval, aby pokračoval.

A John se zhluboka nadechl a začal.

ooOoo

Mary… Mary Watsonová, za svobodna Morstanová. Trestní rejstřík - bez poskvrnky, pracovní záznamy - bez poskvrnky, studijní záznamy – vynikající. Žádný škraloup, žádné drby na sociálních sítích ani mezi známými, přáteli či kolegy, dokonce ani žádné neobvyklé stereotypy.

Ano, mohla by si asi odpustit ten spinning ve čtvrtek večer a z toho plavání, kterého byl Sherlock svědkem, se mu dělalo nevolno ještě dva dny poté – studená voda plná mikrobů a částečků kůže a výměšků lidského těla? Brr. Kdo s příčetnou myslí by něco takového dobrovolně podstoupil byť jednou za život, natož dvakrát do měsíce?!

Ale Mary měla pěknou postavu, to musel uznat. Byla skoro stejně vysoká jako John – což nebylo zase tak závratné číslo, vezmeme-li si, že Sherlockovi ten muž sahal sotva někam po nos – zpevněné svaly, pěkně zakulacené boky, žádné známky vyrážky, zhmožděnin nebo jiného zranění. Pravda, nosila výhradně jednodílné plavky a ručník a pod tím vším se… třebaže jen sotva… dalo něco ukrýt, ale skrývala-li někde nějaké zranění z dřívějška, Sherlock jej na tu dálku nestihl zachytit.

Ta žena vypadala obyčejně. Pravidelně docházela do práce, pravidelně odcházela z práce. Pak většinou nakoupila a zamířili do jejich bytu, kde setrvala do té doby, dokud se nevydala provozovat některý z výše zmíněných zájmů či nevyrazila náhodně s manželem či za kamarádkou ven. Pokud k tomu došlo, setkání proběhlo zatím vždy na frekventovaném, dobře přehledném místě a Sherlock mohl dokonce i od oka spočítat množství čokoládových kuliček, které na svém zákusku ten den měla.

Bylo to frustrující. Bylo to frustrující. Ano, frustrující. A to i přesto, že když za ním John přišel, neměl v ruce nic než svou intuici. Tušení, že je něco špatně. A ne jen to… tušení, že je jeho žena nájemný zabiják.

Obvykle by takového rádoby klienta odbyl. Vypoklonkoval by ho ven, ještě než by otevřel ústa na jeho prahu, možná by ho dokonce stihl vyprovodit ještě na schodech, aby nemusel cítit jeho pach ve vlastním bytě, ale John Watson…

Něco… něco, co nedokázal přesně definovat, určit, zařadit, rozšifrovat… ho nutilo neustále pátrat a přemítat nad tou tak třeskutě obyčejnou a v zásadě naprosto nudnou ženou, která mu stála po boku.

Bylo to frustrující. Definitivně frustrující.

ooOoo

Zvonek. Družné hlasy v chodbě. Nepravidelné kroky doprovázené zvuky hole.

Sherlock vzteky mrštil všemi výtisky novin, kterými se prohraboval, o desku stolu.

Klient.

Ne, John.

Ne! Byl to klient! A basta.

Přišel za poslední tři týdny už počtvrté.

Ne proto, že by naléhal, jak se daří vyšetřování. Ne proto, aby si stěžoval na svou manželskou situaci. Dokonce ani ne s novými informacemi. On prostě jen… přišel.

Přišel a nenechal se odbít. Absolutně vůbec.

Sherlock mohl říkat, že má práci. Sherlock mu mohl vyhrožovat, že narušuje jeho soukromí. Sherlock mohl naléhat. Sherlock ho mohl dokonce zkoušet fyzicky vytlačit ze svého bytu.

Nešlo nic.

John byl neoblomný, a třebaže postavou menší, silově měl i tak navrch.

Sherlock vlastně nechápal, co po něm chce. Všichni ostatní totiž chtěli jen jedno – vyřešit svou záhadu a pak rychle vypadnout.

John na druhou stranu vypadal, že je spokojený právě tam, kde v tu chvíli byl – usazený v křesle, v ruce hrnek čaje, občas z náprsní kapsy vytáhl malou knížku a začal si potichu číst - a čím vypadal Sherlockův výraz pochmurněji, tím se jeho úsměv ještě více rozšiřoval.

Rozčilovalo ho to.

Nesmírně.

Zaťukání na dveře. Vyčkávání.

Procházeli tím rituálem bez ustání. John zaklepal, Sherlock většinou neodpověděl. Neměl proč. Záhada – existovala-li vůbec nějaká – zatím neměla řešení. A co jiného by od něj kdo chtěl?

Po první návštěvě už ale John nečekal.

Stejně jako teď.

Otevřel dveře, přehlédl situaci – rozházené papíry všude po podlaze, oblečení bez ladu a skladu na pohovce, Sherlock jen ve svém pyžamu a saténovém, modrém županu – naznal, že je bezpečné vejít a prostě za sebou zavřel dveře.

Sherlock se neotočil. Ne. Nechtěl ho tu. Nechtěl ho tu! Nechtěl ho… tu.

„Ahoj, Sherlocku,“ oslovil ho John, a když se muž dál nehýbal, prostě si sedl do „svého“ křesla. Sherlock už o něm nedokázal smýšlet jinak, než jako o Johnovu křeslu. Nešlo to. Bude si muset sehnat další židli pro ostatní klienty. Nahlas zavrčel.

„Dneska to tu vypadá na opravdu rušný den,“ okomentoval John situaci veselým tónem.

„Z čeho tak soudíš?“ utrousil Sherlock. Neotočí se, on se neotočí, prsty pevně svíral výtisky novin.

„Och, prostě tak,“ zasmál se John. „Kouknu a vidím.“

„Tvoje schopnosti dedukce jsou vskutku ohromující,“ procedil Sherlock skrz zuby, propustil vztekle noviny a protáhl si ramena. „Ty prostě koukneš a vidíš. Pěkné…“ protáhl a pak se na něj konečně otočil, své oči zanořil přímo do těch Johnových. „Řekni mi, drahý Johne, když se tady tedy tak koukneš, co vlastně vidíš?“

John polkl, usmál se. Rozhlédl se. Pak své oči znovu stočil k muži před sebou. „Abych řekl pravdu, Sherlocku, vidím slušný nepořádek, možná ne úplný chaos, ale rozhodně nepořádek. Měl by sis pořídit nějakou schopnou uklízečku, když už toho nejsi schopen sám.“

Sherlock si odfrkl, trochu pobavenosti z jejich slovní výměny mu prosáklo žilami. „Hlásíš se dobrovolně?“

John jen protočil panenky.

„A taky vidím, že máš dneska pyžamový den. Nic proti, taky to občas dělám, většinou když jsem doma sám a cítím se pod psa a nemám náladu na nic jiného, než celý den koukat na televizi. Ale to asi nebude tvůj případ, i když ten výraz ´pod psa´ by na tebe možná i seděl.“

Teď už se Sherlock bavil vyloženě otevřeně.

Ten muž… ten muž… ho dováděl k šílenství. Opravdu. Vážně. Jak jinak by mohl nahlas říct něco jako...: „Vypadá to, že v tom případě budu potřebovat také osobního doktora.“

A John na to pozvedl obočí a usmál se.

„Uvidíme.“

ooOoo

Zlom v případu nastal samozřejmě v tu nejméně vhodnou dobu.

Jinou si jeho bratr ani nikdy nevybral.

On si vždycky vybíral špatnou dobu. Bez výjimky. Naprosto a absolutně vždycky.

S jejich rodiči muselo být něco definitivně špatně, že mu takové chování vsunuli do jeho genotypu a pak ho snad ještě i pravidelně rozvíjeli, tedy alespoň od té doby, co byl Sherlock na světě a dokázal nerozmazaně vnímat své okolí.

Mycroft se prostě vplazil do jeho světa jako nějaký lstivý had, uštknul ho přímo do prsou, počkal, až se mu útroby zkroutí bolestí, a pak si klidně odplul na vlnách své blahosklonnosti a nezájmu zase pryč do svého doupěte.

Takový byl. Bratr jak se patří.

Sherlock to nenáviděl.

A teď byl znovu tady. Na jeho území. Vycítil ho, jen co dole klaply vstupní dveře. Tiše, tak tiše. Nikdo jiný nedovedl zavírání dveří k takové dokonalosti.

Vstoupil do jeho bytu bez vyzvání, bez upozornění, vztyčil se v zádveří a jeho hlas se provlnil vzduchem jako nějaká choroba.

„Proč tě ta žena tak zajímá?“

Sherlock vzhlédl ze svého křesla, s předstíraným donucením odlepil oči předtím pevně zaklesnuté v Einsteinově Teorii relativity, kterou popadl asi tři vteřiny před jeho příchodem. „Jaká žena?“

Mycroft netrpělivě sevřel rukou madlo svého deštníku. Deštníku propána! Kdo dneska nosí deštník? Zejména, když už dvanáct dní slušně nezapršelo. „Jde o toho vysloužilého vojáka? Našel jsi v něm snad zalíbení?“

Sherlock se zamračil a ostře zaklepl knihu, až se nad ní vytvořil obláček prachu viditelný v pruhu ranního světla dopadajícího z okna. „Nebuď směšný!“

Mycroft se sladce smál. „Já nejsem ten, kdo celé dny běhá po městě v přestrojení.“

„Ne,“ oplatil mu Sherlock nevlídným hlasem, „ty běháš po městě sám za sebe. A to je ještě daleko větší ostuda.“

Mycroft nesouhlasně zamlaskal jazykem a pak mu věnoval vážný pohled. „Přestaň se o tu ženu zajímat, Sherlocku.“

Mladší z bratrů na chvíli předstíral, že jeho slova zvažuje a pak ho vyzval: „Takže ty mi neřekneš, co je na ní tak zajímavého, že?“

„Není na ní nic zajímavého!“ zdůraznil Mycroft a prsty na jeho deštníku vypětím zbělely.

„Ach,“ Sherlock si spletl prsty pod bradou a věnoval mu přimhouřený pohled, „ale to je právě opravdu zajímavé…“

Mycroft se nadechl, zhluboka nadechl, pohled svých očí namířil někam nad Sherlockovo rameno. Jakoby bez zájmu. Předstírání a hra. Bezustání. Stálý začarovaný kruh mezi nimi. A pak bytem tiše zazněla jeho poslední slova, než odešel: „Dej od ní ruce pryč, myslím to vážně.“

A pak byl pryč. Skutečně, doopravdy, pryč.

Chvála všem uctívaným i neuctívaným bohům, možná mají opravdu nějakou minoritní moc nad lidskými osudy.

Sherlock se pohodlněji zavrtal do svého křesla a začal ve své mysli rozebírat, co se to tu událo a co z toho vyplývá.

Protože koho by Mycroft chránil? O koho by se vůbec byť jen trochu zajímal? Jedině o někoho, kdo měl moc. Nebo peníze. Nebo obojí. Nebo kdo měl dostatečný vliv na to, aby ohrozil ten jeho pracně vystavený domeček z karet.

Jenže Mary Watsonová neměla ani moc, ani peníze, její rodina byla z venkova, na studium se přivydělávala brigádou v obchodě. Vlastně byla tak obyčejná, až z toho srdce jednomu krvácelo…

Odfrkl si.

Takže, proč by se Mycroft tak staral? Proč by dokonce zašel tak daleko, že mu zakázal se do toho míchat?

Sherlock si v hlavě přehrával jejich minulost a srovnával ji s přítomností. Mycroft mu v případech bránil jedině tehdy, když šlo o státní bezpečnost, pokud tedy v ostatních případech naopak nežádal o jeho pomoc, která byl vždy pružnější, rychlejší a hlavně s žádanými výsledky (když se tedy uvolil mu pomáhat). Ale tady dostal zákaz. Přímý zákaz!

Takže, kdo byla Mary Watsonová a proč byla tak důležitá?

Sherlock si z toho vyvodil jen dvě možnosti – buďto ta žena tajně pracuje pro Mycrofta a tím i pro britskou vládu, anebo… což bylo dokonce ještě pravděpodobnější… ji Mycroft naopak nechával sledovat, protože pracuje proti němu.

A v tom případě… Sherlockovi ztuhly rysy v obličeji… v tom případě byl život Johna Watsona ohrožen…

ooOoo

Střílelo se. Ozvěna výstřelu se valila ulicí řadových domů a zavrtávala se Sherlockovi až hluboko do podvědomí.

Jeden výstřel.

Pak ticho a klid. Šero.

Spěchal. Ale měl spěchat víc. Měl si pospíšit. Měl…

Hlavní dveře vedoucí k Johnovu bytu, bytu Watsonových, se doširoka otevřely a Sherlocka na setinu vteřiny zradil krok, klopýtlo vlastní nohy, div, že neupadl.

Postava zahalená v plášti a s šátkem na hlavě se na něj otočila. Oči na vzdálenost těch třiceti stop se zdály ledově chladné.

Ty za to můžeš. Ty za to můžeš. TY za to můžeš!

Obviňovala ho, přezíravě, posměšně. Mary Watsonová. Neuvěřitelná herečka. Jak ho mohla tak zmást? Všechny kolem sebe…

Přesto dál běžel. John, John, John!

Zvedla ruku, namířil na něj zbraň s tlumičem. S chladnou vypočítavostí zacílila na jeho hlavu. Rozumu si Sherlock cenil nejvíce, svých myšlenek, svých schopností. Vezme mu je, nezaváhá, stejně jako nezaváhala u svého manžela. Věděl to.

Čas se zpomalil, Sherlock už skoro dokázal vycítit na jazyku pachuť střelného prachu. Takhle to nemělo dopadnout. Takhle… ne.

Výstřel. Druhý to ticha okolí. Hlasitý. Tak hlasitý.

Sherlockovi se podlomila kolena, sesunul se k zemi. Nemohla minout. Ne…

Přesto sebou trhla směrem dozadu ona sama, chraplavě se opřela o zárubeň dveří, s vytřeštěnýma očima na něj hleděla. Nevěřícně. Tak nevěřícně!

Sherlock lapl po dechu.

Co se to…

Víčka se jí zatřepotala, ruka bez energie se zbraní poklesla, na prsou se jí zjevila krvavá skvrna a nepřestávala se zvětšovat, cípaté okraje, jakoby lačně pohlcovaly její oblečení.

Klečel na asfaltové silnici a díval se, jak z ní vyprchávala všechna barva a jak se zády svezla po zdi domu a zanechala po sobě rudou čáru.

Mrtvá.

ooOoo

Měl na sobě deku. Měl na sobě oranžovou, fleesovou deku. Lestrade na tom trval. Prý kvůli šoku. A Sherlock mu byl poprvé za celý svůj život vděčný.

John ležel v sanitním voze. Hrudník stažený pevným obvazem. A Sherlock se díval, jak kolem něj personál nemocnice tančí, aniž by věnoval byť jen jediný pohled černému pytli na druhé straně svého zorného pole.

Když ho tam našel… když tam Johna našel, na zemi a lapajícího po dechu se zbraní v chvějící se ruce, nikdy by si nepomyslel, že poděkuje nějakému dávno pohřbenému Keatsovi a armádě Spojeného království za život. Nikdy. Ale kulka se v těch nahuštěných, ohmataných stránkách zpomalila a pak sklouzla po okraji Johnovy psí známky, kterou měl v deskách knížky vloženou. Skončila ve svalech na rozhraní prsou a ramene, ne v srdci, kam mířila.

Zavřel oči. Lestrade byl rychlý, ambulance byla rychlá, Mycrofta čekal každičkou chvíli, ale na tom už nezáleželo. Na ničem z toho a nikom z nich, dokonce ani na té oranžové dece nezáleželo. Záleželo jen na dvou kulkách a dvou kalužích krve a knížečce básní a kusu kovu, které pro jednou jeden život zachránily…

ooOoo

John seděl ve svém křesle v Sherlockově bytě. Upíjel čaj. Neobvykle tichý. Jeho oči se opájely místností, jako by si chtěl do myšlenek vtisknout každičký detail. Vypadal… dobře.

Sherlock stiskl rty k sobě. Čekal. Nevěděl na co. Na změnu, na reakci, na ten hlas, na úsměv. Na něco…

„Takže…“ odkašlal si John a konečně se na něj podíval, „jsem měl asi nakonec se svou ženou pravdu.“

„Zřejmě ano,“ odpověděl Sherlock klidně.

„Nevíš to jistě?“

Údiv. V těch očích byl údiv. I po měsíci, co se znali, stále od něj očekával zázrak. Ohromovalo ho to. Nemohl se toho nabažit.

Zachmuřil se. „Ne. Mycroft na celou věc uvalil embargo. Všechny složky jsou zapečetěné, záznamy smazané. Nemám k nim… přístup.“ Nedokázal se k nim ani probourat a to ho neuvěřitelně… dusilo zaživa. Jednou to Mycroftovi oplatí. Brzy. Velmi… brzy.

„Tvůj bratr,“ vyvodil si John, kývl si sám pro sebe.

„Ano.“

Následovalo další ticho. John na něj hleděl tak nějak mírně, Sherlock mu pohled oplácel.

John se znovu rozhlédl. Na tváři se konečně objevil ten jeho úsměv. Sherlock se nadechl.

„Neuklidil sis.“

„Nebyl čas.“

John pokýval hlavou, očima ulpěl na zaprášené lebce ležící na krbu. „Budeš potřebovat uklízečku. A kuchařku. A doktora.“

Sherlock ho nehnutě pozoroval. John se k němu vrátil pohledem.

„Hodil by se mi asistent. A… přítel.“

John si přemýšlivě poklepal prsty o bradu. „Hmm hmm, co myslíš, zvládl by takovou práci jeden jediný člověk? Nebyl by to skoro nadčlověk?“

Sherlock se pousmál, prsty složenými do stříšky se dotkl rtů, táhle po nich přejel bříšky směrem dolů. „Hlásíte se, doktore Watsone, dobrovolně?“ zavrněl.

John se usmál.

„Nepochybně.“

 

KONEC a začátek v jednom

Komentáře   

 
0 # hanetka 2016-11-05 14:11
Jé, to byla jízda! Pat, to bylo senzační a napínavý a dokonale mi to sedlo. Nechceš napsat ještě něco dalšího?
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2016-11-05 14:29
Uuu, děkuji moc. Užila jsem si to, i když se se chvíli cítila trochu v koncích, ale věděla jsem, že mám čas, vlastně hafo... to jen, že já většinou věci dělám a doknčuji rychle. A proto je pro mě těžké psát dlouhé povídky. Vlastně mám takovou jen jednu a už si ani nepamatuju, jak je možný, že jsem ji vůbec napsala:-D
Tak třeba něco pak najdu, co by mě zase oslovilo;-)
:heart: :heart: :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # KalamityJane 2016-11-05 15:41
Pat, to bylo úžasné. Tvé pojetí tématu se mi hrozně líbilo, moc jsem se bavila, zase si v práci mysli, ze jsem cvok, protože se smeju do mobilu :-D dekuju za perfektní první setkání
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2016-11-05 15:45
:oops: :heart: Díky moc;-) Ufffff, zvládla jsem to. Já děkuji, že jsi mě nakonec přemluvila 8)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Rowana 2016-11-05 17:30
Já se picnu! Tohle je luxus. Napínavé, nečekané. Úžasné. Fakt jo. Brala bych samozřejmě o něco delší zpracování. Ale to jen proto, že ten příběh je moc pěkný a já se nestihla nabažit.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2016-11-05 18:03
:heart: No páni, děkuji ti, Rowanko;-) Ano, já vím, že by to bylo lepší delší, ale jak jsem to pak po sobě odpoledne četla, měla jsem pocit, že dojem, který jsem chtěla vyvolat... strhnout to relativně nenásilně, svižně a bez zbytečných okliků, kam jsem chtěla, tak že to jsem splnila;-)
Děkuji ti moc! :oops:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tyra Hawking 2016-11-05 22:45
Už od prvního řádku jsem věděla, že se mi povídka bude líbit. A líbila. Super! Nemám moc ráda takovej ten přeslazenej patos, takže jsem ráda, že ses mu vyhnula. Navíc se mi líbí tvůj styl psaní.
A velký obdiv, žes to zvládla tak rychle.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # helsl 2016-11-06 00:06
Super, bezva, úžasný! Klidně bych si početla delší, ale možná taky ne, protože jsem chvílema nemohla dýchat napětím a životnost člověka bez přísunu kyslíku je přece jen časově omezená, že.
Píšeš fantasticky, a proto je bezmála Tvou morální povinností obohacovat lidstvo plody svého talentu. Nebo aspoň tu část lidstva, která fandí johnlocku, na oststní se můžeme i vykašlat. Kdoví, kolik let budeme muset čekat na pátou sérii, nebudeme mít než ty povídky; viď, že občas přispěješ svou troškou do mlýna?
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1606
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3304875
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz