Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach 17, 18

Hodnocení uživatelů:  / 11
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Ashes

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach

Kniha první - Ta temná polovina

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

VAROVÁNÍ: pro dospělé, násilí, sexuální situace a praktiky, znásilnění, smrti postav, odchylky od charakterů, slash

 

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

 

 

Varování: Tato kapitola obsahuje násilí, ponižování a není přístupná nikomu mladšímu 18 let. Byli jste varováni!

 

Kapitola 17 – Lekce pokory

 

Následujícího dne Harry odešel časně a nechal Severuse doma samotného. Nastalo odpoledne a pak i uběhlo.

 

Harry se vrátil až vpodvečer v doprovodu (k Severusovu překvapení) Olivera Wooda, George Weasleyho a vysokého chlapce s tmavou pletí, kterého Severus rozpoznal jako Leea Jordana, toho nebelvírského fracka, který nenáviděl Zmijozel a který doháněl k zuřivosti dokonce i Minervu McGonagallovou.

 

Harry vrazil Severusovi do rukou papírovou tašku. „Běž se převléknout a pak se vrať,“ pronesl s lehkým úšklebkem na rtech. „A neloudej se. Máme s tebou své plány.“ Ti tři ostatní kouzelníci se spokojeně ušklíbali a Severusovi okamžitě vyvstala na povrch vzpomínka na Poberty.

 

Ve svém pokoji vytáhl soupravu oblečení a pozvedl nad tím pohledem obočí. Nebyl si jistý, co měl čekat, ačkoliv mu bylo jasné, že to bude zcela ponižující. Avšak přesto nečekal… toto. Byl to formální úbor – černé nablýskané lakovky, černé kalhoty, bílá košile, černý kožený pásek a formální hábit se zeleným zdobením. Bylo dost zvláštní, že ta souprava obsahovala dokonce i příslušenství – černou pásku do vlasů, nové trenýrky, nové ponožky a kravatu ve zmijozelských barvách. Severus měl očividně vypadat spíše jako student než jako učitel.

 

Severus se posměšně ušklíbl, když se svlékal, a pak se začal převlékat. Opět Harryho Pottera podcenil. To, že Severuse přinutí nosit něco otevřeně degradujícího, byla jedna věc, ale obléci ho do formálního zmijozelského oděvu, udělat z něj sloužícího a dát ho na milost čtyřem o dost mladším pomstychtivým nebelvírům, bylo něco zcela jiného, něco, co zasáhlo přímo do srdce jeho ega.

 

Severus opustil svou ložnici a vyhnul se pohledu do zrcadla. Věděl, že byl oblečen dobře, lépe, než se kdy oblékal sám po celé ty roky, kdy pracoval jako učitel – což ještě podtrhlo jeho ponížení. Přesně jak i mělo. Na kratinkou chvíli uvažoval, že začne vzdorovat a odmítne spolupracovat na své vlastní degradaci, ale pak se rozhodl, že se prostě ušklíbne a snese všechno, co je na něj uchystáno. Jejich malá skupinka spiklenců u svatého Munga měla před sebou stále dost práce a on nijak netoužil po výhledu, že se Harry rozhodne bránit mu docházet do nemocnice a on na neurčitou dobu zůstane trčet v Godrikově Dole.

 

Když dorazil dolů, uvítalo ho chechtání. George Weasley zatleskal a Lee Jordan škubnul za jeho kravatu. Severus proti své vůli ztuhnul.

 

„Přestaň,“ nakázal Harry Leeovi a usmál se. „Ještě ne.“

 

Přinutili ho, aby je obsluhoval u večeře a míchal jim nápoje. Harry vydával příkazy, které Severus řádně plnil. Harry ho pak s úšklebkem poplácal po zádech. „Vypadá to, že jsou ti ty roky míchání a mísení lektvarů nakonec k něčemu užitečné.“

 

Severus netušil, jak zvládl přežít všechny ty hodiny posluhování, míchání a poklízení, aniž by ke komukoliv utrousil jediné nevraživé slovo. V podstatě se pohyboval mechanicky, automaticky, s očima napůl přivřenýma a myslel na svou práci u svatého Munga a pak na Tkalcovskou ulici v době, než získal temné znamení, před Poberty, předtím než nastoupil do školy… před vším ostatním.

 

Nakonec ho z denního zasnění vytrhl Harryho hlas.

 

„Severusi, jsi nějak mimo. Nudíš se?“

 

Severus na něj otupěle pohlédl. Nebyl si jistý, jestli měl na tu otázku vůbec odpovídat.

 

„Skliď ze stolu,“ vyštěkl Harry. To Severus lehce splnil – odstranil skleničky a lahve a utřel stůl.

 

„Dobře,“ pronesl Harry. „Pojď sem.“

 

Severus k němu přistoupil, jeho tělem se začal šířit mdlý pocit děsu. Věděl, že se teď něco stane, jen si nebyl jistý co.

 

Harry poklepal na desku stolu. „Předkloň se. Opři se o stůl.“

 

Už jen ze samotného příkazu Severus ztuhl – a nebyl ani ochoten uvažovat, proč tomu tak bylo. Dokonce ani Sirius Black a James Potter ve vší své slávě nebyli tak špatní. Na okamžik tam stál bez pohybu a pak, aniž by přemýšlel, vystřelil ke dveřím.

 

George a Lee ho ovšem dostihli a zablokovali mu východ. O chvíli později ho chytil i Oliver. Severus se pokusil protlačit skrz ně, ale oni ho popadli za paže. Zuřivě zápasil, pokoušel se rukou dosáhnout na jejich hůlky. Někdo mu dal ránu a pak ho jakási ruka popadla za kravatu a omezila mu možnost dýchání. Brzy visel v jejich sevření, neschopen dýchat, jak ho táhli přes chodbu zpět do jídelny a praštili s ním, donutili ho ohnout se, s horní částí těla opřenou o povrch stolu.

 

Harry vypadal, že ho nic z toho netrápí a ani neznepokojuje – ani Severusův zoufalý pokus o útěk, ani následné vzplanutí násilí. Popadl Severuse za zápěstí, utrousil pár kouzel a vytvořil tak pouta, která ho přidržovala na místě, ohnutého přes stůl – s pažemi vytrčenými dopředu a kotníky pevně připevněnými k podlaze.

 

„Nuže,“ podotkl Harry s uspokojením. „Je čas se posunout.“

 

Severus prudce škubl za svá pouta, ale bylo to zbytečné. Odpovědí na jeho marné pokusy byl Oliverův smích.

 

„Jen se uvolni,“ doporučil mu Harry bezcitně a přesunul se pryč z jeho zorného pole. „Jak sis jistě už uvědomil, stejně neunikneš. Lee, přinesl´s to?“

 

„Jistěže ano,“ odpověděl Lee s úšklebkem.

 

Severus slyšel zvuk, jak bylo něco přesunuto do Harryho ruky.

 

„Pěkné,“ zapředl Harry. „Dokonce má i otvory. Je rozkošná.“

 

Lee se zasmál. „Pro mistra lektvarů jen to nejlepší.“

 

Severus ucítil na svých zádech něčí ruku a okamžitě rozpoznal Harryho dotek. Harry hladil jeho záda téměř konejšivě.

 

„Takže, lámu si hlavu nad tím, kolik asi bodů Severus Snape odebral Nebelvíru, když jsme byli ve škole. Co myslíte?“

 

„Hodně,“ pronesl Oliver významně.

 

„No, dejte mi aspoň přibližné číslo,“ zamumlal Harry. „Pět set? Tisíc?“

 

„Nemám tušení,“ odvětil Oliver. „Kdo to počítal?“

 

„Myslím, že se to blížilo dvěma tisícům,“ odhadoval George vážně.

 

„Dva tisíce čtyři sta deset,“ vyhrkl Lee Jordan najednou.

 

Harry zanořil prsty do Severusových zad. „Cože?“

 

„Počet bodů, které odebral Nebelvíru za celou svou mizernou učitelskou kariéru,“ zopakoval Lee. „Dva tisíce čtyři sta deset. Vyhledal jsem si to ve školních záznamech.“

 

„No tedy…“ zamumlal Harry. „Tolik?“

 

Severus ztuhl, když Harry rukou nadzvedl jeho hábit a vyhrnul mu ho. Pak se nahnul kolem Severuse a rozepnul mu pásek. Trhnutím mu stáhl kalhoty a poklepal na Severusův zadek přes látku jeho trenýrek. Severus nedokázal potlačit pokořené zachvění.

 

„Řekněme to takhle,“ prohlásil Harry chladně. „Tvoje dobrodružství s Poberty se ti bude zdát jako předehra v porovnání s tím, co ti způsobíme my čtyři.“ A pak Harry popadl gumu na jeho trenýrkách a stáhl mu je, odhaluje tak jeho zadnici. Někdo se znovu zasmál a pak se ho dotkla ruka někoho jiného.

 

Ucítil na své pokožce tlak studeného dřeva, spolu s nějakými nepravidelnostmi na povrchu – těmi otvory.

 

Harry stál za ním a prstem mu na bedra nakreslil čáru. „Tak jo, chlapi, žádné údery nad tuhle linii. A nic pod tuhle.“ Harryho prsty přejely po vrcholu Severusových nohou.

 

Severus se kousl do rtu, snaže se co nejlépe nelpět na vědomí, že bylo jeho tělo právě rozkouskováno, jako by bylo neživým předmětem.

 

Harry se k němu sehnul, rty mu přisunul až k uchu. „Kde je teď tvá hrdost, co, Princi?“ zašeptal. „Šikana není zase taková zábava, když se týká tebe, co? Jsi směšný.“

 

Severus natáhl krk, jak mu jen jeho pozice dovolovala, a bez zaváhání plivl Harrymu do tváře. Harry vypadal, že ho to překvapilo, ale jen na okamžik.

 

„Jak vidím, už zoufale toužíš po dobré nakládačce,“ ušklíbl se Harry, když si otíral tvář.

 

Severus zatnul zuby, nehodlal na jeho slova odpovídat. Pálka zasáhla jeho zadnici a pak znovu a znovu, rány padaly rychle a jeho kůže byla rázem jako v ohni. Několikrát zavrčel a zachraptěl, vzpíral se bolesti, čímž vyvolal u svých trýznitelů oceňující smích. Pak to přestalo, pálka změnila majitele a rány se staly odměřenějšími, silnějšími a padaly v delších intervalech.

 

Pokračovalo to dál a dál. Jeho ponížení bylo zdrcující, až na úroveň křiku, možná na úroveň šílenství, ale pak jeho emoce, blaženě a nečekaně, prostě zmizely. Nakonec ho bolest přemohla a on odplul do otupělého, omámeného stavu, kde mu jeho mysl přehrávala nahodilé vzpomínky, které neměly nic společného s tím, co se právě odehrávalo. Lektvarové postupy, které nikdy nedokázal dokončit… Nagini připravená k útoku… Nezveřejněná esej o bubácích… Jeho otec ječící na jeho matku, pozvedající ruku k úderu… Dětská říkanka, kterou mu otec broukal pokaždé, když večer přišel soumrak… Velký, starý dráp, který našel, když si byl následujícího rána hrát venku…

 

V jednom okamžiku si uvědomil, že je po všem. Celá jeho zadnice bolestně pulzovala, tělo se mu divoce třáslo, jako by bylo vystaveno chladnému větru.

 

„Působivé,“ ocenil Lee s úšklebkem. „Měli bychom to udělat znovu.“

 

„Úder za každý bod,“ potvrdil George. „Pokud to budeme dělat každý týden, pak by měl svůj dluh vůči Nebelvíru odčinit plus minus za rok…“

 

Oliver vydatně zívl. „Připozdívá se,“ podotkl. „Měl bych jít.“

 

„Já taky,“ přidal se Lee. „Tak zase někdy, Harry. Příště donesu něco jiného.“

 

„Hleď si, aby ano,“ odpověděl Harry.

 

Severus slyšel kroky směřující ke dveřím, jak lidé odcházeli. Když se k němu postavil Harry, stále byl připoutaný a stále měl bolesti.

 

„Mimochodem, Severusi,“ ozval se Harry s čirou záští v hlase, „plivnout mi do tváře? Chňapat lidem po hůlkách? A… dávat se na útěk? K čemu to všechno bylo? To bylo prostě jen hloupé. To jsi takový zbabělec, že už ti nezbyl ani dostatek sebekontroly nebo zdravého rozumu? Kdyby ses ocitl mimo můj dům bez mého svolení, budeš trpět takovými bolestmi, že ti Cruciatus přijde jako pohlazení. A i kdyby se ti nějakým zázrakem podařilo utéct, ujišťuji tě, že mi stopovací kouzla vtištěná do tvého cejchu umožní tě najít. A já tě najdu a přivedu zpět. Vždycky a pokaždé.“

 

Severus vydal lehký povzdech a v duchu proklel Nagini. Kdyby ho bývala uštkla lépe, pak by ho tím zabila už v Chroptící chýši…

 

Slyšel, jak si Harry odepíná svůj vlastní opasek, vytahuje ho a skládá. Severus přitiskl tvář ještě blíž k desce stolu, pocit nevolnosti v jeho žaludku začal být vše prostupující.

 

„Ať je tohle pro tebe dostatečná lekce. Nikdy mi neutečeš.“

 

Pásek zasáhl jeho už tak rozbolavělou zadnici. Severus mimovolně zalapal po dechu, a když pásek dopadl znovu, bezmála vykřikl nahlas. Harry se zachechtal a natáhl se, aby se dotkl jeho poraněné pokožky, klouby přejel přes šrámy a podlitiny. A pak, když se jeho ruka stáhla, dopadly ještě tři další rány a bolest se stala téměř nesnesitelnou.

 

Severus tiše sténal. Koutkem oka zachytil, že ho Harry obešel a teď stál po jeho boku. Znovu pozvedl pásek a nechal ho plnou silou dopadnout na Severusovy prsty. Několikrát. Až jím přeťal i kůži. Severus neměl tušení, jak dokázal nekřičet – ale nějak, díky nepochopitelnému zázraku, zvládl nevydat víc než hluboké, téměř živočišné zavrčení.

 

A pak bylo po všem, pro tuto noc skutečně po všem, alespoň co se týkalo fyzického trestu. Harry uvolnil jeho zápěstí a kotníky z pout a Severus se nejistě narovnal. Zdvihal se s bolestí v zádech, ukrutnou bolestí v zadnici a naprostou, prudkou a děsivou bolestí způsobenou jeho krvácejícím prstům. Nechal svůj hábit spadnout, aby ho zakryl, ale i přes své naprosté ponížení se nedokázal přinutit, aby si natáhl trenýrky a kalhoty. Mučivá bolest v jeho prstech a zadnici ho od jakýchkoliv pokusů zrazovala. Takže ze svých kalhot a trenýrek prostě vystoupil a pak je zvedl, zíraje v naprosté tichosti na podlahu.

 

Harry stál několik kroků od něj a právě si nasazoval svůj pásek zpátky. Z nějakého důvodu už ten pouhý pohled na jeho mladého pána, který tak obyčejným způsobem odkládá nástroj Severusova mučení, ještě podtrhl jeho bezmoc do takové míry, že zjistil, že se mu chvějí ruce. A pak slyšel, jak se sám směje, velmi tiše, velmi jemně, smál se naprosté mučivé komičnosti toho všeho. Že byl Brumbálův nejspolehlivější špeh, vedoucí Zmijozelu, člen vnitřního kruhu Temného pána donucen k tomuhle třiadvacetiletým chlapcem

 

Harry náhle došel k němu, vpletl mu prsty do vlasů, sevřel ruku v pěst a přitáhl si Severuse k sobě. Muž sebou škubnul, když si uvědomil, že na něj ty milované zelené oči – kopie Lilyiných očí – hledí s opovržlivým pobavením.

 

„Myslíš si, že začínáš bláznit?“ vyptával se ho Harry a lehce se usmíval.

 

„V to mohu jen doufat, pane Pottere,“ odvětil Severus se zavrtěním hlavy. „Jste se mnou hotov?“

 

„Pro teď ano.“

 

Harry ho propustil a nechal ho jít. Severus lehce klopýtnul a pak se vzdálil. Po schodech nahoru do svého pokoje šel s obtížemi a pomalu. Jakmile byl uvnitř, zbavil se pozůstatků svého oblečení a natáhl se na postel tváří dolů, zanořuje obličej do peřin. Stále měl bolesti, ale už začínaly ustupovat, třebaže jen zvolna. Pak se z náhlého popudu natáhl a dotkl se svého pozadí a byl odměněn čerstvým bodnutím bolesti, když se dvě stejně pohmožděné části jeho těla setkaly. Okamžitě stáhl svou bolavou ruku a rezignovaně si povzdechl.

 

Přinutil se zůstat v klidu a pravidelně a zhluboka dýchat. Co se bolesti týkalo, tak už zažil i horší. Ale pokud šlo o ponížení, pak neměla jeho současná situace žádného srovnání. Když přišlo na bezmocnost, tak jediná chvíle, kdy se ve svém životě cítil ještě slabší, křehčí a bezradnější nastala, když poprvé zažil kletbu Cruciatus. Stalo se to tehdy, když prosil o život Lily Potterové a Temný pán mu nenabídl žádná ujištění. A Severus byl dost lehkomyslný na to, aby ho o to žádal dvakrát.

 

Kapitola 18 – Posvátné dary smrti

Severus se probudil v době, která se zdála teprve jako polovina noci, za zvuku hlasů, Harryho a Nevillova, které se dole hádaly. Neville ho o něco plačtivě žádal.

„Harry, prosím, přísahám, budu ti strašně moc dlužný, ale je to naprostý stav nouze!“

„Neville, jsou kurva čtyři hodiny ráno a je NEDĚLE.“

„Já vím! Harry, prosím! Myslíš si, že je to MŮJ nápad být vzhůru v tuhle hodinu? Zavolali mi z laboratoře. Noční hlídači tvrdili, že to tam vypadá, jako by ty mnoholičné lektvary začaly být nestabilní a některé z lahviček už dokonce explodovaly…“

„Nemůže to počkat do pondělka?“ zeptal se Harry chmurně. „Severus to spraví jako první věc hned v pondělí ráno…“

„V pondělí už tam možná nezbude nic, co by se dalo spravit, teda kromě děr ve stěnách mé laborky! Prosím, Harry, buď tak hodný!“

„Dobře!“ vyštěkl Harry. „Vezmi si ho. Je ve svém pokoji. A mimochodem, je trochu pomlácený, takže ho nejdřív asi budeš muset dát do pořádku.“

„Dobře, cokoliv,“ odpověděl Neville netrpělivě.

Severus se prudce posadil a natáhl se pro oblečení. Oblékání se stalo bezmála nesplnitelným úkolem, protože jeho zkrvavené prsty zcela odmítaly spolupracovat. Trvalo mu to několik minut, ale nakonec všechno zvládl a dokonce si i zapnul hábit.

„Mimochodem, Neville,“ upozornil ho Harry odměřeně, „jestli si ho ode mě budeš dál půjčovat, pak si na jeho zranění nestěžuj Hermioně. Poslední věc, kterou bych chtěl, je další přednáška o etice.“

„Jasně. Žádné stěžování,“ slíbil Neville připraveně.

Harry se přidušeně zasmál. „Co se vlastně stalo?“ zeptal se. „Myslím tím, že sice nejsem mistr lektvarů, ale ti jak mohl mnoholičný lektvar krucinál začít vybuchovat?“

„To je to zrychlené vaření, které jsme používali,“ zabrblal Neville. „Lektvar musí být tři týdny udržován pod stázovými kouzly, dokud jej přirozené zrání nedostihne… a zřejmě došlo k tomu, že jsem zapomněl umístit stázová kouzla na…“ Nevillův hlas se vytratil.

Harry se zachechtal. „Skvělé, Neville. Takže teď to budeš muset všechno připravovat znovu?“

Neville naprosto útrpně popotáhl. „Pokud by to trvalo moc dlouho… můžu si ho nechat přes noc?“

„Nevidím důvod proč ne.“

Když Neville zaťukal na jeho dveře, Severus už byl připraven na odchod. Své pohmožděné ruce nechával schované v kapsách hábitu a doufal, že se tím vyhne otázkám a nevítanému soucitu na tak dlouho, jak jen to půjde.

Severus a Neville odešli krbem a objevili se v Nevillově laboratoři. Severus nebyl překvapený, když to místo našel v naprostém pořádku přesně tak, jak ho zanechal, a všechny lahvičky byly zabezpečené a vcelku.

„Důmyslné,“ odtušil Severus suše. „Uvědomujete si, že už tuhle výmluvu nebudete nikdy moci znovu použít?“

Neville zdráhavě přikývl.

„Jen ze zvědavosti – co vás přimělo se zastavit v tuhle hodinu?“ zeptal se Severus prázdně. Jen sotva poznával svůj vlastní hlas, zněl mu vzdáleně a cize, jako by patřil někomu jinému. Někomu, kdo už kvůli o dvacet let mladším násilníkům přesáhl hranici nervového zhroucení.

Neville svěsil hlavu. „Ron… Tedy, dozvěděl se o tom Harryho šílenství z minulé noci… George mu krbem zavolal ve tři ráno, naprosto zlískaný, a myslel si, že je to ta nejzábavnější věc na světě…“

„Och,“ vydechl Severus vyčerpaně, jak se jeho obavy z veřejného ponížení začaly vyplňovat.

„Půjdeme?“ zeptal se Neville. „Ke mně?“

Severus neochotně přikývl. Aby řekl pravdu, nechtěl jít vůbec nikam – a pokud by dokázal najít nějaké temné, skryté místo, pak by tam nejraději několik dní hibernoval a předstíral, že byl poslední den jen jeho noční můrou.

Když se ocitli v Nevillově bytě, Neville mu půjčil hůlku a ukázal na koupelnu. „Ve skřínce mám léčivé lektvary,“ řekl prostě. „Kdybyste potřeboval pomoc, zavolejte.“

Severus nepřítomně kývl a vzdálil se, aby se postaral o svá zranění, aniž by Nevillovi pohlédl do očí. Krátce zauvažoval, že na sebe sešle nějaké smrtelné kouzlo nebo se alespoň zbaví paměti na posledních 24 hodin, ale pak vzdorovitě zatnul zuby, vypil plnou dávku uklidňujícího lektvaru a přešel k léčení.

Vyšel z koupelny po půl hodině, díky lektvaru se cítil fyzicky dobře a uvolněně.

„Jste unavený? Hladový?“ zajímal se Neville.

„Jen trochu unavený,“ odpověděl Severus poklidně.

Prohlédl si Nevillův byt. Byl malý, s jednou ložnicí. Jeho minimalistické vybavení mu připomnělo Tkalcovskou ulici, kromě toho, že Neville neměl žádné knihovny – a ty obrovské kupy knih ležely na hromadě na zemi vedle stěn.

Severus na to pozvedl obočí.

„Lenka si vzala knihovny s sebou, když odcházela,“ pronesl Neville s pousmáním, ale beze špetky vzteku v hlase. „Patřili mé babičce, ale ona je měla moc ráda. Takže jsem ji nechal, aby si je vzala.“

„Proč jste se s ní rozešel?“ zeptal se Severus bez obalu.

Neville pokrčil rameny. „Byli jsme prostě moc rozdílní. Nerozuměli jsme si. Nedohlédli jsme na sebe.“

„Ach,“ pronesl Severus zamyšleně. „To je vskutku moc dobrý důvod pro ukončení vztahu.“ Pohlédl na Nevilla s lehkým úšklebkem, který jasně indikoval, že mu to ani na vteřinu nezbaštil.

Neville se pousmál. „No, pod tím vším asi bylo to, že jsem jí prostě nemohl věřit. Myslím tím, že jakmile jsme se s Ronem a Hermionou rozhodli, že musíme udělat něco víc než jen sedět a sledovat, jak se Harry Potter řítí do záhuby, věděl jsem, že musím Lenku nechat jít. Podle toho, jak se chová teď, by s největší pravděpodobností utíkala přímo za Harrym v okamžiku, kdy by se o tom spiknutí dozvěděla, a hned by mu to vyslepičila… Ale možná, že by se to nestalo, nevím – nechtěl jsem to riskovat.“

Severus přikývl a natáhl se na Nevillově pohovce.

„´Brou noc,“ zamumlal Neville, zazíval a pak odešel do své ložnice.

Probudili se před polednem, najedli se a použili letax, aby se přesunuli k Hermioně a Ronovi. Hugo zůstal na víkend u Hermioniných rodičů.

Všichni čtyři strávili celý den tím, že pročítali texty o relikviích smrti, zejména o kameni vzkříšení, což se ukázalo jako zcela bezpředmětné, a pak o bezové hůlce.

„Pokud by Harry nebyl pánem bezové hůlky, pak by byl život daleko jednodušší,“ zabručel Ron. „Teď je nezastavitelný…“

„Možná bychom ho prostě mohli přemoci ve spánku a příště by už nebyla jeho,“ prohlásila Hermiona posměšně, ale humor v tom nebyl.

„To ale vlastně není špatný nápad,“ ušklíbl se Ron. „Víte co? Jdeme na to.“

Hermiona vážně přikývla. „Budeme potřebovat plán, ale nechme si to v záloze.“

Neville se smutně usmál a pohlédl na Severuse. „Víte, když vás chtěl Voldemort zabít, mohl jste mu prostě říct, že není nutné vás zabíjet… že by stačilo, aby vás omráčil nebo odzbrojil, aby se stal pánem bezové hůlky.“

„Jen kdybych si to v té době uvědomil…“ odvětil Severus s pokřiveným úšklebkem.

„Nevěděl jste to,“ zamumlala Hermiona. „Myslel jste si, že jste pánem bezové hůlky vy sám, že ano?“

Severus lehce přikývl. Voldemort naštěstí věřil v to samé a bezděčně tak Draca ze všeho vynechal. A pak, když se z jeho vědomí vynořily na povrch další vzpomínky, včetně těch na hádku s Temným pánem v Chroptící chýši, Severus zjistil, že ho přemáhá zoufalství a hanba a že není schopen se soustředit na nic jiného.

„Pojďme si dát něco k večeři,“ navrhla Hermiona tiše, když si všimla stínu děsu na jeho tváři. „Já už mám osobně čtení o posvátných darech smrti tak akorát dost. Zítra je také den a možná, že přijdeme na něco dalšího.“

Najedli se společně a pak se stáhli do obývacího pokoje. Severus, který se cítil vyčerpaný fyzicky a vyhořelý duševně, se natáhl na gauč a s napůl zavřenýma očima sledoval ty tři sedící v křeslech u krbu, jak si povídají.

„Chceš zůstat přes noc?“ zeptal se Ron Nevilla.

„Pokud vám to nevadí,“ povzdechl si Neville. „Myslím, že začínám svůj byt nenávidět.“

„Uvědomuješ si, že budeš nakonec potřebovat nové knihovny?“ zamumlala Hermiona.

„Ne,“ odvětil Neville tvrdošíjně. „Jednoho dne, až bude tohle všechno za námi, až bude svět zase v pořádku a Lenka a já se k sobě vrátíme, přinese ty knihovny zpět.“

„Sakryš, tohle je hrozně depresivní,“ zabrblala Hermiona. „Rone, udělej něco.“

„Jako co?“ zamručel Ron.

„Zazpívej něco,“ zvolal Neville najednou.

„Jdi do háje.“

„Ale no ták,“ žadonila ho Hermiona. „Pěkně prosím, Rone?“

„Jo, pěkně prosíme, Rone?“ dobíral si ho Neville dobrosrdečně.

„Pitomci…“ povzdechl si Ron rezignovaně, ale přesto se natáhl pro kytaru a vložil si ji do náruče. Zavřel oči a nahodile vybrnkával tóny.

„Co chcete slyšet?“ zeptal se.

„Něco, co je dobré,“ odpověděl Neville.

„Něco, co je staré,“ zamumlala Hermiona. „Něco, co je staré a pěkné.“

„Znám přesně takovou píseň,“ zamručel Ron. Protáhl si prsty a pak začal hrát, dokud se nerozezvučela melodie, kterou každý z nich znal.

„Och, ne, Rone, prosím, tuhle ne,“ reptala Hermiona.

Ron se nevesele ušklíbl, ale přesto hrál dál. „Však víš, Miono, že ti, co žebroní, si nemohou vybírat.“

Když Ron zpíval, jeho hlas zněl překvapivě jemně a jasně:

 

Ach, má lásko, ničíš mne,
svým nezdvořilým odmítáním,
protože tě miluji velmi a dlouho,
a libuji si ve tvé společnosti.

Zelené rukávy jsou vší mou radostí,
zelené rukávy jsou mým potěšením,
zelené rukávy jsou mému srdci drahé,
a nikdo, jen má dáma se zelenými rukávy.

Tvé sliby jsou zlomené jako mé srdce,
ach, proč jsi mne tak okouzlila?
Nyní zůstávám stranou světa,
ale mé srdce setrvá v zajetí.

Zelené rukávy jsou vší mou radostí…

 

Severus se nepohodlně ošil a zavřel oči. Neproléval slzy téměř dvacet let a byl si jistý, že nehodlá začít ani teď před těmi třemi mladými lidmi. Přesto zjistil, že ho tak divně, nevítaně štípe v očích a chtěl se toho okamžitě zbavit.

 

Jsem připraven dát se do tvých rukou,
poskytnout cokoli, po čem bys toužila,
dát v sázku život i majetek,
abych tvou lásku a přízeň měl.

Budu se modlit k Bohu tam nahoře,
abys mou stálost spatřila,
a abys ještě, než zemřu,
výsadu své lásky mi udělila.*

 

Severus se smutně pousmál, okamžitě pochopil, proč se proti té písni Hermiona Grangerová ohrazovala. Zůstal nehybný, s pažemi zkříženými na hrudi a záměrně vypuzoval všechny zahořklé a bolestné myšlenky ze své mysli, dokud v ní nezbyla jen schopnost uvažovat jasně a klidně.

Ron kytaru neočekávaně umístil na stojan. „No, profesor už spí a je pozdě. Jdu taky. Dobrou, Neville.“

„Dobrou noc,“ odpověděl Neville a zřejmě odešel do pokoje pro hosty.

„Miono, jdeš?“ zeptal se Ron.

„Za chvilku,“ prohlásila a popotáhla. „Ty jsi takový vůl, Rone. To jsi nemohl vybrat něco méně depresivního?“

„Mohl. Ale nevybral.“

O chvíli později odešel Ron rovněž.

Severus dál ležel na zádech, s očima zavřenýma a pravidelně dýchal. Slyšel, jak se Hermiona zastavila u jeho pohovky.

„Vím, že nespíte,“ sdělila mu.

Nepoctil ji svou odpovědí, ani neotevřel oči.

„Řekněte mi něco,“ zašeptala. „Když jste Voldemorta žádal, aby vás nechal jít, abyste Harryho přivedl k němu… Udělal byste to?“

Severus paličatě držel svá ústa pod zámkem.

„Chci to vědět,“ trvala na svém. „Jaký byl váš plán?“

„Neexistoval žádný plán,“ vyštěkl Severus. „Dobrou noc, slečno Grangerová.“

Hermiona popotáhla znovu. „Myslel jste si, že jste pravý pán bezové hůlky,“ pronesla s tichým smutkem v hlase.

„Mám za to, že už jsem to potvrdil,“ odvětil Severus unaveně. „Ale protože jsem se mýlil, pak na tom sotva záleží, nemyslíte?“

„Žádal jste Voldemorta, aby vás nechal jít, protože jste měl v plánu nechat se od Harryho zabít,“ zašeptala Hermiona sklíčeně. „Aby se mohl stát pánem bezové hůlky…“

Severus se otočil na břicho a zanořil tvář do polštáře. Se zavřenýma očima tak zůstal ležet ve tmě a přál si, aby odešla. Ale přesto neslyšel, že by učinila nějaký pohyb, vůbec žádný. Pořád zůstávala na místě, potichu, rozhodnutá dočkat se jeho odpovědi.

Nakonec slyšel pohyb, to když se Hermiona usadila na podlahu vedle jeho gauče. Otočil se na bok a uviděl ji tam sedět, s rukama kolem nohou a tváří zanořenou mezi koleny.

„Miloval jste ho,“ konstatovala Hermiona tiše. „Brumbál měl pravdu. Po všech těch letech, kdy jste Harryho chránil, jste ho začal mít rád. To proto jsou vaše city tak silné… tedy kromě toho všeho ostatního… protože otrocké pouto ještě zesílilo již existující náklonnost a lásku…“

Severus zůstal zticha, nevěřil si, že by dokázal promluvit, aniž by se mu zlomil hlas. Celá tvář mu hořela příšerným studem. Nikdy ve svém životě se ještě necítil tak zle. Dokonce i se vším tím svým předsevzetím a roky sebekontroly, které měl za sebou, se nedokázal vyrovnat se skutečností, že se jeho života zmocnila osoba, které by ho jako jediné svěřil dobrovolně, a přetvořila ho do děsivé noční můry naplněné ponižováním a bolestí – noční můry, ze které se, jak se zdálo, nešlo probudit.

 

*Greensleves je stará anglická píseň nebo balada. Více tady: http://cs.wikipedia.org/wiki/Greensleeves

Ta píseň existuje i v češtině od Nedvědů (jak jste mi museli poradit vy) a je tady: https://www.youtube.com/watch?v=_szKF9Nu0BI

 

Komentáře   

 
0 # weras 2014-07-11 05:40
Ještě máme před sebou skoro polovinu toho zlého, ale potom bude líp. Ještěže! Z předešlých kapitol mám na duši balvan,protože s takovým Harrym jsem se asi ještě nesetkala. Bolest a ponížení a ještě se v tom vyžíva.Je to těžko pochopitelné. Ale přesto se moc těším na pokračování! A nejenom proto,že se pomalu,ale jistě blížíme k půlce.Povídka je zajímavá a dobře se čte. Takže poklona nejenom autorce,ale hlavně překladatelce! Velký dík!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Miki 2014-07-11 06:14
Šmankote! Tolik ošklivých kapitol :-x To abych počkala až bude líp. :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-07-11 09:01
To záleží na tobě... :-*
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Pafča 2014-07-11 07:17
Kapitola je děsivá, ale skrývají se v ní i nádherné okamžiky - to setkání u Rona a Hermiony a Nevillova víra v dobrý konec. Děkuji z anádherný překlad.
O Greensleaves v podání Asonance nevím, ale kdysi dávno ji přezpívali bratři Nedvědi http://www.youtube.com/watch?v=_szKF9Nu0BI
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-07-11 08:59
Ach, tak to bude ono! Já si prostě spletla zpěváky (což u mě není nic neobvyklého;-) Díky.
Ano, užijeme si ještě moc hezkých chvil a to dokonce i ve chvíli hrůzy;-))) ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2014-08-24 18:57
Světlo na konci tunelu. přesně tohle tahle kapitola ukázala. Je to ještě daleko, ale je vidět.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2014-09-14 20:35
Au, tohle je zlé. Ti kluci se chovali nesmírně hnusně. Ještěže ho Ron s Nevillem dostali na chvíli pryč.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # arkama 2014-09-25 12:48
No, fakt som sa bala, ze ho znasilnia. :-x to uz by som isla a vykrutila Potterovi krk! Je to zle a zle a zle. Chudak maly neborak Severus, keby sa mu tam neplietli stale tie city, pidla mna by to dokazal lepsie zvladat. Traja andeli strazni su super, bavi ma to, ako spolu spolupracuju, hlavne je Ron za normalneho. Dik
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # arkama 2014-09-25 13:11
www.youtube.com/watch?v=YI447VzDbbw
nic proti Nedvedom, ale Marta Kubisova ma podla mna naj verziu
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1607
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3312353
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz