Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Tři světy 3 - Midgard 1/2

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Tři světy

Tři světy

Autorka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Lanevra

Avengers, slash, Frostiron

Povídka nebyla napsaná za účelem zisku, použité postavy vycházejí z filmů studia Marvel a obecně známé mytologie.

Shrnutí: Tři světy… tři prameny jednoho copu nadobro zapleteného do duše jediného muže. Příběh o asgardských bozích, hrdinných lidech, podivuhodných světech, bolestných křivdách a prostém nedorozumění, který nás provede relativností času.

Rozsah: 3 kapitoly

 

A/N: Od této skupiny (doufám, že je to skupina), mám oblíbené jen 3 věci, druhá půjde s druhou půlí kapitoly příště. Úžasná je ta předehra s violoncellem. Obecně mám asi ráda všechny nástroje, ale když se někde objeví cello... No, třeba se vám také bude líbit.

Dnešní kapitola nás zavede v našem putování na Midgard, kde se Loki setká s... no, však víte, a pokud ne, uvidíte. Díky za přízeň.

 

 

Pieces – Red

 

ooOoo

 

 

Svět třetí

 

Midgard

 

 

 

Čas plynul, ale on si toho sotva povšiml. Co pro něj byl den, rok? Jen mřenka, zatímco v jeho mysli zůstával stín, zatímco procházel mezi světy vesmírem, světem ledu, světem ohně, stále bažící po pomstě, ale nalézající i jiný cíl. Ten, který předsunul tomu původnímu. Nechtěl je vidět, nechtěl je znát, ty samozvané vládce všech devíti světů. Dávno poznal, že tomu tak není, že zdaleka nedosáhli všude… Zůstával jejich očím skrytý, až se konečně dostal na Midgard.

 

Rázoval parkem v jednom z měst v plné zbroji, kůže na kůži, kov otíral se o kov, ale on se na nic a na nikoho neohlížel. Oni se na něj také nikdy neohlíželi. Všechno za jeho zády. Odin, Thor, Asgarďané, Laufey… Nikdo! Všichni! Opustili ho, zřekli se ho svým jednáním, svými pokleslými, mrzkými skutky. A přitom… on jen chtěl být platným členem říše. Možná i tím nejvyšším. Měl na to právo. Protože kdo jiný by něco takového mohl dokázat? Snad Thor? Ten tatínkův mazánek?Ten, který ho bránil, ač ležela miska vah plně na jeho straně? Pche!

 

Zatnul zuby a sevřel ruku kolem své znovuvytvořené dýky v pěst. Stala se mu průvodkyní, svědkyní jeho činů a vzpomínkou na minulost. Midgard byl jen další zastávkou, ale na dost dlouhou dobu, aby to stálo za to. Kudy na tomto světě prošel, tam vzplál nějaký starý svár. Stejně jako na Asgardu, když tam setrval naposledy, zanechával za sebou spoušť. Brzy, již brzy, mu budou alespoň tito nízcí a pomíjiví Midgarďané klečet u nohou a on jim bude panovat. Protože na této planetě není nikdo, kdo by se mu opovážil vzepřít. Nikdo, kdo by se mu vyrovnal… A ten jeden si na něj jistě ani nevzpomene, byl-li vůbec ve věku, kdy by si ho všiml. Narodil se do jiné rodiny… Friggina slova se mu vypalovala do mysli jako vyleptaná kyselinou. Lež, všechno jen lež.

 

Zamračil se a upřel svůj zrak na oblohu. Něco se k němu shůry blížilo velkou rychlostí. Vypadalo to jako… kometa, trochu jako Bifrost při přenosu, jenže daleko menší, méně výrazné, prudce to měnilo směr, až najednou před ním ve zvířeném prachu na cestě přistál jakýsi člověk v rudozlaté kovové zbroji a se světlem na hrudi. Zvědavě si ho prohlížel, když se zvedal z pokleku a namiřoval na něj své jasně osvícené ruce. I poté, když si dovolil říct: „Vzdej se, nebo budeš litovat, panenko!“

 

Loki se rychle vzpamatoval ze svého omámení. „Já?“ vyzval ho posměšně, téměř líně. „Já že budu litovat? Ty budeš litovat, že ses postavil svému bohu!“

 

„Já na žádné bohy nevěřím, kreaturo zelená, jsem zapřisáhlý ateista, ukázal bych ti na to i papír, ale zrovna ho jako na potvoru nemám po kapsách, takže jestli nechceš mít díru v hrudi, zbav se těch svých pozlátek a dej ruce hezky nad hlavu,“ dovoloval si ten muž. Rozhodně to nebyla žena, nebo alespoň ne taková, se kterou se Loki kdy setkal. Ty byly spíše krotké, poddajné, měkké, ne jako tady… ten.

 

Ledabyle jeho směrem vyslal magické plameny, jenže než toho smrtelníka stihly byť jen oblíznout, vznesl se ten podivný troufalec vzhůru a smetl ho ze země výbojem energie ze svých dlaní. Loki se přetočil, prudce vyskočil na nohy a okamžitě zaútočil znovu. Železného muže zasypala hromada kamení, ale i z toho se vyprostil a ještě jich několik lenivě hodil zpět, jako by nemohl uvěřit tomu, co to za svinstvo svírá v rukách.

 

„Nééé!“ zařval Loki rozezleně. „Tohle mi nepřekazíš, ty bídný lidský červe! Já jsem tvůj král!“

 

„Ty jsi sotva nedomrlá princezna, puso,“ poškleboval se mu ten člověk dál, zatímco ho obletoval a mířil na něj svými zbraněmi. „Okamžitě přestaň se všemi svými zvrhlostmi a já si ještě rozmyslím, jestli tě zabiju, nebo jestli tě přenechám našemu kyklopovi nebo někomu jinému, kdo má na tebe zálusk, a že by jich už bylo dost, včetně několika dost vlivných vlád.“

 

Loki se rozesmál, škubnul rukou vpřed, aby na něj nechal spadnout košatý strom a zároveň ho nechal zaplést se do jeho větví. „Mě chceš zabít, smrtelníče? Mě, který přežil na ledových pláních vydaný napospas nepřátelům? Mě, který se lstí dokázal vrátit? Mě, který procestoval celý vesmír, jen aby si právě teď vybral Midgard, na kterém hodlá panovat? Mě?!“

 

Jenže ten pozemšťan se stromu znovu vyhnul, vysmekl se jeho mrštným šlahounům, obletěl ho a prudce k Lokimu vyrazil, podrážeje mu nohy svojí vahou. Pak mu sevřel ruce nad hlavou svými kovovými prsty jako do kleští a přikovanému na zemi k němu zapředl: „Tak to´s asi ještě nebyl na Sibiři, květinko mámivá, tamní způsoby jsou opravdu vyhlášené. Ale třeba budeš žít tak dlouho, aby ti o tom naše Vdova mohla aspoň vyprávět.“ A pak, když cítil svoji nepopiratelnou převahu, odklopil přední část své helmy a ocitl se mu tváří v tvář.

 

A v Lokim v ten moment život ustrnul a s ním i jeho všemi křivdami zmáčené srdce.

 

Jako by to bylo včera, kdy ho viděl naposledy. Jako by to bylo před chvílí, vteřinou, kdy…

 

Tento muž měl sice vlasy střižené krátce, alespoň co se dalo říct podle toho, co bylo vidět pod vším tím kovem, jeho vousy měly jiný tvar, ale ta tvář, ač starší, ty oči, které si ho nyní prohlížely s pohrdáním, ty oči na něj kdysi hleděly s touhou a láskou, bázní, ta ústa dokázala utišit všechny jeho strachy, nepokoj v mladé duši, ten úsměv dokázal prozářit jeho den lépe než slunce na obloze. Kdysi, před časem… Před tou velkou bouří v jeho životě, před celým tím přelomem, ještě v době jeho zatmění…

 

„Kdo jsi?“ vydechl Loki omámeně a ten muž se ušklíbl jako hvězda přehlídkových mol.

 

„Copak? Jsme v úzkých, panáčku? Neslyšel jsi o mně? Tak to´s mě ranil, vážně. Jsem Tony Stark, z mé vlastní vůle Iron Man, a tímto tě zatýkám,“ prohlásil, než si helmu znovu přiklopil a zavelel: „Ke mně, bando, tady jsme skončili.“

 

A pak k Lokiho sluchu konečně dolehl zvuk vrčení motoru letadla, jeho oči zahlédly stín modročervených šatů a štítu s hvězdou, lesk černých uniforem, a on zjistil, že je kolem něj daleko více ruchu a lidí, než jak si myslel ještě před chvilkou. Že ho vskutku obklíčili.

 

A tak učinil tu jednou věc, která mu ještě zbývala.

 

Vypařil se.

 

Doslova.

 

ooOoo

 

Loki se procházel, kolem něj spěchající dav, přesto zůstával nepozorován a nepoznán ve svém prostém pozemském oděvu. Skoro se uchechtl nad vší tou ironií, jak sem zapadal, kdyby ho do očí netrkly světélkující tabule v popředí a on se nezastavil na místě. Jedna hlásala – IRON MAN: Ochránce města – a hned vedle čněla druhá – KAPITÁN AMERIKA: Armáda nás nikdy nenechala na holičkách. Zamračil se nejprve na ten druhý obrázek, příliš velký na jeho vkus, a v duchu si pomyslel, jestli je opravdu někdo tak hloupý a obleče si na sebe tuhle kombinaci barev, výstřední dokonce i pro Thora, který se nikdy neštítil přitahovat k sobě veškerou pozornost, jak jen mohl. Jakmile ale seznal, že jsou midgarďané schopni prostě všeho, jeho oči opět zabloudily k tváři člověka, se kterým se před pár hodinami tak neprozřetelně setkal…

 

Stál tam tak hrdě na tom pozemském plakátu z lesklého papíru, skoro vznešeně, přezíravě v té své podivné blyštivé zbroji z úplně jiné doby a času, než jak ho znával on. Skoro jako kdyby mu Odin všechno vzal a on si přesto ve svém podvědomí uchoval alespoň něco ze svých vzpomínek. Uvědomění, že je něčím víc než jen smrtelník, svou lásku ke kovu, své odhodlání překonávat překážky, a zároveň ztratil tu svou nesmělost a získal na živočišnosti – jako by s tím toužil bojovat, s nimi všemi. A podle všeho i bojoval. Bojoval teď a předtím též – za něj, zatímco on sám se v tu chvíli potácel někde na hranici mezi bezvědomím a sněním.

 

Sáhl do kapsy a prsty přejel po hladkém jílci dýky. Možná, jen možná, bylo načase, aby opět získala svého právoplatného majitele, a on na oplátku svou odpověď…

 

ooOoo

 

„Měl jsem ho zastavit, ženo? Měl jsem bránit Midgard, jen co jsem ho tam spatřil? Odsoudit ho? Vyřkni svůj soud?“ chtěl znát Odin v jejich komnatách, tam, kde nikdo nemohl vidět, že je také pouze muž, kterého sužuje nejedno velké trápení, a že i jeho mysl zaplavují pochybnosti. Nikdo, kromě jeho manželky.

 

„Možná ano, možná ne,“ odpověděla Frigga po jeho boku, zatímco v duchu shlížela na ten životem pulzující Midgard. Uběhlo přemnoho dní od chvíle, co od nich Loki v hněvu odešel, aniž by se rozloučil, i mnoho dní od doby, co se před nimi v jiných světech skrýval. Teď ale jako kdyby vystoupil na jasné světlo a nechal na sobě opět spočinout asgardské zrak, ať už si tak počínal vědomě či ne. A ač se i jí zprvu nelíbilo, co vidí, ač nemohla ani ve své moudrosti ani jako matka schvalovat jeho kruté a zbytečné činy, teď, právě v tuto chvíli, mohla být konečně vděčná za to, kam ho jeho kroky zavedly. Čekala na to až příliš dlouho.

 

„Vždy mluvíš jen v hádankách…“ povzdechl si Všeotec a odvrátil se od ní.

 

Ale bohyně života se jen pousmála. „Mluvím tak, jak je to pro tebe nejlepší, muži.“

 

ooOoo

 

Přistál na rampě na své věži a nechal si od Jarvise sejmout oblek. Byl unavený. Nikdy by to nikomu nepřiznal, zejména ne Furymu do oka, ale všechno to Iron Manské hýření, nebo možná zachraňování světa, jak tomu říkávali u Avengers, si na něm vybíralo svou daň. Měl dojem, jako by těch zločinců na ulicích jen přibývalo a stávali se z jich superzločinci a posléze i superextrazločinci, spíš než aby se obávali odplaty a začali sekat latinu. Jako by všichni – ať už země, jednotlivci či korporace – se vší tou čím dál větší palebnou silou hledali zároveň i nové a lepší odpovědi, jak ji přemoci, a tím se jen celý ten začarovaný kruh chaosu dostával do větší vývrtky a spirály. Takovým tempem se z toho za několik let stane tornádo, které všechny lidi pohltí a sfoukne z povrchu Země do vesmíru…

 

Vešel do obývacího pokoje a zamířil k baru. Sklenka skotské mu jen přijde vhod; stala se jeho zvykem a věrnou společnicí už dřív, natož po několikahodinové šichtě v SHIELDu. Slastně nechal na jazyk sklouznout drsnou chuť alkoholu a znovu zatočil obsahem, až se rozvířil na dně.

 

Po tolika dnech honění a létání po všech čertech ho dnes měli přímo na dosah. Výzvědné služby toho mimozemšťana lokalizovaly v Central parku, vypadalo to, že se ani nijak nesnaží ukrývat, všechna ta kůže, plášť, na hlavě helma s rohy tak velkými, že měl pocit, že je zázrak, že se mu hlava jeho vlastní vahou nezvrátila dozadu, z něj činily celkem snadný terč, pokud ovšem neměl namířeno na maškarní, což on neměl, natolik už měl příležitost ho poznat. Ne, jeho cílem bylo pouhopouhé, prozaické ovládnutí světa. Takových už tu bylo. Přesto se historie opakovala zas a znovu.

 

Takže ho měli na dosah, on ho měl dokonce pevně v Iron Manských rukách, když se ten muž najednou prostě vypařil. Puff. Jako pára nad hrncem. A byl ten tam. Zelené oči zatížené jemu neznámou emocí, kterou mohlo být naprosto cokoliv.

 

Znovu se napil a zavrtěl hlavou, že si vybavil právě tento detail. Zelené. Skoro jako kdyby přesně věděl, jaké budou. Zvláštní, že se na ně pamatoval, většinou si nevzpomene, ani co měl ten den k snídani… Doplnil sklenici a usadil se na svou pohodlnou pohovku.

 

Potýkali se se samými s nebezpečnými silami a poslední roky byly stále děsivější. Už neměli co do činění jen s chemickými séry, radiací, pokročilými zbraněmi, lidmi s geny x a supernadlidmi, kteří z vás mohli nadělat fašírku, schopnými vstupovat do myslí ostatních a procházet zdmi. Potýkali se se vším tímhle a navíc ještě s magií, jejíž možnosti jim byly zcela neznámé. Rozum někdy opravdu zůstával stát.

 

„Jarvisi, shrň mi, co všechno o něm víme,“ vyzval svou umělou inteligenci, která pro něj prováděla všechno od zabezpečení jeho domu, přes objednávání večeře a smrkacích kapesníčků, až po špionáž vládních i nevládních složek nebo vykreslování dat, která potřeboval ke své práci ve Stark Industries či jako Iron Mana.

 

„Loki je podle všeho bůh lstivosti a klamu ze severské mytologie, která pochází od germánských kmenů obývajících Skandinávský poloostrov ležící na severozápadní straně Evropy. Tamější panteon tvoří dvě skupiny bohů – jedni se nazývají Ásové a druzí Vanové –, nejvyšší bohem je pak Odin či Ódin, původně nazývaný jako Wotan či Woden, jemuž zbývající bohové víceméně podléhají. Je bohem smrti, války a magie. Jeho manželkou je…“

 

„Jarvisi! Říkal jsem sice, co všechno, ale přesto jsem to nemyslel tak zeširoka. Zaměř se jen na toho rohatýho gaunera, co nám tu plundruje zem, buď tak laskav,“ zabručel Tony a obrátil oči v sloup. Mít dobře informovanou umělou inteligenci bylo sice často skvělé, ale její užvaněnost se někdy rovnala nadporučíku Datovi ze Star Treku, a na to dnes neměl čas ani náladu.

 

„Promiňte, pane, již se to nestane,“ pronesl počítač omluvně a Tony si odfrkl. Jako by to bylo možné. „Loki je podle mých informací,“ pokračoval Jarvis, „mladším synem výše jmenovaného Odina a Friggy, jeho manželky, bohyně mateřství, rodinného života a manželství, a bratrem Thora, boha hromu, deště, počasí všeobecně a plodnosti země. Jeho rodinné záznamy jsou ovšem dosti zmatené a spletité. Některé uvádějí, že je Odinovým synem, jiné zase, že je jen nevlastním, protože naopak pochází ze starobylé linie mrazivých obrů ze zcela jiné říše, a že jej Odin na Asgard přinesl jako malé dítě a za syna jej následně pojal.“

 

„Jarvisi!“ zavrčel Stark, už toho začínal mít dost, „a jak je tohle pro nás podstatné?!“

 

„Pane, jen se snažím vyextrahovat určité části jeho minulosti, které mají přímý vztah k jeho nynějšímu jednání, a relevantně podle toho zanalyzovat jeho možné další kroky.“

 

Tony něco nejasného zamručel, ale uvelebil se a dál poslouchal.

 

„Podle všeho byl až do období, které by se podle lidských měřítek dalo nazvat pubertou, poměrně neškodný, jeho zábavou sice bylo tropit si žerty ze svých společníků, zejména pak z Thora, a škodit, ale nikomu v té době nijak závratně neublížil a všechny skutky následně odčinil. Jedinou trvalou památkou na toto období měl být osminohý kůň, kterého poté pojal Odin za svého, protože byl velmi rychlý a unesl velká břemena.“

 

Jistě, neškodná puberta, prostinké žertíky a osminohý kůň, tak obvykle každá dobrá zábava začíná, odfrkl si v duchu. Unaveně zaklonil hlavu, oči nasměrované do stropu, ale Jarvise nepřerušil.

 

„Loki v té době velkou měrou rozvíjel své magické schopnosti, testoval své nadání a dokázal se měnit i ve zvířata - savce, ptáky, ryby, vlastně zřejmě cokoliv bez ohledu na velikost. Záznamy ovšem tvrdí, že poté strávil nějakou dobu na Jotunheimu, planetě mrazivých obrů, a že se po svém návratu na Argard se svou adoptivní rodinou rozešel ve zlém a zcela opustil známý svět.“

 

Takže ani tatínkův mazánek, ale spíš nakrklý kouzelnický puberťák, skoro jako v Harry Potterovi. To nám tak ještě scházelo. Snad jich tu není jak v Bradavicích…

 

„A teď se podle mých nashromážděných údajů nachází již téměř jedenáct měsíců zde. Zatím se mu podařilo znovu rozpoutat válku na Blízkém východě, v Jižní Americe rovněž zaznamenávám významný vzrůst nepokojů a na východním pobřeží Ameriky bylo za posledního půl roku vzato do vazby dvojnásobné množství zločinců, a to nejen za drobné rozmíšky podobné těm ve vaší minulosti, ale za zločiny daleko závažnějšího rozsahu. Mám pokračovat, pane?“

 

Tony zasténal a promasíroval si čelo prsty. Tohle bylo větší, daleko větší, než všechno, co dosud zažil. Země se bouřila sama proti sobě a podle všeho za to svých dílem mohl ten bezcitnej parchant, kterého měl dnes přímo pod rukama.

 

„Pane?“ ozval se znovu Jarvis, když se mu nedostalo žádné odpovědi.

 

„Ne, jen to ne. Už jen z toho, jak to slyším, mě rozbolela hlava. Udělej si ty svý výpočty a všechny údaje pošli naší královně kyklopů do SHILEDu. Třeba bude vědět, co s tím. Za jeden den už se to nezboří a já toho mám dneska už vážně po krk…“

 

„Dobře, pane, jak si přejete. S ohledem na vaše zdraví bych vám tedy v současné chvíli navrhoval lehkou večeři složenou z dušené zeleniny a rýže, koupel a následně spánek.“

 

„Urgh,“ vydal ze sebe znechuceně, „jen žádnou zeleninu! Nevím, co to do tebe vjelo furt mi to takhle nutit! Objednej mi biftek, středně propečený, a k tomu pořádně nezdravý americký hranolky.“

 

„Pane, ale vaše hodnoty ukazují, že…“

 

„Kašlu na hodnoty, kašlu na všechna měření. Když nemůžu mít klid, tak mi dopřej aspoň to jídlo! Někdy si tady vážně připadám jak v mučírně…“ zaskučel Tony, zvedl se a zamířil z místnosti do další části svého bytu. „Ale s tím vykoupáním máš pravdu. Jídlo si dám až pak.“

 

„Jistě, pane, již pro vás napouštím vanu. Teplotu jsem nařídil na 38, 6 °C. Jídlo budete mít přichystané za třicet dva minut. Příjemnou koupel, pane.“

 

ooOoo

 

Procházel se neviděn po jeho pokojích. Ani ten podivný počítač, který si tak moc dovoloval odmlouvat svému stvořiteli, ho nemohl zaznamenat, dokud mu to nedovolí. A prozatím si dával velký pozor, aby tomu tak nebylo. Nechtěl… vlastně nevěděl, co nechtěl. Byl zvědavý, zajímalo ho, co se všechno dozví, co všechno o něm už ti pozemšťané vědí.

 

Slyšet o své vlastní minulosti emocemi oproštěným hlasem bylo… ne až tak bolestné, jak čekal. Byla to minulost, sice pevně zakořeněná a vepsaná v něm jeho vlastní krví, ale přesto minulost. Věděl, že je veden v mytologii všech devíti světů, ale že byly pozemské zkazky až tak důkladné? To ho překvapilo. Co ho ovšem rozezlilo, byla troufalost nějakého počítače předvídat jeho další kroky. On byl nepředvídatelný! Vždy se tím honosil. A také by ho zajímalo, jestli počítač například započítal i to, co se dnes stalo, a jak by se změnil směr jeho takzvaného uvažování, kdyby znal všechny proměnné a věděl, čím jeho pán ve skutečnosti je.

 

Ne, Loki se v duchu zasmál. Kdepak. Tohle nemohly předvídat žádné počítače na Midgardu, i kdyby se spojily v jedno.

 

Přesunul se ke dveřím do jeho lázní a zauvažoval, jestli má vstoupit. Mohl by. Ta představa ho lákala, možná až příliš, vzpomínky na minulost se mísily s těmi přítomnými a rozdmýchávaly oheň, vyvolávaly záchvěv touhy - dotknout se, ochutnat dosud nepoznané, konečně, ano… Jenže… stále tu bylo jedno velké jenže. Kdysi stáli na společné straně, ovšem teď… teď jsou nepřáteli, protivníky, a ač takový vztah často v milostných záležitostech všechno ještě více okořenil, teď si byl jist, že by se tam dobrovolně ani nedostali. Ne, když Tós, nebo Tony, jak si říkával tady na tomto světě, neměl v rukách nic, čeho by se mohl chytit. Neměl proč mu věřit.

 

Odstoupil od dveří a usmál se. Ne. Počká si. Teď už konečně ano.

 

ooOoo

 

Matka něco věděla, Thor si tím byl jistý. Věděla to celé dlouhé roky, ale nic neřekla, ani o Lokim, ani o tom tajemném Tósovi. A jeho bratr byl už pryč celá léta, kdovíkde. Neobjevil se na jeho honosné svatbě se Sif, nevěděl ani, že se mu narodila dcera Trúd a že pozvolna rostla do krásy. Asgard a jeho rodina pro něj přestali existovat. Jako by je natrvalo vyhostil ze svého srdce.

 

Ale u Thora tomu tak nebyl. Co na tom záleželo, že Loki nebyl jeho krve? Stále zůstal jeho bratrem, a on po něm tesknil. Strávili spolu tolik let bok po boku. Pevně věřil, že ho jeho hněv jednou opustí a on se vrátí domů. Protože… co mu to tenkrát řekl na té své slavnosti? Pamatoval si to dobře: „Nedovol, aby tě někdy přemohla zahořklost a ty ses změnil, protože pak by už svět nikdy nebyl tím, čím dřív.“ A měl pravdu. Svět tady, ani svět tam venku už nebyl tím, čím býval dřív… a to Thora velice rmoutilo.

 

ooOoo

 

Když se Tony za třicet šest minut vynořil z koupelny, už se cítil trochu odpočatý. Večeře připravená na jídelním stole voněla po celém patře a on s radostí zanořil nůž do toho šťavnatého kusu masa a ochutnal. Býval by si celý pokrm naplno užil včetně těch nezdravých hranolek, jenže pak se vzduch před jeho očima zavlnil a vidlička na cestě k jeho ústům zamrzla v půli pohybu.

 

Před ním, z druhé strany stolu, seděl ten chlap z dneška. Černé vlasy mu splývaly v uvolněných pramenech podél bledého obličeje, zelené oči opět nebezpečně zářily, na rtech mu hrál… nezdravě poťouchlý úsměv, třebaže měl ruce složené před sebou na desce stolu obrácené dlaněmi vzhůru, jako by tím říkal: Vidíš? Úplně neškodný…

 

Tonymu vyschlo v puse, vidličku prudce odhodil stranou a rychle se zvedl. „Co tu děláš?“ ozval se špatně maskovaným děsem v hlase.

 

„Pane? S kým to mluvíte? Nedetekuji zapnutou televizi, kterou byste mohl častovat svými poznámkami,“ ozval se Jarvis zmateně – pokud tedy mohly být počítače zmatené.

 

„Jarvisi, ty ho…“ začal Tony svou otázku a Loki v tu chvíli s vítězným úsměvem zavrtěl hlavou. Panebože! „… nevidíš?“

 

„Koho nemám vidět, pane? Vaše tepová frekvence je zvýšená, měl byste se uklidnit, aby nevystoupala na kritickou mez, jinak…“

 

„Já se nechci uklidnit! Okamžitě zavolej do SHIELDu, řekni jim, že tu máme Lokiho, že ho nevidíš a že mě chce… já vlastně nevím, co chce!“ vychrlil Stark příkazy s očima navrch hlavy, ale přesto stále přišpendlenýma k postavě před sebou, která ovšem nejevila zdání, že by chtěla útočit, ale co hůř, ani odejít.

 

„Rozumím, pane, budou tu za… šest minut a třicet osm vteřin,“ informoval ho Jarvis.

 

„No,“ zamumlal Tony hořce, „doufejme, že v tý době budu ještě naživu…“

 

Lokiho úsměv se ještě více rozšířil, když nechal své maskování zmizet naplno, protože teď už počítači mohl dovolit, aby ho viděl, a ušklíbl se na Starka. „Nedělej si iluze. Kdybych tě chtěl zabít, udělal bych to už ve tvé vaně. Iron Man, sužovaný, tragický hrdina, který po těžkém dni ukončí svůj život, by nebyl až tak nezvyklý obraz vaší doby…“

 

Tony dělal, že to přeslechl, podobné pohrůžky mu nebyly cizí, i když většinou zněly spíš jako – vypíchnu ti oči a budu tě pomalu mučit, než – postarám se o tvou sebevraždu, a raději přešel přímo k věci.

 

„Tak co tedy chceš? Jestli biftek, stačilo říct – nechal bych objednat hned dva. Nerad se s někým dělím z jednoho talíře, víš? Bacily a tak. A zejména se superzločincema. Můj doktor mi to nedoporučuje…“ nadhodil teď už uvolněnějším tónem, dokonce trochu odlehčeným, jak mu začalo docházet, že on je přece Iron Man a má na své straně všechny své vytuněné zbraně, Jarvise, SHIELD, Hawkayovy šípy i Hulkovu běsnotu.

 

„Na to, kým ve skutečnosti jsi, nějak moc mluvíš…“ odvětil Loki a jeho úsměv nahradilo zamračení. „Midgard tě zkazil.“

 

Tony ho zmateně napodobil, ale pak přikročil ke stolu a znovu se usadil. Když nic jiného, mohl by alespoň stihnout dojíst tu večeři a vidlička v ruce by mohla být taky dobrým překvapením i pro nezvaného boha.

 

„A čím podle tebe jsem?“ nadhodil s hranolkou v puse, než ji okatě sežvýkal.

 

„Někým, koho neprávem zbavili jeho postavení…“ poučil ho Loki klidným hlasem a tvářil se při tom… všelijak. Těžko se to dešifrovalo. Kdyby měl hádat, řekl by, že mu přijde… vážný?

 

Raději zkontroloval čas – ještě tři minuty. Tři! Minuty! To by mohlo vyjít. Zdálo se, že ten pobledlej chlápek za stolem čas vůbec nevnímá a duchem je spíš trochu mimo, a tak použil starou známou zdržovací taktiku.

 

„Jo, to se mi stává furt, že se o to snažej, ale ještě se jim to nikdy nepovedlo. Asi máš špatný informace, holenku,“ informoval ho zlehka a strčil si do pusy další sousto.

 

Loki rozmrzele odsunul židli od stolu, až kov jejích nohou o podlahu zaskřehotal, a postavil se. Tony zbystřil, když rukou zamířil někam do vnitřní kapsy svého koženého, středověkého hábitu a na světlo vytáhl něco lesklého, až zběsile podobného obyčejné dýce. Dost špatný nápad v rukou vražedného maniaka. Fakt.

 

„Uhm,“ prohodil, „ale teď to vypadá, že by se to povíst mohlo…“

 

„Nemluv hlouposti,“ utrhnul se na něj bůh a v očích se mu hněvivě zablýskalo.

 

Uh-huh. Někdy nevěděl, z koho si nakonec jednoho dne nadělá do kalhot, jestli z tohohle maníka nebo z… Wolverina… Aktuálně to bylo skoro fifty-fifty.

 

A pak Loki tu dýku skoro zamilovaně pohladil, až z toho Tonymu vylezly oči z důlků, a pod jeho prsty se změnila na něco, kvůli čemuž se zase zmateně zamračil. Proč by se někdo vzdával zbraně a měnil ji na… amulet? Velký, zlatý, kulatý amulet na řetízku s podivnými symboly, které mu nic neříkaly. Jedině, kdyby ho s ním měl v plánu fláknout do hlavy. Jo, to by pak asi šlo…

 

Minuta. Pokud to přežije, bude se tím zabývat později.

 

Loki přejel po náhrdelníku naposledy palcem a pak si povzdechl a nabídl mu ho s výrazem někoho, kdo opravdu rozdává dárky a čeká přiměřenou reakci.

 

Tony na tu ruku hleděl, jak by na ní byl smrtelně jedovatý had připravený ho uštknul.

 

Loki protočil panenky a trochu rozmrzele řekl: „Není očarovaný. Ne tak, jak si myslíš. Patří ti. Nebo přesněji… patřil.“

 

Bylo slyšet, jak tichounce zasyčel výtah. Už stačilo jen vyjet těch pár… desítek pater a budou tu. Jarvis si jistě pospíší. Obvykle vedl rychlost výtahu podle toho, v jaké společnosti se Tony právě nacházel. Pokud byla zajímavá, nu… pak to mohlo i chvíli trvat… Snad bude jeho naprogramování právě teď fungovat adekvátně.

 

„Vezmi si ho, je tvůj,“ zavrčel Loki teď již netrpělivě a Tony nerozhodně polkl. Ten kov ho lákal, ani nevěděl proč, zlato mu nikdy tolik neříkalo – alespoň z chamtivosti ne – platina nebo titan, to byly pro konstruktéra daleko zajímavější kovy, ale tento medailon, jako by ho… volal, vábil. Ne, to nebylo možné. Nic takového věci přece nedělají!

 

Hleděl na něj neschopen se rozhodnout, až Loki nakonec ztratil trpělivost a ještě než se dveře výtahu otevřely a vpustily Avengery dovnitř, hodil ten medailon na stůl, až se zvonivě odrazil a nakonec na něm klouzavě přistál.

 

A pak Loki opět zmizel, zatímco Tonymu v hlavě ulpěl jeho příkrý výraz a spolu s ním ozývající se slova: „Je tvůj…“

 

ooOoo

 

Bylo už dávno po půlnoci, když se všichni shromáždili v Bannerově laboratoři k briefingu.

 

Bruce právě vyjmenovával věci, kterými ten medailon nebyl, než přešel k daleko kratšímu výčtu a tedy tomu, čím byl. Suma sumárum nejryzejší zlato, ale na rozdíl od obyčejného zlata nezvykle pevné, dokonce absolutně nepoddajné, a navíc uvolňující určitou formu záření, která se ovšem jevila pro lidské zdraví neškodná.

 

Tony si povzdechl a všichni se na něj obrátili. „Co?“ vyjevil se. „V tuhle dobu už chodím jako hodný kluk na kutě, vy snad ne?“

 

Nataša obrátila oči v sloup, Fury na něj s rukama za zády upřel své jediné oko. „Takže vy, Starku, doopravdy netušíte, co vám chtěl?“

 

„A vy to snad čucháte, když se u vás objeví chlápek s trochu přebujelým egem, se kterým jste si předtím zašpásovali v parku, sedne si k vám za stůl a tvrdí, že vám jen vrací nějakou cetku, která vám prý patří?“ nadhodil Tony a zněl při tom až legračně dotčeně.

 

„Není to cetka,“ hlesl Bruce na obranu. „Je to neobyčejné…“

 

„Jo, já vím,“ skočil mu do toho Stark, „úžasně ryzí zlato, které jste ještě nikdy neviděli a neuvidíte. No,“ pokrčil rameny, „tak mě asi Loki miluje a přines mi to jako zásnubní dar…“

 

Rozhostilo se ticho, které by se dalo krájet, a Tony měl chuť zaskučet nahlas. Skotská mu zoufale chyběla a jeho postel… a vůbec všechno. „Vy jste tak děsně upjatí maníci,“ vyjádřil se a měl se k odchodu.

 

„Počkej, Tony,“ zavolal za ním Bruce, „a co tohle?“ ukázal směrem k medailonu na stole.

 

Tony se otočil, výraz únavy a obtěžování v jeho tváři jasně patrný. „Co s tím?“ pokrčil rameny, „Pro mě za mě si s tím dělejte, co chcete…“

 

Bruce se rozhlédl po ostatních, tvářili se nerozhodně, dokonce i Nataša a Clint, ale Fury mu věnoval přimhouřený pohled. „Doktore Bannere, jste si jistý, že je to bezpečné?“

 

„Co je bezpečné?“ zajímal se Tony, ještě než stihl Bruce odpovědět.

 

„Ehm…“ ozval se Steve, aby taky přispěl se svou troškou do mlýna, „no, Loki to přinesl tobě, ne?“

 

„Jo, to už jsme se přece shodli, nebo vám tahle noční hodina už taky leze na mozek?“ Zabedněnci, všichni jen zabedněnci! A tohle mají být superhrdinové, ochránci světa?

 

„Myslím,“ začal opět Bruce opatrně, „že by sis ho měl vyzkoušet…“

 

„Zešílel jsi?“ vyletěl Tony a vrázoval zpět do místnosti, aby na ně nemusel ječet z deseti metrů. „Chceš, aby se ze mě stala nějaká obrovitá příšera, která začne neodolatelně lačnit po vašem mase? Protože věř mi, Bruci, že teď na něj mám chuť dokonce i v téhle podobě,“ zavrčel vztekle. Všichni už tu cvokaří, vědátoři i ti… ostatní.

 

Jenže oni byli zřejmě zajedno, protože se nikdo další nevyjádřil a Fury nakonec prohlásil tím svým kyselým hlasem: „A neříkejte, Starku, že vás to samotného nenapadlo…“

 

Tonyho zrak padl na ten šperk. Napadlo a mnohokrát - během té krátké cesty ze Stark Tower sem, ještě v letadle, pak během předchozí porady a nakonec i tady. Ale vždycky tomu nutkání odolal a byl by se dostal z jeho dosahu a zapomněl na to, kdyby mu to ti zatracení parchanti dovolili. Jenže…

 

„Fajn!“ rozkřikl se a než ho stihl kdokoliv z nich zastavit, hrábl po tom předmětu a sevřel ho v dlani.

 

Nejprve se nedělo nic, oči všech přítomných otevřené dokořán, a on se málem rozesmál nahlas a na celé kolo, že je Loki prostě jen znovu nachytal a zmátl, a zatímco se tu oni pachtí s tím, co všechno jím tou tretkou chtěl mezi řádky sdělit, už někde dává do pohybu další ze svých zločineckých plánů.

 

Jenže pak to uviděl. Jako z mlhy k němu přibíhaly obrazy, nejprve nezřetelné, ale stále výraznější. Viděl oheň, výheň rozpálenou do ruda, cítil její žár, rozléval se mu po kůži, vcházel do nosu, viděl svého otce, ale ne Howarda Starka, ale Svaroga, jak máchá kladivem, svaly napjaté, pot na čele, viděl i svou matku, jen prchavý záblesk hnědých vlasů, která od nich odešla, když byl ještě malý, viděl se vyrůstat, získávat sílu i potřebnou zručnost, viděl se na pohřbu, i v síni králů, viděl se v přítomnosti chlapce s havraními vlasy, ke kterému nikdy nevěděl, jak se má zachovat, viděl se, jak k němu vzhlíží a zároveň na něj hledí nějak otcovsky, s náklonností v očích, viděl se s ním pracovat, smát se, prohánět se nočním městem, zatímco hřejivé slunce již dávno zapadlo za vysokými horami, viděl se stát v záplavě davu, ve stínu měděně lesklých věží paláce, když král se svou rodinou a svými dětmi, z nichž jeden byl právě tímto dítětem, zdravil své poddané a bližní, viděl se a cítil všechnu hrdost a oddanost, když tento medailon dostal od svého krále do rukou, a zároveň, jako jemný pramínek, který každou vteřinou jen sílil, pocítil i všechno své zoufalství, které se po celá ta léta snažil před sebou samým i princem skrýt, než nad ním jednoho dne po oslavách na počest staršího prince zvítězila, přemohla ho a on se rozhodl odejít, i když ho to ničilo. Viděl se, jak ho stráž u brány zadržela a odmítla ho pustit pryč, viděl se, jak sedí na břehu pod duhovým mostem a přemítá, co dělat dál, viděl se hledět do očí svému strachu, když ho princ našel a přinutil ho vyslovit se i beze slov. Cítil tu prchavou radost, kdy měl na kratinko pocit, že možná, jen možná není úplně zatracen, když ho může držet v náruči, jen aby mu ho z ní vzápětí vyrvali mraziví obři, kteří se zničehonic objevili a napadli je. Viděl se, jak se rmoutí i jak nakonec dojde k rozhodnutí, které obrátí jeho život naruby a on místo, aby prince zachránil, jen ho uvrhne do ještě větší propasti. Viděl se čelit králi, viděl se padat, umírat i se znovu zrodit… a pak uviděl ještě něco…

 

Viděl cizí bolest, a ne jednou. Cítil tu nezměrnou prázdnotu a hněv poprvé ve stěnách paláce a srdce mu pokleslo, viděl ji podruhé na ledových pláních a srdce se mu zachvělo, viděl ji potřetí znovu na Asgardu a srdce mu začalo krvácet.

 

Viděl to všechno svýma a přesto cizíma očima, rezonovalo to jeho duší jako ozvěna volání, které nikdy během svého života nedokázal vyslyšet. Možná proto se zabalil do svého brnění, možná proto stvořil Jarvise, možná proto nikdy nedokázal najít protějšek, který by splňoval jeho vysoké nároky, možná…

 

Ztěžka polkl, neměl tušení, co se děje s jeho tělem, slyšel jen šumění hlasů kolem něj a ruce, které se snažily medailon z jeho ruky vytrhnout. Ale ne, to nesměly, on je jeho součástí! Součástí jeho života! Vždy tomu tak bylo… Vzepřel se, pěst se mu sevřela železnou silou a odhodláním a kov v jeho dlani se najednou začal tavit. Nežhnul, jen… mělnil se, klouzal mezi prsty, vsakoval se do jeho kůže, až Tony zprudka otevřel oči vstříc nevidomému světu před sebou a pocítil, jak si částečky té věci razí cestu k jeho srdci, k jeho reaktoru.

 

Chtěl to zastavit, nevěděl, co se stane, jenže už to nešlo. A pak začal vnímat, jak se ta zlatá hmota sápe po úlomcích šrapnelu, které jeho srdce ohrožovaly tolik let, obaluje je a vstřebává, až po nich nakonec nezůstala ani stopa a samo zlato se usadilo kolem jeho reaktoru jako ochranný val mezi jeho tělem a tím přístrojem, který před lety sám vyrobil, a dodává mu sílu, kterou předtím nepoznal.

 

Necítil se unavený, dech, předtím lapavý, se mu začal klidnit, srdce přestalo bít jako na poplach, myšlení se mu pročišťovalo, zrak též. Stál tam, v té místnosti, na velitelství SHIELDu obklopený svými přáteli a několika přivolanými posilami z bezpečnostních složek a věděl, mimo všech věcí ostatních, že se tohle… bude asi opravdu jen těžko vysvětlovat.

 

ooOoo

 

Měl vztek. Nic nového ve vesmíru, naopak, u něj už nějaký ten čas setrvalý stav, ale teď to bylo jiné. Vyzařování jeho vzteku směřovalo dovnitř. Byl rozezlený. Zmatený. Na sebe. Ohledně svých vlastních myšlenek. Něco, co si už dávno zakázal, někde mezi tím, kdy jeho srdce lapily jotunheimské ledy a pak sevřela asgardské krutost. Ne, tento zmatek v mysli si dávno zakázal. To se nemělo stát. Nic z toho se nemělo stát, jeho cíl byl až do teď křišťálově jasný. Tak, co ho k tomu u všech bohů vedlo? Taková dětinská chyba! Najednou, jako by mu čas klouzal mezi prsty.

 

A přesto…

 

Být tak blízko, stát nadosah, dýchat ten stejný vzduch, všechno jako by ho vracelo zpátky do tesklivé minulosti.

 

A možná to bylo dobře. Že se zbavil té dýky. Ano. Protože tento člověk, tento pozemšťan ho nikdy nemůže pochopit, i kdyby získal všechny své vzpomínky zpět. Viděl to ve výrazu jeho tváře, v jeho očích. Myslel si, že by v nich mohlo něco zbýt z těch společně strávených let, ale ne. Nebylo to tam. Nebylo to v lidských silách, v kapacitě jejich omezeného myšlení. Ne… A jeho už konečně nebude nic držet zpátky, pokud tomu tak snad předtím bylo.

 

Protože už nezůstal nikdo, kdo by mu rozuměl.

 

ooOoo

 

Přeházel po věži a vrčel si pod fousy. Ne, nečekal, že by mu superhrdinský velmistr Fury jen potřásl rukou a řekl: „No nic, trochu se nám to vymklo, tak se hezky vyspěte, Toníčku,“ ale aspoň ho nemusel zamykat jako vězně v jeho vlastním domě, přidělit mu ne ochranku ale naopak hlídače a zakázat mu cokoliv dělat. To všechno byl přece nápad těch vědátorských šašků! A Kapitánů v elasťákách! A Amazonek a Legolasů! A… A vůbec, kurva! Co mu mají co poroučet?! Jemu?!

 

Dřív, v tom minulém životě, který zahlédl a který teď kroužil jeho pamětí, si možná nechal ledacos líbit. Tam se možná držel zpátky, ale tady ne! Tady, zatraceně kurvadrát ne! A možná, že si jen vybíjel zlost jako malé ukřivděné děcko, ale najednou měl pocit, že v tom rozhodně není sám. Protože… protože to bylo ono, že ano?

 

To byl ten důvod, proč to všechno Loki dělal. Na truc, pro zlost všem ostatním, kteří mu ublížili, uškodili, kteří ho v jeho očích zradili, i když to třeba neměli v úmyslu. Bylo to jako vypalovat vesnice, když umíte chrlit oheň, jako sjet autem ze skály a posekat všechno kolem, když víte, že to vaše auto ještě ke všemu umí létat. On byl tak… cítil tolik křivdy, odmítnutí. Tony polkl. Ale ještě nebylo pozdě, že ne? Ještě existovala možnost, jak to všechno… zvrátit.

 

„Pane?“ ozval se Jarvis a přerušil tak tok jeho myšlenek.

 

„Co je?“ vyjel na něj dosti neurvale, než si za to sám v duchu vynadal, a nasadil mírnější tón. „Co se děje, Jarvisi?“

 

„Právě jsem na policejních frekvencích zaznamenal něco, co by vás mohlo zajímat, pane.“

 

Tony se rozhlédl kolem a přimhouřil oči. U výtahu sice stál jeden kravaťák a dole mu to tam očůrávali ještě minimálně dva, ale to nebylo nic, s čím by si on neporadil.

 

„Vyklop to…“ nařídil mu.

 

A pak už věděl, že Iron Man rozhodně nezůstane sedět v koutě.

 

Dokončení příště

 

Komentáře   

 
0 # ranchan 2014-10-29 14:33
Prostě bomba, to vystihuje vše. Nemůžu se dočkat dalšího dílu.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-10-29 17:28
Páni, díky;-) To jsem moc ráda. Díky.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Sitara* 2014-10-29 17:21
Ha, já se tak těšila, dokonce jsem tu další díl vyhlížela už včera, jelikož jsem se v týdenním plánu asi překoukla nebo co a čekala další kapitolu v úterý... Superbombabezva úžasná kapitola. Vůbec celá povídka. Hrozně se těším na tu závěrečnou část! :roll:
Děkuju :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-10-29 17:29
Sitarko, ty jsi můj andílek;-) Sice asi začínám nesnášet středy, ani nevím proč, ale tvůj komentář je jako pohlazení. Závěr bude za týden, ještě mě čeká oprava. Nevím, jestli budeš spokojená, ale snad ano;-)) :heart: Děkuji ti!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tamias01 2014-10-30 10:48
Krásná kapitola už se těším na druhou polovinu. Jsem zvědavá jak to nakonec dopadne.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-11-06 20:59
:heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lanevra 2014-11-06 12:09
Jarvis, starající se o Tonyho blaho... já ho tak miluji. :lol: Prej aby jedl víc zeleniny, jak jen mohl, chudáka počítáčka, napadnou, že Tony poslechne.
A Loki byl správný, jak se objevil, prostě se jen tak zjevil před Tonym u jeho stolu, i když ale s tím přívěskem... To bylo trochu zákeřné. Skoro mám dojem, že to udělala naschvál, aby přiměl Tóse a tím i Tonyho za ním přijít. Tak to vidím, ať tak bylo myšlené nebo ne.
Líbí se mi, žes tu dala kousek z Thorova pohledu, kde Lokiho velký bratr smutní. Vím,že Loki to nesnáší, ale já mám ráda, že se o něj chce Thor starat a zachraňovat ho. :lol:
Hmm, ale co myslel Fury, že donutí Tonyho Starka zůstat ve věži, to vážně nevím. :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-11-06 21:07
Ach, ano, Jarvis. On je prostě neodolatelný, víš to, viď? On má ty svoje tabulky a hodnoty a empirické důkazy a vůbec, on je vlastně takovým Spockem nebo Datem nebo Teal´cem nebo Sheldonem ve vesmíru Iron Mana. A my milujeme všechny! Jenže Tony, grázlík, jeho péči dost odolává;-))
Loki si dělá, co chce, a protože to chtěl, tak to i udělal. A jestli to bylo naschvál? No... on by ti jistě řekl, že ano, a jistě by to byla i pravda. Ale mám trochu dojem, že on nevěděl úplně přesně, co se stane, a jenom sázel prostě na to, že se stane "něco".;-)
Díky tobě jsem si tohoto Thora moc oblíbila. Thor pro svého bratra vážně truchlí a i když to Loki většinou nenávidí, tak zároveň je to tak, že bez toho vlastně nemůže být... Další paradox.
Fury chtěl Starka z dosahu. Odříznout ho a trochu ho vydusit. Co měl dělat - dát ho do cely SHIELDu? Starka? Těžko... Asi toho měl nějak na bedrech víc, než měl mít;-)
Děkuji moc! Za koment a tak, však víš;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1607
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3310976
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz