Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach 50

Hodnocení uživatelů:  / 12
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Ashes

ASHES OF ARMAGEDDON – ZKÁZONOSNÝ PRACH

Kniha druhá – Prázdnota

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; bez beta-readu

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

18+!!!

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

 

ooOoo

Kapitola 50 – Okamžik odpuštění

Jakmile se Severus vrátil domů na Tkalcovskou ulici, okamžitě začal litovat – skoro všeho.

Harry ho přijal s laskavostí a něhou a Severus odpověděl zlomyslností a pohrdáním, ostatně jako vždycky. Měl být prostě vděčný za to, co se mu dostalo, a doufat v tu nejlepší možnost. Co si jen myslel, že dělá? Klást si podmínky a vznášet požadavky? Dalšího rána už byl připraven připlazit se zpět a žadonit o odpuštění, ale nějak se mu podařilo to neudělat.

Po celém tom nenávistném výlevu vzteku byl připraven, že už o Harrym znovu neuslyší, přesto od něj však dva dny poté dostal sovu se slovy:

„Strašně mi chybíš. Snažím se najít o těch úmluvách, co se dá, ale vypadá to dost složitě – dej mi prosím vědět, pokud jsi měl na mysli tam začlenit něco konkrétního. Doufám, že se stále máme v plánu za dva týdny setkat?“

Zaplavil ho pocit úlevy. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že jsou dveře jeho kanceláře zavřené a nikdo nebude svědkem jeho jednání, a pak se dopisu dotkl ústy v polibku, než ho uschoval ve svém stole.

Následující dva týdny se neskutečně vlekly a čas se zdál úmornějším než pro vězně v Azkabanu čekajícího na ortel smrti.

Nakonec, páteční noci, dva dny předtím než uplynul dvoutýdenní limit, už Severus nedokázal snést tíhu čekání. Setrvával v kanceláři dlouho do noci, dokončoval papírování, které za poslední měsíc zanedbal a přel se sám se sebou, jestli je moudré jít za Harrym o dva dny dříve. Nakonec jeho zdravý rozum přemohla čirá, skoro fyzická potřeba po kontaktu a on vstoupil do krbu a o vteřinu později se letaxem přesunul do Harryho domku.

Sotvaže se tam objevil, rozhlédl se kolem. Police s Harryho knihami byly přeuspořídané. Na podlaze se kupily herbologické svazky a knihy o obraně proti černé magii, zatímco police, kde předtím spočívaly, obsahovaly nové knihy a svitky. Přistoupil k polici, aby se podíval, co je to za novou četbu. Byly to svazky o otrockém poutu, moderní výtisky a dokonce i několik starobylých, o kterých Severus byť jen slyšel. Pozvedl obočí, zatímco je skenoval pohledem. Domoci se takových knih muselo stát Harryho malé jmění a více než malé jmění muselo stát jejich nalezení a opatření v tak krátkém čase.

Severus pohlédl na Harryho stůl, který byl v nesourodém ladu a skladu poházený svitky.

V domku bylo ticho, ostatně jako obvykle, a jediným zvukem ozývajícím se do ticha bylo pravidelné, vyrovnané dýchání. Severus se otočil k Harryho posteli a uviděl ho tam. Oči měl zcela zavřené a podle toho, jak to vypadalo, usnul někde během čtení – jeden ze svazků o otrockém poutě mu spočíval na polštáři.

V tu chvíli nemohlo být většího důkazu, že Harry doopravy bere jeho a jeho žádost vážně – ať už byla vyřčena jako prosba, urážka či zahořsklé ultimátum. Severus přešel k Harryho posteli, sehnul se ke spící postavě a vložil mladému muži na čelo opatrný polibek. Zelené oči se okamžitě otevřely a o prchavý moment později se na Harryho rtech zrodil nefalšovaný úsměv. Severus jen sotva dokázal zakrýt své překvapení, když kolem něj Harry obtočil ruce a přiměl ho, aby se k němu připojil v posteli.

V Severusovi se vzednula vlna prosby o odpuštění, ale jakmile otevřel ústa, aby něco řekl, Harry mu na rty přitiskl prst, sotvaže zahlédl ten výraz na jeho tváři.

„Ať jsi teď chtěl říct cokoliv, ani nepomysli na to, že by ses omlouval,“ varoval ho. „Měl jsi veškeré právo na to se zlobit, či o mě mít pochybnosti. A já jsem za to rád.“

„Opravdu?“ pokusil se Severus říct. Harry ho rukama chytil za pas a navedl ho, aby se usadil na něm, obkročmo na jeho bedrech.

„Samozřejmě,“ ujistil ho. „Musím vědět, když překročím nějakou z tvých hranic, nebo když něco udělám špatně. Chci to vědět. Pokaždé. Ano?“

„Dobře,“ souhlasil Severus s pohledem upřeným na něj, ale stále s velkými rozpaky.

Harry se přesunul do sedu a opřel se o lokty.

„Jsem tu o dva dny dříve,“ podotkl Severus těžkopádně.

„Co se mě týče, tak ne,“ odvětil Harry, než ho chytil za ruku a propletl si s ním prsty. „Mrzí mě to,“ vyslovil pak z čista jasna.

„Ty? A co?“ Severus nedokázal skrýt své překvapení.

„Že jsem si tohle všechno nezjistil dřív,“ naklonil se ke knize na polštáři. „Nikdy jsem si neuvědomil, jak mocné to pouto je. Jak silné by mohlo být ve špatných rukách. Že může být vlídné a neškodné, když je pán shovívavý a nechce svému služebníkovi uškodit, ale zároveň že kdybych udělal něco špatně, dalo by se říct, že jsem seděl na atomové bombě, která mohla každou chvíli explodovat.“

„Ale ty jsi nic takového neučinil,“ přerušil ho Severus. „Za posledního tři a půl roku jsi mě nepřinutil k ničemu, ani jsi nepoužil pouto, abys mě jakýmkoliv způsobem kontroloval. A to i třebaže by se dalo udělat velmi snadno.“

Harry zamyšleně přikývl a vypadal, že se mu jeho ujištěním poněkud ulevilo.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ vyzval ho. „Ale nemusíš odpovídat, když nebudeš chtít…“

„O co jde?“

„No… kdysi ses zmínil, že ti takovýhle druh pouta nevadí. Že… že to bylo v pořádku. Ale… vím, že jsi zároveň alespoň částečně naštvaný a rozčilený.“ Harry se na moment odmlčel a pak dokončil svou otázku. „Takže se asi chci zeptat - vadilo ti to?“

Severus sklonil hlavu a řádně se nad tím zamyslel.

Jeho pouto s Albusem Brumbálem trvalo dlouhou dobu a z velké většiny času si na to Severus zvykl stejně jako, když jiný užíval oči nebo uši. Jejich pouto – ve své neutrální rovině – fungovalo zcela bez nátlaku, a to dokonce i do takové míry, že si ho běžně ani nebyl vědom. Uvědomoval si ho jedině ve chvílích, kdy se ho Temný pán pokoušel přemoci nebo nějak zlomit jeho vůli. Pak se pouto probudilo k životu a Severus k němu přilnul jako k záchrannému lanu. Bylo to mocné, trvající propojení s nejsilnějším žijícím čarodějem, otevřená trubka k přívodu pánovy moci a ochrany a Severus za něj byl ve svých zářivějších dnech, pokud něco, tak vděčný.

Přesto Severuse čas od času ta surová, intenzivní moc pouta znervózňovala. Nikdy proti němu nebyla použita, ale taková možnost vždy existovala jako nevyslovená hrozba, jako potenciální dřímající katastrofa. Co když se něco zvrtne? Skončí pak jako loutka se špagátky připoutanými ke dvěma nejmocnějším čarodějům světa? Přestane pak zcela býti lidskou bytostí a stane se jen prázdnou schránkou postrádající jakoukoliv vlastní vůli?

Albus si tehdy povšiml jeho špatné nálady a odtažitosti, aniž by mu sám podal slůvka vysvětlení či snad sám o něco požádal.

„Chtěl bys raději na své straně úmluvu?“ zeptal se ho, když ho v podzemí zahnal do kouta.

„Co je to?“ odpověděl Severus svou otázkou, aniž by si byl jist, zda odpověď chce znát.

„Úmluva je způsob, jakým do otrockého pouta včlenit jistá omezení,“ vysvětlil Albus projednou bez obalu. „Pokud má služebník jisté … obavy, pán může složit slib, který mu zabrání využívat výhod pouta. Služebník poté může jmenovat strážce, někoho, kdo bude mít na zřeteli jeho zájmy, a zároveň někoho, kdo bude magicky dostatečně ostražitý, pokud by pán úmluvu nedodržel.“

Obavy? Severus nezůčastněně pokrčil rameny. Neměl žádné, nebo přesněji řečeno – všechny vybledly v porovnání s upomínkou jeho zločinů a jejich následků. A pak také, více k věci, koho by asi tak jmenoval jako strážce, aniž by vyjevil povahu jejich pouta?

„Poppy by byla skvělým strážcem,“ přemítal Albus, jako by mu čelt myšlenky. „Respektuje tě.“

„To ano,“ souhlasil Severus, „a já nechci, aby se to změnilo. Takže má odpověď zní ne. Nechci žádnou zatracenou úmluvu. Co doopravdy chci, je, aby tahle válka už skončila.“

Albus zamyšleně přikývl. „A pak?“

„A pak, až mě už nebudeš potřebovat, se naše cesty rozdělí tak rychle a přátelsky, jak to jen bude v lidských silách.“

„Chápu,“ odpověděl Albus. „No, tak tedy… kdybys ale změnil názor…“

Severus mu věnoval zlostný pohled. „Svůj názor nezměním, Albusi. Už bys měl vědět, že pro mě můj život, moje volnost, kariéra či fyzická pospolitost nic neznamenají v porovnání s válkou, ve které jsme se ocitli a v porovnání se zločiny a jejich následky, které se stále snažíme odčinit. Co bys ode mě asi tak mohl žádat, co bych nedokázal snést?“

Severus se odtrhl od minulosti, když si uvědomil, že na něj Harry tázavě hledí a očekává odpověď.

„Tehdy mi to nevadilo,“ vyjádřil se Severus nakonec. „Za války mi to pomáhalo a Albus toho nikdy nezneužil, vlastně ho nikdy nepoužil. Nikdy se mě skrz něj nesnažil ovládat. Všechno, co jsem učinil na jeho žádost, jsem učinil z vlastní vůle. Pouto zůstalo celou tu dobu nečinné a neutrální a já ho potřeboval jen při své práci. Byla to jediná věc, která měla tu moc mě ukotvit, když se ke mně Temný pán snažil dostat skrz znamení zla.“

„Chápu, že to bylo užitečné,“ souhlasil Harry, „ale upřímně nepobírám, jak jsi s tím mohl prostě celé ty roky… přežívat, aniž by ti to vadilo… aniž bys měl nějakým způsobem vztek.“

Severus si potichu povzdechl. „Tehdy mi to nevadilo,“ zopakoval se vší upřímností. „A co se toho jak či proč… asi jsem si po tom všem, co jsem učinil, nemyslel, že mám vůbec právo, aby mi to vadilo. Dokonce i teď, když si troufnu být k sobě upřímný, se stále domnívám, že nemám právo mít vztek,“ dokončil zdráhavě.

Lehce se otřásl, když Harry sevřel jeho ruku svými prsty skoro až bolestivě.

„Proč?“ dožadoval se mladší muž.

„Ty víš proč,“ odpověděl Severus znaveně, aniž by chtěl vysvětlovat zřejmé.

„Kvůli tomu, že jsi vyzradil věžďbu profesorky Trelawneyové,“ doplnil Harry zamyšleně a v podstatě to ani nebyla otázka. Severusovo tělo bylo strnulé napětím a on se začal odtahovat, ale Harryho ruce ho zastavily na místě.

„Stalo se to už dávno,“ řekl mu Harry nakonec. „Nemůžeš se za to trestat donekonečna. Tak se nedá žít.“

Severus rezignovaně pokrčil rameny. Ta jediná chyba ovlivnila celých jeho posledních dvacet pět let do takové míry, že se to už vůbec nezdálo jako sebetrýznění, když nad tím tak uvažoval. Co jiného mohl dělat? Pozvedl oči, jen aby zjistil, že na něj Harry hledí upřeně a zamyšleně, jako by ho vyzýval, aby něco zkusil.

Mohl by požádat o odpuštění, pomyslel si – ale kdo by při zravém rozumu byl schopen odpustit smrt rodičů či snad to, že se stal schránkou pro kus duše Temného pána? A už jen samotná myšlenka na odpuštění jako taková byla absurdní. Severus otevřel ústa, aby přesně to řekl, ale něco v něm se zlomilo. Protože i když bude taková smělá prosba skoro jistě odmítnuta, pokud to nezkusí, bude navždy přemýšlet, kde si u svého milence a pána vlastně stojí.

„Odpusť mi.“ Ta dvě slova vylétla z jeho rtů o své vůli a zbytek mu odumřel v hrdle.

Následovalo krátké ticho, ne delší než několik sekund, ale během těch sekund byl připraven na cokoliv od zlostného výbuchu až po chladné odmítnutí.

Nestalo se však nic z toho. Harry na něj hleděl zcela klidně a pak tiše pronesl: „Pokračuj.“

Poklidná krutost toho jednoduchého pokárání s ním naprosto otřásla. Vylíčit závažnost jeho zločinu bylo skoro fyzicky bolestivé, ale přesto tak učinil a doufal, že Harrymu přinese jeho plné doznání alespoň částečné uspokojení.

„To, že jsem předal věštbu profesorky Trelawneyové Temnému pánovi a způsobil tak smrt zvých rodičů. To, že jsem způsobil, že se z tebe stal viteál Temného pána a že jsi dvacet dva let v sobě nosil kus jeho duše, ať už v jedné formě nebo jiné. To, že žiješ takhle… beze své ženy a syna, kteří by ti byli nablízku. To, že během toho všeho byli zraněni i tví přítelé. To, že neseš vzpomínky za věci, které se nestaly tvou vinou, ani nejsou tvojí zodpovědností.“

Harry na něj díval zamyšleně a trochu smutně, a to dokonce i když mu pokládal ruce na ramena.

„No,“ řekl pak tlumeně, „tak to je tedy způsob, jak ten tvůj příběh vyložit.“

Severus sebou bezděčně škubnul. Mohl by se domnívat, že to znělo jako obvinění, kdyby se Harrymu během těch slov nelámal hlas.

„A teď ti řeknu, co si myslím já,“ pokračoval jemně, aniž by jakkoliv čekal. „Myslím si, že tady není co odpouštět.“

Severus na něj zíral, užasle, spíš než cokoliv jiného.

„Za války jsi byl dvojitý agent,“ pokračoval klidně, „Brumbál věděl, co jsi zač a že si zahrává s ohněm, když tě bere do svých služeb, ale očividně se rozhodl, že to stojí za ten risk. Nebyl jsi k naší straně vázán svou ctí. Neměl jsi pro to žádný důvod. Kdo tě na straně světla vlastně vůbec znal? Lidé, kteří tě kvůli vtipu málem zabili nebo snad ředitel, který jim nadržoval? Samozřemě, že jsi tu věštbu předal Voldemortovi. Udělal jsi jen to, co by udělal každý dvojitý agent. A pak, když ti došlo, že to znamená, jsi nám vyrazil na pomoc. Řekl jsi o tom Brumbálovi, i když jsi tím ohromně riskoval. Prosil jsi nejen o život své přítelkyně, ale i o život svého nepřítele a dítěte, které jsi nikdy ani nepotkal.“ Harry nebezpečně přimhouřil oči. „Brumbál měl vzít tvoje varování vážně, poděkovat ti a nechat tě žít svůj život. A namísto toho tě zmanipuloval, zostudil a přinutil tě to odčinit a změnit strany.“

Severus si tiše povzdechl, v mysli se mu stále ozývala Harryho slova. „Byl tvrdý, ale ne nespravedlivý,“ oponoval skoro bezmyšlenkovitě. „A – tehdy to ani nevěděl, ale vlastně to ani nemusel dělat. V té době už jsem byl připravený přejít na jeho stranu i bez jeho… výtky. V té době už to pro mě zašlo moc daleko, abych to mohl hrát na obě strany.“

„I přesto se k tobě neměl chovat, jak se choval,“ nedal se Harry nelítostně. „Co se týče tvého jednání, já ti nemám co odpouštět.“ Jeho přísný výraz trochu zjemněl. „Byl jsi sám, zmatený mezi všemi ostatními, snažil ses najít svou cestu a pak, když jsi udělal chybu, jsi předal svou duši ďáblovi, abys to odčinil. Vinit tě ani odpouštět nemá žádný význam. Tak to v životě chodí. Rozumíš?“

Severus měl skloněnou hlavu, jen sotva schopný pochytit, co se to právě událo. Harrymu se nějak podařilo vzít celý jeho životní příběh, převyprávět ho zcela jiným způsobem a poskytnou mu přitom porozumění a přijetí, ve které ani nikdy nevěřil, že bude možné.

Harry se na něj pousmál a pak ho vtáhl do toho nejpevnějšího objetí v jeho životě. Severus mohl jen sotva dýchat, ale to nevadilo, protože se ho držel se stejnou divokostí, stále neschopen pochopit to naprosté rozhřešení, kterého se mu dostalo.

Když ho Harry propustil z objetí, téměř se roztřásl nad tou ztrátou.

A pak, jako by si mladší muž najednou na něco vzpomněl, vstal, přešel ke svému stolu a začal něco hledat.

Severus ho následoval skoro samovolně – usadil se na židli naprosti němu a upřeně ho sledoval.

Nakonec Harry vytáhl něco plochého a hranatého, co bylo zabalené v blyštivém stříbrném papíře.

„Co je to?“ zeptal se Severus.

Harry se mechaloncholicky usmál. „Taková hloupost. Zabalil jsem to už před třemi lety. Jen jsem nikdy neměl dost odvahy, abych ti to poslal nebo dal.“

Severus převzal předmět a roztrhl papír a uvnitř byla stará, vybledlá fotografie všech členů Fénixova řádu – ta fotografie, které když se jen dotkl v Godrikově Dole, dostal za to fyzický trest, že se opovážil. Znovu hleděl na jejich tváře – Moodyho, Potterových, Blacka, Lupina, Hagrida, Brumbála, Longbottomových… V jeho rukách ležel pozůstatek minulosti, který navracel staré vzpomínky, ale i poskytoval útěchu a odpuštění.

„Harry… to bys neměl,“ řekl nakonec, „dostal jsi ji od svého kmotra, ne?“

Sirius Black by se v tu chvíli obracel ve svém hrobě, kdyby nějaký měl, Severus o tom neměl pochyb. Ale pokud stejná věc napadla Harryho, nezdálo se, že by ho to trápilo.

„Neměl by ses s tím dělit,“ trval na svém Severus, položil obrázek zpět na stůl a třesoucí se rukou jej posunul k Harrymu.

Ten se však ušklíbl a vrátil jej zpět k němu. „Tak trochu jsem doufal, že nebudu muset,“ podotkl se zdánlivě nenucenou lehností, „pořád totiž tak nějak doufám, že se jednoho dne rozhodneš se mnou zůstat.“

 

 

Komentáře   

 
0 # Profesor 2016-07-19 08:16
Moc hezká a silná kapitola. Severusův příběh převyprávěný takto je smutný, ale silný.
Děkuji za překlad. Jsem ráda, že v něm stále pokračuješ.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Mia 2016-07-19 11:45
Žjůůů a jupííí, krásné překvapení dnešního dne-nová kapitola je tu! Aby těch překvapení nebylo málo, tak Severus to velmi slušně dovede taky.... Jak jsem psala v předchozím komentáři, není snadné s takovou zátěží a takovou minulostí žít, zvláště když si není jist, nakolik ho ovládá to zvláštní pouto a nakolik opravdové city, to je potom velká opatrnost víc než namístě, ale někdy je opravdu potřeba uvěřit a skočit... Jsem moc vděčná za tuto krásnou kapitolu, ráda si u tebe čtu a už jsem pomalu začínala propadat panice, protože se tenčí zásoba nepřečtených, tebou psaných povídek, tvých překladů, jakožto povídek a překladů tvých hostů....už i jako zarytý potterovec pokukuju po tvých ostatních fandomech... :D Takže díky moc Pat, budu se těšit na příště, ráda si počkám a snad se i dočkám svých oblíbených kokatrisů... :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tora 2016-09-15 11:47
Nádhera.Kapitol a, která se nedá přečíst bez zamyšlení. Díky za tvou práci.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2017-02-27 19:21
:D Lišiak jeden! Ale pekne to so Sevkom uhral, super! :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1680
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3510918
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz