Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Kdo by si kdy pomyslel

Hodnocení uživatelů:  / 7
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Kdo by si kdy pomyslel

Autorka: Patoložka; Beta-read: Claire, Lanevra

Slash, fluff, Thorin/Bilbo, Fili/Kili

Varování: durincest!

Námět: Fili a Kili. Šmírování.

 

ooOoo

 

Kdo by si kdy pomyslel

 

Jedna ruka v jeho rozkroku a druhá na tom… ach… tak pěkně tvarovaném zadku. Stiskla a on se zakousl do rtu, oči potěšeně přimhouřené a prsty sevřené ve světlých vlasech. Muselo to bolet, ale ten druhý nedal najevo nelibost. Naopak. Šibalsky se usmál a prsty zanořil ještě níž, ještě kousek… A Fili vykřikl a zvrátil hlavu dozadu, nohy mu v tu chvíli samovolně poklesly.

Bilbo zprudka vydechl a ukryl se ještě víc za strom, za kterým stál. Tohle se nedělo. Ne ne ne. Nic z toho, co viděl. Nic z toho, co… cítil. Nedělo se to a on tady nestál. Vůbec se nevzdálil od ohně, od společnosti, nešel se… ne ne ne.. vůbec se nešel podívat, jestli jsou Kili a Fili v pořádku.

Protože tohle bylo… Polkl a nad zvukem dvou sténajících trpaslíků napevno sevřel oční víčka k sobě. Nedělo se to, nedělo, ne. Nedotýkali se. Nelaskali. Ne... nesoužili opření o strom kdesi v lese na půli cesty k Osamělé hoře. Oni přece byli…

Kili zanaříkal, nebo to možná byl Fili, a Bilbo samým studem zamrkal a polkl. A pak, když se trochu prodýchal na uklidněnou, znovu vykoukl. Jen na půl oka, daleko méně a daleko opatrněji než předtím, když byl ještě zcela nepřipraven a možná se dokonce obával, že je někdo napadl.

Fili měl hlavu zanořenou v ohbí Kiliho krku a jeho ruce… ty hbité prsty prohmatávaly jeho nejintimnější místa. Doopravdy a bez zábran. Všechna ta… Bilbovi vyschlo v krku. Všechna ta vášeň, jistota, péče… něha. Hrudník se mu sám od sebe zprudka zdvihal, aniž si to uvědomil. Ne. Tohle nebyla nějaká rychlovka, nevázaná soulož v lese, kdy se sejdou a zase rozejdou třeba i dva naprosto neznámí cizinci. Tohle bylo… jeho uši naplnil zvuk táhlého zaúpění… tohle bylo pravé milování.

Krása… byla v tom krása. Jak mohl… jak mohli… nemohli! Oni přece nemohli! Všechno se to v něm svářelo, zatímco rukama svíral kůru stromu stejně dychtivě jako opřený Kili povrch toho jejich.

Čelo zpocené, vlasy zcela zplihlé a dýchání jako při nějakém namáhavém běhu. Pohybovali se proti sobě s naučenou dokonalostí. Hlasy promísené a těla v pletenci. Nevnímající. Prožívající. Žijící.

Měl by to odsuzovat. Možná by měl. Dobrý mrav a všechno to kolem ho k tomu nutilo… Jenže… Bilbovy hnědé oči upřené na Filiho drobnými jizvami posetá záda, jeho ruce pevně na bratrových pohmožděných bocích a ty bratrovy, také poznačené, zase kolem Filiho krku… Dávno nebyli nevinní. Dávno se pohybovali na hranici mezi životem a smrti, ještě včera mohli být zabiti, možná i dnes a on… jak by mohl? Jak…

Opřel se čelem o strom a zavřel oči. Všechno tohle… měl si to uvědomit dřív. Měl prohlédnout. Mohl, že ano? Jen kdyby nebyl tak slepý. Nebyl by pak překvapený a dokonce zděšený. Nebyl by… Ne. Odkdy se náklonnost přesahující platonickou lásku mezi bratry vlastně stala zločinem? Od první chvíli, kdy se objali? Nebo políbili? Kdy se spolu milovali? Nebo to byl jenom projev starostlivosti… výsledek jejich společné cesty na této pouti za navrácením ukradeného domova?

Bilbo zvedl hlavu a vyhlédl naposledy. Ne. Nemohl. Nechtěl. Nedokázal by jim něco takového vzít… připravit je o jistotu, oddanost vepsanou v očích toho druhého. Všechno to…

Jejich společné tempo se stupňovalo, zvuky byly čím dál naléhavější, ale i tlumenější tím, jak se bratři dělili o dech, kradli si ho a zároveň po něm lapali, tváře zčervenalé námahou, prsty zatnuté do svalů a končetiny obmotané okolo toho druhého.

Nemohl se nedívat. Nemohl odvrátit zrak a zároveň se za to styděl. Protože ještě nikdy… vlastně ještě nikdy nikoho takhle neviděl. Ne, že by po tom toužil, to ne, ale když nad tím uvažoval v tuto chvíli, cítil, jako by byl ochuzen, jako by ho někdo oloupil o neskutečně silný moment, který stálo za to prožít.

Kili se vzepjal a zaklonil znovu hlavu o strom za sebou, oči zcela zavřené a zuby do sebe zatnuté, musel dýchat skrz ně, chrčivě a jen sotva, že to stačilo, a Fili se přisál na jeho ohryzek a ústy putoval po jeho krku, na rameno, kde skousl a políbil, a bratr zavyl.

Bylo to… Bilbo mimovolně sevřel strom ještě pevněji a zavlnil se proti němu boky. Nemohl jinak. Jeho zrak byl zaklesnutý na těch dvou a jeho tělo… to zrádné tělo malého hobita ho nutilo k pohybu. Bylo to tak… intenzivní, zvrhlé a zároveň úžasné.

Znovu polkl a nuceně se přinutil ke klidu. Fili a Kili už byli blízko, věděl to podle jejich zběsilého spěchu i vzdechů někde na hranici únosnosti organismu, a v tu chvíli by dal, ani nevěděl co, kdyby mohl…

Na bok se mu přivinula něčí pevná ruka a on dočista strnul, před očima najednou prázdno. Neotočil se, ani nevydal žádný zvuk, to by jako správný zloděj přece ani nemohl, ale dech mu uváznul v hrdle a z něj se stala socha. Socha, která… se náhle ocitla v objetí paží, socha, jejíž hrdlo ovanul horký dech a o kůži se jí škrábavě otřely cizí vousy.

Neodvažoval se pohnout, zcela zmrazený na místě a potichu, v kontrastu ke sténání a vrčení a pumpování dvou těla docela nedaleko, a jeho srdce mu svým bušením bezmála chtělo vypovědět službu, jak mocně se splašilo.

A pak se bloudící rty přitiskly na jeho čelist a známý hlas u jeho ucha zašeptal: „Líbí se ti, co vidíš, mistře zloději, nebo je tvá cudnost otřesená a tvá mysl se zmítá v krajinách rychlých soudů?“

Bilbo zamrkal a vydechl, v uších hučení ze zadržovaného dechu a krve, která se mu řinula tělem. Jak mohl na tohle jenom odpovědět? Měl by se vymanit z té náruče a dát tohle všechno do pořádku, měl by… měl…

Fili zprudka přirazil a jeho tmavovlasý bratr zařval jako na lesy, prsty silou zatnuté do Filiho zádových svalů a obličej zkřivený slastí.

Jak by mohl… Byl by pokrytec, kdyby něco takového zavrhl. Byl by… musel by se za sebe stydět. Ano. A to také Thorinovi řekne. Jen co…

Rty u jeho krku se přesunuly na jeho ucho a pak mezi zuby polapily jeho lalůček.

A teď byla řada na Bilbovi, aby sevřel čelisti a zprudka vydechl nosem, jako by mu někdo dech vyrazil přímo z plic. Znovu se opřel čelem o strom a ucítil, jak se rty na jeho uchu usmály a svalnaté tělo za ním se na něj přitisklo ještě víc.

Ano, všechno tohle Thorinovi řekne, hezky mu to vysvětlí a vytmaví mu jeho neslýchané chování. Ale až za chvíli. Až za…

Zvuky, které působila druhá dvojice, teď byly tlumené, vlastně spíš mlaskavé a rozesmáté. Hihňali se a líbali. A Bilbovy smysly byly přemožené vším tím, co si představoval, co slyšel a co vnímal na vlastní kůži. Chtěl… Vlastně bylo těžké říct co, ale jistotou bylo, že chtěl něco.

Cítit mohutnost paží svírajících jeho tělo. Cítit měkkost úst na své kůži. Chtěl něhu a bezpečí a úžas a…

A všechno tohle, všechno tohle a ještě něco víc cítil a v jeho nitru se rozléval hřejivý pocit.

„Líbí se ti to?“ šeptl znovu trpaslík, který ho svíral v rukách, a Bilbo nemohl než po pravdě přikývnout do kůry stromu.

Rty na straně jeho krku se znovu usmály a jeho pokožku poškádlil vlhký jazyk, který zpomezi nich vykoukl. Bilbo se zachvěl a rukama zapřenýma na kmenu se do toho těla vtiskl víc. Víc do té náruče, blíž bušící hrudi v zádech, víc vousů otírajících se o jeho kůži.

Thorinovy paže se kolem něj v odezvu sevřely a trpaslík se hlavou posunul trochu níž, až na jeho klíční kost. A pak hlavu pootočil, aby Bilbovi mohl vidět do tváře.

„Co bys chtěl, půlčíku?“ zeptal se zcela vážně.

Bilbo bezradně sevřel prsty do pěstí a jeho oči zaputovaly k Filimu a Kilimu, nyní sedícím u paty toho svého stromu. Vzájemně si pomáhali s oblékáním, vesele se smáli a častovali občasnými polibky. Polkl a pohledem se vrátil k čekajícímu trpaslíkovi.

„Chtěl bych…“ začal, ale nedokázal se vstříc těm modrý očím rozhoupat. Chtěl toho tolik a nevěděl, kde začít. Chtěl, ale bál se následků svým činů. Bál se, že… bál se neznámého. Tolik mohl ztratit. Tolik mohl získat. Tolik bylo v sázce. Ale přesto… Thorin čekal na odpověď, výraz mírný, skoro, skoro… ne… ale přece… ano. Byly tam obavy. Thorin cítil obavy. Stejně jako on. A tak to bylo správné.

Bilbo se pousmál, lehce se natočil v jeho pažích, aby k němu byl čelem, rukama spočinul na Thorinově hrudi a čekající trpaslík k nim na krátko zalétl očima, než je opět zvedl k jeho tváři.

„Chtěl bych… polibek,“ začal hobit znovu a na trpaslíkově tváři se užuž začínal ukazovat drobný, samolibý úsměv, když v tom se jedna Bilbova ruka zvedla a půlčík králi trpaslíků prstem pohrozil. „Ale ne víc. Jen polibek.“

Thorin povytáhl obočí, ale samolibý úsměv z jeho rtů nezmizel. „Tak tedy jen polibek, mistře zloději. Jsem vám k službám.“

A pak se sehnul a přiložil své rty měkce na ty Bilbovy. Bylo to pozvání a hobitovi to dávalo možnost přijmout nebo odmítnout, prohloubit nebo zůstat při zemi nebo i napůl cesty. Kam jen chtěl.

Kam jen chtěl.

Zatím…

 

Zatímco hobitovy rty zůstávaly uvězněny v polibku s králem trpaslíků, Fili položil Kilimu prst na pusu a zašeptaným: „Pšt,“ ho umlčel. Oba se otočili za zvukem, který je vyrušil, vykradli od svého stromu a s očima navrch hlavy opatrně a z dostatečné vzdálenosti nahlédli za jiný.

Kdo by si kdy pomyslel, že uvidí strýce v dosti dojímavé a zranitelné pozici, zcela odtrženého od světa, právě s hobitem? S jejich malým a křehkým a… jen Mahal věděl jakým ještě… hobitem?

Kili se usmál a naznačil bratrovi, kterým směrem se vrátí k družině. Bratr jen přikývl na souhlas, než se naposledy obrátil za ozobávající se dvojicí.

Ale co… kdo by si kdy pomyslel spoustu věcí. Jeden malý hobit a jeden velký král jistě nebudou v celé historii ničím výjimečným zhledem k… no, však víte…

 

KONEC

 

Komentáře   

 
0 # Lanevra 2015-03-31 07:07
To je dobrý příklad toho, že nikdy nevím, proč má Bilbo vlhké trenky. :-D Nicméně chudák, jeho gentlemanské já muselo být těžce psychicky zasaženo. :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1606
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3304851
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz