Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Královský slib 2

Hodnocení uživatelů:  / 12
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

KS

Královský slib

Autorka: Patoložka; Beta-read: Lanevra, Claire

Thorinduil (Thorin Pavéza / Thranduil)

Slash, 18+

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy pocházejí z knih J. R. R. Tolkiena.

Shrnutí: Osudem krále trpaslíků byla smrt, osudem krále elfů naopak samota. Co když se tyto dvě veličiny změní a oni se ocitnou na společné cestě?

 

Druhá část – Noc první

 

Cesta do jeskynního města, sídla krále elfů Lesní říše, trvala čtyři celé dny, během kterých občasně odpočívali a na noc stavěli vcelku pohodlné stany a lůžka, aby nabrali sil.

Thorin se rozhlížel po krajině, právě teď zasněžené, kterou znával jako mladý trpaslík, než byl nucen po nájezdu strašlivého ohnivého draka odejít, až se nakonec s několika přáteli usadil na dalekém západě jako kovář až téměř u zálivu Luny v Modrých horách. Stále měl v té době potřebu na své trpaslíky dozírat, po smrti svého děda a zmizení svého otce přešla tíže vlády na něj, ale bylo jich tolik a žili tak roztroušeně, že to bylo pro muže, který se sám musel starat o své živobytí, velmi obtížné.

Ale teď již ne. Rozhlížel se po rodných pláních a měl pocit, jako by opět viděl svého otce, jak na každé ruce nese jednoho z jeho sourozenců – bratra Frerina a sestru Dís. Smáli se a výskali, byli tehdy všichni ještě malými trpasličaty, i když bratrovi bylo již jedenáct, sestře sotva dva a jemu šestnáct let. Pouštěli draky a běhali s bratrem po trávě – předháněli se, kdo svého draka vyšle rychleji a výš, snad až k nebesům. Dětské sny. Kdyby tehdy tušil, co všechno se stane…

Přelétl pohledem po své družině. Hobit Bilbo právě divoce gestikuloval směrem ke Gloinovi, který i přes své kovové naslouchadlo sotva slyšel, a vypadalo to, že se baví o jídle, snad… nadívané kačeně s knedlíky a se zelím? Pobaveně zavrtěl hlavou, u toho chlapíčka bylo možné vskutku všechno. Za těch pár měsíců, které s ním strávili, se již dozvěděli, že nejenže umí vypouštět z úst znamenité kroužky z dýmu a fajfku cpát, že si k němu někteří trpaslíci chodili, aby to pro ně udělal, ale také že dokáže pěstovat květiny a koření, uklízet a prát jako hospodyňka, psát a vyprávět veselé příběhy a také se plížit kolem, jako by byl duch, aniž by kohokoliv vyrušil či probudil. Jestli ještě zjistí, že umí i drhat krajky a splétat nitě do plátna, pasuje ho na svého dvorního krejčího, kuchaře a zahradníka v jednom.

Přidušeně se tomuto svému žertu zasmál. Nesmí tuto svou myšlenku nikdy vypustit z úst, jinak by se vystavil tomu, že na něj mistr Pytlík vytasí své Žihadlo, urazí se a již nikdy se nevrátí zpět. A to by byla vskutku škoda. Přece jen si na něj již všichni zvykli a mít takovou veselou kopu ve své družině nakonec přineslo i dosti užitku.

Popohnal Bocula do klusu a poník rozjitřeně pohodil hlavou. Les měli již na dohled. Zatím se sice táhl jen jako tmavý proužek pokrytý bílem na obzoru, ale byl tam.

Temný hvozd, tak se mu říkalo, ale Thorin věděl, že byl dříve znám jako Velký zelený hvozd, protože byl největší zalesněným územím na severozápadě Středozemě. Rozkládal se na rovině, jen zhruba z míst, kam mířili, se zvedal hřeben nižších hor táhnoucí se do středu lesa. A u jejich úpatí, na východní straně, dal král elfů zbudovat své jeskynní sídlo, které byli nuceni tak neblaze navštívit již během své pouti za znovudobytím Ereboru.

Zamračil se. Po dobré náladě bylo veta. Neměl na to místo dobré vzpomínky. Ten les byl tmavý, zlověstný a elfské síně rovněž. Právě přemítal, co všechno ho tam asi čeká a jeho chmury se mu jistě již odrazily v tváři, když se po jeho boku ocitl Balin.

Otočil se na něj, výraz již pečlivě hlídaný, ale jeho přítele to zřejmě nepřesvědčilo.

„Nemusel jste to dělat, Thorine, všichni bychom to pochopili…“ začal a oslovený trpaslík se znovu zamračil, tentokrát nedovtípavostí.

„Co jsem nemusel dělat?“

Balin mu věnoval pousmání. „Nemusel jste se sem vracet, nemusel jste podnikat celou tu pouť, jejíž výsledek byl sotva jistý, nemusel jste nám navracet náš domov, říkal jsem vám to již tehdy v Kraji, však víte.“

Thorin si odfrkl. „Ano, vím. A já jsem ti na to odpověděl, že já na výběr nemám. Pamatuji se na to dobře. Proč o tom teď začínáš, když to již nemá pražádný význam?“ vyzval ho, protože tomu opravdu nerozuměl, vlastně to bylo hodně matoucí.

Balin znovu ukázal své zuby v úsměvu v bílými vousy porostlé tváři a poškrábal se na hlavě. „Chtěl jsem tím říct, že jste nic z toho nemusel a přesto jste to učinil a nakonec zvítězil. Byli bychom za vámi šli, i kdybyste v ruce nedržel arcikam, jste náš král za všech okolností, přesto pamatujte na to, že kdybyste potřeboval pomoci, stojíme přímo za vámi, protože ať jste nám to vyložil jakkoliv neosobně, tahle záležitost…“ zahleděl se do dálky k Temnému hvozdu a trochu si povzdechl, „tahle záležitost osobní je, a velice. A já bych nerad, aby vás to na samém začátku vlády, pro kterou jste tak bojoval, zničilo.“

Thorin přimhouřil oči, otočil se zpříma na tu vráskami pokrytou tvář, ale viděl jen Balinovy obavy a v srdci cítil velké dojetí a náklonnost k tomu muži. Na znamení, že je s jeho slovy srozuměn kývl hlavou a Balinovi to stačilo. Protože co jiného říct, že?

ooOoo

Do sídla pána Lesní říše vjeli hlavní branou dopoledne pátého dne. Vítal je početný zástup elfů, kteří jim na uvítanou mávali bílými praporci, a i když z toho byli trpaslíci celí nesví, nakonec se vstříc těm usměvavým tvářím trochu uvolnili.

Thorin si udržoval svou vznešenost, korunu svých předků znovu na hlavě, třebaže uvnitř něj to vřelo nervozitou. Neusmíval se, ani nemával, vjel dovnitř rozhodně a stejně tak i sesedl a nechal si odvést svého poníka do stájí. Uvítal jej slavnostně oděný elf, mírně se poklonil a oznámil mu, že je Thranduil čeká na oběd, ale že se jistě ještě před tím chtějí osvěžit po cestě a převléknout. S tím musel jen souhlasit. Samotného krále zatím vidět nebylo a on trochu skřípal zuby, že se neuráčil své hosty alespoň přivítat, ale na druhou stranu to i uvítal a v duchu zauvažoval, byla-li to elfí zvyklost, nebo mu to chtěl Thranduil trochu usnadnit. Nakonec nad tím pokrčil rameny a raději dohlédl na dění na nádvoří.

Celé to místo se zdálo poněkud vzdušnější, než když tu byl posledně. Bílé, poloprůsvitné závěsy se vlnily ve větru a balkony a sloupoví zdobily různobarevné květy, z nichž některé dokonce ani nikdy neviděl a jistojistě neznal. Svatební hostiny jsou zřejmě slavnostní událostí, i když přitom mají hostit trpaslíky. No, dobře, alespoň vědí, co se sluší, zabručel si v duchu.

Jakmile byla dole i jeho družina, složen náklad a zavazadla, nechal se spolu s nimi doprovodit do komnat, které jim elfové vyhradili. Dostal místnost v jednom z nižších pater, jeho nejbližší společníci byli ubytováni v té samé části a ostatní o patro níž.

Odložil meč, ale opasek s dýkou si ponechá stůj co stůj - copak by to byl za trpaslíka, kdyby se nechal vidět zcela beze zbraně, že? Shodil teplou kožešinu a přehodil ji přes opěradlo jednoho z křesel. Vlastně toho v jeho pokoji o mnoho víc nebylo, kromě křesla u okna a jednoho u zrcadla v druhém rohu jí dominovala velká, zřejmě pohodlná postel s lehkými závěsy a zelenými nebesy a poté jedna vyřezávaná skříň a paraván, za kterým objevil nejen dostatečný prostor na převlékání, ale i nádobu s horkou vodou, která si přímo říkala o lázeň.

Neváhal tedy a vykoupal se. Umyl si vlasy a řádně je rozčesal a to stejné provedl i se svými vousy. Nejednou se setkal s tím, že se jiné rasy zajímaly o to, co se svými vlasy trpaslíci dělají, jak je splétají a jak o ně pečují, či jestli mají jednotlivé klany nějaké odlišnosti. Přecházel takové dotazy většinou mlčením nebo vrčením, když stále doráželi. Sám tomu nikdy nevěnoval velkou pozornost, byla to prostě součást jeho kultury, něco, co ho učili již skoro od kolébky, stejně jako to, že barva jeho rodu je modrá, k čemu je sekera a jak se pozná silná zlatá žíla od té slabé.

Osušil se a obhlédl se v zrcadle. Zrak mu od té ošlehané tváře jako již po tolikáté klesl k jizvě, kterou měl na boku. Za svůj život již samozřejmě získal spoustu jizev, hladkých i klikatých, ty zbyly po ranách, které se nechtěly hojit, ale tahle nová jeho zrak poutala více než ty ostatní, které již znal.

Mohl zemřít. Měl zemřít. Věděl to. Cítil. Vlastně by ho to ani tolik nepřekvapilo, však podobná tragická linka se prolínala celým jeho rodem, jakmile jim zlato zastřelo rozum. Ale nezemřel. Na jeho záchranu byla použita mocná kouzla, magie jiné bytosti, síla mu neznámá.

Přejel po té jizvě palcem. Nebyla tolik vystouplá, jak by očekával, byla dlouhá sotva na tři palce a stejně tak velkou měl i na zádech poměrně blízko u páteře, kde násada kopí vystoupila. Byla tedy poměrně malá, menší než například od meče, a rychle se zhojila. Jakmile šťávy v jeho těle obnovily svou funkci, přestala mu dělat starosti i rána. Za týden po bitvě zbyl po ní jen strup. Za měsíc se z rudé linky stala bílá jizva.

Někdo zaťukal na dveře a on se obrátil, v ruce okamžitě alespoň lehký župan z lesklé látky, který měl připravený na posteli a který přes sebe vzápětí přehodil. Nechtěl, aby někoho snad napadlo vstoupit bez pozvání a uviděl ho obnaženého.

„Kdo je to?“ vyzval toho narušitele ostře.

„Gandalf,“ ozvalo se skrz zavřené dveře a Thorin si oddechl a ve stejnou chvíli se podivil, že se čarodějové obtěžují s něčím takovým, jako je dvorská etiketa a nehrnou se ihned dovnitř. „Thorine, již se po nás ptají…“

Něco si zahudral pod fousy, ale k čaroději na chodbě zavolal: „Tak ať si počkají, však vždy tvrdili, že mají celý čas světa!“

„To by bylo sice nemoudré, ale jak myslíte…“

Praštil rukou zlostně do stolku a přivřel oči. Jakkoliv mu byla předchozí koupel příjemná a uvolnila jeho jízdou zmožené svaly, teď se opět cítil napjatý, až na pokraji výbuchu. Několikrát se zhluboka nadechl a pak směrem ke dveřím zavolal: „Ať na mne ostatní počkají na konci této chodby. Za chvíli budu připraven.“

A s tím se jal urychleně oblékat.

Když se objevil před svými trpaslíky, čarodějem a jedním hobitem, upravený, korunu nasazenou na sčesaných vlasech, nenápadné korálky na koncích dvou pro něj charakteristických copánků, v modrém kabátci s tmavě stříbřitým lemováním, byl jeho pohled opět vyrovnaný a krok v botách pevný. Ocenili ho uznalým pohledem, výraz hrdosti i trošek dojetí v jejich očích, který zprvu nechápal, ale pak se zástupem dopředu prodral Bilbo a…

„Thorine, rádi bychom vám darovali něco… pro štěstí,“ začal a ukázal malý balíček zabalený v plátně a převázaný stuhou, který svíral v rukách před sebou. „Docela dlouho jsme se dohadovali, co by to měli být, já třeba navrhoval něco dobrého na zakousnutí, ale nějak jsem se nesetkal s… pochopením, eh, ale tak snad jsme nakonec zvolili… dobře,“ vedl svůj monolog, zatímco jindy tak umluvení trpaslíci pouze přikyvovali a jejich oči se zdály lesklé ve vousatých tvářích.

Thorin balíček od hobita převzal a ten se rozpačitě poškrábal ve svých rozhrabošených vlasech, než se svým drmolením pokračoval dál: „Všichni se podíleli. Ehm, Ori mi dokonce půjčil své kladivo a výheň mě nespálila na škvarek, jak mi prorokovali.“ Thorin loupl po zmiňovaném trpaslíkovi okem a vyměnil si s ním pobavený pohled. „A Gandalf přidal ochranná kouzla,“ ozvalo se a on teď vzhlédl k čaroději, který se na něj ze své výšky usmál a pokýval hlavou, zatímco prsty svíral svou hůl.

A pak Thorin konečně rozvinul plátno a do dlaně se mu skutálel na svou velikost poměrně těžký předmět.

Byla to spona, brož celá ze zlata, jemně tepaná, práce, kterou by zvládl jen mistr svého umění, a uprostřed ní čněl podivný kámen barvy rozžhaveného uhlíku. Procházely jím drobounké tmavé žilky a díky tomu a své zdánlivé poloprůhlednosti házel na světle zvláštní odlesky. Celá brož měla tvar plošší vypuklé strany vejce, na jedné straně oválné a na druhé se zubatými konci. Zprvu nechápal, co měla představovat, ale pak přišlo prozření a on znovu zvedl hlavu k nim všem a pak ještě výš, k čaroději.

„Inu, ano. Je to tak, Thorine. Vzali jsme vaši slabost a přeměnili ji na něco krásného a dobrého,“ přisvědčil čaroděj a vějířek vrásek kolem jeho očí se jeho úsměvem zvýraznil.

Připomínala šupinu samotného velkého ohnivého draka, který zmařil tolik životů a tak dlouho okupoval jeho domov. A přesně, jak řekl Gandalf – byla krásná a dokonalá. Byla to trofej pro vítěze a zároveň dar od srdce. Potěžkal ji v dlani, přejížděl po ní bříšky prstů, zatímco jeho přátelé čekali na jeho ortel.

„Je nádherná. Děkuji vám,“ pronesl s malou úklonkou k nim všem a myslel to tak. Vážil si jejich gesta a překvapilo ho. A pak ho napadlo ještě něco. „Mistře lupiči, připněte mi ji,“ řekl a pousmál se na něj.

Malý hobit zamrkal, na tváři ruměnec z rozpaků, a pak udělal posunkem něco jako: Co? Já? A všichni se uvolněně rozesmáli, zatímco drobné ruce pracovaly na svém úkolu.

„A teď již pojďme,“ zavelel. „Slyšel jsem, že nás dávno čekají.“

Načež se jich patnáct společně se vydalo do vstupní haly, aby je odtamtud uvedli ke královu stolu.

ooOoo

Jen co oběd slavnostně započal, všichni byli představeni a usazeni, oba králové v čele stolu, Thranduil po Thorinově pravém boku a na stejné straně jejich společníci, Thorin poděkoval za pozvání a předal králi elfů doplněnou a upravenou svatební smlouvu. Thranduil ji ve svém zeleném, sametovém rouchu přejal a nad poslední částí překvapeně pozvedl obočí. Ale pak se mu na rtech objevil samolibý úsměv, načež nepatrně sklonil hlavu na důkaz souhlasu. Thorin nečekal, že by se hlasitě a přede všemi přel o to, že on do síní trpaslíků proto, aby si tam vymáhal svá manželská práva, nevstoupí, přesto se trochu zamračil, že to šlo tak hladce. Teď ale nebyl čas ani prostor nad tím hloubat, a tak pokynul jednomu z trpaslíků, aby předal dar, který byl původně, dle návrhu, součástí smlouvy, ale který se po úvaze rozhodl vyjmout.

Všichni se otočili. Sotvaže se odklopilo víko truhličky a Nauglamír, náhrdelník z bílých krystalů, byl odhalen, zástupem elfů to zašumělo, zatímco na tvářích trpaslíků mohl spatřit zamračení. Ani on se se svým pokladem nechtěl loučit. A neloučil by se s ním, kdyby vše dopadlo jinak. Ale tento konkrétní náhrdelník již nadělal více škody, než užitku. Přinesl by jeho lidu jen zmar a neštěstí, kdyby v Hoře zůstal. Proto se rozhodl takto.

Thranduil se zvedl, jeho roucho jemně zašustilo kolem jeho boků, a zatajil dech nad tím pohledem. Náhrdelník zářil tím nejčistším bílým světlem, sváděl k tomu, aby se ho elf dotkl. A téměř tak i učinil, ale pak se, v poslední chvíli, zastavil, otočil se na trpaslíka a poklonil se mu podruhé, dlouhé zlaté vlasy se mu tím pohybem zhouply kolem ramen a korunka zaleskla. Thorin jen stroze přikývl a raději se s neurčitým výrazem na tváři otočil. Nemusel se dívat na to, jak byl tento vzácný klenot, kousek dějin jeho lidu, odnášen do hlubin elfského království, ani na to, jak nad tím pohledem Thranduilovy oči září dychtivostí a nadšením. Chtíčem. Znal ten pohled dobře. Samotnému se mu musel na tváři nejednou objevit, zejména v tom bludném období před bitvou, zahlceném dračí nemocí. Touha mít, vlastnit, svírat v dlaních a nikdy, NIKDY, nedat z ruky, ta je všem trpaslíkům vlastní, ale pokud ta touha přeroste v to, že by pro svůj poklad kráčeli slepě i přes mrtvoly, pak je to prvním krokem na cestě do záhuby jejich i okolí.

Do přítomnosti jej vrátil pohyb vedle něj, jak se Thranduil znovu usadil na své místo.

„Cením si toho gesta, Thorine, čekal jsem na světlo hvězd až příliš dlouho,“ oslovil jej a trpaslík k němu chtě-nechtě musel zvednout oči. Věnoval mu upřený pohled, přimhouřený, vyčkával, co přijde dál, a téměř to vypadalo, že chce elf ještě něco dodat, něco, co již trochu pozměnilo jeho jinak skoro skleněné rysy bledého obličeje, ale pak si to zřejmě rozmyslel, protože se obrátil na všechny přítomné a zvučně pronesl: „Svatební obřad se uskuteční zítra za soumraku. A teď se již posilněme, přátelé.“

Začali nosit na stůl a za chvíli byla síň plná ruchu, zejména tedy ze strany trpaslíků, kteří svýma nenechavýma rukama šmátrali po tácech, které před ně byly postaveny. Thorina to nijak nerozčilovalo, byl na to zvyklý, vlastně ho to spíše uklidňovalo, protože přítomnost elfů na druhé straně, těch rozvážných a ladných bytostí, byla naopak rozčilující.

Jak mohly být jejich pohyby tak plynulé, jejich vlasy tak dokonale rovné a jejich pleť tak čistá? Krása. Ano, byla v nich krása, ale všechna ta krása jakoby se stala daní za to, co se jim odráželo v očích. Neviděl v nich totiž nic. Ani zájem, snad ani poznání, byly docela pusté. Takové mu alespoň připadaly. Podobné oči byly i ty Thranduilovy, když se na něj otočily, doširoka otevřené, velmi velmi modré, ale jakoby zamrzlé v kusu ledu. Byly to oči ledového krále z pohádek, které mu kdysi vyprávěla matka.

Zabručel a sevřel prsty kolem zaječí pečeně, kterou právě ukusoval. A pak zvedl pohled, protože trpaslíky se začal šířit nějaký podezřelý šum. Pozvedl obočí na Balina, který mu seděl nejblíže, ale ten mu odpověděl jen pokrčením ramen.

A pak Thorin znovu zaslechl jistý hlas a musel nakratinko zavřít oči, aby se uklidnil. Půlčík se postavil na svou židli a zamáchal rukama na nějakého elfa naproti, na kterého se zle díval i zbytek jeho družiny.

„Mýlíte se, vy všichni!“ zvolal a zahrozil svou malou rukou na zbytek elfů u stolu. „Trpaslíci jsou ti nejlepší hudebníci pod sluncem. A to je co říct, protože hobití hudba, to je vám panečku něco! Trpasličí písně jsou, jak jsem stihl zatím poznat, veselé a melodické, vhodné k hodování i do velkých síní! Je radost je poslouchat. Ne to… co jste naznačovali!“

Jeho zápal byl nakažlivý, trpaslíci začali podupávat nohama i tlouct svými vidličkami do stolu a za chvíli byly již přineseny jejich vlastní nástroje a začala hudba.

Thorin si lehce povzdechl a Thranduilův přimhouřený pohled směřovaný doprostřed trpasličího stolu prozrazoval královu nelibost.

„Kdo je to?“ ozval se elf přes veselou skladbu, kterou trpaslíci zpívali.

Thorin se zamračil a zahleděl se směrem, kam vedly elfovy oči. „Půlčík,“ odpověděl neochotně a vlastně i překvapeně, že by si ho snad elfí král nepamatoval.

Thranduil k němu otočil tvář a pak jako by jeho nezaujatýma očima problesklo poznání. „Ach ano, ten človíček, která nám před bitvou nabídl ten neúspěšný obchod,“ pronesl s dávkou posměchu.

Thorin se zamračil a zaskřípal zuby. „Je v něm víc, než se zdá.“

Odpovědí mu bylo překvapeně pozvednuté obočí. „To jistě,“ odvětil elf úsečně, ale víc se k tomu nevyjadřoval.

Hudba hrála, trpaslíci se dostávali do ráže a halasili čím dál víc. Thorin jasně viděl, jak se elfové kroutí na svých místech, a v duchu pocítil škodolibou radost a mnul si ruce.

Pak ale král elfů zvedl ruku a zjednal si klid.

„Vidím, že jsou vaše písně vskutku takové, jak nám tu předeslal zde přítomný mistr Pytlík,“ začal poklidně, ale se vznešeností a rozhodností krále. Pak se lišácky pousmál. „Naskýtá se ale otázka – jsou trpasličí písně schopny i jemných tónů, které klidní mysl a vyvolávají obrazy časů minulých i předzvěsti těch budoucích?“

Položená otázka visela volně ve vzduchu, elfové čekali a trpaslíci vypadali překvapeně i dotčeně zároveň. Nedivil se jim. Vlastně to byl výpad přímo vedený do jejich srdce. Protože trpaslíci jsou na své písně náležitě pyšní.

Nakonec to byl Kili, který se vzpamatoval jako první a výbojně se ozval: „Samozřejmě, že jsou!“ a Thorin ve stejnou chvíli zahřešil nad prchlivostí mládí, protože přesně věděl, kam to bude směřovat. A také že ano. Jakmile Kiliho slova: „Thorinova harfa dokáže přesně to… to, co jste řekl!“ protnula vzduch, nejraději by zalezl pod stůl nebo alespoň vzteky zavrčel a hodil po synovci svůj pohár, jenže takhle a v této společnosti mohl jen šlehnout pohledem po Gandalfovi, který se obratem začal přidušeně pochechtávat.

Král elfů naklonil hlavu na stranu a otočil se na něj, plynulý pohyb, který u něj vídával často a často byl namířen jeho směrem během nemnohých společných setkání. Byla to výzva, výzva pro trpaslíka, jestli je ochoten dokázat, co jeden z jeho zbrklých příbuzných tak neuváženě slíbil. A ta výzva hořela v očích krále elfů jako pochodeň.

Napřímil bradu a pohlédl nalevo ke svým trpaslíkům. Pak pokynul ke Gloinovi a ještě než se stihl zvednout ze své židle, již měl připravené sedátko v přední části síně, přímo u zákoutí zřejmě určeného obvyklým hudebníkům, a Gloin mu jeho harfu podával.

Byla to stará harfa, malá, dobře přenosná a krásná, třebaže se většinou schovávala ve svém bezpečném pouzdře během všech těch dobrodružství, kterými si již král trpaslíků prošel. Opěrná část i hlavice byly zdobeny jemnými řezbami a z krku nástroje vedly struny napnuté až do spodní části. Lehce přes ně přejel prsty, jeho dotek prozrazoval zkušenost, aby se přesvědčil, že se cestou nerozladila. Ale struny vyloudily zvuk, který uchu lahodil, a Thorin tedy pokýval hlavou na souhlas a nechal Gloina jít, aby se posadil.

Než začal svou píseň, upnul svůj zrak do míst na boku místnosti, kde bylo sloupoví a zábradlí pokryté květinami a stuhami, zatímco v duchu před sebou již viděl obrazy ze své minulosti, své vzpomínky… A pak začal zpívat:

„Ten kraj, který znával jsem,
v dálce za Mlžnými horami a ještě dál,
o něm jsem snil za noci i za světla
léta hořkosti plynoucí každým dnem.

Dokud jsem živ, přísahal jsem,
najdu tu zem, vrátím života dar,
aby můj lid mohl zas kráčet
pod Horou, v kraji tom svém.

Snil jsem a pěl o slovech nevyřčených,
o skutcích nevykonaných i krvi neprolité,
o zemi posvátné, co poklady skrývá,
snil jsem a snil bych dál, dokud dýchal bych.“

Thorinova píseň se rozléhala síní ozvěnou, doléhala do všech zákoutí i ke všem uším. Tentokrát ji nerušil ani hluk a vrtění trpaslíků, kteří jinak nesli elfí hudbu s nelibostí a dávali to znát, stejně jako oni tu jejich. Ale teď ne. Viseli na každém jeho slově, zatímco král trpaslíků sám vypadal, že nic kolem nevnímá, jen tóny harfy a slova v libé melodii, kterou vypouští z úst a z prstů.

Zcela ztracený v myšlenkách a vzpomínkách… neviděl ani své oddané trpaslíky, hobita s hnědýma očima doširoka otevřenýma, ani čaroděje s rukama poklidně v klíně a se smírem na tváři. Neviděl ani elfy, kteří na něj hleděli s nedůvěrou, ale postupně i se stopou uznání v těch skleněných očích. A neviděl ani Thranduila samotného. Král elfů k němu byl nejblíže, žádná překážka mezi ním a trpaslíkem hrajícím na harfu, a jeho pohled nemohl proto nikdo spatřit, jedině tak z profilu a ještě kdyby se předklonil. A protože Thorin nevzhlédl a nikdo jiný na vysokého krále nedohlédl, nebylo k poznání, že pohled, který předtím upíral na Nauglamír, pohled plný očekávání a konečně naplněné touhy, se zrcadlí v jeho tváři i nyní…

ooOoo

S večerem se rozloučili a postupně se všichni roztrousili na lůžka. Ale ještě než mohl Thorin vděčně zjistit, jestli je postel pro něj připravená opravdu tak pohodlná, jak vypadala, ucítil na svém rameni dopad pevné ruky. Bez přemýšlení a v předtuše útoku se se zavrčením prudce obrátil, kabátec se kolem něj zatočil a on již tasil svou dýku, kterou měl u pasu. Jeho výpad dopadl přesně, levou rukou chytl muže za zápěstí a hrot své zbraně namířil do jeho boku. Téměř protnul látku jeho roucha, ale stačilo zvednout hlavu, jeden pohled do modrých očí, aby jej nedokončil a zadýchaný sklonil svou zbraň.

Thranduil si jej tiše prohlížel, neznepokojený jeho jednáním, a Thorin o několik kroků ustoupil, aby se dal do pořádku. Neměl v úmyslu na nikoho útočit, jenže instinkt byl instinkt, nešlo jej zastavit, po letech, kdy spal jen lehce a s ušima stále našpicovanýma. Ne…

„Neměl ses kolem mne tak plížit,“ zavrčel znovu a, jen co schoval dýku do pouzdra, oprášil si své šaty, aby alespoň nějak zaměstnal své ruce. Sami sobě tváří v tvář stanuli naposledy v tu noc, kdy mu Thranduil pro vymožení jeho slibu nasadil zásnubní prsten, a teď kolem sebe znovu kroužili jako dvě šelmy připravené udeřit.

„Míníš, že jsem se plížil jako nějaký zloděj?“ pronesl elf a lehce naklonil hlavu. Stále měl na sobě ty zelené, sametové šaty splývavé až na zem, obepínající celé jeho tělo, zlatou výšivkou zdobené na lemech a s vysokým límcem děleným pod bradou.

„To jsem neřekl,“ odsekl Thorin a dál si oprašoval neviditelná smítka na kabátci, až jeho prsty zavadily o brož, kterou to odpoledne dostal, a téměř neznatelně sykl.

To upoutalo královu pozornost a jeho oči získaly zaujatý lesk. „Co je to?“

Thorin se zamračil a sklonil hlavu k místu, kde byla připnutá na jeho hrudi. Přes všechen ten odpolední shon na ni bezmála zapomněl. Elf zatím několika pomalými kroky překlenul vzdálenost, kterou mezi nimi trpaslík předtím vytvořil, s očima upřenýma na ten šperk. Jakmile si to Thorin uvědomil, zvedl hlavu a přimhouřil na elfa oči, roztrpčený a zlostný výraz v jeho tváři.

„Je to dar,“ odsekl a snad i na svou obranu, ač nevěda proč, dodal: „Dar od mých přátel.“

„Mmm,“ zamručel elf a jeho prsty se dotkly kontur té brože. Thorinovi v tu chvíli v hlavě zněla slova o Gandalfových ochranných kouzlech, ale nic se nestalo. Buď nebyla zamýšlená pro podobnou situaci, nebo, a to byla znepokojivá a zrádná myšlenka zároveň, mu od krále elfů skutečně nic nehrozilo. „Velmi pěkná práce. Ten kámen vypadá jako dračím ohněm tvořený, opatruj ho…“

„To si také myslím!“ odsekl Thorin a ustoupil, až se znovu dostal mimo jeho dosah. Teprve poté si uvědomil, na co ho to tu Thranduil upozornil a co mu tou svou průpovídkou možná Gandalf chtěl sdělit…

Co se vlastně stalo se Šmakem, když zhynul?

Thranduil svěsil ruku, shlížeje na něj ze své výše se zvláštním, poklidným výrazem ve tváři, tak trpělivým, jako by se díval na malé dítě, a to se trpaslíkovi rozhodně nelíbilo, i kdyby neměl hlavu plnou spletitých myšlenek vedoucích bůhvíkam.

A pak se král elfů stejně náhle, jako se objevil, otočil a s postranním pohledem na něj do ticha pronesl: „Přeji ti dobrou noc.“ A Thorin tam zůstal sám, hledící do stínů, které se zdály delší a tmavší než předtím, kdy mezi nimi stála ta postava se zlatými vlasy a špičatýma ušima, a přemýšlel o dracích a trpaslících a elfech k tomu.

ooOoo

Vyhledal čaroděje ještě ten večer a to, co se od něj dozvěděl, naplnilo jeho mysl pokojem. Alespoň v jednom směru.

„Tento kámen, Thorine, není jen ozdobou,“ řekl mu, zatímco spolu bafali a vyfukovali kroužky kouře na balkoně, přiléhajícím ke Gandalfově komnatě. „Poté, co Šmak zhynul a jeho tělo zetlelo na jeho kostech, jeho pancíř tvořený z ohnivých drahokamů propadl do bahnitého dna jezera. A i když bylo Šmakovo srdce plné zloby a zášti, která postihla váš rod, jeho pancíř byl vždy jeho štítem a tuto svou moc si udržel. Když za mnou trpaslíci přišli se svým nápadem, ihned jsem na to pomyslel. Ten kámen vám pomůže nepodlehnout prokletí vašeho děda… a slabost se vskutku stane vaší zbraní…“

Nemohl tomu uvěřit. Tahle brož, dar, nebyla jen krásným šperkem a vyjádřením podpory a náklonnosti, byla i odpovědí na ty nejtemnější obavy jeho srdce. Teď teprve chápal veškeré to dojetí, které mezi trpaslíky, hobitem a čarodějem panovalo. Protože ač měl právě pozbýt svobody svého těla, oni mu darovali svobodu… duše.

Když ten večer usínal, byly jeho myšlenky na jednu stranu plné obav z věcí příštích, ale na stranu druhou naplněné tak neskonalou nadějí, až se musel do nebes své postele usmívat jako nějaký bezduchý blázen.

ooOoo

Ráno většinu trpaslíků zastihlo v jejich postelích. Ne však na dlouho. Měli plné ruce práce s přípravami i sami se sebou. Bombur si kupříkladu pro tuto příležitost nechal vytrhat i chlupy v uších, ale jedině od Bilba, protože tvrdil, že jeho malé ruce nepoškodí jeho vytříbené zvukovody. Čemuž se všichni nahlas smáli a zejména Gandalf, který je pozoroval a občas se připojoval i k rozhovorům nebo hře v kostky.

Thorina mezi sebou přivítali až skoro před polednem, ale černovlasý trpaslík se nezdržel dlouho. Jen prohodil pár slov s Balinem a několika dalšími a pak už opět viděli jeho vzdalující se, trochu povislá záda. Nedivili se mu. Poznali, z čeho pochází skleslost, kterou musel cítit. Proto za ním jen hleděli, se špetičkou lítosti, i když to se pro krále trpaslíků neslušelo. A tak nakonec raději zavrtěli hlavou a vrátili se k rozdělané práci nebo ke hře.

Svatební obřad proběhne s posledními paprsky zapadajícího slunce. A pak… pak… to nechtěli domyslet.

ooOoo

Thorin za sebou zavřel dveře své komnaty a opřel se zády o jejich obložení. Hlavu nechal se zavřenýma očima chvilku spočinout na tom vyřezávaném povrchu a jen s ní lehce vrtěl napravo a nalevo. Pak prudce vydechl, praštil do dveří pěstmi, načež se od nich rozhodně odlepil. Věděl, jaká jsou pravidla, co si musí obléci, měl i matnou představu o tom, jak bude vše probíhat. Svatby, ať už jakéhokoliv národa Středozemě měly přece jen plno společných rysů - jako například sliby, prsteny a… manželské naplnění. Vše ve správnou chvíli a správný čas.

Čas… pomyslel si. Čas byl zvláštní veličinou. Protože jak mu na jednu stranu dnešní den ubíhal tryskem, na stranu druhou, jako by se každou chvíli zastavil a bez nohou se jen sotva plazil.

Trpaslíci se pro tento den mezi elfy nemíchali a oni se nemíchali mezi ně. Vlastně od rána nespatřil ani jedno jediné špičaté ucho. Žádný kontakt mezi zúčastněnými stranami, tak mluvily tradice. K tomu poslednímu u něj došlo včera večer s Thranduilem. Setkání, ze kterého ještě do teď nebyl moudrý. Ne, kvůli slovům o Šmakově kameni, jeho význam mu teď byl již jasně patrný, ale kvůli tomu ostatnímu.

Netušil, s jakým cílem ho elf včera vyhledal, vlastně do teď ani netušil, proč trval na splacení životního dluhu právě tímto způsobem. Jistě, měl na to právo, ale spojenectví šlo zajistit i jinak – smlouvami mezi národy, vznesením nároků, zástav… prostě jiným způsobem. Přesto chápal, že sňatky vždy zajišťovaly spojenectví z nejpevnějších. Přesto nebylo obvyklé, aby docházelo ke křížení ras. Možná tak mezi elfy a lidmi. Znal několik příběhů, kde k tomu došlo. Ale mezi národem trpaslíků a elfů? Ne. Do teď nemohl pochopit, proč by právě Thranduil, král mocné říše, který byl starší než celý věk, chtěl svůj život spojovat právě s ním, když jím tak pohrdal.

Nechápal to, ale v podstatě na tom nezáleželo. Dohodnuté sňatky se uzavíraly za nějakým účelem, ne z plytkých citových vzplanutí. Leda by to třeba byla nenávist, kterou je třeba překlenout. Ušklíbl se nad tou myšlenkou. Ano. Tak to asi bylo. Byl jen figurkou na mostě přes rozbouřené vody oddělených ostrůvků v moři. Král, který proti všem pravidlům šachů, musí stanout králi vstříc…

ooOoo

Stál v síni, ve které pro tuto chvíli nebyly žádné stoly ani židle. Stál na vyvýšeném místě přede všemi, na hlavě měl korunu, rozpuštěné prameny tmavých vlasů mu splývaly po zádech až na kabátec klenoucí se po kolena barvy noční oblohy a lemovaný stříbrnou liščí kožešinou na krku, kolem zápěstí i na spodním lemu. Pod ním mu vykukovala světlá košile se vzory podobnými broušeným drahým kamenům a částečně i černé nohavice, protože jeho obutí z měkké kůže mělo vysoké šněrování a dosahovalo až nad lýtka.

Thranduil, vždy o tolik vyšší a čnějící nad ním, byl oděný do barev probíhající zimy. Jeho koruna se v ubývajícím světle zdála jakoby ojíněná mrazem, i když to jistě musely být nějaké zvláštní rostliny, které do ní nechal zaplést. Dlouhé vlasy se mu podél podlouhlé tváře snášely až na prsa a jeho postava byla upnutá do třpytivého sněhového roucha s rukávy téměř se dotýkajícími země posypané barevnými květy, když nechal ruce svěšené, jako právě teď.

Díval se na něj, na tu mrazivou krásu, která přitahuje a zároveň i drtí svou silou, a naslouchal slovům, která přede všemi odříkával a která mu adresoval. Slovům o vzájemném respektu, podpoře a odkazu předků. Slovům, která jeho srdci říkala tolik, ale z úst elfa se zdála málem.

Pak jim byly svlečeny stříbrné zásnubní prsteny a vloženy do schránky, kde budou navždy ctěny, a nahradily je prsteny nové, zlaté. Nakonec následovala závěrečná fráze: Prsteny, jež životy spojily, nechť do konce dní nerozpojí, při jejímž vyřčení měly Thranduilovy oči opět ten zvláštní lesk, který u něj již viděl, ale který nedokázal nikam zatřídit.

A pak byl obřad hotov.

Zprvu nastalo rozpačité ticho, ale brzy následoval jásot, snad dokonce i výskot, křik a pískání, to když pohlédl ke své družině a musel se ušklíbnout nad jejich chováním. Někdy se zdáli spíše jako malé děti než jako válečníci, kteří si již prošli mnohými bitvami.

Jeho synovci ječeli, Bilbo tleskal ze všech sil, Gandalf měl na vrásčité tváři výraz, jako by ji snad měla každou chvíli skropit neosamocená slza, Bombur byl dojatý jakbysmet, Balin se usmíval, jen Dwalin se mračil jak tisíc čertů. Možná jim měl říct, že po elfích svatbách nenásledují nijak velké hostiny a že maso měli včera na dlouhou dobu naposledy, to by jejich nadšení trochu zkalilo a brzy by Dwalina všichni napodobili. Neměl ale to srdce jim kazit radost, která, jak se zdálo, převážila nad chmurami.

Pokynul jim hlavou a pak se otočil zpět na svého teď již manžela a polkl. Jak se zdálo, jeho pohled ho neopustil za celý ten čas od začátku rituálu až do teď a nebyl přerušen ani tím lomozem jeho trpaslíků a o mnoho méně hlasitým jásotem elfů.

Ty oči… sklonil hlavu a se zamračením se otočil, ty oči totiž slibovaly mnohé.

ooOoo

Hrdlo měl stažené, dýchal zhluboka ale trhaně, přestože jeho krok nebyl nijak rychlý, ani namáhavý. Stačilo překlenout pokoj, sotva třicet stop, který dostal přidělený k přichystání, vzít za kliku a otevřít dveře. Přesto nemohl zastavit rozběsněný tlukot srdce, ani přinutit své dýchání ke klidu.

Nebude to poprvé, co bude s někým sdílet lože, ani poprvé, co by si podobnou zkušenost raději odpustil. Jako mladému princi mu nebylo potěšení těla cizí a jako vyhnanci v cizí zemi… Tesklivé myšlenky se daly zahánět různě a milování bylo jednou z vítaných možností. Přesto, když stiskl kliku, přeběhl mu po zádech skrytých jen v dlouhé noční košili takový mráz, jako by měl prudkou zimnici.

Místnost se koupala v šeru, stejně jako celé hlavní město Lesní říše, dávno již nastala noc letního slunovratu, jen oheň v krbu plápolal jasným světlem a pohazoval po stěnách roztodivné stínové obrazy. Byl tam sám. Zatím. Věděl, že to nebude dlouho trvat. Měl by cítit ulehčení, že na něj jeho manžel již netrpělivě nečeká, ale všechno to očekávání s sebou přinášelo mravenčení a nervozitu, kterou cítil uvnitř, a časem to jen narůstalo.

Zavřel za sebou dveře a zůstal stát kousek za nimi. A pak se na druhém konci místnosti průvanem zvedly závěsy a ve zlatavém hávu, převázaném stuhou a tak lehkém, že bezmála jen klouzal po elfově těle, než aby jej halil, vstoupil Thranduil.

Bylo-li v tu chvíli co říct, ani jeden tak neučinil. Elf přešel ke stolku s křesly a s očima upřenýma na trpaslíka pomalu přejel rukou od svého hrdla až k pasu, čímž postupně rozhaloval šat a odkrýval části svého těla, až nakonec rozvázal pásek a nechal celý háv sesunout ze svých ramen.

Thorin polkl. Jeho oči po tom bledém, útlém těle putovaly samospádem. Sám neměl v úmyslu se odhalovat a ani tak neučiní, ale to gesto odevzdání nebo spíše možná nebeské nadřazenosti a pánovitosti… Musel nevolí přimhouřit oči.

Zavrčel a odtrhl pohled od elfa směrem k ustlanému lůžku. Nedovolí mu, aby si ho dobíral nebo ho krutě mučil. Má-li se to stát, tak ať k tomu dojde rychle.

Odhodlaně vyrazil k posteli, odhodil přikrývku a ulehl na prostěradlo. Ochladilo jeho tvář a na pár vteřin i zklidnilo mysl, než za jeho zády něco zašustilo a on na sobě ucítil dotek. Lehký a přes látku košile, ale přesto jistý a majetnický. Teď mu patřil, tak jako manžel patří manželovi, a teprve bude patřit, věděl to dobře. Do konce svých dní, tak bylo stvrzeno smlouvou i slibem.

Zachvěl se, nedokázal to potlačit, a zanořil čelo do polštáře. Ruce se štíhlými prsty dál běhaly po jeho těle a pak mu pomalu vyhrnuly košili až nad linii pasu. Dál ne. Thorin zavrčel do polštáře. Bylo to gesto podmanění nebo snad ústupek z elfovy strany? Ať tak či tak, bylo to jedno. Slyšel jeho dech, vnímal teplo, které vyzařovala jeho hladká kůže, třebaže se ho zatím stále dotýkaly jen jeho hbité ruce. Přejížděly od jeho kříže až na ochlupená stehna a zpět, přes zadek, na boky, na břicho. Když se dotkly slabin, zalapal po dechu a chrčivě zaskučel.

Mohl si ho možná podmaňovat elf, ale stále byl muž, a milostná hra a krása těla v něm vyvolávala touhu, i když možná právě teď nechtěnou.

Zahryzl se do své ruky a zapřísahal se, že již nevydá žádný zvuk.

Dýchal mělce a trhaně, tiše, přesto hlasitě svým uším, když se k němu elf přitiskl stehny a ve zvláštním gestu ho celého objal. A tehdy, neuměl si to vysvětlit ani právě v tu chvíli, ani později, když na to myslel, obdržel první a poslední polibek té noci. Na šíji. Přímo na kůži, protože vlasy se mu svezly na stranu a odhalily jeho krk. Byl lehký a zvláštním způsobem důvěrnější než všechno, co s tím mužem zatím zažil.

A pak se elf stáhl a on ucítil nějakou podivnou vůni. Byl by se možná začal pídit po tom, odkud pochází, jenže vzápětí se musel prudce nadechnout a pevně sevřít víčka k sobě.

Otevíral si ho. Připravoval na vpád svými prsty a něčím vlhkým.

Thorin si nemyslel, že by to mohlo stačit, i kdyby byl důkladný. A také nestačilo. Zůstal napjatý a stažený, jak také ne, s rukama zabořenýma do polštáře v křečovitém sevření, aby ani hlásku nevydal a přesto dokázal alespoň dýchat, aby se tím pocitem nezalknul.

A pak se mu zatmělo před očima bolestí a jeho ret získal otisk jeho zubů tak pěvně sevřených mezi jeho čelistmi, že stačilo málo a byl by si ho prokousl.

Elf zatnul ruce do jeho boků a natiskl se do něj naplno. A Thorin zachrčel, nádechy a výdechy utlumené polštářem, jak se snažil přizpůsobit se tomu pocitu.

Nešlo to. Něco uvnitř něj vědělo, že to nepůjde. Něco uvnitř něj se odmítalo přizpůsobit a usnadnit to jemu i elfovi. Něco jako poslední vzdor natruc královským zásadám.

Thranduil proklouzl jednou rukou kolem jeho boku až na jeho břicho a Thorin sykl, když se přiblížil k jeho klínu, ale elf si to zřejmě rozmyslel, protože se jeho ruka nakonec vydala druhým směrem, vzhůru na jeho hrudník, putovala po něm, kreslila obrazce, kterým nerozuměl, nevnímal je, zatímco se v něm elf rozpohyboval a jejich dýchání se smísilo, v třeskutém kontrastu s okolním truchlivým tichem.

Pálilo to. Bolelo. Ale brzy ten pocit ustoupil pocitu otupělosti. Nebo si možná jeho tělo zvyklo jeho mysli navzdory.

Ruka na jeho hrudníku stekla po jeho hrdle a vyhledala jeho tvář. Nevěděl ani proč, ale v jednu chvíli ho napadlo se do toho doteku stulit, dovolit si tu trochu něžnosti, kterou mu elf zřejmě nabízel, jen aby vzápětí trhnul hlavou a vzepjal se proti němu jako divoký hřebec. A ruka s dlouhými prsty se ztratila stejnou cestou, jako přišla, až nakonec skončila znovu na jeho boku.

Thranduilův dech se krátil každým okamžikem, ale ten Thorinův také. Opřel si hlavu o polštář čelem, aby se mu dostávalo vzduchu. A pak strnul. To když ty nenechavé prsty opět opustily jeho bok a vsunuly se mezi jeho nohy.

Vztekle pohodil hlavou, ale plnou vahou zapřený o horní část těla nemohl dělat víc, nechtěl-li ztropit scénu. A tak si ty prsty našly cestu na citlivou kůži vnitřku jeho stehen, proběhly přes ochlupení a nakonec uchopily jeho mužství.

Teď už se nebránil, věděl, že nebude trvat dlouho a zahryzne se do své ruky v křeči, a podle zvuků a stále rychlejších přírazů za sebou tušil, že ani elf nemá daleko k završení jejich pouti.

Popustil tedy něco ze své napjatosti a s očima zavřenýma se nechal pohltit tím pocitem. Snažil se odpoutat od skutečnosti, že si ho bere elf, ten povýšený a bezcitný muž, který jeho lid tolikrát znevážil a na něj samotného se díval jako na hmyz sotva se plazící po zemi, a místo toho se soustředil jen na jeho krásu. Na ladnost, s jakou se vždy pohyboval, na ušlechtilé rysy jeho tváře, na ústa, pěkně vykrojená, oči barvy pomněnek, které měl vždy rád, když je vídal na louce, na prsty, které se včerejší noci dotýkaly jeho brože se zvláštní jemností, na kůži, o které již věděl, že je hřejivá a jemná jako mech, na jeho hlas, na hlas, kterým sice častokrát nepromlouval a když, tak ne s laskavostí ani něhou, jakou by od svého milence, kdyby nebylo tohoto svazku, snad i očekával nebo vyžadoval. Snažil se myslet na to dobré, třebaže to bylo jen pozlátko ukrývající pravý vnitřek v ulitě.

A při tom obrazu elfa se zlatými vlasy nakonec podlehl a se zachrčením, kterému nedokázal zabránit, vyvrcholil.

Elf ho k sobě přitiskl, skoro hrubě, když ucítil, jak celý ztuhl a jen v něm probíhají vnitřní vibrace svalů, a ještě několikrát pohnul boky tam a zpět, s čelem přitisknutým mezi Thorinovými lopatkami, než jeho sevření dosáhlo vrcholu a trpaslík měl na chvíli pocit, že ho snad svými pažemi umačká.

Pak ale elf začal znovu dýchat, zprvu namáhavě, ale s každým nádechem tišeji a poklidněji a jeho ruce se zvedly z jeho těla, aby ho s posledním přejetím přes záda a boky konečně nechaly být.

Thorin napočítal tři nádechy a výdechy, než otočil hlavu. Ale oheň už sotva skomíral a v místnosti již nikdo nebyl. Vypařil se jako pára nad hrncem, pomyslel si chmurně a ani vlastně nevěděl, proč jej to zklamalo.

Nakonec se posadil, košili nechal znovu spadnout k zemi, až ho celého zahalila, a odebral se do své komnaty spát.

 

Konec druhé části

Komentáře   

 
0 # Vithra 2015-01-27 01:36
ok, su nadšená až to není pěkný :D a neskutečně se těším na další díly :D Doufám že nezůstaneš u 5 dílu že neee?:)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-27 18:16
Ach, ano, zůstanu. Má to dohromady šest;-) A i to mi dalo zabrat, tedy... Ale nakonec jsem snad spokojená, jestli vy, to se ještě uvidí;-) Díky :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Vithra 2015-01-28 01:13
:lol: velka škoda že jenom 6. napíše ještě nějaký povídky s Thranduilem?
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Abequa 2015-01-27 11:52
Já nevím proč ale nemám Thranduila ráda... Thorin forever, ale povídka vypadá velice zajímavě a jsem moc zvědavá jaké budou další dílky :-) Děkuji...
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-27 18:17
A on je přitom jen... né, vím, jak to myslíš a zcela chápu;-) On je tak trochu padouch, pravda. Snad jsem ho neohnula moc, snažila jsem se, aby ne;-) Díky :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Nade 2015-01-27 20:43
Řekla bych, že Thrandiul by byl ochotný i k mnohem vášnivější svatební noci, ale evidentně ctil Thorinovo nevyslovené přání odbýt si to co nejrychleji. Takže teď se trpaslíci vrátí zpátky domů a tam bude jejich král očekávat pravidelné návštěvy svého elfího chotě. :-D No, jsem zvědavá, jak se to mezi nimi bude vyvíjet dál.
Díky, těším se na pokračování.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-03 16:51
Mno, to by asi byl. I když tedy kdoví...;-) Díky za komentík ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2015-01-28 19:16
Myslím, že viem, prečo si človek obľúbi skôr Thorina ako Thranduila. Thorin je čitateľný a nemá problém povedať, čo má na srdci. Je prístupnejší, priateľskejší a taký normálnejší, kdežto kráľ elfov... uff, uzavretý, stále jeden a ten istý výraz tváre, chladnej povznesenosti a nadradenosti, no jeden by nevedel, čo sa mu preháňa hlavou, no nie? Preto som hrozne zvedavá ako sa toto celé rozuzlí. Stále myslím na to, čo Thorinovi povedal v prvej časti Gandalf - niečo v tom zmysle, že Thranduil k Thorinovi možno niečo naozaj cíti, tam bolo čosi s tým srdcom :D Podľa mňa sa staroch trafil, takže horím ako fakľa nedočkavosťou!! !

Opäť nádherná kapitola, chrumkavý záver, hoci to bolo také hmm, neosobné, ale šak nútený zväzok, tak po sebe nemôžu hneď skočiť nie :D Paty, žeriem tento príbeh!!! :heart: :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-03 16:53
Nemyslím si, že by byl Thorin čitatelný. On je čitatelný jen proto, že my víme, co si myslí a co dělá. Podle mne je uzavřený, samotářský, hrdý a drží si odstup;-) A elf... no, oni jsou si totiž v mnohém hodně podobní.
Joj, no jo, vidíš všechno, viď? A Gandalf taky;-)
Děkuji moc, jsem ráda. Ono se taky nemůže být stále veselé. No taky spíš naopak... :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Kerta 2015-02-01 12:08
Skvělý díl. Nějakým způsobem mi přijd vtipné, že byl Thorin vespod :D. Snad se při jejich dalším setkání uvolní. Opravdu se těším jak to dopadne. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-02-03 16:57
No, nevím, co je na tom až tak vtipné. Vlastně jsem to napsala jen díky jednomu obrázku, kde k takové situaci právě docházelo;-) :lol: Díky;)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1680
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3511011
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz