Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach 52

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Ashes

ASHES OF ARMAGEDDON – ZKÁZONOSNÝ PRACH

Kniha druhá – Prázdnota

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; bez beta-readu

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

18+!!!

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

PP: Tak... a jedeme dál. Mám v zásobě dokonce ještě jednu kapitolu hotovou, takže minimálně další týden by měl být zajištěný;-) A třeba... třeba se mi podaří si ten náskok trochu udržet...

 

ooOoo

 

Kapitola 52 – Kousající puzzle

 

Rozhovor s Nevillem druhého dne nebyl vůbec tak podivný a konfrontační, jak Severus předjímal. Asi pomohlo, že ho vyhledal sám a jakémukoliv překvapení předešel prostě tím, že Nevillovi předal magický svitek s úmluvou a pronesl: „Čtěte.“

 

Neville byl jeho jednáním lehce opařený, ale přečetl si nejprve pečlivě celou úmluvu a pak se jednoduše zeptal: „Bude to díky tomu pro vás lepší?“

 

„To má být účelem, ano.“

 

„V tom případě souhlasím,“ odpověděl Neville. „Stanu se vaším… jak se to řekne? Strážcem? Co mám podepsat? A co udělat?“

 

„Pokud půjde všechno hladce, pak nebudete muset dělat nic,“ vysvětlil Severus poněkud zaskočený tak rychlým přijetím od svého mladého přítele. „A pokud se něco pokazí, pak vás magie úmluvy upozorní, ovšem mimoto to nijak nezasáhne váš osobní život. Netřeba asi říkat,“ pokračoval suše, „že v případě nutnosti vaší pomoci, očekávám alespoň částečně srdečný pokus o nenásilný zásah z vaší strany.“

 

Neville přikývl, ale na tváři se mu objevily růžové skvrny. „Rozumím. Chápu, že pro vás… Harry něco znamená. Takže… se budu snažit chovat slušně.“ V jeho hlase byla znát podrážděnost.

 

„Kdysi znamenal Harry i něco pro vás,“ připomněl mu Severus jemně.

 

„Jo,“ odvětil Neville a vypadal nesvůj, „ale to už je asi za námi.“

 

Tak to bylo jen mírně řečeno, pomyslel si Severus, zatímco Nevilla chvíli pozoroval. Jeho výraz prozrazoval únavu a vydapal ještě více přešle než obvykle. Skoro jakoby ho posledních několik let zvolené izolace od přátel zcela vysálo. Neville mu váhavě oplatil jeho zkoumavý pohled a pak Severus dodal ještě něco, něco, co připomínalo skok do ledové vody.

 

„Harry a já jdeme dnes k Hermioně a Ronovi na večeři. Měl byste jít také.“

 

Neville na něj opařeně zíral. „Raději ne,“ zamumlal nervózně. „Minulé září jsem tam na návštěvě způsobil tak trochu scénu.“

 

„To je ale zábavné,“ odvětil Severus suše. „Minulé září jsem tam byl rovněž a žádnou scénu si nevybavuji.“

 

„Myslím, že jste spal,“ zamumlal Neville.

 

„No, pokud jste mě nevzbudil, pak to asi až taková scéna nebyla, nemám pravdu?“ vyvedl ho Severus z omylu svou pobídkou.

 

Neville ještě trochu váhal, ovšem nakonec se nechal přesvědčit.

 

Když se přemístili před hlavní vchod Hermionina a Ronova domu, Severus jednoduše zaklepal, aniž by využil práva vejít, což mu domovní ochrany umožňovaly. Nakrátko zauvažoval, zda nepřekročil nějaké pravidlo slušného chování, když s sebou vzal nezvaného hosta, ale jakmile se dveře otevřely potěšený výraz na Hermionině tváři všechny jeho obavy smazal.

 

„Pojďte dál!“ vyhrkla a zavedla je oba dovnitř.

 

Ron seděl u jídelního stolu a stejně tak Harry. Na chvilku se rozhostilo nepříjemné ticho, zatímco na sebe Neville s Harrym obezřetně a zdrženlivě hleděli, pak ale mezi nimi něco očividně proběhlo, Neville se zhluboka nadechl, a pak rezervovaně, ovšem ne nepřátelsky pronesl: „Ahoj.“

 

„Neville,“ opětoval Harry.

 

A tak se stalo a pro danou chvíli to více než stačilo.

 

A pak do toho vstoupila Hermiona a rozpustila všechno zbylé napětí: „Takže… o co jde? Vidím podle vašich výrazů, že se něco děje, ale co?“

 

Neville předstíral naprostou nevinnost, Harry věnoval Severusovi tázavý pohled a ten přikývl na souhlas.

 

„Sepsali jsme úmluvu,“ vysvětlil Harry prostě. „Neville je jejím strážcem.“

 

Hermiona se nezeptala, co to ta úmluva je, jen souhlasně přikývla, s úsměvem od ucha k uchu a vypadala tak šťastně, jako by jí právě oznámili, že se budou brát.

 

„Jsem ráda,“ řekla nakonec s naprostou upřímností. „Už bylo taky na čase.“

 

Severus na ni zíral částečně rozmrzele a částečně pobaveně. „Domnívala jste se, že by to mohl být dobrý nápad a nenamáhala jste se to navrhnout?“

 

Hermiona se zahihňala. „Kdyby taková myšlenka vzešla od kohokoliv jiného než od vás, trvalo by vám dvakrát tak dlouho, než se dostali až sem.“

 

Bezděčně se po jejích slovech bez pohrdání či zlosti rozesmál. „Jsem to ale tvrdošíjný bastard, že ano?“

 

Její slavností přikývnutí by mohlo být považováno za útočné, kdyby nebylo hřejivého radostného úsměvu rozprostírajícího se na jejích rtech.

 

Severus ponechal všechny mladé v kuchyni a zatoulal se do obývacího pokoje, kde se nacházel Hugo – rozprostřený na podlaze se skládačkou obrovitého trojrozměrného puzzle Bradavického hradu.

 

„Ahoj,“ pozdravil ho Hugo, když k němu krátce vzhlédl.

 

Severus se podíval na chlapce a ohromilo ho, jak moc vyrostl od té doby, co se setkali poprvé. Hugovy vlasy, předtím světlé, ztmavly a jeho tělo poněkud vyzrálo – začal se hodně podobat své matce. Rozhodně zdědil Hermioniny oči, ovšem… Severus se ušklíbl… naštěstí ne i její přední zuby.

 

„Mohu se připojit?“ zeptal se.

 

„Tak jo,“ odpověděl Hugo s úsměvem, zatímco dál budoval puzzle skoro automaticky, jako by ten úkol zaměstnával jen část jeho vědomí.

 

„Vypadá to jako složité puzzle,“ podotkl Severus.

 

„Ani ne. Je dost lehké.“

 

Severus pozvedl obočí a sebral z podlahy náhodně jeden z kousků, jen aby ho okamžitě upustil, protože ucítil kousnutí do prstů – ne dost, aby mu z nich tekla krev, ale dost na to, aby to cítil.

 

„Och,“ zahihňal se Hugo s potlačeným úsměvem, „asi jsem tě měl varovat. Ty dílky koušou, když je vezmeš mimo pořadí.“

 

Severus mu věnoval příkrý pohled. „Rodiče ti pořídili kousající puzzle?“ zavrčel okamžitě bez sebe zlostí, protože něco takového byl nejhorší případ rodičovské nedbalosti, kterého byl za poslední roky svědkem.

 

„Vlastně mi ho koupil strejda Percy k sedmým narozeninám,“ odvětil Hugo. „Je starý, už z dřívějška. Když byl strejda Fred ještě živý a on a strejda George mělo ten žertovný obchod. Strejda George to puzzle vyrobil a strejda Fred ho očaroval, aby kousalo. Táta říká, že bych si s ním hrát asi neměl, ale mamka řekla, že si s tím hlavu dělat nebude.“

 

Severus ho stále probodával pohledem, jeho vysvětlení ho moc neuklidnilo. „Kolikrát tě to předtím kouslo?“ zeptal se.

 

„Ani jednou,“ odpověděl chlapec. „Je to fakt děsně lehký. Prostě si v hlavě představíš celý hrad a pak už víš přesně, kam máš dílek dát.“

 

Severus se měkce zasmál a pak už jen ohromeně a s nedůvěrou hleděl na ten malý dětský zázrak, který si, jak se zdálo, nebyl vůbec vědom toho, jak vyspělý byl.

 

„Hugo,“ oslovil ho Severus tiše, „řekli ti vůbec někdy tvoji rodiče, jak výjimečné máš schopnosti?“

 

„Cože?“ Hugo na něj zíral se zmatkem v očích. „Řekli, že jsem chytrý, ale to říkají přece všichni rodiče. To nic neznamená.“

 

„No, my to říkáme taky, a protože tvými rodiči nejsme, tak nám musíš věřit!“ prohlásil Neville, který právě vstoupil do obývacího pokoje.

 

„Neville!“ zavískl Hugo radostně a pak k němu vyběhl a objal ho svýma rukama kolem nohou.

 

Neville na chlapce hleděl a vypadal úplně paf z toho, jakou radost Hugo měl.

 

„Budeš si se mnou hrát s míčem?“ dožadoval se Hugo. „A Severus taky!“

 

„Počítej se mnou,“ odpověděl Severus rychle. „Ale jděte napřed.“

 

„Dobře, tak jo!“ zavolal Hugo a vypálil do chodby, přičemž za sebou táhnul omráčeného Nevilla za rukáv. Harry, který se objevil v kuchyňských dveřích, se pobaveně zasmál.

 

„Je vážně úžasný, že?“ zeptal se, trochu tklivě.

 

Severus beze slova přikývl. Oba se usadili na parapet okna a v tichosti se dívali, jak Neville a Hugo došli na trávník s balonem v chlapcových rukách.

 

„Přál bych si, aby byl Al taky takový,“ vyhrkl Harry, když si začali házet.

 

„Jak to myslíš?“ vyzval ho Severus bezmyšlenkovitě.

 

„Aby byl veselý. Důvěřivý. Šťastný.“

 

„A není?“ zeptal se Severus, odlepil svůj pohled od hrajícího si páru a podíval se na Harryho.

 

Ten smutně zavrtěl hlavou.

 

„Al není šťastné dítě,“ hlesl. „Alespoň se nezdá, když je se mnou. Vypadá vystrašeně a celou dobu je strašně opatrný.“

 

„A chová se tak i když je s ostatními?“

 

„Hermiona s Ronem říkají, že vypadá hrozně tiše, když je u nich na návštěvě,“ zamumlal Harry. „Ale slyšel jsem, že u Arthura a Molly se mu daří dobře. Někdy si tak říkám, jestli s ním není něco špatně,“ dodal zamyšleně.

 

„Možná si to moc bereš,“ vyvodil Severus logicky. „U dětí je normální, že se chovají opatrně v přítomnosti těch, které moc neznají.“

 

„Asi jo,“ hlesl Harry. „Ale i tak… pamatuješ si, jak začal brečet, jen tě uviděl? To bylo divný.“

 

„Tím bych se neznepokojoval,“ pronesl Severus s úšklebkem. „Většina dětí se při pohledu na mě rozbrečí. A z dobrého důvodu.“

 

„Hugo ne,“ nedal se Harry tvrdohlavě.

 

Severus si povzdechl. „Harry, já o rodičovství nevím zhola nic, ale všechny moje instinkty mi říkají, že přirovnávat tvého syna k ostatním dětem a přát si, aby byl jako ostatní, není moudré. Je takový, jaký je.“

 

„Asi jo,“ souhlasil Harry. „Stejně ale furt nechápu, proč je pořád tak nešťastný a opatrný. Ale to asi bude tím, že neměl moc šťastné dětství…“

 

„A možná to bude tím, že by bylo lepší, aby s tebou trávil víc než dvě hodiny jednou za pár měsíců,“ navrhl Severus. „Každé dítě potřebuje svého otce.“

 

Výraz, který se objevil na Harryho tváři – bolestný a unavený – byl víc, než co se dalo snést.

 

„To je nesmysl,“ odvětil Harry a odvrátil tvář.

 

„Proč si to myslíš?“ dožadoval se Severus.

 

„Ale no tak,“ zašeptal Harry. „Nikdo mě nepotřebuje. Kdo by taky potřeboval někoho, jako jsem já, aniž by ho k tomu nutila magie? Co vůbec jsem? Jen odložená nádoba na kousek Voldemortovy duše.“

 

Severus nad tím prohlášením zapřemýšlel. Přes všechny své pocity nejistoty a nutnosti vlastní ochrany nikdy nepomyslel na to, že by se Harry mohl cítit podobně. Na okamžik byl v pokušení mu říct, že ho potřebují Hermiona a Ron – ale pak se zarazil, protože to by asi vedlo jen k dalšímu poraženeckému projevu a jejich debata by pokračovala.

 

„Pokud ti to bude nějakou útěchou,“ pronesl nakonec obezřetně, „tak já jsem tě potřeboval ještě daleko dřív, než mezi námi vzniklo otrocké pouto.“

 

Okamžitě se připravil na to, že to Harry nenávistně popře nebo mu věnuje nějakou výsměšnou poznámku nebo připomínku toho, jak surový a krutý na něj během jeho školních let byl, ale Harry na něj jen zíral s doširoka otřenýma očima a pak se stydlivým úsměvem zašeptal: „Opravdu? Proč?“

 

„Vážně se musíš ptát?“ zamručel Severus žalostně. „Ty jsi byl jediný, kdo přežil útok v Godrikově Dole. Tvoje přežití bylo jako… ne zcela jako naděje na odpuštění, ale… alespoň připomínka, že i když jsou moje zločiny neodpustitelné, přesto nebylo všechno ztraceno. To, že jsem tě potřeboval, se stalo součástí mého života. Nepotřeboval jsem, abys mě měl rád, dokonce jsem nepotřeboval ani, abys mě toleroval – byl jsem si celkem jistý, že to nebude tvůj případ – potřeboval jsem jen, abys byl naživu a v pořádku.“

 

Stále očekával nějaký jízlivý nebo výsměšný komentář, ale ten nikdy nepřišel. Harry se jednoduše natáhl pro jeho ruku a tiše pronesl: „Myslím, že tohle jsem cítil k tobě ty poslední tři roky.“

 

Severus na něj bezhlesně zíral. Harry jeho ruku sevřel pevněji, a pak stočil svou pozornost k Hugovi s Nevillem, kteří si stále hráli na trávě. Hugo právě skočil do záhonů, aniž by si byl vědom toho, že jim působí škodu.

 

„Tak a teď bude mít týden domácího vězení,“ zapřemítal Severus suše.

 

Harry si odfrkl. „To si nemyslím,“ řekl. „Kdybych něco takového provedl u své mudlovské rodiny, tak bych měl peklo na zemi… ale Hermionu s Ronem nějaké kytky nezajímají. Zajímá je jenom, aby se Hugo dobře bavil, a on to ví.“ Harry pohlédl na Severuse. „Měli jste na Tkalcovské ulici někdy květiny?“

 

Muž přitakal. „Vlastně měli. Tulipány. Ale to už je dávno.“

 

„Co se s nimi stalo?“ zajímal se Harry.

 

„Pěstovala je moje matka. Ale otec je v jednom ze svých záchvatů vzteku vytrhal. Poté už se matka nikdy nesnažila.“

 

„Měl bys tam nějaké mít,“ navrhl mu Harry prostě. „Něco, co by Hugo mohl během svých návštěv podupávat.“

 

Severus si odfrkl. „A víš, že bych právě něco takového udělat mohl?“

 

Harry znovu věnoval svou pozornost Severusovi a pak mu položil otázku: „Řekni mi… cítil jsi něco, když začala naše úmluva fungovat? Já myslím, že jsem něco cítil, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to magie úmluvy, nebo jestli to cítím proto, že bych měl.“

 

Severus jeho otázku zvážil. Cítil určitou neuchopitelnou změnu, když byla úmluva podepsána, ale neznal slova, kterými by své pocity vyjádřil. Netušil, jak popsat to sotva patrné, nevtíravé magické spojení, které mezi nimi vzniklo a usadilo se někde v jeho podvědomí.

 

Harry stojící vedle něj ho sledoval s výrazem obav.

 

„Něco jsem cítil,“ připustil Severus nakonec. „Bylo to příjemné. Jako útěcha… jako nějaký příslib.“

 

Komentáře   

 
+1 # Mia 2016-11-04 13:09
Moc hezká kapitola, myslela jsem, že si ji nechám na pondělí, ale nevydržela jsem...Moc se mi tu líbí Ron s Hermionou jako rodiče a jejich klid a nadhled, krásně se jako rodinka doplňují, vždycky se těším, až se ocitnou "na scéně". Ale já se tu těším vždycky na všechno... :-) Díky za kapitolu Pat, byla jako...pohlazen í
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # wera 2016-11-05 08:25
Jsem tak rada za oba dva.Je ale pořád znát , že mezi sebou mají nedořešené celkem důležité vĕci.Ale dá se to vůbec nĕkdy napravit?Mslím, že budu hodně netrpělivě čekat na další kapitolu. Za tuto díky!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2017-02-27 19:49
Pekný preklad a taký pokojný diel skladačky :roll:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1607
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3313411
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz