Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach 7, 8

Hodnocení uživatelů:  / 11
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Ashes

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach

Kniha první - Ta temná polovina

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

VAROVÁNÍ: pro dospělé, násilí, sexuální situace a praktiky, znásilnění, smrti postav, odchylky od charakterů, slash

 

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

 

Kapitola 7 – Jazyk temnoty

 

Během chůze se Severus rozhlížel a uvědomil si, že se okolí jeho dřívějšího bydliště moc nezměnilo. Řeka byla stále tak špinavá, jak si pamatoval, a ulice byly téměř pusté.

 

Nakonec se dostali k domu a společně vstoupili. První místnost vypadala přesně tak, jak ji Severus opustil – minimalistický nábytek, u stropu jednoduchý lustr, stěny obehnané policemi a zaplněné knihami a svitky.

 

„Budete si s sebou chtít vzít i něco z přízemí?“ zeptala se Hermiona, která si očividně byla vědoma tajného vchodu.

 

„Ne,“ prohlásil. „V přízemí je jen ložnice a obývací pokoj. Všechno, co potřebuji, je zde. Kolik si myslíte, že toho můžu vzít?“

 

Jemně se usmála. „Tolik, kolik chcete. Ten kufr je zakouzlen nezjistitelným zvětšujícím kouzlem. Můžete tam umístit celou svou knihovnu, ba i víc.“

 

Přikývl s upřímnou vděčností. „Děkuji vám, slečno Grangerová.“ Začal se rozhlížet po knihovně, sbíral knihy, které si chtěl vzít s sebou, a umisťoval je do kufru, který Hermiona nechávala otevřený.

 

„Není vůbec zač, pane,“ odpověděla pokorně.

 

Prohledával police dál, až jeho oči nakonec spočinuly na starém předmětu, který pro něj měl sentimentální hodnotu – na obrovském hrubém drápu alespoň patnáct centimetrů dlouhém. Zvedl jej a vložil si jej do dlaně.

 

„Co je to?“ zeptala se Hermiona. „Pokud vám nevadí, že se ptám…“

 

„Můj amulet pro štěstí,“ odpověděl se slabým úsměvem. „Vlastnil jsem ho od svých šesti let.“

 

Udiveně na něj zírala. Byl delší než jeho dlaň. „Jaký má pro vás význam?“

 

„Našel jsem ho, když jsem si hrál venku. On… připomínal mi ukolébavku, kterou zpívával můj otec.“

 

Hleděla na něj zvědavě a se špetkou rozpačitosti, když zabroukal starou melodii:

 

Kvůli špatnému kopytu*, ztratila se podkova,
Kvůli špatné podkově, ztratil se kůň,
kvůli špatnému koni, ztratil se jezdec,
kvůli špatnému jezdci, ztracena byla bitva,
kvůli špatné bitvě, ztraceno bylo království.
a to všechno kvůli špatně okovanému kopytu.

 

*nail v angličtině = dráp, nehet a v tomto případě i kopyto (protože kůň prostě nemá drápy, že?)

 

S radostí se hlasitě zasmála. „Takže jste si vyvodil, že když si jej necháte, nikdy neprohrajete bitvu… nebo království – kvůli špatnému kopytu!“

 

„Přesně,“ pronesl suše. „A teď vidíte, co dobrého mi to přineslo.“

 

Viděl, jak její tvář okamžitě změnila výraz, a pocítil bodnutí lítosti, že ji rozrušil.

 

„Právě jsem si uvědomil,“ dodal spěšně, s touhou změnit téma hovoru, „že bych vám měl říkat paní Weasleyová, ale vy jste mě předtím neopravila.“

 

K jeho údivu zavrtěla hlavou. „Ne, pane… Stále jsem slečna Grangerová. Nikdy jsme se nevzali.“

 

„Proč ne?“ Severus nedokázal skrýt své překvapení.

 

„To se těžko vysvětluje, pane, ale je to, jako by naše životy byly v zajetí… dokud… myslím tím – jak bychom mohli? S Harrym a tím, jak se chová, jako Ronovým svědkem? Ginny měla být moje hlavní družička, ale pak s námi začala mluvit méně a méně… a teď ani nevíme, kde je. Prostě se to nezdá správné, víte?“

 

Severus přikývl. „To je asi pravda, slečno Grangerová, ale přesto – možná se to nikdy nebude zdát správné. Neměli byste pro uskutečnění vašich životů čekat, až bude svět dokonalý.“

 

„Nečekám na dokonalost,“ odpověděla trochu stručně, „ale nebudu předstírat, že je všechno v pořádku, když není téměř nic.“

 

„No… váš syn je rozkošné dítě,“ prohlásil Severus zamyšleně. „Však také nese poněkud neobvyklé jméno.“

 

Hermiona sklonila hlavu. „Ano,“ zašeptala. „To zřejmě ano. Málem jsem ho pojmenovala Viktor,“ pronesla rozpačitě, zdůrazňujíc poslední slabiku a převalujíc znělé „r“ lehce na jazyku, „ale Ron z toho byl nabručený… Nechtěl, aby náš syn nesl jméno mojí školní lásky… třebaže to samozřejmě o tom vůbec nebylo…“

 

Severus přemýšlivě pozvedl obočí. Hugo… Viktor… Hugo…

 

„Viktor Hugo?“ zeptal se, když si vzpomněl na jméno jednoho mudlovského autora.

 

Přikývla a on viděl, dokonce i v té prašné místnosti, jak se temně začervenala.

 

„Co s ním?“ zeptal se.

 

„Prosím, nerozzlobte se, pane,“ zašeptala. „Já… pojmenovali jsme ho tak nějak… po vás.“

 

„Po mně?!“ vyjekl Severus a téměř upustil náklad, který držel ve svých rukách. „Jak to myslíte?“

 

Zčervenala ještě víc a zhluboka se nadechla.

 

„Chtěla jsem mu dát jméno, které by znamenalo, že… věříme ve váš příběh… víte?“ zamumlala. „Viktor Hugo napsal váš příběh. Dvakrát. Jste dvojí krve, četl jste během dospívání mudlovskou literaturu?“

 

Severus mimovolně přikývl. Četl, ale už to bylo dávno – a pak to nahradily důležitější věci jako postupy na přípravu lektvarů, kletby a zaklínadla černé magie…

 

„Vybavujete si Bídníky?“ zeptala se tichým hláskem.

 

„Nemohu říct, že ano,“ pronesl s lítostí.

 

„Och,“ šeptla. „Je to starý příběh… o… válce a času po ní… a o muži. Jmenoval se Valjean. Valjean byl odsouzený zločinec, ale… no, měl skutečně dobré srdce… a snažil se dělat správné věci, ale nikdy neunikl své minulosti. Měl nepřítele, který se ho snažil dopadnout a potrestat… ale Valjean svého nepřítele zachránil a…“ povzdechla si. „Na jeho smrtelné posteli se odhalí, že o sobě šířil jen půlku pravdy, protože si myslel, že by ho zahanbilo, kdyby se doznal, že zachránil lidi, kteří věřili, že je hříšník… A tak si myslel, že toho není hoden… až do konce.“ Věnovala mu rozpačitý pohled. „Je to dobrý příběh,“ dodala chabě. „Ale nedokážu ho správně vystihnout.“

 

Stál tam bez pohybu, omráčený, a byl si jistý, že má růžové tváře. „Slečno Grangerová, musím říct, že to je ten nejkomplikovanější důvod pro výběr jména pro dítě,“ pronesl nakonec. „Upřímně doufám, že si pro svého syna budete moci dovolit terapii, až mu to jednou celé vysvětlíte.“

 

„Dobíráte si mě?“ dožadovala se lehce plačtivým hlasem.

 

„Jen trochu,“ přiznal to zjevné. „Řekla jste, že existoval ještě jeden příběh?“

 

Zabrblala něco neinteligentního a odvrátila se. Obešel ji a postavil se k ní tváří v tvář, rty stočené do úšklebku. „No ták, slečno Grangerová. Vysypte to. Kde je vaše nebelvírská odvaha?“

 

Zostuzeně zavrtěla hlavou. „Ale vy mě zabijete.“

 

„Nemám hůlku, slečno Grangerová. A ještě stále potřebuji, abyste mě dopravila zpátky,“ pronesl uvážlivě. „Ujišťuji vás, že vás nezabiju.“

 

„Ono… tedy… ten druhý příběh je…“ zajíkala se.

 

Zvoník u Matky Boží?“ doplnil, neschopen déle skrývat své pobavení. „Ten si pamatuji, i když jen mlhavě.“

 

V nastalém poníženeckém tichu přikývla. Severus se pokojně rozesmál.

 

„Pokud mi paměť slouží, zvoník byl pokřivené, škaredé stvoření, vydané na milost urážkám davu… a až překrásná cikánská čarodějka, která se jmenovala Esmeralda, prohlédla skrz jeho ošklivost,“ zamumlal Severus. „On se do ní zamiloval. Ale ona nemilovala jeho…“

 

„A pak král nařídil, aby ji vydali na smrt,“ zašeptala Hermiona. „Zvoník ji nemohl zachránit… a potom…“

 

„Zvoník zvolal: Hle, vše, co jsem kdy miloval!“ dodal Severus zamyšleně. „Velmi příhodné, slečno Grangerová.“

 

„Mrzí mě to,“ zamumlala pokorně. „Asi jsme ho měli pojmenovat Mike.“

 

Rozesmál se nahlas a poskládal své knížky na hromadu. „To nemusí,“ sdělil jí drsným hlasem. „Tohle je ta nejsměšnější a nejšílenější věc, kterou pro mě kdy někdo udělal.“

 

Od teď, kdykoliv pohlédnu na tvého syna, budu myslet na překrásnou čarodějku se jménem v barvě Lilyiných očí.

 

„Pak se rádo stalo,“ odpověděla tiše.

 

Když byly všechny knihy shromážděné, Severus s úžasem sledoval, jak zmizela téměř polovina jeho knihovny v průměrně velkém očarovaném zavazadle, které s sebou přinesli.

 

„Řekněte mi něco,“ zeptal se Severus najednou. „Zná pan Potter důvod výběru jména pro vašeho syna?“

 

Zavrtěla hlavou. „Vždycky se strašně naštve, kdykoliv někdo z nás zmíní, že vám stále věříme. Před čtyřmi lety se s ním Ron pokoušel mluvit a… Harry ho praštil. V každém případě se… nakonec udobřili, ale… nic se tím nevyřešilo. On neustoupil, ale Harry také ne. Mimochodem, asi před dvěma lety se Neville s Lenčinou pomocí pokoušel publikovat článek v Jinotaji – jistý druh teorie vaší neviny… Harry to číslo zkonfiskoval a málem poslal Nevilla na měsíc do Azkabanu. Dalo nám hodně práce mu to vymluvit… Takže nakonec se to stalo takovou nevyslovenou dohodou mezi námi. My s ním neřešíme vaši vinu či nevinu… Vlastně vás nezmiňujeme vůbec. Protože, když ano, pak to způsobí více škody než užitku.“

 

Severus se přidušeně zasmál. „Takže se váš syn stal takovým tajným poselstvím.“

 

„Tak nějak,“ zašeptala Hermiona. „V Bídnících měli svůj vlastní tajný jazyk, kterým mluvili… jazyk, kterému rozuměli jen ti, co jej znali, ale nikdo mimo ně… jazyk bídy tomu říkali… nebo jazyk temnoty.“

 

„Ach,“ vydechl Severus. „No pak tedy podle současné politické situace předpokládám, že bychom si jej měli raději osvojit.“

 

Věnovala mu nevěřícný pohled. „Profesore, jsem si zcela jistá, že vy už ho umíte. A klidně vsadím roční plat na to, že byste o něm mohl napsat celý lexikon.“

 

Kapitola 8 – Pouta a loajality

Když ho Ron a Hermiona uvedli do jejich domova, byl Severus překvapen zjištěním, že to byl celkem obyčejný mudlovský dům obklopený plně mudlovskými sousedy.

„Jeden blok odsud bydlí moji rodiče,“ vysvětlila mu Hermiona. „Chtěla jsem je mít nablízku, takže když se naskytla možnost zakoupit tady nemovitost…“

„Je to pěkné místo,“ řekl Severus nepřítomně. Dům byl omítnut příjemnou modrou barvou s bílým zdobením. Zahrada obsahovala záhony tulipánů a lilií vysázených v úhledných řadách.

V přízemí se nacházel obývací pokoj s podlouhlým konferenčním stolkem, pohovkou a třemi křesly. Také tam byl krb připojený na letaxovou síť, jak mu Hermiona sdělila s nezbedným úsměvem. Pak vzala Severuse na rychlou obhlídku a ukázala mu ohromnou kuchyň s jídelnou, než ho zavedla do patra, kde byla jejich ložnice a Hugův pokoj. Jediný hostinský pokoj byl umístěn v přízemí v sousedství obývacího pokoje – tamní malý útulný pokojík byl přeměněn, aby poskytl ubytování případné návštěvě.

„Pěkné,“ zopakoval Severus.

„Rone, musíš se ještě vrátit do práce?“ zavolala Hermiona do obývacího pokoje, když se se Severusem vrátili do kuchyně.

„Ne, Harry mi dal kvůli dohledu nad profesorem den volna,“ odpověděl Ron s jasnou rozmrzelostí, která ale očividně nebyla namířená na Severuse, když s naprostým odporem zdůraznil slovo dohled. „Máte mě na krku na celý zbytek dne.“

„Och, drahý, jak to jen přežijeme,“ zabrblala Hermiona zřetelně potěšeně a pak pohlédla na Severuse. „Jdu udělat oběd. Možná byste si rád odpočinul?“

„Mohu vám pomoci?“ nabídl nečekaně, dokonce i pro něj samého.

„No dobře,“ pronesla, „ale já všechno vařím tím zdlouhavě nudným, mudlovským způsobem, když mám čas, a dnešek zřejmě bude jedním z těch dnů.“

„Ach,“ ušklíbl se a nenápadně si pod stolem protáhl svou bolavou ruku. „Nuže, tak tedy zjistíme, jestli mi jsou všechny ty roky sekání a kostičkování přísad do lektvarů k něčemu dobré.“

Přikývla s úsměvem, který ale neukazoval žádné veselí, a přešla k ledničce. Otevřela ji, dlouhou dobu tam jen stála a nepřítomně zírala dovnitř, jako by dělala soupis všech věcí, které tam byly umístěné. Severus ji z náhlého popudu následoval a položil jí ruku na rameno. Okamžitě od něj odvrátila tvář, ale on ji obešel a zjistil, že jí po tvářích z očí kanou slzy.

„Omlouvám se,“ pronesla kajícně a pohlédla na jeho ruku, které si i přes jeho největší snahu všimla. „Ani nedokážu vyjádřit, jak je mi líto, že…“

„Nemáte se za co omlouvat,“ utrousil Severus rezervovaným hlasem. „Tahle… nepříjemnost se mi nemusí líbit, ale je to bohužel to, co potřebuji.“

„Pokání,“ zamumlala s nechutí, když si vybavila jejich první rozhovor po jeho probuzení z kómatu. „Myslíte tím, že to Brumbál takhle zařídil úmyslně? Proč by to dělal, když jste pouze následoval jeho příkazy?“

„Protože,“ odpověděl Severus prostě, „některé hříchy jsou méně omluvitelné než jiné. A některé nejsou vůbec.“

„Vysvětlete mi to,“ dožadovala se a vytáhla zdánlivě náhodné věci z ledničky a rozložila je na stůl do uspořádané, ukázněné řady.

Vzal do ruky žlutý meloun a s pobavením se na něj zadíval. „Nuže, slečno Grangerová, když se jedná o otrocká pouta… tak mohou být některé prohřešky snadno a zcela prominuty. Například – řekněme, že mi můj pán nařídí, abych si při jeho příchodu oblékl slavnostní hábit. A řekněme, že budu mít takovou radost, když zaslechnu jeho kroky, že zcela zapomenu na jeho instrukce a přispěchám ho uvítat.“

Hermiona protočila panenky nad tou myšlenkou a Severus sám musel potlačit lehce pohrdavý úšklebek. „Je to porušení pravidel, ale nikomu neublíží – a tedy jej lze lehce prominout, pokud se tak pán rozhodne.“

„Na druhou stranu,“ pokračoval Severus, „řekněme, že ztratím nervy a svého pána udeřím. Takové porušení bude vyžadovat odplatu – a i když mi můj pán bude chtít prostě odpustit, otrocké pouto to nedovolí, dokud nebude zaplacena jeho cena.“

Teď na něj hleděla téměř dokonale zmateně. „To všechno vím, ale…“

„A pak,“ pronesl Severus tiše, „si představte, že svému pánovi způsobím smrtelnou újmu. Dokonce, i když to on sám schválí, neexistuje pro to odpuštění. Jak by mohlo? Je pryč. Jediná věc, která ještě zbývá je… trest.“

Hermiona upustila na podlahu něco, co se s hlasitým zvukem rozstříklo kolem, a upřeně na něj zazírala. „Vy… ne! Brumbál byl váš pán?“

Koutek jeho úst se lehce rozmrzele stočil vzhůru. „Nebuďte tak šokovaná. Bylo to nezbytné. Naše spojení bylo čistě emocionální a magické, ale naše pouto bylo i přesto neuvěřitelně silné. Přemýšlejte o tom – jaké jiné pouto by mi pomohlo překonat instinktivní touhu uposlechnout přání Temného pána, která do mého vědomí vtékala skrz… tohle?“ pohlédl na své předloktí, kde pod rukávem jeho košile ležel ukrytý všem známý obraz lebky s hadem.

„Ale pak… och můj Bože!“ zašeptala.

„Tím, že jsem zabil svého pána, se zkrátila má přirozená délka života na polovinu,“ pronesl. „Kdybych byl ponechán svému osudu, zbývalo by mi tak deset let… ale ne víc. Jediný způsob, jakým jsem mohl žít normálně, byl…“

„Díky novému otrockému poutu,“ dokončila za něj Hermiona. „Ale i přesto neexistuje odpuštění… protože i když je starý pán mrtvý, vaše tělo stále obsahuje připomínku toho pouta…“

Přikývl. „Ano… jistě, ne plnou silou ohně… spíš jako zářící plamínky, nebo možná popel, který zbývá. Ale požadavek na odplatu je časem znovu vzkříšen a znovu se objeví… hodně podobně jako pták fénix. Pokud na mě nebude utrpení uvalováno z vnějšího zdroje, moje vlastní mysl a tělo si vytvoří adekvátní… náhradu. Což rovněž nebude příjemné. A proto jsem v současné době na tom nejdokonalejším a nejžádanějším místě a to na tak dlouho, dokud budu živ.“

Přikryla si ústa rukou a vypadala, že se jí obrátí žaludek. „Jak mohl Brumbál udělat něco takového?“ žádala vysvětlení. „Tohle je… nelidské!“

„Byl to jediný možný způsob,“ odpověděl stroze. „Byli jsme ve válce, jak si možná vzpomínáte. On sám si už značně vytrpěl. Byl v sázce Dracův život a dokonce i jeho duše – a to ani nemluvím o životě jeho rodičů. A dokonce i trpělivost Temného pána se mnou byla omezená – kdybych to neudělal, nikdy bych do konce války nedokázal zůstat na místě špiona.“

Utřela si nos. „Takže teď… když budete s takovýmhle pánem, který se k vám bude chovat takto…“

„Pokání tvořené poutem je jediný způsob, jak to může fungovat,“ pronesl Severus. „Není to žádná hra. Však také kdybych měl tu možnost, vybral bych si mozkomorův polibek, ale jak to tak vypadá, žádný mozkomor nebyl svolný,“ dodal s úšklebkem. „Ale proč lpět na nepříjemnostech? Měli bychom přece připravovat oběd.“

Chvíli tam stála strnule a pak s překvapivou pohotovostí uchopila jeho pravou ruku do své. Šokovalo ho to – doufal, že si toho nevšimne. Ale ta ruka už nevypadala tak zle, jak si s úlevou uvědomil – jen několik pohmožděnin a dva drobné škrábance, nic víc. Než mohla vyslovit léčivé kouzlo, zavrtěl lehce hlavou a ruku stáhl.

„Zabiju ho,“ slíbila mu.

Pohlédl na ni s údivem. „Pokud vás toto jeho chování natolik hněvá, tak proč se s ním stále přátelíte?“

Temně zčervenala. „Myslím, že je to částečně proto, že stále čekáme, že se toho zbaví - ať už ho do toho dostalo cokoliv… Někdy si představuji, že je tohle všechno jen noční můra, a že se jednoho dne vzbudím a život bude zase normální.“

„Znám ten pocit,“ připustil tiše. „Ale to se nestane, že ne?“

Nešťastně zavrtěla hlavou. „Jen se to zhoršuje. On se zhoršuje. Zvolna, velmi zvolna… ale stává se temnějším každý měsíc… každý rok. Jako by v něm něco rostlo… požíralo ho to… nebo ho to měnilo… Je to děsivé to sledovat.“

„A přesto to stále sledujete, stejně jako se díváte na trosky vlaku po nehodě,“ zasmál se Severus nevesele.

„Je to horší,“ zašeptala. „O mnoho horší… bylo by snazší se k němu otočit zády a utéct.“

„Tak proč to neuděláte?“ trval na svém Severus.

Její tvář ostře zčervenala a ona zostuzeně sklonila hlavu. „Protože… ho stále milujeme. I přesto, čím se stal… ho nemůžeme nechat jít… Někdy při něm stojíme kvůli přátelství a lásce… ačkoliv připouštím, že někdy je to z čirého strachu.“

„Ze strachu, že by mohl něco udělat vaší rodině, pokud byste vyjádřila svůj nesouhlas nebo se stáhla z jeho dosahu?“

Zabodla se do něj pohledem, vzdorovitě a zuřivě, ale když promluvila, byl její hlas klidný a odměřený. „To ani v nejmenším. Bojíme se o něj,“ vysvětlila kousavě. „Stále se sama sebe ptám, co by se stalo, kdyby měl mladý Tom Raddle po svém boku přátele, kteří by ho nikdy neodmítli, vždy ho vyslechli a nutili ho, aby si zvolil správně? A říkám si, že kdybychom Harryho nechali jít, možná bychom nikdy nenašli na tu otázku odpověď.“

Zátylkem mu z jejích slov projel chlad a pokračoval dolů po jeho páteři. „Opravdu si myslíte, že je to tak zlé?“ zamumlal.

Přikývla. „Ano. Oba si to myslíme. A přesně kvůli tomu ho nemůžeme nechat jít.“ Vyslala ve směru obývacího pokoje, kde byli Ron a Hugo zaneprázdněni hravým zápasem, opatrný pohled. „Abych byla upřímná, od teď za deset let bych nechtěla vidět Huga Weasleyho, kterak tráví letní prázdniny hledáním viteálů Harryho Pottera.“

 

Komentáře   

 
0 # Mononoke 2014-06-06 17:43
Temnota pomaly potroche pohlcuje Spasiteľa,
ale mať nevzdávajúcich sa priateľov to je sila.
Bývalý špeh prezradil Hermione svoje puto,
tej je to prirodzene veľmi ľúto.
Odplata a trest znamenajú pre zmiju predsa nie smrť, ale život,
hoci cena sa zdá privysoká, stavia okola Severusa ešte vyšší plot.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-06-07 19:34
Och, to je krásné;-) Myslím, že to naprosto vystihuje tuhle fázi povídky. Děkujeme moc!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2014-06-06 18:26
Predstava Huga, ktorý hľadá viteály Harryho je fakt veľmi desivá. Avšak, dúfam, že príbeh skončí oveľa krajšie. Tieto kapitolky boli síce pokojné, ale i tak z nich sálal smútok a melanchólia ako hrom.
Tiež som zvedavá, čo tým Brumbál myslel, že si uviazal Seva na špagátik. Aj keď to malo byť vlastne pre jeho dobro...
Je to hrozné, ale som rada, že má Sev Rona, Hermy i Huga. ;-)
Super preklad drahá! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
+1 # Patoložka 2014-06-07 19:35
Děkujeme moc;-) Huga mám tady moc ráda a Hermi a Nevilla i Rona;-) Kdyby jich nebylo, byl by Severus úplně sám. Ale naštěstí není;-) :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2014-06-08 22:09
Děsivé, děsivé, ale krásné.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # arkama* 2014-06-11 07:27
Joooj, tak som si v rámci nestíhania prečítala 5 kapitoliek naraz. A čumím s otvorenou pusou :eek: . Jednoducho je to perfektné, všetko. eľmi sa mi páči do akej polohy dala autorka Hermionu, Rona, úplne ma vyhodilo zo stoličky geniálne vysvetlenie Hugovho mena!!! Naprostý úžas. Aj everus je napísaný tak, že je to veľmi reálne, že by to celé takto bral... No a Harry..., tak to je šupa, ale stále verím, že to má autorka premyslené a dočkáme sa ešte parádnych vysvetlení, ktoré budú dávať zmysel. Naozaj ďakujem Pat, že si sa dala na preklad tejto veci, som veľká fanynka, a ak niekedy nekomentujem, tak to len preto, že naozaj nestíham :-x . Nie preto, že sa neteším z čítania. Díky aj betám, ste perfektné baby. :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # P. 2014-07-01 17:36
Drsná povídka. Přelouskala jsem celých osm kapitol najednou.
Musím říct, že souhlasím s Hermionou. Také si myslím, že je Harry pod vlivem něčeho. Cítím z jeho chování jakousi křeč. (Ale musím přiznat, že se mi povídka se zlým Harrym vedoucím stranu světla docela líbí.)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2014-09-14 15:07
Ach, sedmička je milá, i když o děsivých věcech. Líbí se mi Hermioniny motivy pro pojmenování syna.
Osmička je děsivá. Pravda o vztahu Severuse s Brumbála, o důvodu vzniku pouta s Harrym... Děs. Snad to dobře dopadne.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1680
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3510081
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz