Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Už by si měl asi zvykat

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Už by si měl asi zvykat

Autorka: Patoložka; beta-read: Lanevra

Fandom Hobit

Humor, nedorozumění, genderswap, neslash

Shrnutí: Bilbo se měl lépe dívat, nebo pochopit trpasličí kulturu, vyvaroval by se pak nejednoho šoku...

 

Výzva z Hobbit Kink Meme: (2013-01-02, anonymous) Bombur, genderswap, pregnancy. Bombur isn't all fat, she's pregnant. Dwarvish pregnancies are extremely hardy, and mining and carrying on as normal during one is de rigeur for dwarves. One of the non-dwarves finds out Bombur is pregnant and starts to treat her like she's breakable because of it. She kicks their ass, verbally or otherwise.

 

ooOoo

 

Už by si měl asi zvykat

 

Mělo mu to dojít již dávno, možná ještě na Dně pytle, u zlobrů nebo pak v Roklince a definitivně v Temném hvozdu, když v deliriu pronášel něco o chudácích dětech. Ale nedošlo. Takže to byl pro něj rozhodně šok. Velký šok. Projít si totiž od změny pohlaví, stavu a náhledu na kamaráda až k tomu, že je možné, že bude každou chvíli třeba taky rodit… to bylo na jednoho malého hobita prostě trochu moc. A podle toho, jak pobledlí byli všichni trpaslíci kolem, tak asi i na ně… anebo to tak jen vypadalo, protože ještě nevečeřeli…

Bombur byl totiž… žena, vlastně… trpaslice a konkrétně dosti těhotná trpaslice. Už nikdy nebude nikoho odhadovat jen podle vzhledu a prvotního dojmu, vážně! Ani když to bude třeba sám Šmak.

Bilbo chtěl řvát, chtěl křičet z plna plic a možná si servat i pár chlupů na nohách, i když těch by byla sakra škoda, takové je má pěkné a pěstěné… ale vstříc Bomburově upřenému pohledu a rukám v bok si na nic z toho nedovolil byť jen pomyslet. Ne. Byl slušný, trpělivý hobit, poradil si s hordou zdivočelých, občas naštvaných, občas skoro polomrtvých trpaslíků až do teď, poradí si s nimi zas.

A to to zprvu vypadalo na tak poklidný a skřetůprostý den. Vypadalo…

„Ehm…“ Nervózně se poškrábal u ucha a přešlápl z nohy na nohu. „Bombure… měl jsem pocit… vlastně to vypadalo, že jsem snad… totiž, že jsem slyšel…“

Pohled přimhouřených očí pod hustými, zrzavými vlasy se ještě přiostřil a Bilbo ztěžka polkl. Přesto odhodlaně pokračoval dál. Co si nadrobil, to si také sní.

„Trpaslíci… totiž trpasličí ženy… trpaslice,“ opravil se, „… ony jsou…“ tady hobit jen lehce zaváhal, vážně malinkato, skoro nepostřehnutelně, ale pro něj to bylo, jako by čas na chvilku ustrnul a svět se přestal otáčet, tak těžce se mu dýchalo, „… jako muži?“ dovysoukal svou otázku, jen aby rychle, urychleně dodal: „Jako víte, jak to myslím - tak nějak… ve všem? Tedy… kromě takových těch… ehm, věcí, které nejsou tak nějak na první pohled vidět, protože jsou prostě… skryté?“

Oblé paže, které měly dosud vytrčené lokty od těla, se zvolna přesunuly na prsa, tedy v podstatě na pupek, kam je Bombur beze slova a spěchu umístil. Docela naštvaně.

A Bilbo se potil ve vlastní šťávě dál.

„Totiž… nevěděl jsem…“ vydoloval ze sebe, než se obrátil na ostatní, kteří jejich výměnu zatím jen netypicky tiše sledovali, a to včetně Gandalfa i Bofura a Bifura, Bomburových nejbližších příbuzných. „Vy jste to věděli? Jak jste jen mohli? Totiž u nás v Kraji by správný hobit nikdy svou ženu nevzal… totiž nenutil… vlastně by jí asi vůbec nedovolil na takovou výpravu jít… Natož… natož! Natož v takovém stavu!“

Už to nevydržel a na konci svůj proslov rozohnil natolik, že skoro pištěl, jeho hlas vždy o něco výše položený než u všech trpaslíků, a to včetně těch nejmladších.

Bombur svýma velkýma očima zakoulel a trpaslíci tentokrát v odezvu na Bilbova slova nezůstali potichu, ale sborově zalapali po dechu.

Ovšem byl to Bombur, kdo promluvil - nebo spíš byla - jako by ji nechávali, jako kultivovaní správní muži, nebo spíš ti, kteří se jí bojí, aby si to s neznalým hobitem vyřídila sama.

„V jakém stavu, pane Pytlíku?“ začala mrazivě klidně, ale nevydrželo jí to dlouho, neboť další slova již tak tichá nebyla, ani klidná. „V jakémže stavu?“

Hobit o krok ustoupil a máchl k její postavě ve velkém, rychlém gestu rukou. „Ve stavu… ve vašem stavu. Však jste… jste… jste… těhotná. A to nejde. To přece nejde, abyste tady… a tak vůbec. Ne. Ne. Ne,“ drmolil dál svou.

Bofur si v tu chvíli přikryl pusu rukou a zřejmě v sobě dusil smích, Fili a Kili také, jen o dost hlasitější, Gandalf si promnul vous, Thorin vypadal chmurně jako obvykle, Balin se laskavě usmíval, Dwalin měl v oku tik, Bifur se zarytě mračil, z výrazu Gloina a Oina se nedalo vyčíst nic, zato Dori, Nori a Ori se culili a spolu s princi a Bomburovým bratrem se otevřeně pochechtávali, všichni oči na stopkách a uši našpicované, co se bude dít. Zřejmě to pro ně bylo dobré divadlo. No, pro hobita ne.

„Já nejsem…“ začala zavalitá trpaslice a popostoupila k chudákovi hobitovi o krok blíž, a pak o další a ještě o jeden, „… žádná sněhová vločka, Bilbo Pytlíku z Kraje! Vaše ženy jsou možná křehké, ale ženy naší rasy se svými muži bojují a pracují, a když oni už dávno nemohou, tak bojují a pracují i za ně!“

„Ale… ale… vy jste… vy budete mít…“ kuckal zděšený hobit a dál ustupoval dozadu, až narazil zády na tvrdou skálu a ocitl se tím v úzkých.

„Dítě,“ doplnila trpaslice rázně a vztyčila se cele nad ním. „Ano, tak tomu bude.“

Hobit vykulil oči a znovu celou její postavu přelétl. Bombur byl vždy objemný, vlastně by se dalo říct, že tlustý, ano rozhodně tlustý, ale vždycky to přisuzoval jeho chuti k jídlu, jeho snaze všechny kolem sebe vykrmit, ochutnávat své výtvory, užívat si dobrot, jenže pak… vlastně skoro ani nevěděl, jak se to seběhlo… ne, zpět, věděl – znovu se zadíval koutkem oka na Oriho, který to vlastně celé způsobil a ani se právě teď netvářil moc kajícně – a najednou zjistil, že celou tu dobu žil v nějakém světě iluzí… Nebo to byl snad tento svět? Sen? Halucinace? Skoro by přísahal, že těch houbiče k obědu snědl až příliš a teď se mu to jenom zdá, kdyby… Kdyby se neštípl už dávno do ucha, do ruky i do tváře a nezjistil, že to setsakra bolí!

Proč jen musel Ori zrovna dneska zase plést u ohně? Už z večera si říkal, že je to divné, vlastně ho s těmi jehlicemi viděl již poněkolikáté, ale nikdy nesebíral dost kuráže, aby se nahlas zeptal. A tak Ori pletl dál, aniž by se k tomu on nebo kdokoliv z trpaslíků vyjádřil. Jenže pak o jedno jeho zakutálené klubíčko zakopl Oin a skácel se na Doriho, který zase smetl nepřipraveného Dwalin, jenž s sebou stáhl i vedle stojícího Kiliho. A tak to šlo dál. Až nakonec popadali téměř všichni přítomní trpaslíci jako shnilé hrušky přímo na Bombura, který postával poslední v řadě vedle kotlíku. Byli jak domino, s kotlíkem naštěstí mimo jejich dosah a Bilbem navrchu.

Ještě teď se za sebe styděl, i když samozřejmě nemohl než obviňovat nejmladšího z trpaslíků za to jeho štrikování na… ehm… na miminko. Trpasličí miminko. Sotvaže si něco takového v hlavě dokázal představit… Tak třeba vousy… narodí se už s vousy? Ne. Dost. Takže za to všechno mohl Ori, trpaslíci se svalili na hromadu a Thorin s Gandalfem si tam celou tu dobu prostě jen tak stáli a bez mrknutí oka je sledovali, zatímco zmiňovaný Ori začal poplašeně křičet: „Omlouvám se! Omlouvám se! Pozor na děťátko! Omlouvám se!“ zatímco Bumbur hartusil: „Slezte ze mě, uličníci!“ nebo možná „pacholíci“, v tom lomozu těžko říct.

Každopádně přesně tak a v tu chvíli se to tedy dozvěděl. Tedy jakmile mu to v hlavě zacvakalo na těch správných západkách a on si uvědomil, co mohly znamenat všechny ty poznámky o tom, že trpasličí muži a ženy nebývají téměř k odlišení a…

A tak ze sebe Bilbo právě teď pod tíhou toho upřeného pohledu a stále ještě v šoku z náhlého odhalení nakonec zvládl vysoukat jen: „Kdy?“ A myslel tím, kdy že se to vlastně narodí, protože u hobitů to bylo tak nějak kolem devíti měsíců po svatbě, nebo po… víte po čem (po něčem, o čem slušný hobit před dámou, ani nikým jiným nemluví)… ale u trpaslíků? Nevsázel by se o to ani o jedinou stříbrnou minci, natož svůj příděl k večeři…

Konečně to vypadalo, že se trpaslík před ním trochu zklidnil. Pro sebe si kývl zrzavou hlavou a jemu věnoval další pro něj zmatená slova: „Né dřív než bude Hora opět v našich rukách.“

Pokud byla hobitova mysl do této chvíle zmatená, teď to v ní přímo šrotovalo, vířilo, připomínalo to uragán, až v ní bylo najednou vakuum a naprosté prázdno. Přemíra myšlenek tohle způsobí, víte? A Bilbo Pytlík nebyl výjimkou. Takže mu zbývalo jen mrkat a čekat, až tento celkem běžný stav pomine. A to tváří v tvář trpaslíkovi, který byl… ženou, který byl… těhotný a který podle všeho ještě trpěl představou, že narození dítěte lze nějakým způsobem… plánovat.

Takže se nakonec stalo to, co se asi mělo stát již dobře před deseti minutami.

Jeho nohy ho neudržely a on se… jak dlouhý tak široký sesunul na zem.

 

Probouzel se do mumraje hlasů kolem sebe. Některé poznával, jiné si netroufal ani matně zařadit. A ani se o to raději nesnažil.

„Esli to hodlá dělat furt, tak se k tý Hoře nikdá nedostanem…“

„Nech ho být, Oine, kdo ví, jak hobiti dělaj děti.“

„Pravda, pravda, Kili, slyšel jsem, že jsou jejich zahrádky plné všelijakých… semen.“

„Ale kdeže, Dori! Nelakuj nás. Takové báchorky můžeš vyprávět leda tak trpasličatům před spaním. Hobiti se párujou. Samozřejmě, že se množí. To jen elfy nejspíš vyhrabujou z hnoje.“

„Dwaline!“

„No co?“

„Ne, ne, ne, jen ho nechte, Baline, však i na tom je možná kapka pravdy.“

„A vy jste jako vždy na všechno odborník, Gandalfe, že?“

„Však víte, Thorine, že… Ale podívejme se, už se probouzí…“

Bilbo zamrkal, zasténal a pak se pokusil vstát. A pak to zase ihned vzdal. To když nad sebou uviděl všechny ty tváře, které se najednou zhouply a opět zmizely, jak se mu před očima všechno otočilo a zatmělo.

Druhý pokus o chvilku později byl o něco úspěšnější. Stačilo, když zvládl udržet oči dostatečně dlouho otevřené, aby… opět spatřil ty obličeje. Jeden, dva, tři… dvanáct, třináct trpaslíků a jeden všechny převyšující čaroděj s kloboukem nakřivo. Společníci se svými charakteristickými bujarými vlasy a vousy – šedivými, černými, blond, hnědými, melírovanými a jedněmi zrzavými, ty ho obzvláště zaujaly.

„Budeme mít dítě…“ zašeptal omámeně a opět přivřel oči a ponořil se do mlžného světa za řasami.

„Furt blouzní,“ vyjádřil se Fili taktně jak kašpárek na disputaci.

„Optimisti by se měli okamžitě střílet,“ zamručel Dwalin se založenýma rukama a stále tím napruženým pohledem. Bilbo ani nechtěl vědět, co tím jako myslel a raději zavřel znovu oči.

Byla by se strhla další tlačenice a hádka, kdyby je Thorin nevyhnal a nepřinutil je něco dělat.

Fili a Kili se znovu pustili do výroby šípů, Dwalin do broušení sekyry, Balin vybaloval deky a Ori je spolu s Dorim roznášel, hned jakmile si uklidil ta toulavá kluba, Bombur se vrátil k hrnci nad ohněm a pokoušel se zachránit jídlo, které zbylo, a ostatní dělali, co bylo třeba, všichni pod Thorinovým přimhouřeným pohledem, včetně půlčíka, který se už asi potřetí pokoušel vstát.

Když se dobelhal k ohni, znaveně se usadil na lavičku z přivalených kmenů stromů a tupě se zahleděl do plamenů. Okolní ruch pozvolna utichal, to jak se trpaslíci také usazovat se svým přídělem k večeři.

O chvíli později i Bilbo dostal svou porci - byla stejně velká jako vždycky, možná ještě o chlupínek větší - jenže on nějak neměl žaludek na to ty kousky plavající v horkém vývaru jíst. Jakkoliv dobře to vonělo. Což bylo… no, ano, i po dnešním dni to bylo u hobita divné. Hobiti měli vždycky chuť k jídlu a kuchaře nadevše uctívali, zejména tak dobré, jako byl Bombur, který pokaždé i z mála dokázal vykouzlit nejen něco, co se jíst dalo, ale i něco, na čem si člověk mohl pochutnat. Bombur, který…

Nedokázal se zadržet, prostě ne, a tak do družného ticha rozhořčeně vyhrkl: „A co když to bude dřív! Co když se to narodí dřív, ještě někde na cestě, mezi rozzuřenými skřety nebo u Šmaka nebo…“

„Nebuďte blázen, zloději,“ utnul ho Thorin příkře a věnoval mu jeden ze svých nesouhlasných pohledů, načež se znovu sklonil ke své vlastní misce s polévkou a pokračoval v jídle.

„Ale, ale…“

„Thorin má pravdu, chlapče. Trochu se vám to v hlavě míchá,“ přidal se smířlivě Balin a na Bilbův nechápavý pohled dodal: „Nevím, jak to chodí u vás, Bilbo, ale trpasličí děti nepřicházejí na svět žádnou náhodou. Všechno se plánuje a vše je pro jejich příchod náležitě připraveno, věřte mi.“

Následovalo souhlasné mručení doprovázené mlaskáním, to jak i ostatní během sledování jejich rozhovoru jedli.

Přesto Bilbo dál vrtěl hlavou. „Ne. Tedy ano. U nás se taky všechno plánuje. Měli byste vidět ty pokojíčky a hadříky tak malé, že je ani na prst nenatáhnu. A krajky. A malilinkaté košilky a botičky a polštářky a peřinky, které ženy dělají. To všechno chápu, jenže… něco takového nelze plánovat. Já kupříkladu jsem nedonošený, narodil jsem o měsíc dřív. O měsíc, považte! Zatímco bratrance z otcovy strany jeho matka skoro tři týdny přenášela, než to na ni přišlo, takže pochopitelně…“

„Nic takového se u trpaslíků neděje,“ přerušil ho opět Thorin dřív, než se stačil zbytečně rozpovídat, i když nestihl předejít Kiliho, který k Filimu zašeptal: „Tak to ledacos vysvětluje, že?“

Ale to Bilbo neslyšel, nebo nechtěl slyšet (na tom, že byl nedonošený, přece nebylo nic špatného!), a obrátil se ztraceně na ostatní, až skončil opět u Balina.

„Opravdu, chlapče,“ přisvědčil bělovlasý válečník s pokývnutím hlavy, „u trpaslíků se nic takového neděje. A pokud Bumbur říká, že dítě nepřijde na svět před znovuobsazením Ereboru, pak se tak i stane.“

„Takže…“ začal hobit, jen aby se opět na moment zarazil pro utříbení svých rozháraných myšlenek, „Takže vy dokážete narození dětí pozdržet, dokud není vše připraveno? Něco takového?“

„Ano,“ odpověděl Balin, „patří to ke schopnostem trpaslíků, i když to není tak docela v našich rukách, jako spíš v rukách… tedy stále metaforicky myšleno, že… trpaslic.“ Teď se zakoktal i Balin a dokonce mu zrůžověly tváře olemované bílými vlasy a vousy. Bombur mu věnoval pohrdavý pohled, ale dál si hleděl zbylého jídla v kotlíku.

„To je šílené…“ zašeptal hobit a asi to bylo míněno jen pro jeho uši, jenže ostatní napjatě poslouchající trpaslíci to samozřejmě slyšeli a viditelně se napnuli.

Všichni až na Gandalfa. Ten je dál se smířeným úsměvem na rtech pozoroval, aniž by se kupodivu rozhodl zasahovat. Tedy do teď.

„To je příroda, můj malý příteli,“ začal klidně vysvětlovat, když se k tomu žádný z ostatních trpaslíků neměl. „Hobiti jsou nárůdek předurčený k farmaření, veselicím, zpěvu, drobným radostem a požitkářství. Nic náročného, nic, co by nemohlo počkat. Trpaslíci na druhou stranu ovšem…“ rozhlédl se po ostatních a usmál se ještě více zeširoka, zatímco je všechny rozpaženýma rukama jakoby objal a obsáhl ve své řeči, „jsou horníci, kovotepci, řemeslníci, válečníci. Stále na pochodu, stále hledající své poklady, doutnající ohněm. Jak by k tomu přišli, kdyby u nich neexistoval mechanismus tak prostý a přitom jak úžasný, jako je možnost zvolit si, kdy se dítě narodí, jakmile je na příchod na svět dostatečně připraveno?“

Bilbo otevřel ústa k odpovědi, ale žádná slova z něj nevyšla. Vlastně… co by se změnilo, kdyby řekl svoje ano nebo ne? Vůbec nic. Raději se oklepal z hrůzostrašných obrazů rození dětí, které mu jeho mysl předkládala, odložil misku a vstal. A pak začal za lavičkou pochodovat, prst na ústech a hned zas kamsi ukazující, jako by mu myšlenky v hlavě pochodovaly stejně jako on a on na ně musel na jednu po druhé ukazovat, aby se začlenily opět do řady a neutíkaly mu kamsi do nenávratna.

Trpaslíci si o tom všem mysleli své. Bez řečí pokývali či zakroutili hlavou a poté dojedli, zatímco hobit si sám pro sebe stále něco mumlal, oči tupě zírající před sebe.

Nakonec se zvedl Bombur a začal sbírat nádobí, aby jej mohl umýt a uschovat na další cestu, tak jako vždycky.

A tehdy hobit zřejmě opět přišel k rozumu, nebo spíš o něj ještě víc přišel, protože svou misku odmítl vydat.

Zvedl ji do náruče a koktavě se postavil na odpor. Tedy… pokusil se. „Ne, ne, ne, to přece…. Já to… to zvládnu sám. Však to nemůžete…“

Jenže trpasličí ženy nejsou z hedvábí, měl to vědět dávno.

Bumbur se zamračil, postavil se před něj vypnutý do plné výše i se svým klenutým břichem, vytrhl mu misku z rukou a zavrčel: „Dej to sem, půlčíku, nebo se neznám.“ A pak se otočil na patě a Bilbo viděl už jen jeho záda, krok jistý, lehce houpavý, ramena poněkud zakulacená, stejně jako jeho celá postava, vlastně… její, její!

A pak si hobit, jako už poněkolikáté, povzdechl.

Bláznivý svět a blázniví a ještě k tomu šílení trpaslíci!

Ale co už – svět nikdy nebyl černobílý, stejně jako on nikdy nebyl jenom Bral nebo jenom Pytlík.

Asi by si měl už vážně zvykat vzhledem k tomu, že je to právě on, kdo se zanedlouho chystá na draka. Trochu nepoměr – hobit a drak, smlouva nesmlouva. Ale na to nechtěl myslet.

Protože v tuto chvíli doufal už jen v jednu věc – že se během příštího dne nedozví, že je jeden z trpaslíků otcem, druhý budoucím dědečkem a třetí třeba prabábou, protože… no… to by přece pak…

Ne. Zavrtěl hlavou. Raději ani nad tím nebude uvažovat, ani se vyptávat. Ne.

Protože na jeden den toho bylo na jednoho hobita už tak dost.

 

KONEC

 

   

Statistiky

Návštěvníci
1607
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3313160
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz