Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Danajské dary

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Danajské dary

Autorka: Patoložka; Beta-read: Claire, Lanevra

Bagginshield neboli Thilbo (Thorin Pavéza / Bilbo Pytlík)

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy pocházejí z knih J. R. R. Tolkiena.

Shrnutí: Bilbo se tak moc snaží Thorina potěšit nějakým dárkem, až je z toho celý zoufalý. Povídka sleduje utrpení malého hobita na této strastiplné cestě;-)

 

ooOoo

 

Danajské dary

 

Blížily se Thorinovy narozeniny a malý hobit usilovně přemítal, co by měl dát svému příteli za dárek, aby tím třebas vyjevil i své city, prozatím skryté bezpečně uvnitř sebe, ale stále častěji toužící se vynořit na povrch a uzurpovat si, čeho si žádaly.

Jenže čím víc se snažil, tím víc se to zdálo zhola nemožné. Jak by jen mohl, byť se honosil titulem lupiče, ukrást trpasličí srdce? Srdce trpasličího krále pod Horou? Vypadalo to jako nedosažitelný cíl. Ale to by Bilbo nebyl hobit ze slavných rodů Pytlíků a Bralů, který zdolal zlobry, skřety, Gluma a nakonec i draka, aby se vzdával naděje.

*

Všechno začalo tím koláčem. Byl to recept od jeho ctěné matky a ta ho měla od své báby a ta zase od své. Koláč plněný sladkými jablky a skořicí, který voněl na sto honů a zahlcoval všechny smysly, ne jen chuťové pohárky. Bilbo ho upekl v trpasličí kuchyni, usadil do pěkného rendlíku, posypal cukrem a... s nervózně tlukoucím srdcem vyrazil do Thrórova sálu, kde byli právě srocení trpaslíci i s Thorinem na večeři.

Chtěl ho dát jen jemu, jako ukázku vrcholu svého kuchařského umění, jistěže chtěl, ale pak jeho – asi to byla pytlíkovská stránka osobnosti – převážila, protože se zároveň prostě chtěl vytáhnout i přede všemi.

Dorazil právě, když trpaslíci dojídali a jejich korbele byly již téměř prázdné. Akorát včas, pomyslel si a s úsměvem na rtech i s hrdostí v očích položil ten dokonalý jen-se-na-jazyku-rozplynout koláč před Thorina do čela stolu, kde seděl.

A pak… nedokážu ani vyložit výraz šoku, jaký se mistru Pytlíkovi ze Dna pytle objevil v očích a na tváři, když černovlasý trpaslík beze slova jen pozvedl obočí, zamračil se, něco si zabručel pod fousy a ten krásný a voňavý a s láskou pečený koláč odsunul svou rukou přes stůl směrem k ostatním.

Bilbo stihl jen zamrkat a spolknout hořkou pilulku pro svou ješitnost a i pošramocenou dušičku. Odmítl ho. Maminčin koláč. Ten, který miloval už jako malé hobitče. Ten, který upekl s nadějí, že snad jednou…

Stál tam jako ryba na suchu a jen tak němě klapal pusou poměrně dlouhou dobu, než se nad ním Balin nakonec slitoval a pod rukou mu špitnul: „Nic si z toho nedělejte, pane Pytlíku. Thorin jen prostě nemá rád jablka. Už od malička..."

A tak se stalo, že v ten den došlo k prvnímu nezdaru. Nezdaru, který ovšem nezdolné hobití srdce jen utvrdil v jeho počínání o to víc.

*

Druhý dar měl již lépe promyšlený a věděl s jistotou, že jím Thorin tentokrát nepohrdne. Přece jen... kdo by odolal růžím, že? V jeho rodném Kraji je milovali všichni, a dokonce i tady občas viděl některé trpaslíky, jak se za květinami otáčejí.

Růže se ovšem nedaly sehnat tak snadno jako polní kvítí. Kolem Hory Šmak svým řáděním všechno zpustošil, a tak se za nimi musel plahočit až na samý okraj jezera, kde podle popisu trpaslíků rostly alespoň kdysi.

Vydal se tam sám jednoho rána, upaloval, seč mu jeho krátké nohy stačily, aby se stihl ještě před soumrakem vrátit, a dokonce vynechal i druhou snídani a jednu svačinu k tomu. Jaký byl jeho úžas, když nejenom že našel ty trnité krásky růst přesně tam, kde mu pověděli, a v celých keřích, ale ještě byly opravdu nádherné, bílé a růžové a rudé, a tak omamně voněly, až z toho zrak i čich, vlastně i celá hobitova osobnost, přecházely.

Zaradoval se, v duchu už si maloval jasnými barvami, jak mu bude Thorin nejenom vděčný, ale ještě jej třeba znovu obejme nebo dokonce políbí nebo… Usmíval se z těch představ od ucha k uchu, zatímco pracoval.

Jeden menší keřík opatrně vykopal a několik růží utrhl, takových, které se přesně hodily do jeho zamýšlené kytice. Vždy měl květiny rád, rád o ně doma pečoval a voněl k nim. Sice to v něm probouzelo stesk po domově, ale řekl si, že by to tady mohl trpaslíkům alespoň trochu zkrášlit a ukázat jim, co to znamená mít na panství hobita. Ke všemu tomu zlatu a drahým kamenům mohli jen sotva přivonět a dívat se, jak rozkvétají. Ale taková růžová zahrada…

A s tím se plný optimismu vrátil do Hory.

Ve své komnatě uvázal kytici a keřík zatím nechal zabalený v hlíně v chladném koutě, to, než se poradí, kam jej umístí a zasadí. A pak, s náručí plnou květů již spěchal za Thorinem.

Trpaslíka našel klimbat nad nějakými lejstry v jedné z jeho předních komnat a musel se nad tím pohledem zastavit. Nestávalo se každým dnem, aby tohoto hrdého a vznešeného muže zastihl v nestřeženém okamžiku. Vlastně se to, jak si právě uvědomil, asi nestalo ještě nikdy. A opět ho musel, jako již snad po sté, obdivovat.

Jeho krásné dlouhé vlasy mu splývaly kolem vousaté tváře. Zdála se uvolněná, konečně nesužovaná starostmi, ani trápením. Toužil se ho dotknout, přejet po pramenech jeho vlnitých vlasů a až by se dosyta nabažily konečky jeho prstů, obejmout ho že všech sil. Toužil po tom tak moc, až to skoro bolelo.

Jako v omámení učinil několik kroků vpřed i se svou kyticí v náručí, jenže jen co Thorinovi jejich vůně doputovala až do nosu, začal se ve svém spánku neklidně vrtět, sípět, budit se a pokašlávat, až se s prudkým kašlem a očima navrch hlavy probudil docela.

Bilbo začal kvapně ustupovat dozadu, nevěda, co se to děje. Něco takového se mu asi ještě nikdy… ne, jistě nikdy nestalo!

„Co jste to?! Co jste?!“ snažil se Thorin říct hlasem, který možná měl znít výhružně, ale vlastně tak zněl jen napůl, přes kašel a rozslzené zčervenalé oči, a k tomu si trpaslík ještě na konci zprudka a asi i bolestivě kýchl, podle toho, jak vypadal poté, co se zhroutil zpět do křesla.

„Já, já, já… Thorine, já se omlouvám,“ koktal Bilbo, celý ztuhlý a přepadlý tím, co způsobil. Kytice v jeho sevření již musela celičká hodně trpět, prsty si odíral o trny, ale to on sotva vnímal. „Chtěl jsem jen… Já…“

„Ven!“ zazněl zvučný příkaz a Bilbo se přikrčil. Nechtěl jít pryč, vůbec ne, ale Thorinovy oči slibovaly odplatu, i přes to, jak napuchle vypadaly, a on to chtěl prostě jen… zvrátit, odčinit. Jednou.

„Promiňte,“ hlesl nakonec a i s růžemi v rukách vylétl ven, jako by mu za patami hořelo.

To až potom si vzpomněl, že mu měl alespoň nabídnout kapesník, když už nic jiného. A protože tu byla v sázce hobití čest a způsoby, nejen jeho srdce, rozhodl se, že ho Thorinovi dá, třebaže dodatečně.

*

Vybral kapesník z toho nejjemnějšího plátna, bílý a na okrajích lemovaný. Když odcházel ze Dna pytle, sám sice žádný kapesník neměl, protože ho přes všechen ten shon a hlavu děravou zapomněl, ale jejich putování trvalo více než půl roku a další půlrok již uběhl od bitvy, a za tu dobu stihl nejen získat nové šaty, ale i další věci, které nakoupil za malou část peněz z pokladu, kterou získal za své lupičství.

Zabalil ten kapesník tedy do papíru, převázal ozdobnou stuhou a pak přidal ještě kratinký vzkaz s omluvou. A to všechno poté položil před dveře Thorinovy ložnice - přikradl se tam po špičkách a opatrně, i když si byl jist, že je trpaslík právě v druhé části Hory kdesi na shromáždění.

A pak si dlouze a tesklivě povzdechl, když tam ten balíček nechával. Kdyby byl v Kraji a kdyby byl jeho vyvolený hobit, dávno by mu teď oplácel stejnou mincí a pak by spolu hodovali a smáli se a…

„Co tu děláte, mistře Pytlíku?“

Trhl sebou kvůli tomu hlubokému hlasu. Jak to, že ho neslyšel přicházet? Neslyšel! Tolik se tu zasnil?

„Já… já…“ koktal opět vstříc těm tvrdým modrým očím. Pak sklonil hlavu a ukázal na zem někam za své ochlupené nohy. „Přišel jsem vám tohle dát.“

Thorin neříkal nic, vlastně se podle ticha asi ani nepohnul, a když Bilbo po očku vykoukl, našel jeho tvář spíš zachmuřenou, než zlostnou.

„O co jde, Bilbo?“ zeptal se poklidně. A hobit měl užuž všechno na jazyku. To, jak se na něj vydrží dívat celé dny, to, jak si hoví v jeho společnosti jako zajíc ve svém pelechu, to, jak mu připadá úžasný a krásný, ano, hodně krásný, to jak by chtěl… Všechno to a ještě víc. Ale nemohl. Prostě… ne.

„Nic,“ hlesl. „Jen… kapesník, kdybyste… kdybyste se třeba někdy chtěl obklopit květy…“ A pak se kolem něj jakoby nenápadně prosmýkl a nechal ho tam v zamračení stát jen s tím balíčkem.

*

Než se odhodlal k dalšímu pokusu, přešel již bezmála týden a oslavy Thorinových narozenin se kvapem blížily. Nechtěl udělat chybu, vlastně nechtěl na jednu stranu dělat už vůbec nic. Všechny ty drobnosti, které vymyslel, jen aby viděl ty milované oči zářit, způsobily pravý opak.

A na stranu druhou… jeho srdce plálo o to víc. Ještě víc se snaž, ještě víc, však za to stojí, šeptalo mu za nocí i během dní a on se zatvrdil naposled a podvolil se mu. Protože stejně jako se vydal za dobrodružstvím a přežil, vydá se po této cestě dál… a zvítězí.

*

Nakonec se rozhodoval mezi dvěma dary. Pohodlným, vyřezávaným křeslem, starodávným a majestátným, které by se přesně hodilo do Thorinova pokoje ke krbu, kde by mohl odpočívat, číst si a třeba si s někým povídat, kdyby chtěl. A velkou pozlacenou harfou, ze které by se jistě linuly libé tóny, jen by se jí trpaslíkovy prsty dotkly.

Nemohl se rozhodnout, v mysli se mu ozývala zrádná slova, že král trpaslíků určitě má, na co jen pomyslí a jistě nepotřebuje ani další křeslo, ani další hudební nástroj, zatímco jeho srdce tvrdilo, že není lepších darů než těch z lásky míněných a vybraných.

A celá ta nerozhodnost ho přivedla jen k tomu, že mu nakonec daroval oboje.

Jenže když se díval, jak Thorin do přistaveného křesla prostě klesl a ani si ho nevšiml, a na harfu se zamračil a zachmuřeně se rozhlížel, jako by hledal zločince, který se opovážil, klesalo Bilbovo srdce stále níž a níž, až spočinulo téměř na samém dně jeho duše. Obklopila ho beznaděj a zahalila ho jako háv černočerné noci.

A tehdy, zatímco oslava králových narozenin byla v plném proudu, hobit seděl v koutě se svěšenýma ušima a rukama v klíně a trápil se truchlivými myšlenkami nemaje útěchu.

Dal si hlavu do dlaní a opřel se o kolena čelem. Moc by si teď přál, aby prostě alespoň usnul a na krátko se mu zdál nějaký pěkný sen. O něze, o zájmu. O úsměvu. Ano.

Proto sebou trhl tak prudce, až se bezmála praštil hlavou o stěnu, když před sebou uslyšel ten zvuk.

„Ehm, ehm.“

Vytřeštil oči na krále před sebou, v jeho dlouhém kabátci a nezaměnitelně kožešině kolem ramen, zatímco Thorinův výraz prozrazoval obavu.

„Straníte se dobré společnosti, pane Pytlíku,“ řekl mu vážně, jeho oči si ho prohlížely, jako by se ocitl pod drobnohledem.

„Ano,“ pokýval hobit hlavou a ani se to nesnažil rozvádět.

„Proč?“

Místo odpovědi Bilbo jen pokrčil rameny, než sklánějící hlavu opět prudce napřímil a uvědomil si, že na krále se rameny prostě nekrčí.

Jenže Thorin jeho prohřešek ani nekomentoval a sesunul se na lavici vedle něj.

Hleděli před sebe, ruce v klínech, a Bilba v krku pálila ta otázka.

Nakonec to nevydržel a vyhrkl: „Proč jste je nepřijal?“

Thorin se na něj nechápavě otočil. „Co jsem měl přijmout?“

„Moje dary,“ odpověděl Bilbo a pak si prohrábl vlasy, než začal blábolit: „Já přece vím, že ten koláč a ty kytky, to byl propadák, ale jak jsem mohl tušit, že nejíte jablka a na růže jste alergický? Proto jsem vám dal alespoň ten kapesník, víte? Abych to odčinil. Protože takový kapesník, ten dokáže odvrátit nejednu pohromu, to my hobiti dobře víme.“

„Bilbo…“ chtěl ho přerušit trpaslík, jenže hobit se nedal jen tak zastavit. Teď už ne.

„Chtěl jsem vám dát něco… něco krásného, co by se vám líbilo, co by se vám moc líbilo, něco, co by vám konečně řeklo, jak moc mi na vás záleží, jenže vy jste si toho křesla ani nevšiml a harfa jako by byla jen vzduch, i když jsem za ní dal malé jmění!“

„Bilbo…“

„Takže už nevím, víte?!“ utrhl se na něj a rozhodil rukama, jako by ho snad trpaslík z něčeho obviňoval. „Nevím, co mám dělat, nevím, co mám vymyslet. Prostě nevím!“

A pak se znovu schoulil do sebe, zavřel oči a objal si kolena.

Když je znovu otevřel a překvapeně vykoukl zpod čupřiny, měl kolem sebe jako peřinu paže krále trpaslíků, který se na něj ze vší té blízkosti laskavě usmíval.

„Ty jeden pošetilý blázne,“ zašeptal Thorin a jeho modré oči vypadaly tak nějak smířeně se situací. Pak se sklonil níž, prsty zajel na hobitův krk, přivinul si jeho hlavu ke svému hrdlu a zašeptal: „Ten největší dar… jsi pro mě ty…“

 

KONEC

Komentáře   

 
0 # Abequa 2015-01-19 19:23
Tohle bylo boží... ta poslední věta mi vyrazila dech a to jak se Bilbo tak hezky snažil.... uuuu... Musím říct že prvním pokusím jsem se fakt musela smát :-D Tohle totiž může pokašlat jen Bilbo...
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-26 19:30
Tohle jsem si vážně moc užila;-)) I když jsem z toho byla celkem frustrovaná... ale když jsem si to pak četla po sobě znovu, zjistila jsem, že se mi to moc líbí;-)) A Bilbo je prostě... ano, chudák, v našich rukách. Díky!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # ester 2015-01-19 20:43
To bolo krasne mile. Bolo mi toho maleho nestastnika snaziveho luto....este ze to dobre dopadlo.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-26 19:30
Oj, ano, zajisté, protože Thorin ví a Thorin nedopustí;-)) Díky!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # kitty 2015-01-19 20:46
Chudák Bilbo, až mi ho bylo líto, tak moc se snažil. :cry: Ještě že už měl Thorinovo srdce dávno ukradené, tedy na mě to tak aspoň působilo. Děkuji, moc krásné čtení. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-26 19:30
Ach, ano, jistěže. Stačí se na ně v tom filmu někdy jen podívat a je to tam;-)) Díky moc!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lanevra 2015-01-20 11:55
Snaží se náš hobit, snaží, ale proti natvrdlosti trpaslíků se dá hodně těžko bojovat. :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-26 19:31
Ooooo, no jo, trpaslíci... Ale hobiti mají taky tvrdou šlupku;-) Díky :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Makkina 2015-01-24 12:24
To bylo moc krásné :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2015-01-26 19:31
Tak to jsem ráda. Díky;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1606
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3304914
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz