Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach 9, 10

Hodnocení uživatelů:  / 13
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Ashes

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach

Kniha první - Ta temná polovina

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

VAROVÁNÍ: pro dospělé, násilí, sexuální situace a praktiky, znásilnění, smrti postav, odchylky od charakterů, slash

 

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

 

Kapitola 9 – Hledání zjevení

 

Zbytek odpoledne uplynul rychle. Hermiona, Ron, Severus a Hugo společně poobědvali, přičemž Hugo zcela ignoroval své rodiče, neustále terorizoval Severuse a dožadoval se, aby si mohl prohlédnout jeho temné znamení. Severus se na něj mračil, jak nejlépe uměl, jeho výraz se stal dokonce hrozivým, ale čím více se snažil, tím více se Hugo smál. Nakonec se Severus rozhodl, že přizná porážku, a vyroloval si rukáv.

 

Hugo hleděl na temné znamení v naprostém úžasu. Olízl si prsty a snažil se jej setřít a pak seškrábat svými nehty, jak se jej horlivě snažil smazat. Severus se ušklíbl a letmo pohlédl na Hermionu Grangerovou, která vypadala naprosto zděšeně. Co se Severuse týkalo, nebyl si jistý, co ho pobavilo víc – jestli chlapcovy pokusy o odstranění temného znamení nebo Hermionin očividný děs z jeho jednání.

 

Později odpoledne pak všichni čtyři společně připravovali večeři. Dokonce i Hugo pomáhal – stál na stoličce u dřezu, omýval zeleninu a šplíchal na sebe vodu a s omračující přesností i na všechny okolo. Během těch několika hodin se v Severusově mysli objevovala stále dokola jedna věta: Stálo to za to. Možná, že díky tomu, že spatřil ždibet obyčejného lidského života, třebaže ne svého, ale někoho zcela jiného, to všechno stálo za to. Jeho život špiona, jeho ztracení přátelé, všechno to pokřivování a roztříštění jeho duše, vražda jeho mentora a dobrodince a dokonce i jeho současná situace neznamenaly téměř nic ve světle dobroty, kterou měl právě teď v tomto konkrétním okamžiku před sebou.

 

Právě když začali Hugo a Ron prostírat k večeři, Harry přišel ze svého pracoviště na Ministerstvu krbem. Objal Hermionu, potřásl si rukou s Ronem, a když k němu přispěchal Hugo, zvedl jej do náruče.

 

Hugo a Harry pak začali na podlaze obývacího pokoje hravě zápasit a Harry po sobě nechával, k Hugově naprosté radosti, šlapat.

 

V jednom okamžiku se Hermiona a Ron stáhli do patra a nechali Harryho hrát si s Hugem a Severuse, aby se o sebe postaral v kuchyni. Kuchyň byla napůl otevřená do obývacího pokoje, takže Severus viděl všechno, co se tam dělo.

 

Jakmile byli jeho rodiče pryč, začal Hugo Harryho trápit otázkami a Severus je v tichosti poslouchal a koutkem oka sledoval jejich interakci.

 

„Strejdo Harry!“ dožadoval se Hugo. „Kdy se miminko Al vrátí zpátky? A Krátura?“

 

Harry Huga pevně objal. „To nevím,“ pronesl jemně a vložil na vršek blonďaté hlavičky lehký polibek. „Možná to bude nějaký čas trvat.“

 

„Kam odjeli?“ vyptával se Hugo dál.

 

„To mi neřekli,“ odpověděl Harry, když si dřepl na podlahu vedle Huga. „Ale vím, že odjeli někam na dlouhou společnou dovolenou. Teta Ginny, miminko Al a Krátura, všichni tři.“

 

„A proč jsi nejel s nimi?“ nepřestával Hugo. „Proč mi to maminka a taťka neřeknou?“

 

Harry se upřeně díval do Hugových očí. „No, to je tak, Hugo,“ pronesl tiše, „že dospělí někdy dokážou provádět vážně děsivé věci. Někdy se dokonce navzájem zraní nebo se vystraší. A když některého svého přítele opravu hodně vystrašíš nebo zraníš, opravdu moc, pak se tento tvůj přítel může rozhodnout odjet na velmi dlouhou dovolenou bez tebe.“

 

Hugo na něj zíral a vstřebával všechny poskytnuté informace. „Zranil jsi tetu Ginny?“ zeptal se pak lítostivě.

 

„To si nemyslím,“ sdělil mu Harry. „Ale jsem si jistý, že jsem ji příšerně vystrašil.“

 

Hugo popotáhl a zatahal Harryho za rukáv. „Jako na Halloween?“

 

„Ano,“ zamumlal si Harry pod fousy a jeho tělo, jako by zamrzlo, když odpovídal. „Něco takového.“

 

Hugův hlas začal být čím dál víc plačtivější. „A nemůžeš jí prostě říct, že je ti to líto?“

 

„Ne,“ odpověděl Harry s překvapující neochvějností. „Člověk se může omluvit jen tehdy, když hodlá změnit své chování. Ale pokud nehodlá, pak by ses s těmi slovy neměl ani zatěžovat.“

 

Hugo tu informaci na chvíli zvážil a pak změnil téma. „Teď s tebou žije profesor Severus Snape?“

 

„Ano, teď se mnou žije on,“ potvrdil Harry trochu neochotně.

 

„A všiml sis té jeho značky na čele?“ zašeptal chlapec spiklenecky. „Je skoro jako ta tvoje.“

 

„Ano,“ zašeptal Harry na oplátku, naprosto vážným tónem. „Všiml.“

 

„Co to znamená?“ zeptal se Hugo stále v tichém šepotu.

 

„No,“ zauvažoval Harry. „Ta značka prostě znamená, že pokud vystraším Severuse, tak on na žádnou dovolenou nepojede. Bude pořád se mnou.“

 

Pokud byla ta slova určena pro Severusův sluch a měla jeho páteř zasáhnout zimnicí, pak jistě dosáhla svého cíle, třebaže to Severus navenek neukázal. Bylo jeho druhou přirozeností potlačit v sobě instinktivní emocionální reakci, vstřebat informaci a uložit si ji pro pozdější analýzu. To stejné učinil i teď. Udržel své tělo v naprostém klidu a své dýchání rozvážné a neměnné, i když naslouchal rozhovoru v druhé místnosti, který byl tak děsivý ve své jednoduché krutosti.

 

Hermiona a Ron se vrátili z patra a všichni se usadili k večeři. Nejprve byli tišší a atmosféra se zdála o něco napjatější než letní obloha před velkolepou bouřkou, ale pak je naštěstí zachránil Hugo, když Harrymu hodil do tváře pár hrášků. A Severus musel znovu obdivovat chlapcovu mušku, i když jen v duchu. Harry se zasmál a oplatil mu to. A pak mezi nimi začala rychlá bitva s jídlem a uvolnila atmosféru.

 

Brzy po večeři si Hugo odešel nahoru do svého pokoje hrát. Severus začal téměř automaticky poklízet v kuchyni, ale i nadále sledoval a poslouchal všechno, co se dělo v obývacím pokoji.

 

Harry se potuloval po místnosti, postával u krbu, oči zafixované na jednoduché mudlovské akustické kytaře umístěné na masivním podstavci. Zvedl ji, usadil se s ní do jednoho z křesel a nepřítomně pobrnkával. Ron a Hermiona si sedli na gauč naproti němu.

 

„Pamatuješ, jak jsme si chtěli založit vlastní kapelu? A být slavní jako Sudičky?“ zeptal se Ron.

 

„Jo,“ odvětil Harry nepozorně, zatímco objímal kytaru.

 

„Co se s tím vším stalo?“

 

„No, všechno vždycky nejde podle plánu,“ odpověděl Harry, než sklonil hlavu.

 

„Asi jo,“ pronesl Ron. „Takže… napsal´s v poslední době nějakou novou písničku?“

 

Harry zabrblal něco nevraživého a nevlídného.

 

„Zahraj ji,“ vybídl ho Ron.

 

„Né, je hloupá.“

 

„To bezpochyby. I tak ji zahraj.“

 

Harry zavrtěl hlavou, jako by chtěl odmítnout jeho žádost, ale jeho prsty už znovu přejížděly po strunách a uvolňovaly melodii. Ty tóny byly jednoduché a nenáročné a zdálo se, že by to mohla být poklidná, veselá píseň. Ale pak začal Harry, k Severusovu překvapení, broukat melodii a nakonec i zpívat; jeho hlas se s nápadným smutkem tiše rozezvučel domem.

 

Myslel jsem, tehdy po válce,
že už bude všechno dobré,
že nic nikdy nenaruší
světlo, život, ani mír.

 

A přec ten bol přetrvává,
mění se na jemný prach,
výhra klouže mezi prsty
a den už dál netrvá.

 

Nebe večer červená se,
temnota se rozpíná,
jako ten prach zkázy naší
pokrývá bezesnou zem.

 

Vím, že něco tady chybí,
jistá drobná, neuchopitelná část,
hovor, co se nikdy nestal,
setkání, co neprožil jsem.

 

Když se ráno samo zrodí,
hledám něco, co jsem ztratil,
a pak jsem tam znovu sám,
na King´s Cross tebe čekám.

 

Nebudeš tam – to sám vím,
a přec tam jdu a vyhlížím,
možná, že rok bude málo,
možná, že den bude moc.

 

Píseň najednou skončila a následovalo ticho. Nakonec promluvila Hermiona, aby se s třesoucím se hlasem zeptala: „Harry… o čem ta píseň je? Dokážeš mi to říct?“

 

„Já to nevím, Miono,“ zamumlal Harry, který stále ještě brnkal do strun a přehrával nahodilé tóny. „Vím jen, že se něco mělo stát, něco co… Nevím co. Ani nevím kdy. Ale mělo se to stát na King´s Cross. Jsem si tím skoro jist.“

 

„Proč na King´s Cross, co myslíš?“ popíchla ho Hermiona jemně.

 

„Nevím,“ zašeptal Harry. „To jen, že… každý rok touto dobou mám pocit, že bych tam měl jít. Cítím, že bych se tam měl s někým setkat, ale nesetkám.“

 

„Zjistil jsi s kým?“ zeptal se Ron.

 

„Já nevím!“ odvětil Harry znovu, v jeho hlase se začínala vzdouvat beznaděj. „Neposlouchal jsi mě? Já nevím!“

 

„A tak… šel jsi tam někdy?“ vyptávala se Hermiona dál. „Na King´s Cross?“

 

„Jo,“ zamumlal Harry. „Šel a půjdu zase. Každý rok touto dobou. Většinou celý první týden v květnu nedělám nic jiného… jen… však víte… jdu na nádraží, sednu si tam a čekám. Jen čekám, až se někdo ukáže, a ani nevím kdo… nebo proč…“ Harryho hlas se vytratil a on se zhluboka nadechl. „Dost šílený, co?“

 

„Naprosto šílený,“ potvrdil Ron tiše. „Takže mám za to, že to musí být dost podstatný.“

 

Harry se nervózně zasmál a odložil kytaru zpátky na místo. „Možná to tento rok bude jiné,“ zamručel. „Možná se tento rok někdo objeví… vysvětlí mi, jaký má můj život smysl… spraví mě a všichni budeme zase normální.“

 

Severus pohlédl ve směru té místnosti a spatřil, jak se Hermiona a Harry objímají. Uslyšel tiché popotáhnutí. „Och, Harry… co jen s tebou budeme dělat?“

 

Nevesele se zasmál. „Hermiono… upřímně, co se mnou můžete dělat?“

 

Hermiona ho, náhle neschopna slova, jen pevně sevřela v náruči. Pak promluvil Ron, tiše a vážně: „Harry… kámo… víš, že tě milujeme, že jo?“

 

„Jo,“ souhlasil Harry bezodkladně. „Vážně netuším proč a většinu času dokonce ani nevím, co láska vlastně je. Ale vím, že vy ano.“

 

Následovala dlouhá pauza a pak znovu promluvila Hermiona: „No, Harry… tvůj pokoj je připravený… odpočiň si. Uložím Sna- Severuse na pohovku.“

 

„Ne,“ zašeptal Harry. „Já si lehnu na pohovku. On může mít ložnici.“

 

„Určitě?“ zeptal se Ron. „Zítra jdeš do práce.“

 

„To nevadí,“ řekl Harry. „Vážně, Rone. Já… mám tu pohovku rád. Je to… jako za starých časů, víš, v Doupěti…“

 

Hermiona a Ron popřáli Harrymu dobrou noc a pak se zastavili v kuchyni, aby popřáli dobrou noc i Severusovi. Zamířili do patra a Severus vykročil z kuchyně, aby se dostal do hostinského pokoje.

 

Harry na něj kývl s drobným, nuceným úsměvem na tváři a Severus se impulzivně zastavil až u něj a blížeji, pečlivěji si prohlédl jeho tvář. Dokonce i v přítmí té místnosti bylo zřejmé, že byly jeho rysy pokřivené bolestí. Zuřivě se kousal do rtu, jako by se pokoušel přemoci nějaká slova, která byla bezmála připravena vytrysknout z jeho úst.

 

Severus si ho tiše prohlížel. „Z vašeho bolestného výrazu, pane Pottere, soudím, že umíráte touhou vyřknout ta tři lítostivá slůvka, jenže věříte, že to nesmíte udělat, protože byste mi tak do určité míry poskytl falešný pocit naděje pro budoucnost.“

 

„Něco takového,“ pronesl Harry.

 

Severus pokrčil rameny. „No, pokud se pak před spaním budete cítit lépe, pak máte mé požehnání je vyslovit a já slibuji, že se z nich nebudu snažit nic valného vyčíst.“

 

Harry sebou při těch slovech viditelně trhnul. „Děkuji za tvou nabídku,“ odpověděl tiše, ale nic dalšího nedodal.

 

Severus krátce přikývl.

 

Harry sklonil hlavu a dál se zahořkle usmíval. Na několik prchavých okamžiků vypadal zase jako dospívající mladík – vyděšený, vzdorovitý a zranitelný naráz. A pak mu najednou z oka vyklouzla osamocená slza. Severus sledoval její cestu svýma očima, přísně si připomínaje, že to nic neznamená. Jenže to pro ten moment samotný samozřejmě znamenalo všechno.

 

A pak se to nutkání reagovat stalo nesnesitelným. Pozvedl svou ztrestanou, pohmožděnou ruku a setřel tu jedinou slzu z Harryho tváře. Harry ztuhl pod tím dotekem, ale nevytrhl se mu.

 

Na několik minut tam stáli v absolutní tichosti. Neříkali nic a ani se nehýbali.

 

Nakonec Harry zuřivě zavrtěl hlavou, jako by se dostával z omámení, a odkráčel. Severus se otočil a odešel spát do hostinského pokoje. Vzduch té místnosti nesl vůni čisté bavlny a lilií, a když Severus upadal do spánku, uvědomil si, že si nevzpomíná na příjemnější vůni, či nějakou pokojnější.

 

Kapitola 10 – Otázky a odpovědi

Po večeři u Rona a Hermiony se Severus a Harry brzy následujícího rána přesunuli domů. Severus otevřel zavazadlo a začal Harrymu ukazovat každou jednotlivou knihu či část oblečení. Ale Harryho to velmi rychle otrávilo, a tak na něj mávl, že to stačí.

„Chápu, chápu, tvoje knihy jsou nesmírně cenné, tím lépe pro tebe, Severusi.“

„Mám ještě jednu věc, kterou jsem si přinesl,“ pronesl Severus klidně a vložil si do dlaně ten obrovský dráp. „Má to pro mě určitou sentimentální hodnotu, to je vše. Chtěl jsem, abyste si toho byl vědom a mohl mi to případně zakázat, pokud byste to považoval za zbraň.“

Harry pohlédl na dráp a na jeho rtech se objevil úšklebek. „Zbraň? A co bys s tím asi tak chtěl dělat? Zavěsit na něm v obývacím pokoji nějaký vážně ohavný obraz?“

Severus zjistil, že se rovněž trochu ušklíbá. „O tom by se mi ani nesnilo, pane Pottere.“

„Nech si ho,“ odpověděl Harry tiše. „Bůh ví, že v tomto okamžiku, nic moc jiného svého nemáš.“ Harry vzal jeho ruku do své a sevřel ji s konejšivým stiskem kolem toho drápu.

Severus zlehka přikývl, překvapený dotekem, který byl očividně znamením laskavosti – stejně jako ten smutný a nepřirozený tón Harryho hlasu. Byl to… soucit? Ale Severus si vzpomínal na jeho Cruciatus, na hrozby, které mu předcházely a doprovázely ho, a odehnal tu myšlenku pryč.

Následující dny byly jednotvárné. Téměř.

Severus zaplnil svou polici v ložnici knihami, které si přinesl z Tkalcovské ulice, a na noční stolek položil ten starý, obrovský dráp.

První tři dny byl ponechán o samotě a netušil, co si o tom má myslet. Harry s ním mluvil jen zřídka, vlastně ho volal jen k večeři, dal mu najíst, nechal ho vykonat několik domácích prací a pak ho propustil.

„Co se stalo se všemi těmi plány na nekonečné mučení?“ zeptal se jednou Severus, aniž by se staral, aby zněl byť jen trochu zdvořile. Harryho chování mu drásalo nervy a on byl bezmála připraven vyvolat konflikt, jen aby mu Harry něco hrozného udělal a oni už to měli za sebou… Ale pak se Severus kousl do jazyka, když si uvědomil, že začal tíhnout k chování, které kdysi používala jeho matka v přítomnosti jeho otce.

Když byl ještě dítětem, byl Severus omráčený tím, jak se mohla jeho matka, plně kvalifikovaná čarodějka a rozhodně ne nějaká křehká, něžná žena, jeho otce, obyčejného mudly, tak bát. A přesto to tak bylo. Po každém obzvláště brutálním výbuchu hněvu následovalo krátké období klidu, který celé to napětí jen znovu zvyšoval. Nakonec už to bylo nesnesitelné a ona začala odsekávat, používat ty správné páky, popichovat ho ke křiku, řevu, jen aby něco udělal – cokoliv, aby se uvolnilo to příšerné napětí z očekávání. Zhostil jsem se té okouzlující role týraného partnera, pomyslel si Severus absolutně sebepohrdavě a zařekl se, že se nebude chovat podle scénáře, který ho naučili v dětství. Jenže o tom věděl své, jak si sám říkal, a ne zcela věřil, že to dokáže.

Harry na jeho otázku neodpověděl. Ale ani Severuse nezranil. Namísto toho se ho začal dotýkat. Což, jak Severus rychle zjistil, bylo bezmála ještě horší – ne, rozhodně horší.

Ty doteky byly lehké a ne nepříjemné. Harry ho hladil po šíji, masíroval jeho ramena, pokládal mu ruku na bedra a napůl ulevoval té tenzi a napůl svými prsty prozkoumával Severusovo tělo. A pak ho otevřenou dlaní pohladil po hlavě a projel dlouhými vlasy, které mu nyní spadaly až pod ramena.

Severus dobře věděl, že si za těmi doteky nemá představovat nic jiného, než čím doopravdy byly – ruce pána, který hodnotil a podmaňoval si své vlastnictví. Při každém tom pohlazení a doteku okamžitě ztuhnul, ale strpěl je bez jediného zvuku, nereagoval nijak, nenáviděl ty prsty, které projížděly po jeho páteři přes tenkou látku bavlněné košile, kterou dostal, a nejvíce ze všeho nenáviděl to, že v jednom okamžiku, na pomíjivou vteřinu, zjistil, že ho láká uvolnit se a prostě do sebe nasát něžnost celého toho laskání, bez ohledu na to, od koho pocházelo.

„Jak dlouho si myslíš, že mi dokážeš vzdorovat?“ zeptal se Harry s pobavením, rukou spočívaje na Severusově pasu.

Tak dlouho, dokud budu živ, nebyla moudrá odpověď a tak Severus zatnul zuby a neřekl nic.

Harry stáhl ruku a vyrovnaně se uchechtl.

„Počkej na mě v jídelně, Severusi,“ prohlásil Harry a odešel do své ložnice. Severus se usadil k jídelnímu stolu a čekal, poslouchal Harryho kroky, které zněly, jako by něco hledal a nakonec to i našel. Pak se Harry vrátil a v rukách držel velký kartáč na vlasy.

Harry přeměnil jednu ze židlí na křeslo a pohodlně se do něj usadil.

„Pojď sem,“ nařídil mu. „Usaď se na zemi.“

Severus si založil ruce na hrudi a zazíral na něj. Sedět na podlaze u Harryho nohou ho ani nenapadne. Harry si zlehka povzdechl a vytáhl hůlku.

„Podívej… Severusi. Můžeme to udělat po zlém, nebo ještě daleko, daleko horším způsobem,“ pronesl Harry a zněl lehce pobaveně. „Avšak věř mi, ve výsledku budeš stejně sedět u mých nohou. Můžeš být pokrytý svou krví a výkaly, ale budeš sedět u mých nohou, poklidně, a budeš dělat, co ti řeknu. Všechno, co ti řeknu.“

Severus na moment uvažoval, že Harryho pobídne právě k tomu – aby projevil svou brutalitu – ale pak se rozhodl, že by to bylo zbytečné. Vstal, přešel k Harrymu a usadil se na podlahu tváří k němu.

„Otoč se ke mně zády,“ pronesl Harry tiše. „Prosím.“

Severus tak učinil a Harryho ruka se okamžitě usadila v jeho vlasech, pročesávala je s neobvyklou jemností, rozdělovala prameny, jeho prsty masírovaly jeho hlavu a pak mu nakonec Harry začal pročesávat vlasy. Severus to vydržet bez cuknutí.

„Chci, aby ses uvolnil,“ řekl Harry klidně. „Uvolnil pod mýma rukama. Uklidni se.“

Severus nehnul ani brvou.

„Chápu,“ pronesl Harry vážně, „proč se nechceš uvolnit. Protože v okamžiku, kdy to uděláš, pocítíš, jak se v tobě formuje první semínko náklonnosti… té náklonnosti, které otrocké pouto tak obratně vytváří a hýčká si jej. A pak, až tě příště zraním, to bude jen horší. O dost horší, protože ti všechno to utrpení způsobí člověk, na kterém ti záleží.“ Harryho ruka uchopila jeho vlasy do hrsti. „Abych to řekl otevřeně – nechceš ke mně chovat žádné neopětované city.“

„Zcela správně,“ prohlásil Severus bez lítosti.

„Být tebou, netrápil bych se tím,“ zamumlal Harry tiše. „Otrocké pouto očividně nezpůsobilo, abys miloval Brumbála – třebaže on tebe miloval, aspoň trochu. Ty´s ho přesto zavraždil. Nemyslím, že jsi vůbec schopen náklonnosti nebo lásky. A i kdybys byl – proč ochraňovat tvé srdce? Nestojí za ochranu. To si musíš uvědomovat.“ Harry jemně, duchem nepřítomně projížděl jeho vlasy. „A vážně… cítit trochu neopětované náklonnosti k někomu není tak vysoká cena za zradu, vraždu a roky zneužívání ostatních… nemyslíš?“

Severusovi před očima probleskly jeho životní viny, zatímco nad tím zamyšleně a svědomitě uvažoval, s pánovou rukou spočívající na jeho hlavě.

„Zřejmě ne,“ odpověděl Severus nakonec.

„Jsem rád, že jsme se shodli,“ odpověděl Harry vážně. „Tady je můj plán. Učešu ti vlasy a zapletu je do copu. Jednoduchého francouzského copu. Nemusíš mít strach, nechci, abys vypadal směšně nebo zženštile. Právě naopak. Věřím, že to bude vypadat době. Máš na to dobré vlasy. Jemné, houževnaté a povolné a teď, když se z nich spláchly všechny ty roky mastnoty z lektvarů, i docela přitažlivé.“ Harry se na chvilku odmlčel a, jak se zdálo, užíval si rozpaky, které jeho slova vyvolala. „Uvolníš se a podvolíš se tomu. Chci vidět ve tvém postoji podřízení, ne jen povolnost. Pochopil jsi?“

„Ano,“ odpověděl Severus tiše. Rozuměl tomu rozdílu vskutku dobře. Také už měl dostatek životních zkušeností, aby chápal důvod pro všechny ty rychlé posuny mezi emocionálním týráním a pochvalou – záměrem bylo prolomit obranné valy oběti a donutit ji snáze ustoupit. Jenže když na to myslel, nemohl být připraven se uvolnit.

Harryho ruce ho hladily po vršku hlavy. „Neuvolňuješ se,“ pronesl Harry pobaveně. „Ani se nesnažíš.“

Snažím se,“ trval Severus tiše na svém, aniž by byl jeho hlas útočný, než ho nakonec zasáhl záblesk inspirace. „Je to… těžké, to je celé. Možná… byste mi to mohl usnadnit…“

„Jak?“ zeptal se Harry opravdu zvědavě.

„Mluvte se mnou během té činnosti,“ odpověděl Severus. „Dovolte mi pokládat otázky…“

„Tak dobrá,“ odvětil Harry zřetelně pobaveně. „Můžeš si zahrát na špiona, pokud ti to pomůže. Pokládej otázky, zatímco ti budu zaplétat vlasy. Já budu dokonce po pravdě odpovídat, co ty na to?“

Kartáčem spočinul na temeni jeho hlavy a začal ho česat. Severus zhluboka vydechl a lehce se zaklonil. Mohlo by to být příjemné… pokud by zapomněl na to, kdo ho češe... a proč.

„Jak jste se stal temným čarodějem?“ zeptal se Severus otevřeně.

Harry se přidušeně zasmál. „Útočíš hned na ta nejzranitelnější místa. Ta má. To je celá ta slavná Snapeovská mazanost?“ Ale nepřestal česat jeho vlasy a ani se jeho tahy nestaly drsnějšími. „Já nevím jak, Severusi. Ani nevím kdy. Možná to bylo tehdy, když jsem úspěšně seslal svůj první Cruciatus na toho bídáka, který plivl McGonagallové do tváře. Nebo to možná bylo tehdy, když jsem Voldemortovi nabídl šanci litovat, ale hluboko uvnitř jsem doufal, že ji nevyužije… protože jsem chtěl, aby zemřel. Všechno, co teď vím, je, čím jsem.“

„Hmm,“ zamumlal Severus. Kartáč mu projížděl vlasy od vrcholu hlavy až po konečky a on musel uznat, že to bylo příjemné. Nepříjemně příjemné. „Zabil jste od války někoho?“ ptal se dál.

„Jistě,“ odpověděl Harry, ale nic dalšího nedodal, jen prostě pokračoval v kartáčování Severusových vlasů, očividně ponořený do toho zážitku.

„Za jakých okolností?“

„Tak tedy… nastoupil jsem po válce do bystrozorského sboru, kde jsme stopovali Smrtijedy, kteří unikli, abychom je dovedli před soud. Někteří odporovali a my jsme při více než jedné příležitosti použili i smrtící prostředky.“ Harry se chvilkově odmlčel a protáhl prsty skrz záplavu vlasů, pročesávaje prameny. „Také jsem několik lidí odsoudil k mozkomorovu polibku,“ pronesl Harry. „Takže asi můžeš říct, že jsem je zabil také.“ Harry mluvil velmi věcně, bez výčitek svědomí či triumfálnosti a zněl starší než na těch svých dvacet tři let.

„To je všechno?“ zeptal se Severus klidně.

„To je všechno,“ odpověděl Harry.

Harry začal do rukou přímo na vrcholu Severusova temene shromaždovat jeho vlasy a rozdělil je na tři prameny. Ten pocit byl příjemný, jak si Severus uvědomil. Zhluboka si povzdechl, uvolnil se a ještě více se zaklonil, nastavuje svou hlavu svému pánovi.

„Dobře,“ zašeptal Harry a v jeho hlase zaznělo uznání. Prsty stáhl prameny k sobě, pevně za ně zatahal, ale ne krutě, a zaplétal je do copu.

„Bolela vás ještě někdy vaše jizva?“ zeptal se Severus. „Kdykoliv?“

„Ne,“ odpověděl Harry nepřítomně. „Od války mě nikdy neobtěžovala. Ani jednou.“

„Nějaké další fyzické symptomy? Bolesti hlavy, záchvaty, halucinace?“

„Ne. Nic. Daří se mi celkem dobře, děkuji za optání.“

Přidal další vlasy do copu a ten začal houstnout, jak Harry pokračoval v pletení, zcela upoután svým konáním.

„Proč mi nevěříte?“ zeptal se Severus. Pokládal otázky bez obviňování či sebelítosti. Sám už ty odpovědi samozřejmě znal, ale přesto dumal nad tím, jestli se, když bude takové otázky pokládat dostatečně často, nevynoří něco nového.

Harry se tiše zasmál. „Jak ti mohu věřit? Tvé vzpomínky v myslánce se mě snažily přesvědčit, že na mě muž, kterého jsem miloval skoro jako svého otce, dohlížel a pečoval o mě jen pro to, abych ve správný moment zemřel. Také mi sdělily, že ti údajně tvrdil, že musím zemřít, aby válka skončila a Voldemort byl poražen. No… udělal jsem, co jsi mi řekl, že bych měl. A přesto jsem… což je dost zvláštní, nezemřel. Válku jsme vyhráli a Voldemort je pryč. Takže z toho vyplývá, že jsi lhář. Lhář toho nejhoršího druhu, Severusi – toho druhu, který musí být dopaden.“ Jeho hlas byl drsný, ale jeho ruce nepřestávaly se svou jemností, pohybujíce se níž a níž.

Severus cítil, že už bude cop hotový a rozhodl se položit jednu poslední otázku.

„Máte v držení kámen vzkříšení. Proč nevyvoláte Brumbála a nezeptáte se ho sám? Potvrdí vám, že jsem vám říkal pravdu.“

Harry dokončil cop, umístil na jeho konec stužku a zavázal ji, aby cop držel na místě. Pak se neočekávaně postavil a vztyčil se nad Severusem, který byl stále ještě usazený na podlaze, jeho nově spletený cop pevně sevřený v Harryho pěsti. Poté Harry bez varování jeho cop pustil a dvakrát Severuse uhodil hřbetem ruky do tváře. Severus kvůli brutalitě jeho úderů bezděčně zalapal po dechu. Kovový prsten – Harryho svatební prsten, který stále ještě nosil – mu natrhl ret.

„Přesvědčil jsi ho, že jsi na jeho straně. A pak jsi ho zabil. Už nikdy těmi svými nečistými zrádnými rty nevyslovuj jeho jméno,“ zavrčel Harry nebezpečně. „Nikdy.“

Severus na Harryho nevěřícně zíral. Jejich pohledy byly zaklesnuté v sobě.

„Můj slib mě zavazuje k tomu, abych chránil tvůj život,“ připomněl mu Harry kousavě. „Ale víš co? Pro fyzické přežití nepotřebuješ ani jazyk ani hlasivky. Takže… nepokoušej své štěstí.“ Harry na něj namířil hůlkou, zaměřil se na jeho ústa a lehce se pousmál, protože očividně očekával odpověď. Přesto mu Severus nehodlal na výsměšky a hrozby odpovídat. To nejlepší, co mohl udělat, bylo na důkaz pánových slov přikývnout. Naštěstí to bylo dostatečné. Harryho výraz zjemněl a on se natáhl k Severusovi, aby ho zvedl z podlahy.

„A teď odejdi,“ pronesl Harry. „Ten cop ti sluší. Prozatím si ho nech.“

 

Komentáře   

 
0 # weras 2014-06-13 04:54
Po každé přečtené kapitole musím napřed vstřebat obsah.musím o něm hodně uvažovat.Když je Harry vlídný,pořád čekám,kdy udeří. Nakonec udeřil. Těžko se smiřuji s tím,jaký je. Ale i proto ,že je tato povídka tak jiná,čtu každý díl s velkým očekáváním.Jsem opravdu zvědavá na pokračování.Moc se mi líbil Severus,když do sebe vstřebával jeden obyčejný a pohodový den strávený u Rona a Hermiony. A z Harryho mám strach. Ale velký dík a moc se těším na další díly!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-06-13 13:24
Juju, ta povídka je tak znepokojivá a zvláštní, že člověk prostě neví, co bude dál - nebo tedy já aspoň nevěděla. Ovšem všechno má svou logiku a vysvětlení a příště se dozvíme zase něco nového;-))) Děkujeme za komentík :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
+1 # arkama 2014-06-13 13:05
Nechapem jednu vec, preco ma takato poviedka tak malo komentarov? Toto az vyzyva k tomu, aby sme tu viedli polemiky,co, preco a zaco... citala som to uz hned rano, milujem ten dej, tvoj preklad aj cele, no vsetko :heart: . Presne ako pise weras, teraz uz clovek cita s tym vedomim, ze pride vzdy bod zlomu a Harry nas niecim tak uzemni, ze sa mi rozum zastavuje. Je to paradne opisane psychicke tyranie. Obdivujem Severusovu silu a aj silu Rona a Hermiony, ze sa tomu prepnutemu magorovi neotocili chrbtom.
Az teraz som si uvedomila, ze Harry si svoju temnotu vlastne uvedomuje, ked to priznal Severjsovi, cize to nevyzera na tyrana z nevedomosti. Velmi sa tesim na dalsi piatok. Dik baby, vsetky, co ste zainteresovane :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-06-13 13:30
Obávám se, že jedno vysvětlení by bylo, že se povídka nelíbí (nebo od ní odešlo mnoho lidí, kterým se nelíbily první kapitoly; a pak tu jsou lidi, kteří se toho bojí - i když nevím, o co je to horší než jiné povídky vyplněné akcí a mučením Smrtijedy...) a druhé, že začaly "prázdniny", jak já tomu já říkám - dovolené, děti se chystají na výlety a vysvědčení, budou skutečné prázdniny, je zkouškové a tak...

Když jsem tu povídku četla poprvé, tak jsem si říkala - nejstatečnější člověk, jakého znám. Proto jsem mluvila o tom vlnivém efektu, protože i když je v některých kapitolách "poklid", tak pod tím vším víme, že se něco stane, něco, co nás opět rozhodí a Severuse s námi...
A Harry, ano, uvědomuje si to, ale nedokáže s tím nic dělat. To proto je vlastně tak zvláštně smutný...
Děkujeme moc za komentík;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2014-06-13 17:19
Nech ťa ani nenapadne prestať prekladať, Paty! Ten príbeh je absolútne famózny a mňa by to mrzelo až za hrob, keby sa to nedokončilo. Ja verím, že komenty pribudnú. Možno len čakajú, kým prehrmí to najhoršie, aby sa na to vrhli... :-|
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2014-06-13 17:17
Prvá kapitola bola celkom príjemná. Mám dojem, že tu bol Harry takpovediac - pri zmysloch - viac než inokedy. Hugo bol zlatý s tou svojou snahou zoškrabať mu to znamenie a Hermiona ma pobavila zasa svojou reakciou :D Tiež som premýšľala nad slovami tej piesne a tu sa zjavne Harry snaží ostatným niečo povedať, no otázne je, čo si oni z toho vyvodia. Tiež som hrozne zvedavá na dôvod, prečo Gin odišla s malým od Harryho, čo sa medzi nimi ohodralo? Čo sa týka desiatky... no, tiež to bolo vlažné, žiadny horor a práve toho sa obávam, že začneme pritvrdzovať :sad:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Mononoke 2014-06-14 13:50
Severus odkrýva tajomstvá v Pandorinej skrinke, na dne sa má skrývať nádej... Harryho priatelia ešte veria. A Severus zbiera informácie.
Ďakujem za preklad.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2014-06-15 15:51
Zajímavé pokračování. Nějak si nedovedu představit Severuse s copem.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # pajka 2014-06-19 21:39
Mám to podobné jako Weras, po každé kapitole se musím vydýchat... Uvědomila jsem si to právě dnes, v množství práce na konci roku jsem na tuhle povídku na chvíli pozapomněla (od 4. kapitoly), a tak jsem jich teď četla více najednou. A místo, abych jako obvykle nedočkavě klikala na DALŠÍ, chvíli jsem nevěřícně čuměla na monitor a rozdýchávala každý díl. Tahle povídka na mě působí opravdu hodně znepokojivě, Harry mě děsí svým střídáním nálad a chování. Píšeš, že k tomu má důvod, jsem zvědavá, jaký. Sledovat Severusovo rozhodování - podvolit se? vzdorovat? mě docela vyčerpává, každý si chce uchovat aspoň zdání hrdosti, jenže Severus si myslí, že si to vlastně všechno zaslouží. Je to emočně docela složité, možná i proto je komentářů míň, třeba to pro někoho je moc těžké o tom psát...
V každém případě rozhodně pokračuj!!! Teď už na další kapitoly nezapomenu, naopak, přidávám si ji k těm několika málo, které sleduji s každou aktualizací!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # P. 2014-07-01 18:54
Takže Harry zkouší deptat laskavostí. Opravdu je velmi labilní. Působí upřímně, někdy, ale je tu osten a ten varuje.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2014-09-14 17:07
Teda, Harry je... Já nevím, Něco ho strašně hluboko zranilo a on se teď mstí. Chudák Severus.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1680
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3510046
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz