Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Snídaně láskou vonící

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Autorka: Patoložka; bez beta-readu

Fandom Hobit; slash, thilbo/bagginshield

Romance, fluff

Shrnutí: Některá zranění nejsou bez následků, a zejména ne ta bezmála smrtelná. Jak ale Thorin zjistí - ve společnosti přítele na tom vlastně vůbec nezáleží.

A/N: Tuhle povídku jsem rozepsala už před časem ve vlaku, ale nikdy jsem ji nedokončila. Dneska jsem si ale řekla, že to udělám. Snad tím někomu udělám i radost;-)

 

 

ooOoo

 

Snídaně láskou vonící

 

Probudil se do příjemného tepla. Vonělo to kolem něj. Pokojně. Dýchalo čistotou, sluncem a životem. Jako tehdy, to, když jako malý usnul u rodičů v jejich ohromné posteli pokryté kožešinou. Obklopený hřejivostí nejen z toho, že byl důkladně zabalený v dece - noci v Hoře bývalý krušné a třebaže trpaslíci snášejí zimu dobře, mladí přece jen podobnou odolnost nezískají, dokud nepovyrostou - ale zejména díky pocitu bezpečí, který v takových chvílích míval.

Promnul si rukou obličej a zamračil se, když pod prsty ucítil vousy daleko delší, než na jaké byl zvyklý. Přece mu nenarostly do takové délky za noc, že ne? Ne. To bylo nemožné a ani čarodějovi by takovou prapodivnou báchorku nevěřil.

Otevřel oči do šera pokoje a vrásky na jeho čele se ještě prohloubily. Tohle nebyl jeho pokoj, ani žádná z místností v Ereboru. Poznal by místo, kde vyrůstal, místo, o kterém snil nespočet noci, místo, které ztratil a po kterém truchlil tolik let. A tohle to nebylo. Místo kamene stěny pokryté dřevem, místo drahokamů, vykládaných tapiserií a prutů ze zlata umně utvářejících pravidelné vzory malované obrazy a dokonce květiny. Místo chladného vzduchu odírajícího se o odkrytou tvář a vlhkosti srážející se na kameni v kapky teplo a dotek svěžesti. Polkl a zvedl se na lokti, až se z něj tím pohybem svezla přikrývka. Ani ta nebyla jeho. Trpaslici dávali přednost hrubé tkanině a kožešinám, tohle bylo něco jemného, něco, co by vyrobili lidé z Dolu, na dotek měkké, ale rovněž ne natolik jemné jako u elfů.

Sevřel ruku v pěst, až se ta látka kolem jeho prstů zkrabatila, a znovu ji povolil. Šlo to ztuha. Ne, jako když byl mladý a s Dwalinem se proháněli po svazích Hory a lovili zajíce a kamzíky. Ale na to si dávno zvykl. Jeho tělo stárlo a rána, než se všechny svaly probudily, rozpohybovaly a začaly pracovat, byla prostě horší. Přesto tomu nerozuměl a někdo se za to všechno bude zodpovídat. Za to, kde je, proč a...

Z jeho rozjímání ho vytrhl tichý zvuk klapnutí dveří a pak kroky.

Do pokoje vešel Bilbo Pytlík, hobit, kterého najali na místo zloděje při cestě za osvobozením Ereboru, na sobě měl župan kolem boků pevně ovázaný páskem a na rukou balancoval objemný tác naložený talíři s jídlem a konvičkou s čajem.

Thorin vydal mručivý, nesouhlasný zvuk a zamračil se na něj.

Ale hobita to nijak neodradilo. Dokonce se na něj usmál, tak nějak... šťastně? - ne, to jistě ne, i když... u tohoto stvoření nikdo nikdy nevěděl - a pak mu popřál dobré ráno.

Jemu.

Dobré ráno.

Thorin dokázal jen zamrkat a pak otevřít pusu k rozhodnému protestu.

Jenže hobit se i pres svůj malý vzrůst nějakým podivným zvratem událostí dostal nepostřehnut až k němu, tác odložil na stolek vedle postele a pak se se stále tím stejným úsměvem a měkkým pohledem v očích sehnul a pokusil se... o co se to, Mahal jim všem pomáhej, pokoušel?

Thorin sebou trhnul dozadu a hobit se zarazil v půlce pohybu. Na moment na něj hleděl zmateně a Thorin si už myslel, že si může oddechnout a všechno že to bylo jen nějaké pomatení jeho stále ještě neprobuzených smyslů, jenže půlčík si jen drobně povzdechl a znovu mu věnoval další ze svých úsměvů. Trochu smutný? Trochu unavený? A pak zvedl hlavu. Thorin emoce přebíhající přes tu tvář nedokázal jasně definovat. A proč by také měl? On byl tady rozhodně ten, který…

„Špatné ráno?“ opět ho hobit vyrušil z jeho vnitřních zápasu a bezstarostně zavrtěl hlavou. „Nevadí, nevadí,“ dodal veselým tónem, „sněz, na co máš chuť, za moment budou lívance. Už je skoro čas na druhou snídani, dneska sis přispal...“

Další úsměv, tentokrát doprovázený lehkým poklepáním po předloktí, aniž by tomu Thorin stihl zabránit a pak už byl opět sám, ponechán svým zmateným myšlenkám a... lákavě vonící opražené slanině s rozpečenými žemlemi a šalvějovým čajem?

Kde se to, u všech všady, ocitl a proč? Trestá ho čaroděj? Je to snad nějaký žert jeho družiny? Nezbedných synovců? Ne, toho by se nikdy neodvážili, byl jejich král, jejich vůdce a těch dvou strýc, ten... který měl dost odvahy a vůle vyrazit jen se třinácti společníky, hobitem a čarodějem dobýt zpět svůj domov a poklad i přes krutovládu a panovaní ohromného ohnivého draka. Musel to být tedy hobit sám. Ta malá... zbytečná... bezprizorní bytost, která neměla na jejich cestě co pohle-...

Thorin se zarazil nevěda proč. Proč mu všechna ta slova ozývající se v jeho hlavě jen zněla tak... nebetyčně? Skoro jako by měl na jazyku pachuť hořkosti, kdyby je byl vyslovil nahlas. Ale nevyslovil. Jeho ústa se je dokonce ani nesnažila zformulovat.

Zavrtěl hlavou a odhodil peřinu s odhodláním se tady a teď domoci nějakého vysvětlení.

Jenže ještě než se jeho nohy dotkly země, hlava se mu zamotala a on se musel zachytit hrany stolku, div, že nepřevrhl tác, který naň hobit předtím umístil.

Polkl, dech zrychlený, jak něco takového nečekal a jeho tělo reagovalo bez jeho vědomí. A pak - záblesk něčeho... obrazu, vzpomínky, kterou nedokázal zařadit. Posadil se na kraj postele a chvíli jen hleděl na kouřící šálek před sebou, aniž by se vlastně díval na něj, před očima obraz tváře obehnané vlasy plnými kudrlin a rukou, které se dotýkaly jeho skrání. Jako by i něco slyšel, ústa, na která se díval, rozhodně něco říkala, jenže jeho mysl mu ta slova nedopřála. Jako by ho... zkoušela... mámila... podsouvala mu nepravdy a lži.

Prudce vydechl a sevřel ruce v pěst. Nenechá to tak. Jestli ho omámili, otrávili nebo jinak obludili, budou trpce litovat! Všichni, kdo za to mohou!

Pootevřenými dveřmi nakoukla světlá hlava, kterou jen před chvílí viděl ve svých představách, a Thorin byl na moment vystaven zamračenému pohledu hobitovy tváře.

„Vystydne ti to,“ podotkl pulčík a když se trpaslík k ničemu neměl, ani k odpovědi, ani k pohybu, protočil panenky a dodal jen: „Jak myslíš... nikdy jsem sice nerozuměl tomu vašemu trpasličímu zvyku se studenou snídaní, ale už bych si asi měl zvykat, že?“ A pak byl opět pryč dřív, než jakákoliv slova opustila Thorinova ústa.

Zamračil se na ten tác, jako by to byl jeho nepřítel. Jenže tác neodpověděl, nereagoval nijak. Jen tam tak ležel, zcela neutrálně a samozřejmě bez pohybu a výrazu, a tak si Thorin nakonec rezignovaně povzdechl, natáhl se pro kousek slaniny a žemle a pustil se do jídla. Nebylo to sice jako v Ereboru, ale hobit jako kuchař nebyl špatný, všiml si toho už během jejich putování. Používal možná až příliš zeleniny a vesele zbarvených přísad vůbec, ale nakonec to vždy nejen vonělo dobře, ale i báječně chutnalo.

Když v něm zmizel třetí plátek a čaj měl právě tu správnou teplotu na upíjení, ozval se ode dveří opět hobitův hlas: „Budeš chtít ty lívance s povidly nebo borůvkovou zavařeninou?“

Nerozuměl té otázce. Samozřejmě že borůvkovou, jak se mohl někdo vůbec na něco takového ptát?! Jenže než se vyslovil, zaslechl odtamtud uvolněný smích doprovázený slovy: „No, jistěže borůvkovou, pro vás trpaslíky jsou švestky dobré jen na jedno. Nikdy jsem tu vaši zálibu ve slivovici nechápal. Tak pojď. Vezmu ze spíže ještě smetanu a můžeme jíst. A přines ten tác, když už sem půjdeš, ano?“

Tohle už ale přestávalo všechno! Kde se v tom skrčkovi brala ta drzost? Nevěděl snad, s kým to tady mluví? Nevěděl snad, kdo je Thorin II. Pavéza?

Narovnal se a praštil zaťatou rukou do pelesti. Zaskřípalo to, ale jinak se nestalo nic. Vůbec nic. Vydechl a sklonil hlavu. Co že to ten pulčík chtěl? Donést tác? Nevěděl proč, ale něco v jeho nitru mu říkalo, že to přece může udělat. Nebyla to nijak velká žádost, neměla váhu konce světa a on stejně potřeboval své odpovědi a tady v té... ložnici se jich zřejmě nedočká.

Postavil se na nohy, zvedl tác a odhodlaně zamířil ke dveřím.

A pak se zarazil.

Zastavil.

Tác se mu v rukách rozklepal a nádobí na něm rozdrkocalo.

Tohle přece...

Modré oči rozšířené šokem hleděly na pověšený plášť na háčku na dveřích, jeho plášť visící hned vedle druhého, menšího. A pak se přesunuly hned vedle na oblečení už jen podle letmého pohledu ne hobitího hned vedle košilí, vest, kabátů a kalhot, které půlčíkovi naopak zcela jistě patřily.

Tác se mu v ruckach zhoupl a neomylně zamířil směrem k zemi.

Třesklo to, porcelán se rozbil. A Thorin jen rozevřenýma očima hleděl na tu spoušť a pak hned na stěnu před sebou, na police, věšáky plné všech těch věcí...

Dveře se rozletěly a hobit vpadl dovnitř, trochu udýchaně, trochu... vyděšeně?

„Co se to...?“ začal a Thorin do toho vyhrkl: „Nevím. Já...“ aniž by se stihl zastavit.

Hobit přivřel oči a vydechl a pak ho přelétl zkoumavým pohledem. „To nevadí. Nic se neděje. Pojď na ty lívance, uklidíme to potom.“ Znovu se na něj pousmál a pak pozvedl obočí. „Nevzpomínáš si?“

Věnoval to jako otázku, ale vlastně to otázka nebyla. Smíření. Thorin ho znal dobře. Léta s ním žil. A v tomto hlase ho bylo slyšet až moc. Namísto hněvu, jakoby v něm vzkypěla jiná emoce, jen ji nedokázal uchopit. Opět.

„Já... ne,“ odpověděl. Proč se jen cítil tak nesvůj? Plný… paniky, která se šířila jeho nitrem, paniky, kterou ale dokázal ukonejšit hobitův pohled a dotek ruky na zápěstí?

„Letošní zima je už prostě moc dlouhá. Ale dneska jsem na zadní zahradě viděl sněženky. Už to nebude dlouho trvat, neboj.“

Jako by se tím vše vysvětlovalo, vzal ho za ruku a vyvedl z ložnice do chodby a poté kruhovými průchody, které už Thorin dokázal zařadit podle své tehdejší návštěvy Dna pytle jako patřící do hobití nory, až do kuchyně k jídelnímu stolu.

A opravdu. Byly tam lívance a na stole borůvková marmeláda a smetana a cukr jemný jako sníh.

Sedl si a pak se na hobita vděčně usmál, koutky úst pozvednuté viditelně vzhůru. Jen aby strnul přesně v tu chvíli, kdy si uvědomil, co to dělá.

Co to dělá?

Vydechl, ruka položená na stole se mu stáhla v pěst a lícní svaly napjaly.

Tohle bylo špatně.

Všechno bylo špatně.

On tohle nedělá.

Ne s cizinci. Ne s někým, ke komu nemá žádny vřelý vztah. Ne… s ním.

Teď.

Teď se to prostě musí dozvědět.

Otevřel ústa k otázkám, oči namířené přímo do těch hobitich, které ho z druhé strany stolu pozorovaly se zájmem, kolem koutků očí vějířky vrásek a ve vlasech první snítky stříbra, jenže ho něco zastavilo.

Něco, jakoby říkalo, že nemá pravdu, že není třeba panikařit, že není třeba radikálních slov, ale naopak si všímat malých gest, že je prostě... doma.

Doma.

Odpoutal pohled od hobita a zahleděl se do stolu.

Proč ho jeho vlastní mysl tak zrazovala?

Proč jen měl pocit, že je všechno v pořádku, když nebylo?

Ze rtů mu unikl povzdech, a pak zamrkal a trhl sebou, když před něj byl postaven talíř se dvěma lívanci, přisunut nůž skoro až na dotek prstu a na dosah sklenička se zavařeninou.

Zvedl oči, a zatímco s výdechem slyšel sám sebe tiše děkovat, znovu se zadíval do té tváře.

Znal ji, věděl to, znal ji dobře za ty dlouhé měsíce putování, znal ji a během té doby si ji začal spojovat s někým, kdo byl jeho přítelem, s někým, kdo mu dokázal naplno říct, co si o něm myslí, aniž by přehnaně chránil jeho city, jak se o to pokoušeli snad někteří ostatní, někoho, kdo se zpočátku zdál slabý a přitom ho dokázal podpořit, aniž by o to sám stál, přede všemi, beze strachu a studu, někoho...

„Proč jsem tady?“ zašeptal a ta podivná, rozechvělá část jeho nitra se stáhla, jako by čekala útok.

Bilbo se pousmál a sevřel jeho pěst ve svých dlaních. Hřály. Jemné a pevné zároveň.

„Protože ses tak rozhodl, když byl Fili připravený převzít otěže vlády. Protože jsi to potřeboval. Protože jsi tady doma.“

Ta slova, jakoby rozehrála něco v něm. Strunu, která dosud byla zcela ticha, a obraz, který se mu zjevil předtím v ložnici, se s ní slil v jeden tón a následně melodii.

Hobit stiskl jeho ruku ještě jednou v upokojujícím gestu a pak se odtáhl, aby se usadil na vlastní židli.

„Co kdyby ses už pustil do jídla?“

Thorin spolkl otázku, kterou měl na jazyku a přikývl. Něco mu říkalo, že když nic jiného, tak nechat i druhé jídlo vystydnout nebylo zdvořilé - i když, kde se v něm ta myšlenka vzala, to snad ani vědět nechtěl.

„Říkali, že tohle bezvědomí může udělat. Oin a Gandalf, myslím," ozval se hobit, zatímco mazal marmeládou na vlastní lívanec, „A ty jsi byl v bezvědomí příliš dlouho na můj vkus. Nevěděli jsme, jesli vůbec ještě někde otevřeš oči, a pokud ano, jestli to vůbec budeš ty...“

Ten hlas byl tichý, plný smutku ze vzpomínek, snažil se tomu během polykaní soust nepřikládat velký význam, ale pak se Bilbo usmál a jakmile sám dožvýkal, dodal: „Ale ty jsi nás ubezpečil o opaku, když ses jednoho rána probudil a pekelně nám vynadal. To jen během zim, jako je tahle…“

Hlas se mu vytratil a Thorin s očima na něm spočívajícíma viděl, jak pokýval hlavou. Myšlenkami ho vyzýval, ať pokračuje, ať dopoví, co nakousl, ale ke slovům se nedostal, protože hobit ho opět vyslyšel.

„Někdy, když se probudíš, nevíš, kde jsi, ani co se od té doby stalo. Asi za to může ten chlad, na ledu jsi skoro umřel, a kdyby se tam tehdy neobjevil Medděd, který tě hned odnesl pryč…“ Potřásl hlavou. „Nevím přesně proč, ale zimy jsou pro tebe horší.“

Thorin zamrkal a pak si uvědomil, že bez pohybu zírá a začal znovu polykat.

„Ale teď už je skoro jaro!“ zvolal hobit náhle a jeho tvář byla znovu tak jasná jako předtím. „A to znamená začátek dalšího roku. Zahrada rozkvete, stromy ožijí, v Hobitíně začnou trhy a...“

Sledoval ho, ale poslouchal jen napůl ucha. Jeho hlas byl podtónem jeho vlastních zmatených myšlenek.

Žil tady.

Nebyl tu hostem ani snad vězněm.

Mohl to cítit.

Dotek sama sebe, ne příliš velký, ale bylo to tak.

Ve váze z olivínu pod oknem. V truhlici na druhé straně místnosti. V koberci s povědomou výšivkou na stěně, když vyhlédl ze dveří kuchyně. I ve vlastním srdci, které pravidelně tlouklo.

Usmál se.

Jen drobně, do talíře, ke svým rukám ušpiněným od jídla, myšlenky stále zmatené, a pak ho něco napadlo, nabral prstem zavařeninu a slízl ji přímo z něj. Mmm, borůvková.

Z druhé strany se ozvalo pobouřené odfrknutí a pak uvolněný smích. „No, to snad není možné! Copak vy trpaslici nemáte žádné vychování?“

Zvedl k půlčíkovi oči a na tváři vykouzlil nevinný výraz. A zatímco hobit zamumlal něco jako: „Neskutečné, neskutečné... to si říkalo král...“ užíval si ten růžový odstín, který se objevil na jeho tvářích.

Neskutečné. Ano. Všechno to bylo neskutečné. To, jak se cítil ještě před chvílí, i to, jak se cítil teď. Uvolněně. Celistvě. Chtěně.

Hobit si odkašlal, stále ty jiskry veselí v jeho očích, nabídl mu další lívance a přitom prohodil: „A jestli to uděláš ještě jednou, budu tě muset odtáhnout zpátky do postele, jako jsi mi to udělal včera ráno ty."

Naprázdno polkl, oči rozšířené překvapením nad takovými slovy. Bilbo zrudl jako rajče a, jak se zdálo, i se kousl do jazyka. „Tohle´s asi nechtěl vědět...“ řekl tiše, prsty nervózně zabubnoval do stolu, ale pak hlavu odhodlaně zvedl. „Ještě si nevzpomínáš? Většinou to netrvá tak dlouho...“ dodal a přes obličej mu přešel stín obav.

Thorin vyklenul obočí, promnul si vousy, které se mu stale zdály moc dlouhé, chvílí se zamyslel a pak ho přestal trápit, když navrhl: „Co většinou pomůže?“

Hobit se zakuckal a pod jeho zkoumavým pohledem se znovu usmál, trochu s rozpaky – tihle hobiti a jejich slušné způsoby. „Ehm... když… když jsme spolu? Jako doopravdy spolu,“ dodal a mávl mezi ně v překvapivě jasném gestu.

Zeptal se - dostal odpověď. Tak to na světě chodilo. A teď záleželo na tom, jestli bude mít dost odvahy podle toho i jednat.

Bude?

Zvedl se, hobit se rovněž postavil, trochu neochotně, jak se zdálo, ale i se špetkou skrývaného nadšení.

„Co teď?“

„Já, ehm...“ hobit si prohrábl už tak rozcuchané vlasy, „chtěl jsem tě na dobré ráno políbit, ale tys...“

Takže chtěl udělat, co si myslel, že chtěl.

Vskutku.

Thorin si odkašlal. „Nuže.“

Hobit naklonil hlavu na stranu. Zkoumavě. Nadějně. „Ty chceš? Vážně?“

Trpaslík vydal netrpělivý zvuk. „Vypadám snad jako laňka, která se zalekne prvního šustotu vetru?“

„Ehm... to jistě ne. Já... nechtěl jsem něco takového... ani naznačit,“ ošil se nervózně, „Jen jsem si myslel, že...“

„Bilbo,“ přerušil ho Thorin pevně, „jak dlouho se známe?“

„Sedm let,“ přišla okamžitá odpověď.

Tak sedm let… poměrně dlouhá doba... ale nad tím bude uvažovat později.

„A připadal jsem ti během těch let jako někdo obrněný přemírou trpělivosti nebo jako někdo, kdo potřebuje ujištění před každým svým rozhodnutím?“

„Ehm... ne?“

Hobit se pod jeho upřeným, výmluvným pohledem znovu ošil, pak se ale nadechl a odhodlaně k němu vyrazil.

„Neříkej však, že jsem tě nevaroval,“ pronesl stojící těsně před ním, než si bez odkladu stoupl na špičky a s prsty kolem jeho vousaté brady mu na rty vložil pevný, rozhodný polibek.

Na vteřinu strnul. Pocit tak... zvláštní, jiný... a přitom dobrý. Ano, to bylo to slovo. Dobrý.

Příjemný…

Pohnul rty a Bilbo proti nim úlevně vydechl. A pak už nestačilo dotýkat se pouze rtů, i prsty se musely něčeho držet. Něčeho. Někoho.

Drapl po menším muži, až měl pocit, že příliš prudce, a přidržel ho za ramena, kdyby mu snad chtěl vyklouznout a ztratit se. Jeho prsty samovolně přejížděly po měkké látce županu a vytvářely na něm kruhový vzor, zatímco jakoby se zároveň snažily dostat pod něj, hledaly cestičku až na kůži a svaly menšího muže.

Bilbovy ruce na jeho tváři jemně hladily a hřály, ale třebaže ty jeho v něm rozdmýchávaly oheň, ty hobitovy klidnily a konejšili jeho spěch.

Okamžitě zalitoval svou ztrátu, když si hobit povzdechl, sevřel oční víčka a s posledním pevným dotekem svých rtů na jeho polibek ukončil.¨

Nemohl tomu uvěřit. To jako…?

Otevřel ústa dokořán a chtěl něco jistě zahanbujícího namítnout - což bylo něco, co by ho ještě před hodinou snad ani nenapadlo, ale teď v tuto chvíli… by to bylo to správné, on prostě věděl, že by to bylo správné.

Bilbo se trochu smutně pousmál a dříve, než se Thorin jakkoliv vyjádřil, bříšky prstů mu uhladil vrásky, které mu samým mračením a nevírou vystouply na obličeji.

„Brzy,“ zašeptal, „brzy bude zase všechno v pořádku a ty budeš vědět, že jsme šťastní. Spolu.“

A pak se natáhl znovu k němu a důsledně přitlačil své měkké rty na jeho. Jedno nadechnutí, druhé, ruka projela jeho vousy v pohlazení, a pak už jen viděl, jak hobit na svých velkých nohách odcupital na místo u stolu.

Naklonil hlavu na stranu, obočí povytažená.

Bilbo na něj mrknul a zakousl se do dalšího lívance.

Takže tedy hra. Nu, dobrá. Ještě nikdo nikdy nezvítězil nad trpaslíkem a ten, který to zkusil, no, řekněme, že byl pak znám už jen z vyprávění…

Thorin se s jasným plánem ve své hlavě usadil ke stolu a plně se oddal snídani. Ležela přímo před jeho očima a zdála se lákavější než kdykoliv předtím. A voněla po těstě, borůvkách, ale i něčem, na co si pomalu ale jistě začínal vzpomínat.

Po domově a… po lásce…

KONEC

Komentáře   

 
0 # Ror 2016-07-31 21:22
Perfektní! Bodly by i ty lívance s borůvkovou marmeládou 8)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1607
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3311231
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz