Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Malá velká srdce

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Malá velká srdce

Autorka: Patoložka; beta-read: Lanevra

Fandom Hobit

Fluff, Romance, Kid!fic

Shrnutí: O dětských slibech a přáních. O kouzlech. A o lásce.

Povídku jsem psala pro Lanevru, takže zadání i povídka patří jí…

 

 

ooOoo

 

Malá velká srdce

 

Všichni obviňovali všechny, od osudu přes zlé síly, elfy a skřety, kteří s tím neměli společného pranic, až po čaroděje, kteří s tím měli zřejmě společného nejvíc, jen Gandalf neobviňoval nikoho a už vůbec ne sebe. Zvesela pokuřoval po Radagastově zmateném boku, zatímco ostatní přihlížející láteřili a hádali se, a upíral svůj zrak na místo na kraji mýtiny, kde Thorin a Bilbo, tedy vlastně hobitče a trpasliče dosti mladého věku, stavěli jakési podivné nory a hory z písku, větviček a mechu…

 

Thorin se již po stopatnácté mrzutě zamračil a pokusil se napodobit to divné malé stvoření před sebou. Jenže jeho prsty byly příliš neohrabané, jeho pohyby trhané a jeho trpělivost… ta to s ním vzdala již před hodnou chvílí. Nejraději by vstal z této nedůstojné pozice v kleku a celé své dílo na místě rozdupal, kdyby… kdyby z celého srdce netoužil jen po tom, aby si ho ten druhý, ten světlovlasý klučina všiml a věnoval mu svou náležitou pozornost. Chtěl to a nejhorší na tom bylo, že nevěděl proč. Jistě, byl přece Thorin, trpasličí princ, syn Thróra, syna Thraina, následník trůnu a potomek slavného rodu táhnoucího se svými kořeny až k Durinovi Nesmrtelnému, takže byl na pozornost kvůli dvorské etiketě zvyklý a vyžadoval ji a přece… přece si ho ten hobitek, ten půlčík nebo jak se zval, ten… pidižvík vůbec nevšímal a raději s jazykem vytrčeným mezi zuby úpěnlivě rovnal kamínky a hrabanku kolem něčeho, co vypadalo jako liščí nora s kulatými okýnky, plotem a snad i nesouměrnou zahrádkou.

Svěsil hlavu a znovu se zamračil na hromadu písku a hlíny před sebou, která se stále nepodobala ničemu jinému než jen té hromadě. Proč se jen snažil? Co ho k tomu vedlo? Proč měl propána od chvíle, co se probral, nevědom si toho, kde je, ani proč, do hlavy vpálenou tvář s těmi neupravenými, vrabčími vlasy, kterou toužil jen objímat a chránit?

Trhnul vzpurně hlavou a ruce znovu strčil do hlíny. Ne nadarmo byl trpaslík. Ti za svým cílem jdou stůj co stůj, říkali to jeho rodiče, a jestli chce tohle, tak to taky dokáže. A hobitek bude mrkat!

 

Byl už hodně unavený, když ho Gandalf zvedal do náruče, hlava mu padala na stranu a on se k jeho hábitu přivinul, jako by byl ještě malý hobit u maminky v náruči. Povzdechl si a zavřel oči, zatímco mu za víčky problikávaly dozvuky zážitků dnešního dne.

Byl to zvláštní den, vážně. Probudil se v nějakém podivném, třebaže opravdu pěkném lese, obklopen trpaslíky s dlouhými vousy, které vůbec neznal. To jen tvář starého čaroděje mu byla známá. Čaroděje Gandalfa, který se netvářil vůbec tak pobouřeně a rozzlobeně jako trpaslíci kolem něj a naopak se na něj usmíval. A ten druhý, roztržitý v hnědém po jeho boku, to musel být jeho přítel, o kterém mu jako malému hošíkovi vyprávěl. Rada-Radagast se jmenoval. Jistě. Tak to bylo.

A pak tam byl ten druhý kluk, větší než on sám, tmavovlasý, který se stále jen mračil, dupal a kopal kolem sebe. Nevšímal si ho. Nebylo proč. Necítil vůči němu… vlastně nevěděl, co by měl cítit. Ohledně všeho. Cokoliv se s ním dělo, necítil strach, ani nepohodlí, prostě jen… Jakmile dostal konečně najíst, protože mu už kručelo v bříšku, byl spokojený, jako by se právě naobědval doma na Dně pytle a pak si zase hned vyrazil hrát ven s motýly nebo s vysněnými elfy. Ale nešel, teď ne. Stavěl poblíž skupiny svůj domov – z hlíny stěny, z mechu střechu pro hobity typicky pokrytou trávou, do oken větvičky křížem, protože hobití nora bez oken, kdo to kdy viděl, kulaté dveře z rozlámané kůry, a pak taky zahrádku vysázenou místo keřů šiškami a borůvčím a olemovanou kamínky. Byla tam i lavička. Bylo tam všechno, jen rozkvetlé kytičky ne, protože ty v lese většinou nerostly, nebo alespoň tady a právě teď ne.

Byl svou prací natolik zaujatý, že ho ani nenapadlo sledovat druhého chlapce. To až vrčivé a vzteklé zvuky ho donutily tázavě zvednout hlavu, když chlapec najednou zprudka vstal a celou tu kupu, kterou předtím tak pracně budoval, nakopl, až ho to jistě muselo bolet a do očí mu naskákal prach.

A pak odešel pryč. Bez ohlédnutí. Zamířil k nějakému bělovlasému trpaslíkovi a stál před ním s rukama zkříženýma v bok a pak na prsou, jako by mu patřilo všechno kolem něj. Jako by mohl rozkazovat. Jako by byl… nějaký dospělý, který ví, co dělat, jak se chovat a tak vůbec.

Bilbo musel zavrtět hlavou. Takhle se přece vychovaný hobit nechová. Jenže pak se zarazil a lépe se na toho klučinu podíval. Protože on… ne, určitě nebyl hobit, ani trochu, spíš se podobal těm malým-velkým mužům kolem, takže asi patřil k nim.

Zamračil se a řekl si, že ať tak či tak, maminka mu měla říct, že se do něčí práce nedupe, ani do té svojí.

Ale to se všechno stalo už před hodnou chvílí. Teď byl zabalený v náruči a kolem sebe cítil teplo a slyšel hlahol hlasů a praskot ohně.

Po očku vykoukl ze své kukly a zahleděl se přes oheň na druhou stranu. A tam, mezi bělovlasým trpaslíkem a pak jedním holohlavým s přísným výrazem, seděl ten kluk. K nikomu se netiskl, nikdo ho neobjímal, vlastně z něj vyzařovalo něco, zvláštní aura, která všechny držela dál, že by se nikdo o něco takového ani nepokusil. V ten okamžik se v Bilbovi něco sevřelo a on pocítil vůči tomu chlapci podivnou lítost. Možná zítra… možná by ho zítra mohl naučit, jak se takové domy z mechu staví. Ano, to by mohl…

A s tím se uvelebil lépe a zavřel oči.

 

ooOoo

 

Gandalf vážně nevěděl, co to bylo za kouzlo. Opravdu ne. Tak to s kouzly bylo. Neřekli jste prostě Abrakadabra a něco se stalo. Ne. Chtělo to záměr, představivost a tu správnou dávku moci. Což ne že by neměl, jistěže měl! Jenže když se to vzalo kolem a kolem, tak člověk vlastně nikdy nevěděl, co to bylo přesně za kouzlo, vzhledem k předchozí definici a tak dále.

Z čehož vyplývalo, že tím pádem a zcela upřímně vážně netušil, co s Radagastem během své malé hádky a ukázky moci provedli, ani jak dlouho potrvá.

Což ho malinko rmoutilo. Vskutku. On nebyl tak lehkovážný, jak se o něm tvrdilo. Jen zastával názor, že se na všem musí najít něco pozitivního. Na všem. A tady byla příležitost změnit to, co mělo být změněno už dávno.

A jak se tak na ty děti díval, už se to začínalo dít…

 

Dnes to zkusil jinak. Po cestě se skupinou se díval kolem sebe, a protože byl trpaslík, dokázal mezi kameny rozeznat ty nejkrásnější a nejblyštivější jen podle intuice. Skoro jako by ho k sobě volaly. A tak... když jeden takový, podle něj nejzvláštnější, nalezl a oni se konečně odpoledne utábořili u řeky, šel k ní a kámen důkladně omyl. Až ho samotného zarazilo, s jakou chutí to dělá – protože on byl přece princ a princové nic takového nedělají, tedy… většinou, protože jak se tak rozhlížel kolem sebe po těch lordech, pánech i prostých hornících, seskupených kolem jednoho kotlíku s jídlem… už si tím nebyl tak úplně jistý.

Hobitovi se celý den vyhýbal, i když ten ho svýma drobnýma očkama sledoval jako ostříž. Anebo si to Thorin možná jen namlouval. Každopádně teď nastal čas na konfrontaci, protože ten půlčík se, podobně jako včera, uvelebil na zemi a něco tam opětovně kutil.

Vzdálil se od skupiny a přistoupil přímo k němu. Shlížel na něj ze své stále malé, ale v protikladu k němu o dost větší výšky, a čekal, až se ty hnědé oči pozvednou.

A také že pozvedly. Chlapec se dokonce i usmál. Takovým tím bezbranným, nevinným úsměvem, který Thorina nutil zároveň se mračit i úsměv opětovat. Jak to bylo dlouho, co se na něj dítě smálo zcela bez zábran? Asi příliš dlouho, jestli vůbec.

Každopádně… zpevnil svůj postoj a natáhl ruku. „Hobite Pytlíku,“ pronesl k němu skoro slavnostně, „toto je pro tebe.“

Světlovlasý hošík ulpěl pohledem na jeho dlani a na křišťálu, který mu podával, a pak jej opravdu převzal do svých drobných dlaní, třebaže trochu váhavě. Byl tak velký, že se mu do nich sotva vešel. Chvíli si ho se zálibou a zvědavostí prohlížel a v Thorinovi se vzedmul pocit spokojenosti a snad i pýchy na sebe sama.

Jenže pak hobit pozvedl obočí a svým dětským hláskem se zeptal: „A co s tím mám dělat?“

Thorin otevřel ústa, uvnitř něj se něco sevřelo, až to nakonec, podobně jako se cítil velmi často, začalo vřít. Jak jen tohle… děcko… jak si jen mohl myslet, že by ocenil něco tak…! Urgh!

Nakonec z něj nevyšlo nic, jen se na něj zlostně zahleděl svýma modrýma očima a pak se uraženě otočil na patě a zamířil pryč. Pryč od tohohle směšného, malého stvoření, se kterým se právě snažil navázat ještě směšnější přátelství. No vážně… co ho k tomu jen vedlo?! Měl kolem sebe lepší, váženější, zkušenější!

Jeho kroky dusaly na suché zemi zprvu osamoceně, ale pak se za nimi rozezněly jiné, rychlé a naléhavé.

Otočil se, právě když ho zachytila malá ruka na zápěstí, a pak zlostně vyštěkl: „Co chceš?!“ A skoro se zastyděl, že byl tak hrubý, protože hobit sklonil hlavu ke svým bosým nohám a ostýchavě se ošil.

Pak se ale nadechl, zvedl hlavu a pípl: „Naučím tě stavět domečky, chceš? Ten kámen můžeme dát na zahrádku jako ozdobu …“

A Thorin vstříc těm nevinným očím najednou zjistil, že kýve, i když to vlastně neměl vůbec v úmyslu. Drobné pokývnutí, které stačilo. Protože hobit se rozzářil, vzal ho za ruku a s překvapivou silou ho odtáhl zpět tam, kde si prve hrál.

 

Sledoval toho trpasličího chlapce celý den a zjistil nejen, jak se jmenuje a kým je, Gandalf byl vlastně vcelku sdílný a rád vyprávěl příběhy – o chrabrosti, o dracích a o velkých bitvách – a i když Bilbo věděl, že mnoho z toho jsou jistě jen báchorky pro děti ještě menší, než byl on, něco na tom asi bylo i pravdy.

Takže Thorin byl princ, skutečný princ s modrou krví, i když to s tou krví bylo asi taky nějak jinak, protože mu nepřipadalo, že by měl sklony modrat. Ne, ani trochu. Spíš jen střídavě blednul nebo se snad i červenal, to když zachytil jeho zvídavé pohledy a snažil se, seč mohl, ihned odvrátit pryč.

Bilbo vlastně nevěděl, proč to dělal - však by si s ním klidně šel popovídat, byl tu koneckonců jediný jemu věkově blízký a děti alespoň v Kraji k sobě tak nějak tíhly, jenže tenhle chlapec… byl jiný. Choval se jinak, jinak se nesl, vyzařovalo z něj… něco. Asi moc, ano, jistě to byla moc. Ale také zloba. A smutek… A protože byl Bilbo na takové věci od přírody citlivý, nechtěl, aby ten chlapec něco takového cítil, když tu byl on. Takže jakmile se mu naskytla příležitost být s ním o samotě, to, když za ním ten chlapec dokonce sám přišel, nemohl ho nechat jen tak odejít. Nemohl.

Jedno, že netušil, co by měl dělat s jeho kamenem, třebaže byl krásný, to musel uznat, házel na světle jasné, třpytivé odlesky a lámal ho na všechny strany, až to vypadalo, jako by uvnitř něj byly hvězdičky, ale jinak… co by hobit s kamenem dělal, nemohl-li si jej někam vystavit? Co tady na této cestě daleko na východ kamsi k nějaké slavné hoře?

Přesto nezapomněl na svůj včerejší slib. Drapl toho chlapce, který už málem uraženě odešel, aniž by Bilbo vlastně věděl proč, za ruku a ukázal mu, co má dělat.

Viděl jeho zaváhání, viděl, jak se ušklíbal, slyšel i odfrknutí, když mu říkal, jaké větvičky použít a jak nakupit hlínu na sebe, aby držela pohromadě, ale nakonec se to podařilo. Postavili dům. Asi to byl tentokrát lidský dům. Tak nějak. Ale měl střechu, dokonce i komín z duté ruličky kůry a zahradu, na kterou vložili ten kámen. A pak nanosili vodu a vytvořili vodní příkop, takže z domu v lese nakonec vznikl dům na ostrově.

Bilbo jásal a tleskal rukama a skotačil kolem dokola. A i když tam Thorin nakonec jen tak stál a hleděl na něj s tím svým přezíravým výrazem, jeho oči se usmívaly. Tedy dokud se nepřihrnuli i ostatní a nezačali jejich práci zkoumat. Tehdy, jako by se v chlapci něco změnilo, to hřejivé zmizelo a nahradil ho odtažitý chlad.

Bilbo přestal, pohled na něj stále upřený, i když Thorin se již na něj nedíval, vlastně se nedíval snad na nikoho. A v ten moment se Bilbova lítost naplno vrátila a malý hobit učinil další slib, který tentokrát, ale nebyl tak malý jako předchozí. Slíbil si totiž, že udělá, co bude v jeho silách, aby mohl ten chlapec být šťastný napořád…

 

ooOoo

 

Gandalfa opravdu těšilo ty dva hochy pozorovat, i když se musel neustále potýkat s nespokojenými trpaslíky, kteří chtěli svého vůdce zpět a v tom stavu, v jakém byl předtím. Takže se samozřejmě snažil najít řešení, jistěže ano. Spolu s Radagastem dlouze diskutovali a probírali možnosti, jen aby pokaždé došli k tomu, že budou muset ještě počkat. Protože to pomine, teď si tím byli skoro jistí, a museli si toho všimnout i ostatní, protože třebaže chlapci stále zůstávali dětmi, Thorinovi vlasy začaly prokvétat stříbrem, které v jeho vlasech v dětství jistě nebylo, a Bilbovi zase na nožkách narůstaly chloupky, které hobiti mívali až jako dospělí.

Takže stačilo jen počkat.

Což byla dobrá zpráva, jistěže byla, kdyby jen…

Ještě nikdy od Thorina neslyšel tolik smíchu, jako právě dnešního dne, kdy Bilbovi přinesl ty meče – klacky - a nutil ho, aby si hráli na válečníky. Měl trochu obavy, zejména když na té malé tvářičce zachytil záchvěv strachu, ne-li děsu, a když před ním hobitče dokonce uteklo a schovalo se za Gandalfovou sukní. Pak ale půlčík z Kraje sesbíral odvahu, vykoukl, a když viděl, že Thorin nikam neodešel a jen si ho s pozvednutým obočím a úšklebkem na tváři měří, vydal se k němu s tak odhodlaným krokem, jako by to před chvílí nebyl vůbec on, kdo utekl.

A pak spolu bojovali. Nu… vlastně moc nebojovali. Spíš mlátili klacky o sebe, běhali kolem stromů i členů výpravy a smáli se. Opravdu. Dokonce i ten stoický, majestátní král trpaslíků, kterého měl Gandalf tu čest znát ještě dávno před touto poutí, se smál.

A proto ho rmoutilo, že o tuto svou veselou a bezstarostnou stránku brzy opět… zřejmě… přijde…

 

Nedal se chytit, ten malý střízlík se podle Thorina vážně nedal chytit. Asi to bylo těma jeho velkýma nohama, jistě jistě, ten skrček se vždycky někde objevil, zcela bez jakéhokoliv vychování klepnul svým klackem do jeho a pak s hurónským smíchem zase zmizel.

Nebylo to vtipné, ne, vůbec nebylo. Přesto se Thorin nemohl než smát, chechtat a hihňat. Tedy do chvíle, než při svém běhu zakopl o kořen, ztěžka dopadl na zem a teď ho ruka, kterou chtěl zastavit pád, bolela tak, až mu v očích vyhrkly slzy.

Sotva se opřel o strom, ten střízlík tam byl zas. Jeho tvář rozesmátá, ale pak náhle překvapená a plná obav, když si uvědomil, že se něco stalo. A Thorin měl v očích slzy! Slzy! Zavřel víčka a odvrátil od něj hlavu. Slabost se nesmí dát najevo. Nikdy a před nikým. A zejména ne před…

Prudce vydechl, když ucítil, jak si k němu malý hobit přiklekl, vzal ho za ramena a svými drobnými pažemi ho objal, kam až dosáhl.

Chtěl se jako správní princ a brzy muž ohradit, chtěl… Jenže zvedl ruku, aby ho odstrčil, a znovu syknul bolestí.

A pak se jeho oči opětovně rozšířily překvapením, když vzal Bilbo jeho pohmožděnou ruku do dlaní a sklonil se k ní, rty se dotýkající se kůže zápěstí ho několikrát políbil.

Bylo to… neskutečné, jako z nějakého snu a ne někde v divočině. Bylo to… nevěděl, bylo to… milé.

Thorin ještě stále kulil oči nad jeho chováním, když se hobit zvedl a stydlivě zašeptal: „Maminka vždycky říkala, že pusinky léčí…“

Trpaslík jen maně pohnul rty, neschopen odpovědi, protože… to asi byla v tu chvíli pravda, neboť bolest opravdu ustala do doby, než se o zranění postaral Gandalf svým kouzlem a Óin bylinnou mastí.

A Thorin celou tu dobu cítil na své kůži dotek měkkých rtů a viděl před sebou ty hnědé starostlivé oči, které jako by si prorážely cestu do jeho nitra a ještě dál…

 

Trpaslíci znovu rozdělali oheň, aby jim bylo na spaní alespoň trochu teplo, a Bilbo tomu byl rád. Z celého dne byl unavený – z cesty a pak… musel se usmát… z hraní. Hráli si s Thorinem. Doopravdy, tak, jak měli, a tak, jak chtěl. I když to pak nakonec tak úplně nedopadlo a on se ještě teď trochu styděl za to, že se kvůli němu Thorin zranil. Ale Gandalf ho ujistil, že to bude v pořádku, a Thorin také nevypadal, že by si s tím dělal starosti, a tak se i Bilbo uklidnil.

Trpaslík jménem Bombum jim všem připravil večeři a po jídle začali trpaslíci zpívat. A on se přistihl, že si také mumlá do rytmu. Dokonce měli s sebou i nástroje. Píšťalu, housle, bubínek, hlasy se s nimi doplňovaly a někteří dokonce i tancovali kolem ohně. Bilbo se na ně usmíval, ale pak se rozechvěl zimou, která přicházela od nekrytých zad, a rozhlédl se, nenajde-li zase útočiště u Gandalfa, tak jako předchozí dny.

Jenže ten byl v družném hovoru s druhým čarodějem a ještě s jedním dlouhovousým zrzavým trpaslíkem a Bilbo je jako správně vychované hobitče nechtěl vyrušovat.

Přesto se mu záchrany dostalo. To, když přes něj někdo najednou přehodil deku tak nešikovně, až mu přistála na hlavě a celého ho zakryla jako sněhová peřina. Rychle se z ní vymotal a s nadávkou na jazyku se otočil na toho, kdo ho to tak přepadl.

Jen aby mu odumřela na rtech při pohledu na Thorina upřeně ho sledujícího opět za své výšky, s rukama založenýma na hrudi a ryze pobaveným pohledem na tváři.

„Je tu místo, půlčíku?“ zeptal se trpasličí chlapec, a aniž by čekal na odpověď, usadil se vedle něj.

„Našel bych si deku sám…“ ohradil se hobit dotčený jeho jednáním, ale jeho soused si jen pohrdavě odfrkl.

„Těžko. Vypadal jsi jako ztracená ovečka daleko od stáda.“

„No dovol!“ vyjekl Bilbo a zadíval se na něj zpod své deky ještě ublíženěji. „Já nejsem žádná ovečka!“

„Pravda,“ pokýval hlavou princ, jako by s ním souhlasil, jenže jiskřičky v jeho očích mluvily jinak. „Na to máš málo… vlny. Jsi trochu holá ovečka, nemyslíš?“

Bilbo ho v odpověď šťouchnul loktem do žeber.

Thorin mu to oplatil.

Bilbo ho šťouchnul znovu. Thorin šťouchl. Bilbo šťouchl… a asi by byli i pokračovali dál, kdyby se Thorinova tvář náhlou nezkřivila bolestí a on si druhou rukou nesevřel pohmožděné zápěstí.

„Promiň,“ hlesl hobit a znovu se za sebe zastyděl.

Ale Thorin jen zavrtěl hlavou a upřel oči na oheň. Na moment se zdál myšlenkami ztracený a jak tam tak seděl a na jeho tváři pod těmi tmavými vlasy hrály žluté plameny, Bilbo z něj nemohl odtrhnout oči.

Pak ho ale zaujalo něco jiného. Něco v jeho vlasech. Všiml si toho už dřív, ale neměl příležitost to prozkoumat, ani se toho dotknout.

Zvedl ruce a přejel prsty po korálku z tenkého lesklého plátu kovu, který byl v Thorinových vlasech zapletený. Byl stříbrný a nesl na sobě nějaké značky, ale Bilba zaujalo hlavně to, jak v těch tmavých vlasech vlastně drží a jak je zvláštně zdobí.

Thorin otočil hlavu, čímž se korálek vysmekl z hobitova dosahu. Pohled modrých očí byl v tu chvíli nečitelný a Bilbo se přistihl, že znovu koktá: „Já… já… omlouvám se. Nechtěl jsem… Promiň.“

Sklonil hlavu a opět se odsunul na náležitou vzdálenost. Proč jen… proč jen musel stále překračovat nějaké pomyslné hranice? Jistě. S Thorinem nebylo složité něco takového učinit, byl stejně nečitelný jako značky na tom korálku, ale stejně… Chtěl si za to vynadat, chtěl se nakopnout, jenže pak se paže vedle něj pohnula, Thorin zvedl ruku ke svým vlasům a korálek, který Bilba tak zaujal, z nich umně vyjmul.

A pak hobit jako omámený sledoval, jak s ním zamířil k jeho vlasům a snažil se… vlastně ne, jak se zarazil a na jeho tvářích vystoupla růžová barva z rozpaků, to když si uvědomil, že má hobit na zapletení korálku moc krátké vlasy.

Tentokrát sklonil hlavu Thorin a korálek skončil na klíně sevřený v jeho dlani.

Ale hobit se nenechal jen tak odbýt. Ne. Protože tohle bylo něco, co chtěl. Tohle bylo něco, co… Pomalu přinutil svými malými prsty trpasličího prince, aby pěst povolil a znovu mu korálek ukázal. A Thorin mu to umožnil, sice se tvářil nedůvěřivě a zmateně, ale podvolil se. Takže když korálek nakonec skončil v Bilbově dlani a on si ho mohl konečně prohlédnout, zvedl k Thorinovi, když se dost nabažil, své hnědé oči a s vychytralým úsměvem si jej natáhl na prst. Protože přesně tam se vešel a přesně tam podle hobita patřil.

A pak, dokud byl trpaslík ještě stále vyvedený z míry, se k němu naklonil a vtiskl mu na tvář mlaskavou pusu. Protože pěkně poděkovat, to se přece musí, no ne?

Thorin otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, hobit napnutý v očekávání toho, co přijde, ale nakonec se na něj jen dlouhou dubu zamyšleně zahleděl, zvláštní pohled u tak mladé tváře, jen aby se poté pousmál a lehce kývl.

A tak se stalo, že ten večer neusínal Bilbo v náruči svých rodičů, ani v náruči čaroděje, kterého jako jediného od prvopočátku znal, ale v rukách trpaslíka, která se stal jeho kamarádem a přítelem a který se s ním o teplo ochotně podělil.

 

ooOoo

 

Gandalf se toho okamžiku obával. Ne, nedal to nijak najevo, byl přece čaroděj, ne nějaká víla sudička, ale opravdu měl strach. Znal Thorina a věděl, jak tvrdohlavý a neústupný dokáže být. A znal i Bilba, věděl o citlivé hobití dušičce, která promine snad všechno na světě, ale přesto se na ní poté utvoří jizva, která přes všechny snahy zůstává, až nakonec srdce rozláme na kousky.

Takže, když ráno zjistil, že se z dětí opět stali dospělí, dospělí, kteří se k sobě tiskli, jako by na tom objetí v tu chvíli závisel život, měl vážně obavy. Dokud kouzlo trvalo, oba se mohli chovat jako děti, kterými byly, cítit se jako děti, být dětmi, ale jakmile bylo pryč a je zasáhne skutečnost…

Ne, Gandalf Šedý se na dnešní probuzení svých společníků opravdu netěšil.

 

Thorin se zhluboka nadechl a znovu zanořil nos do té příjemné vůně trávy a bylinek a trochy tabáku, a pak si přikrývku přitáhl blíž, aby si pro sebe ještě chvíli uchránil něco tepla.

Jenže deka v jeho náruči se zavrtěla a také spokojeně vydechla.

A v tu chvíli byl Thorin plně vzhůru.

Prudce otevřel oči, aby si prohlédl toho, kdo se to uhnízdil v jeho ležení. Ne, že by na cestách nikdy neležel dost blízko někoho jiného nebo se k někomu netisknul, když byla obzvláště zima, ale nepamatoval si, že by včera takové uskupení utvořili. Vlastně… vůbec mu všechny vzpomínky připadaly zmatené a nejasné. Skoro jako kdyby se odehrály již dávno a ne včera, než šel spát.

Zvedl hlavu a stáhl ruce, které měl tak majetnicky odložené na druhém těle, jenže druhá bytost se ho nemínila jen tak vzdát a dokonce zamumlala: „Mmmm, neber mi peřinu…“

Trpasličí král si odfrkl a vysmekl se z těch malých rukou s přezíravým: „To těžko, pane Pytlíku, já jsem sotva nějaká peřina.“

Hobit okamžitě otevřel oči a na jeho tváři byl vidět šok, vlastně skoro děs. Vypadalo to, jako by nedokázal zformulovat slova a možná se ani nadechnout, jak byl ochroměný.

Thorin pozvedl obočí a vztyčil se nad ním.

Což Bilba zřejmě z jeho tranzu dostalo, protože rovněž vyskočil na nohy, i když dosti neohrabaně, a pak začal kvapně drmolit: „Já… já… já… Thorine, omlouvám se… jak se to jen… nevěděl jsem…“

Trpaslík nad ním jen stál a tak hobit sklonil hlavu ke svým rukám, které se o sebe samou nervozitou třely, a pak, když si něco uvědomil, vyjekl: „To je váš korálek na mém prstě?“

Jakékoliv odpovědi měl trpaslík na jazyku ještě před chvílí, touto poslední otázkou byly zcela přehlušeny. Pořádně se zadíval na jeho ruku a zamračil se. A pak se znovu zahleděl do Bilbovy tváře a naprázdno otevřel a opět zavřel ústa, pozbyv všech slov.

Protože… protože to vlastně byla docela správná otázka…

 

Vzpomínky se k němu vracely jen postupně a jak to tak vypadalo, k Thorinovi také. Bylo to strašně zvláštní. Jako by se ty z jeho dětství smíchaly s těmi, které prožil jen před několika hodinami a dny, a propojily se v jeden příběh.

Takže už nemohl… nemohl se dívat na krále trpaslíků, na toho hrubého, odtažitého, chladného, zachmuřeného a kdovíjakého ještě muže dívat tak jako dřív. To bylo nemožné. A nechtěl to měnit. Nechtěl, jenže…

Skrčený u stromu trochu stranou od opět se handrkující skupiny si utřiďoval myšlenky a pohrával si přitom s korálkem na prstě, který tam jistojistě neměl být. Jenže byl. Vlastně se neměla stát spousta věcí, ale stala. Možná neměl být ani na této výpravě, neměl křížit cestu skřetům a definitivně ne kouzlům, která mohla takhle působit na lidi. Jenže i to se stalo. A v budoucnu se toho může stát ještě mnoho. Přesto… Když zvedl hlavu a zadíval se na hřívu hlasů patřících tomu ramenatému trpaslíkovi, tomu stejnému trpaslíkovi, který jako malý vzteky ničil věci, ale i se smál, který dokázal být prudký i překvapivě něžný, který mu přinesl deku a tiskl se k němu ve spaní…

Thorin se otočil, jako by jeho pohled vycítil, a Bilbo zadržel dech. Pohled těch modrých očí byl stejně intenzivní, jak si pamatoval, vyžadující důslednost, řád a poslušnost, ale pak se v nich pro tuto křehkou chvíli něco změnilo, jeho rty se prohnuly v pousmání a trpaslík hlavu naklonil lehce na stranu.

A Bilbo byl lapený, opětovně neschopen učinit víc, než to zřídkavé pousmání opětovat. Protože možná, možná, pokud i malé srdce velkým je a když se pak stane velkým, ještě se zvětší, a třeba se tam najde místo i pro jednoho malého hobita, jakým byl on…

 

KONEC

 

Komentáře   

 
0 # katie 2015-04-13 14:02
naprsoto úžasné!!! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lanevra 2015-04-13 18:40
Pečlivý a zarputilý Bilbo, který staví repliku Pytle a chudák Thorin, co nepostaví nic - no tak, Thorine, nejsou trpaslíci taky stavitelé? :lol: Když on je vážně Thorin trochu chudáček, musel být majestátní princ už od male a možná ani žádné jiné dítě nikdy nepoznal... Jo a Bilbo si měl vzít ten kamínek na památku. :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1606
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3304852
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz