Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach 5, 6

Hodnocení uživatelů:  / 9
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Ashes

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach

Kniha první - Ta temná polovina

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

VAROVÁNÍ: pro dospělé, násilí, sexuální situace a praktiky, znásilnění, smrti postav, odchylky od charakterů, slash

 

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

PP: Minule se tady vyskytly nějaké námitky ohledně temnoty příběhu. Prosím, berte na vědomí, že tento příběh je krutý a temný, nevím, jak lépe vám to ještě mám sdělit, abych neprozradila celou zápletku... Jsem rovněž ráda, že se objevili čtenáři, kterým se příběh naopak líbí. Harry je tady... velmi neobvyklý a svým způsobem hodně poutavý, řekla bych. A my bohužel netušíme, co se děje v jeho hlavě, protože všechno je popisováno ze Severusova pohledu. Jak jsem psala už v úvodu, povídka je psaná ve dvou částech (ve dvou "knihách") a končí dobře. Prozatím tedy směřujeme k té temnotě a pak... se uvidí. Děkujeme za komentíky, aktuálně se nám s betami podařilo pokořit první knihu, což znamená více než 33 kapitol;-)

 

Kapitola 5 – Pomíjivá laskavost

 

Když Severus dokončil věty, byl už skoro večer. Psal je řádně, bez podvádění, aniž by byl jeho rukopis rozměrnější než obvykle. Zvláštní bylo, že zjistil, že mu ten úkol nevadí – jediná část jeho duše mocnější než jeho hrdost byla ta, která cítila odpor k sobě samému. A tak bylo docela snadné dokončit toto konkrétní zadání.

 

Jakmile dopsal, začal si být vědom Harryho, který stál hned vedle něj a díval se mu přes rameno. Severus proti své vůli ztuhl, když znovu ucítil Harryho ruku na svých zádech. Ale pak k jeho překvapení Harry vzal Severusovu pravou, křečí ztuhlou ruku do své a zvolna, s mučivou jemností mu přejížděl palcem přes klouby. Severus kvůli tomu ztuhl ještě víc, ale neučinil žádný pohyb, aby mu vzdoroval.

 

„Máš hlad?“ zeptal se Harry.

 

„Ano,“ odpověděl Severus prostě, bez nutkání k vytáčkám.

 

Harry přikývl. „Nějak se mi nechce zůstávat doma. Chtěl bys jít na večeři ven?“

 

Severus se na něj nedůvěřivě podíval. Po veškeré brutalitě dnešního odpoledne ho Harry Potter hodlá… vzít na večeři? A ptal se ho na jeho názor?

 

Harry spatřil výraz na jeho tváři a pokrčil rameny. „Nemusíš jít, jestli nechceš. Můžeš se najíst doma. Odemknu ledničku. Nebo ti můžu přinést jídlo z bufetu.“

 

Severus otevřel ústa k odpovědi, ale nevyšel z nich žádný zvuk. To proto, že neměl tušení, co říct.

 

Harry se nevesele zasmál. „Nuže? Co to bude? Půjdeš ven nebo budeš zbytek večera sedět u stolu a vypadat jako leklá ryba?“

 

Brzy poté odešli ven a vyrazili na ulici. Obloha už byla sešeřená a většina domů, které minuli, měla rozsvícená světla. Kráčeli v tichosti, téměř bok po boku, ale Harry je vedl a Severus jej pečlivě následoval. Bylo to ohromujícím způsobem normální kráčet ulicí a tato čirá, nefalšovaná normálnost z těch posledních dvou dnů činila nereálnou, hrůzostrašnou noční můru. Harry se pohyboval pomalu, očividně ponořený do vlastních myšlenek. Severus už začínal uvažovat nad tím, jestli si to všechno jen nepředstavoval – tohle byl koneckonců Harry-zatracený-Potter… prorokovaný hrdina, všemi milovaný šlechetný nebelvír… ne nějaký druh sériového vraha.

 

„Kolikátého je?“ zeptal se Severus náhle.

 

„25. března,“ odpověděl Harry tiše. „Už je to téměř pět let.“

 

Pět let od pokousání Nagini, pět let od té doby, co šel Harry na smrt a přežil, pět let od Voldemortovy porážky.

 

Zbytek cesty šli v tichosti, dokud se nedostali do malé restaurace. Jakmile se usadili na terase, přistoupila k nim mudlovská číšnice a podala jim jídelní lístky. Zvědavě a ne právě taktně pohlédla na značku na Severusově čele a pak rychle zmizela. Severus potlačil nával poníženého zachvění a udržel zcela nezúčastněný výraz.

 

Harry zamyšleně studoval menu, aniž zvedl oči. Severus sklonil hlavu – jeho volba jídla byla jasná – a zavřel lístek.

 

„To bylo rychlé,“ pronesl Harry s úšklebkem. „Hermioně obvykle trvá celou věčnost, než se rozhodne, a pak změní svou objednávku pět minut poté, co to nakonec vymyslí.“

 

Severus si pro sebe odfrkl a Harry se zachechtal. „No dobře, Miona za ty mrzutosti stojí… většinou.“

 

„Nepochybně,“ odpověděl Severus nepřítomně. Třebaže k tomu neměl důvod, zjistil, že se uvolnil. Ať Harryho ty minulé dva dny posedl jakýkoliv démon, teď se zdálo, že zmizel, a Harry vypadal a choval se překvapivě všedně.

 

„Takže, řekněte mi,“ zeptal se Severus, „Godrikův Důl je převážně mudlovská vesnice, že?“

 

„Ano,“ odpověděl Harry. „Ačkoliv je tady i několik kouzelnických obydlí. Vlastně, abych byl přesný, čtyři. Ale snažíme se zůstat nenápadní. Převážně.“

 

„Hmm,“ zamumlal Severus. „Jak hodláte vysvětlit mou přítomnost mudlovským sousedům? Jako excentrického strýčka?“

 

Harry pokrčil rameny. „Nikdy předtím jsem nic vysvětlovat nemusel. A nevidím důvod dělat to v budoucnu. Je to, jak to je.“

 

„Vskutku,“ zauvažoval Severus. „Kolik lidí žije v Godrikově Dole v těchto dnech?“

 

„Asi dvě stovky,“ odvětil Harry nezaujatě. „Je to malá vesnice. Vždycky byla. Vážně nudná a nezajímavá – to proto se zdála jako dokonalé místo na úkryt. Tehdy, když…“ Harryho hlas se vytratil a on se odvrátil.

 

A pak Severus zamrzl na místě, když se v jeho mysli sama od sebe objevila ta slova: Zabil jsem je. Severus v duchu zaklel a ten pocit normálnosti se začal rozplývat.

 

Harry na něj zamyšleně hleděl, jeho tvář byla zcela nečitelná.

 

Když se ukázala číšnice, přinesla džbánek s vodou a skleničky. Pak položila na stůl čajovou svíčku a zapálila ji. Harry si objednal pstruha s rýží a Severus bezmyšlenkovitě učinil to samé. Číšnice přikývla a znovu se vzdálila.

 

„Vím, na co myslíš,“ prohlásil Harry znenadání. „Dokážu to odhadnout.“ Severusova ruka zamrzla v půli pohybu, když si chtěl do své sklenice právě nalít trochu vody. „Snažíš se rozhodnout, co je realita – jestli tohle, nebo to, co se stalo v domě.“

 

Severus lehce přikývl a nalil si vodu. Harry se zasmál, ale nebyla v tom ani špetka veselí.

 

„Až na to přijdeš, dej mi vědět. Stále se snažím pochopit, co se mi to přesně stalo.“

 

„A co si myslíte, že se vám stalo?“ zeptal se Severus, jehož hlas nesl jen mdlé známky sarkasmu.

 

Bezmála očekával, že Harry vytáhne hůlku a použije na něj na veřejnosti Crucio, ale Harry jen mimovolně, zamyšleně pokrčil rameny.

 

„Já vážně nevím,“ pronesl. Jeho tvář náhle vypadala mladší a měla v sobě zranitelný, téměř dětský výraz.

 

Severus pozorně studoval jeho tvář a pak mu nabídl: „Tak mi řekněte, co si pamatujete.“

 

Harry sehnul hlavu a pohlédl dolů, oči zafixované na plamen svíčky, který mezi nimi tančil.

 

„Poté, co jsem si prohlédl tvé vzpomínky, jsem šel najít Voldemorta. Ne, abych s ním bojoval, ale abych ho nechal mě zabít…“

 

I když to Severus už věděl, protože mu to vyložila Hermiona, byl omráčený, když to slyšel na vlastní uši.

 

„Muselo to být děsivé,“ řekl.

 

Harry se rozpačitě usmál. „Nejprve bylo. Ale čím jsem byl hlouběji v lese, tím lehčeji se mi šlo. A mimoto… nebyl jsem sám. Použil jsem kámen vzkříšení. Byli se mnou moji rodiče… a… byl jsem tak rád, že je vidím, že jsem se ani nestaral o to, že jdu na smrt…“ Harry ztěžka polkl a pak tiše pokračoval: „Našel jsem Voldemorta a on na mě seslal smrtící kletbu. Poslední věc, kterou si pamatuju, byla dost divná – Hagrid na mě křičel, myslím, že se mě chtěl vrhat zachraňovat nebo tak něco. Ne, že by mohl něco udělat, však víš. Pak mě zasáhla ta kletba a… pak nic. Dokud jsem se nevzbudil, jak mě Narcissa Malfoyová kontrolovala. Lhala kvůli mně Voldemortovi, zachránila mi život… A zbytek… no…“ Harryho hlas se vytratil a on sám zíral do prostoru před sebou.

 

„Je mi to líto,“ pronesl Severus neobratně, ale s naprostou upřímností.

 

„Mě nelituj!“ odsekl Harry, jeho hlas byl znovu ostrý a hněvivý. „Měl bys litovat svých zločinů a toho, že jsem nezemřel, jak jsi zamýšlel. A věř mi, že budeš.“

 

„No,“ odpověděl Severus unaveně, „myslím, že to prostě zjistíme. Jaké jsou vaše domněnky, Harry? Proč jste nezemřel?“

 

Harry znovu pokrčil rameny. „Kdo ví,“ zamumlal. „Možná jsem zemřel. Možná něco jiného nebo někdo jiný zaujal mé místo. Možná, že tohle ani není mé skutečné já.“ Zíral upřeně na Severuse, jako by ho tím vyzíval, a Severus skočil na jeho návnadu.

 

„Rád byste tomu věřil, že ano?“ pronesl suše. „Že ty barbarské věci, kterými si se mnou hodláte pohrávat, ve skutečnosti nejsou vaší součástí. Že pochází z jiného zdroje. Ujišťuji vás, že jsou vaše. Zdědil jste otcovu krutost. Vaše výchova plná urážek a roky manipulace ze strany starších, včetně mě, vás zanechaly rozhořčeného a nenávistného. A teď, když máte v rukách moc, se můžete přestat ovládat a nechat to všechno vyjít na povrch. Skutečnost, že já nejsem nevinná oběť, to všechno dělá ještě uspokojivější – a to ani nezmiňuji – o mnoho snazší.“

 

Harryho tvář ztuhla do lhostejné masky. „To si vážně myslíš? Že to mám všechno v sobě?“ zeptal se se zvláštní poklidností.

 

„Ano, pane Pottere. Vy jste ten, komu se říká psychopat. Na veřejnosti se chováte nějak, ale v soukromí jste jinou osobou. Obávám se, že na tento stav není žádná léčba.“

 

Harry se pousmál. „To zní, jako bychom byli prokletí oba.“

 

„Já rozhodně ano,“ odpověděl Severus s lehkostí. „Ale já už se s tím smířil. Vy však můžete stále ještě doufat.“

 

„Doufat…“ zopakoval Harry zamyšleně, s podivnou jiskrou v oku. „A co by to bylo?“

 

„Naučit se kontrolovat vaše emoce, jak jsem vám říkal od začátku,“ prohlásil Severus nepokrytě. „Naučit se ovládnout vaši touhu po krutosti. Připomínat si, že jsou některé věci důležitější než vaše vlastní potěšení. Možná byste také mohl zvážit, že se vzdáte určité části moci, kterou máte v držení. Třiadvacetiletý, neukázněný, pomstychtivý spratek se všemi třemi relikviemi smrti v rukách, který vede Ministerstvo kouzel, je zcela jistě návodem na katastrofu.“

 

„Od tebe to zní tak logicky,“ řekl Harry. „Naneštěstí už jsem minul bod návratu. Moci se nikdy nevzdám, teď, když už jsem si na ni zvykl. A mít ji je tak příjemné.“

 

Harryho otevřená upřímnost ho odzbrojila, ale Severus nebyl překvapený obsahem jeho sdělení.

 

Číšnice se znovu objevila a přinesla jídlo – dva talíře s grilovaným pstruhem servírovaným na kořeněné rýži. Severus zapíchl vidličku do ryby, obrátil ji a uvědomil si, že učinil s výběrem jídla chybu – všechno to množství extrémně tenkých kostí ostrých jako jehly učiní z toho jídla naprostá muka. Harry spatřil výraz na jeho tváři a přidušeně se zasmál. Pak namířil hůlku na rybu na Severusově talíři a rychlým kouzlem z ní odstranil přemíru kostí.

 

„Děkuji,“ pronesl Severus tiše.

 

„Není zač,“ odpověděl Harry nepřítomně.

 

Začali jíst a Severus užasle sledoval Harryho.

 

„Severusi,“ promluvil Harry s náhlou jemností. „Pokud bys chtěl… dovolím ti obstarat si nějaký nevinný způsob zábavy, když nebudu poblíž.“

 

„To by bylo opravdu skvělé,“ odpověděl Severus, nestaraje se o to, aby vypudil ze svého hlasu sarkasmus. „Koníček? Třeba pletení? Mohl bych soutěžit s Molly Weasleyovou o to, kdo uplete ten nejošklivější svetr…“

 

Harry se ušklíbl. „No, nebudeme ze sebe dělat blázny. Nehodlám utrácet peníze za příze. Ale nemám žádných námitek, pokud by sis chtěl přinést některé ze svých starých knih a věcí ze svého domu.“

 

„Nemám žádný majetek, ani knihy,“ odporoval Severus kategoricky. „Všechno, co jsem vlastnil, je pryč.“

 

„Nic není pryč,“ odvětil Harry s podivným, tichým smutkem v hlase. „Hermiona a Ron všechno zachránili. Všechno je ve tvém starém domě ve Tkalcovské ulici. Tvé knihy, tvé spisy, tvé oblečení, dokonce i ty směšné staré hračky…“

 

Severus z toho odhalení málem zapomněl dýchat. „Opravdu?“ zeptal se sotva slyšitelně.

 

„Ano, opravdu,“ prohlásil Harry, „během několika dnů přivedu Rona, aby tě tam vzal a pomohl ti nějaké krámy přinést zpět. Budeš omezen tím, co smíš vlastnit, ale… alespoň nebudeš muset následujících 40 let stále dokola číst jednu a tu samou učebnici Bylinkářství.“

 

Severus odolal náhlé směšné touze poděkovat svému trýzniteli. „A mohu-li se ptát – proč byste pro mě takovou laskavost dělal?“

 

Harry na něj pohlédl a zahořkle se zasmál.

 

„Zdáš se být více rozrušený laskavosti než Cruciatem.“

 

Severus si s předstíranou netečností odfrkl. Nechtěl si to přiznat, ale Harry měl pravdu. Laskavost ho vždy rozrušila, ale laskavost, která pocházela od jeho trýznitele, nebyla jen zneklidňující – ta byla děsivá.

 

Harry ho pozorně sledoval. Na moment jeho výraz přeťal stín lítosti, ale pak se znovu stal nečitelným.

 

„Nijak se tím nezatěžuj,“ pronesl Harry šeptem. „Laskavost jako taková nevydrží dlouho. Nikdy nevydrží dlouho.“

 

Kapitola 6 – Cesta na Tkalcovskou ulici

Dalšího rána se Severus probudil odpočatý. Blaženě se protáhl na posteli… a pak si vzpomněl, kde je a proč a okamžitě ho zaplavil pocit děsu. Několik minut zůstal v posteli, v pěstích svíral přikrývku a pokoušel se uklidnit. Trvalo to hodnou chvíli, ale když nakonec dostal své emoce pod kontrolu, vstal, osprchoval se, oblékl se a nakonec se vynořil ze svého pokoje na chodbu. Minutu tam stál a v duchu hodnotil místo svého uvěznění – jednoduché podlaží se třemi ložnicemi – jeho, Harryho a ještě jednou prázdnou.

Na stěnách na chodbě visely staré fotografie. Severus na ně hleděl se smutkem v srdci. Mezi všemi těmi fotkami zahlédl jeden starý, pomačkaný obrázek všech původních členů Fénixova řádu a zjistil, že ho to bezprostředně zahltilo. Spatřil tváře Alice a Franka, Pošuka Moodyho, mladinkého Remuse Lupina, Siriuse Blacka a pak se mu srdce sevřelo v hrudi při pohledu na Lily a Jamese. James vypadal mladě, vyrovnaně a bezstarostně. A Lily… Severus měl pocit, jako by zapomněl dýchat, když zahlédl její oči, které jako by na něj hleděly skrz desetiletí viny a lítosti. Ostýchavě zvedl ruku a dotkl se její usmívající se tváře, zatímco se jeho prsty spojily se sklem chránícím starý, křehký papír dotyčné fotografie. Stál tam dobrou minutu či dvě, jeho prsty se sotva otíraly o tenkou bariéru oddělující jeho kůži od obrázku Lily.

„Severusi,“ uslyšel za sebou Harryho odměřený, nevzrušený hlas, „prosím, tohle nedělej.“

Okamžitě stáhl ruku, jako by se spálil.

„Omlouvám se, pane Pottere,“ odpověděl prostě.

Koutek Harryho úst se lehce stočil vzhůru. „Pojď se mnou, prosím.“

Severuse ani nenapadlo se hádat. Následoval svého mladého pána dolů do jeho pracovny. Harry se usadil za stůl a pokynul Severusovi, aby se postavil vedle. Pak otevřel šuplík, vytáhl široké, těžké, dřevěné pravítko a položil ho na stůl.

„Napřáhni ke mně ruku, prosím.“

Severus porozuměl jeho záměru a okamžitě se podvolil. Bez námitek zvedl ruku.

Harry k němu vzhlédl s chladným výrazem na tváři. „Řekni mi, myslíš si, že si zasloužíš dotýkat se čehokoliv, co patřilo mým rodičům? Zejména mé matce?“

Jeho sebenenávist se vrátila v plné síle a Severus odpověděl s absolutní upřímností a beze špetky sarkasmu či dokonce zášti: „Ne, pane Pottere, nezasloužím.“

Harry na něj krátce kývl. „Hleď si toho, aby se to už neopakovalo.“

Severus zaťal zuby, když jeho ruku zasáhla hrana pravítka a zanechala za sebou na jeho kůži hluboký červený otisk. Harry prozkoumal ten šrám se zadostiučiněním a lehce zvýšil úsilí dalších ran, které dopadaly na jeho prsty, klouby, hřbet ruky a dokonce i zápěstí. Několikrát, když se pravítko natočilo na stranu, zasáhla tenká hrana drsně o jeho kost, ale Severus snášel celý výprask, aniž by sebou cuknul nebo vydal hlásku.

Harry odložil pravítko na stranu a zamyšleně se na Severuse zadíval. „Řekni mi,“ pronesl chladně, „bude se to opakovat?“

Severus cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. „Ne, pane Pottere,“ odpověděl a překvapil sám sebe, že dokázal udržet svůj hlas nezlomený, i když jen sotva. „Nebude.“

„Dobře,“ prohlásil Harry s pousmáním.

Severus sklonil pohmožděnou ruku a odolal nutkání si ji přidržet u těla a pochovat ji.

„A teď,“ pokračoval Harry nezúčastněně, jako by se nic nestalo, „zařídil jsem, aby tě dnes ráno Ron vzal na Tkalcovskou ulici, aby sis mohl posbírat pár věcí. Smíš si přinést knihy, oblečení nebo nějaké sentimentální hlouposti, které chceš. Avšak – i když je to zbytečné říkat – zakazuji hůlky, magické artefakty jakéhokoliv druhu a přísady do lektvarů či vybavení laboratoře. Je to jasné?“

„Zcela,“ pokusil se Severus říct.

„A také jsem byl dnes večer pozván k Ronovi a Hermioně na večeři. Zatím jsem připravil provizorní plán, ve kterém by tě vzali s sebou domů, a já bych se k vám připojil, až dnes skončím v práci. Ovšem, pokud si s nimi nepřeješ trávit čas, sdělím jim, aby tě tady prostě vyložili, až vyzvednete tvůj majetek. Čemu dáváš přednost?“

Severus nechtěl odhalit, jak neskutečně šíleně šťastný byl vyhlídkou nějakého – jakéhokoliv – lidského kontaktu, jiného než s Harry Potterem. Takže udržel svou tvář bez výrazu a prostě odpověděl: „Nynější plán je přijatelný, pane Pottere.“

„Dobře,“ pronesl Harry a postavil se. „Ať tak či tak, Ron tady za pár hodin bude. Uvidíme se večer.“

Harry okamžitě poté odešel, a jakmile byl pryč, Severus zamířil do koupelny, strčil ruku pod proud ledové vody a úlevně vydechl. Pravítko mu na dvou místech přeťalo kůži, třebaže ne hluboko, a už se začínaly ukazovat modřiny. A pak, když už měl celou ruku blaženě necitlivou, utrousil jediný vzlyk bez slz – ne kvůli bolesti, kterou právě musel snášet, ale kvůli důvodu pro ni.

Postával tam bez pohybu minimálně dobrou hodinu a jen držel svou ruku pod proudící vodou, jeho mysl zůstala stejně otupělá a promrzlá jako jeho tělo. Z omámení ho vytrhl až domovní zvonek. Vypnul vodu, osušil si ruku a odešel otevřít dveře.

Na prahu ovšem ke svému lehkému překvapení nespatřil Rona Weasleyho, ale Hermionu Grangerovou, která se na něj opatrně usmívala.

„Dobré ráno,“ pokusil se říct. „Nabyl jsem dojmu, že…“

Rychle přikývla, ukázala na stranu a Severus uviděl na příjezdové cestě povědomé auto – nic menšího než Weasleyovské létající auto. To auto, kterým to Ron a Harry před lety napálili do vrby mlátičky.

Pousmála se, což naznačovalo, že si vzpomněla na totéž. „Slibuji, že budeme tentokrát opatrnější,“ řekla. „Budu řídit sama.“

„To je vskutku uklidňující,“ sdělil jí suše.

Zavedla ho k autu a Severus zjistil, že na zadním sedadle sedí Ron Weasley a drží na klíně malého chlapce s rozcuchanou kšticí.

„Na Rona si jistě vzpomínáte,“ pronesla. „A toto je náš syn, Hugo.“

Ron pozvedl chlapce do vzduchu. „Řekni profesorovi Severusi Snapeovi ahoj, Hugo,“ vybídl ho.

Chlapec, ne více než čtyři roky starý, vzhlédl a pronesl tichým, ale jasně slyšitelným hláskem: „Ahoj, profesore Severusi Snape.“

Severus byl na okamžik naprosto paf z chlapcova zcela perfektního způsobu vyjadřování, než tiše odpověděl: „Ahoj, Hugo. Kolik ti je let?“

„Jsou mi čtyři,“ prohlásil ten předčasně vyspělý chlapec hrdě. „Kolik je tobě?“

„Hugo!“ šeptnul Ron. „To není zdvořilé!“

Hugo bezprostředně na to namířil prstem na Severuse. „On si začal!“

A Severus zjistil, že se tiše směje, ohromený z toho, jak úžasný je to pocit. „Má naprostou pravdu, pane Weasley. Mně je čtyřicet tři.“

Hugo slavnostně přijal tu informaci. „Neumím tak moc počítat. Musíš být opravdu starý.“

Ron zaskučel a překryl Hugova ústa svou dlaní.

„Můžeme jet?“ zeptala se Hermiona rozpačitě a zněla lehce zahanbeně.

Severus se pobaveně zasmál a nasoukal se k ní na přední sedadlo.

Než vzlétli, Hermiona zapnula zneviditelnění. Severus, který seděl vedle ní, si znovu s úžasem uvědomil, jak normální se všechno zdálo… na povrchu. Škoda, že mě Albus nespojil s těmito dvěma, pomyslel si náhle. Harry Potter nebyl jediný, kdo se změnil – jeho dva nejlepší přátelé vyrostli, vyspěli natolik, že to ani nepovažoval za možné, a očividně odsunuli staré předsudky stranou.

Úkosem pohlédl na Hermionu a všiml si, že ona se na něj dívá rovněž.

„Přemýšlel jsem o tom, jestli byste mi mohla něco říct,“ pronesl tiše. „Rád bych věděl, kdo za války zemřel… na naší straně.“

„Vy to nevíte?!“ vyjekla.

Severus zavrtěl hlavou.

„Tak tedy…“ zamumlala omluvně. „Remus Lupin. Nymphadora Tonksová. Fred Weasley. Pamatujete na toho chlapce s fotoaparátem, Colina? Ten zemřel rovněž. Někteří další také…“ Začala z paměti odříkávat seznam obětí a pak také vyjmenovala seznam zmijozelských studentů, kteří zemřeli, když bojovali za Voldemorta. Severus naslouchal a každé ze jmen v něm zanechávalo prázdnotu.

„Je jich tolik,“ zašeptal.

„Příliš mnoho,“ souhlasila.

„A Nymphadora…“

Lítostivě si povzdechla. „Byli jste si blízcí?“

„Tak trochu,“ odpověděl. „Kvůli své pozici jsem si nebyl blízký s nikým, ale… ona je… nebo spíše byla sestřenice mého kmotřence. Mimochodem, jak je na tom Draco?“

„Je v pořádku,“ hlesla Hermiona tiše. „Všichni jsou v pořádku. Narcissa zachránila Harrymu život, však víte, takže nešli do Azkabanu nebo tak něco. Po válce Draco odjel do zahraničí, aby pokračoval ve studiích. Naposledy jsem o něm slyšela, že se stal učněm v Kruvalu.“

„Ach,“ zamumlal Severus s lehkým nesouhlasem. „Přirozeně, nejlepší škola přes černou magii.“

„Ano,“ potvrdila Hermiona, „ačkoliv jeho učňovství je v Lektvarech.“

Severus zjistil, že se opět usmívá, i když jen zlehka. Možná, že oběti minulých desetiletí nebyly zcela zbytečné.

Zahlédla výraz na jeho tváři a ta její lehce ztuhla. „Život není takový, jaký býval,“ zabrblala tiše. „Všechno není… dobré. Ministerstvo se mění. Celý kouzelnický svět se znovu mění. Harry… to, jak se teď chová… ničemu nepomáhá. Předělal celé Ministerstvo, aby maximalizoval svou vlastní moc… Vrátil mozkomory do Azkabanu, jak jste si měl jistě možnost všimnout.“

„Chápu,“ odpověděl tiše. „Mimochodem, co se stalo Ginny Weasleyové?“

Hermiona okamžitě zcepeněla a rukama sevřela volant auta. „My ve skutečnosti nevíme, co se mezi nimi stalo,“ odpověděla šeptem. „Vzali se po válce. Ona s nikým z nás nikdy o jejich problémech nemluvila, ale začala se za poslední roky víc a víc stahovat do sebe. A před dvěma měsíci utekla. Nechala jen vzkaz, že nechce mít nic společného s nikým, kdo zná nebo znal Harryho…“

Severus ucítil, jak jeho tělem prošlo zachvění. Tohle neznělo dobře. „Jak starý byl jejich syn?“

„Šest měsíců,“ zamumlala Hermiona. „Pojmenovali ho Albus Sirius…“

Severus na to pozvedl obočí. „Očekával bych, že pojmenuje svého prvorozeného po Jamesovi.“

„To my všichni,“ souhlasila Hermiona. „Ale jemu Brumbál vážně moc chyběl. Vlastně se z toho stala téměř posedlost.“

Severus sklonil hlavu. Tohle odhalení pro něj nevěstilo nic dobrého – z pohledu na jejich situaci.

Auto přistálo u nábřeží. Hermiona vypnula neviditelnost a zeptala se Rona: „Počkáte tady, nebo půjdete s námi?“

„Počkáme tady,“ odpověděl Ron, který houpal Huga na kolenou. „Vy dva běžte.“

„Nebude to trvat dlouho,“ informovala ho Hermiona. Otevřela kufr auta a vytáhla rozměrné zavazadlo na kolečkách a pak ona a Severus společně zamířili nepořádnou, sluncem zalitou ulicí podél řady téměř identických cihlových domů.

Směřovali do jeho starého domu.

 

Komentáře   

 
0 # KM 2014-05-30 15:12
Tahle povídka mě zajímá čím dál víc. Po první kapitole jsem čekala úplně něco jiného.
Jo, a z Harryho jde vážně strach. Obzvlášť z jeho klidného chování.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2014-05-31 20:50
Je to miestami vážne desivé. Vidieť Harryho v takomto stave, v takom... pomätení, či čo, ale na druhej strane, vďaka za Rona a Hermionu! Sú nenahraditeľní, hlavne pre Severusa. Tá časť o tom, že všetko v Tkáčskej ulici zachránili len kvôli nemu ma vážne dojala, asi aj ako jeho prvý trest, čo sa týka toho vyplieskania pravítkom, to fakt bolí... au, au. Sevko, drž sa!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # weras 2014-06-01 07:23
Díky za Rona a Hermionu. Aspoň někdo se se Severusem baví normálně.Ovšem fakt,že Severus patří Harrymu,nic nezmnění.Nevím, jestli Harry náhodou netrpí ropolcením osobnosti.Na jednu stranu normální,až něžné chování,na druhou stranu strašná krutost.Už jsem se smířila s tím,jaký Harry je,jinak bych asi přestala číst,a spíš mě moc zajímá,co se ještě všechno stane,než se situace začne napravovat. Na to,kolik je avizovaných dílů,to bude asi hodně děje! Jinak velký dík za překlad,je skvělý i když to mohu posoudit jen podle toho,že povídka se čte prostě dobře! A také díky betám,je bezchybná.Takže se moc těším na další díly!!!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # KatherineSevia 2014-06-01 17:12
Ja tak strašne zbožňujem práve takéhoto Harryho 3:):D Rozdávajúci Cruciatus a následne pozývajúci na večeru a pozorný :3 :D Pripadá mi troška schizofrenický :D aspoň že sa Miona a Ron chová k Severusovi viac-menej normálne.. a ešte podotknem že Hugové poznámky boli perfektné :D :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2014-06-08 21:27
Zajímá mě, jestli se dozvíme, co Harry takhle změnilo. Pěkná povídka.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2014-09-14 14:53
Teda, souhlasím se Severusem. Laskavost z rukou nepřítele je děsivá. Harry z páté kapitoly je nápadně hodný.
Ron s Hermionou v šesté kapitole se mi líbí. Severus potřebuje chvilku oddechu.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1006
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
2502609
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz