Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach 40

Hodnocení uživatelů:  / 13
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Ashes

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach

Kniha druhá – Prázdnota

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

VAROVÁNÍ: pro dospělé, násilí, sexuální situace a praktiky, znásilnění, smrti postav, odchylky od charakterů, slash

 

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

PP: Tak a je to tu. Těšili jste se? Já se těšila moc ;-) Tahle kapitola je milá i humorná i nostalgická i... no, však uvidíte. Snad se vám bude líbit tak jako mně.

 

Kapitola 40 – Poklona od hipogryfů

 

Letax ho vyplivl v nějaké chatce. Severus si nakratinko představil, že se ocitl u Hagrida, protože tato chatka nápadně připomínala tu, ve které Hagrid přebýval v Bradavicích, až na to, že tahle byla o něco více prakticky zařízená a o hodně více organizovaná. Byl v ní umístěn stůl, vedle něj dvě židle, poličky s řadami knih, krb a velká postel namáčknutá v koutě.

 

O chvíli později Severus za dveřmi chatky zaslechl povědomé kroky, dveře se prudce otevřely, načež vběhl dovnitř Harry a zahleděl se na Severuse se směšně zářivým úsměvem ve tváři. Severus jeho pohled opětoval a zamyšleně si ho prohlížel. Harry byl oblečený zcela prostě – jen v šortkách, sandálech a lehké bavlněné košili s dlouhými rukávy. Všechno ostatní bylo ovšem stejné, včetně neposedné kštice vlasů a zelených očí za kulatými obroučkami. Celkem vzato se Harry moc nezměnil od té doby, co ho před rokem a půl naposledy krátce zahlédl.

 

Harry, který na něj stále ještě zíral a stále se ještě usmíval, zamrzl v půli kroku, očividně nejistý ohledně toho, co dělat dál. Severus na něj lehce kývl a Harry k němu rychle přešel a obtočil kolem něj paže. Severus objetí váhavě opětoval a oni dva tam na několik minut stáli zakleslí v náruči toho druhého. Drželi se navzájem, jako by byli starými přáteli, kteří se náhle našli poté, co byli celou věčnost odloučeni.

 

„Rád tě vidím,“ hlesl Harry nakonec. Byla to snad v jeho hlase úleva?

 

„Smrdíš jako chcíplé fretky,“ konstatoval Severus bez zaváhání.

 

Harry na oplátku začichal. „Ty máš co říkat,“ upozornil ho jemně. „Ty smrdíš jako kočičí chcanky.“

 

Severus se osvobodil z náruče toho mladého muže, o krok ustoupil a nonšalantně pokrčil rameny. „No, je jen sotva moje chyba, že je pokožka drápu nunda základní surovinou vlkodlačího lektvaru.“

 

Harryho výraz se změnil na překvapený. „Jak to, že ještě pořád vaříš vlkodlačí lektvar? Myslel jsem… to ocenění Stříbrného kříže z minulého roku… za léčbu lykantropie…“

 

Severus znovu pokrčil rameny a snažil se, seč mohl, aby zakryl svou nespokojenost v tomto ohledu. „Remusin naneštěstí vyžaduje přísady z druhů, které už byly za poslední dvě desetiletí málem vyhlazeny. Ten postup funguje, ale výroba bude ještě minimálně patnáct let nemožná.“

 

„Vyhlazení celých druhů,“ zamumlal Harry. „To ta válka, že ano?“

 

Severus neochotně přikývl. Neměl právě teď náladu o tom mluvit.

 

Harry také přikývl, a když spatřil výraz na jeho tváři, změnil téma. „Nemohu uvěřit, že jsi ho pojmenoval po Lupinovi.“

 

Severus lehce zavrčel. „No a jak jsem to asi zatraceně měl pojmenovat? Snapeum?“

 

„No,“ zauvažoval Harry, „je to ten nejvýznamnější vědecký průlom posledních padesáti let. Nebo se to alespoň tvrdí.“

 

„Pravda,“ souhlasil Severus samolibě, „ale i kdyby to bylo stále to samé, raději bych své jméno nespojoval s produktem, který smrdí hůř než kočičí chcanky.“

 

Harry se jemně zahihňal. „Přesto to stále nechápu. Proč ses vlastně rozhodl v postupu použít moč polovida? Myslím tím, není to přece jediná možnost – jeho sliny mají stejný počet proměňujících feromonů…“

 

Severus se na něj užasle zadíval a pak prozkoumal Harryho chatku pečlivěji, očima přelétl knihy na Harryho policích. Měl tam pár knih o magických tvorech, pár knih z obrany proti černé magii, pár knih z bylinkářství… a více než jen pár knih zabývajících se lektvary. Zjistil, že se jeho horní ret pobaveně stáčí vzhůru.

 

„Studoval jsi lektvary,“ konstatoval. „Po všech těch letech.“

 

„Ne doopravdy studoval,“ opáčil Harry obranným tónem. „Jen jsem si opatřil pár zdrojů. Chtěl jsem být schopný číst tvé články, aniž bych od Hermiony potřeboval vysvětlení. A mimochodem – ani ona nedokáže vysvětlit moč polovida.“

 

„No,“ zapřemýšlel Severus, stále lehce v šoku z očividné skutečnosti, že na něj Harry myslel a sledoval jeho publikování, „abych zodpověděl tvou otázku – je pravda, že moč polovida a jeho sliny mají stejný počet proměňujících feromonů. Avšak moč je levnější a lépe dostupná, čímž bude uvedení komerčních produktů z dlouhodobého hlediska proveditelnější.“

 

Harryho rty se zkřivily do suchého úšklebku. „Chceš vědět, co si myslím?“

 

Severus se okamžitě zamračil. „Nijak zvlášť.“

 

„Myslím si, že jsi vybral moč naschvál. Myslím si, že ses chtěl ujistit, že bude Lupinovo jméno ještě roky spojováno s pachem chameleoní moči. A že skutečnost, že jsi samotný lektvar vyvinul pro léčbu lykantropie, je jen malý bonus.“

 

Severus zjistil, že jeho úšklebek ladí s tím Harryho. „No,“ vyjádřil se velmi tiše, „to by bylo velmi dětinské a pomstychtivé, nemyslíš?“

 

„Zcela,“ potvrdil Harry a o krok se k němu přiblížil. Harryho tělo vyzařovalo teplo a jeho dech se otřel o Severusovo ucho, když pronesl: „Ale taky by to bylo docela legrační.“

 

Severus na něj překvapeně zíral a pak se tiše rozesmál. Harry čtoucí manuály k lektvarům, sledující výzkum svého starého profesora… Severus si nebyl jistý, co očekával, že uvidí, až dorazí na Harryho pracoviště, ale tohle to rozhodně nebylo.

 

„No,“ zauvažoval, „teď bys mi možná rád vysvětlil ten odporný puch z mrtvých hlodavců, který se tě drží. Co do háje děláš v tyto dny za práci?“

 

Harry se ušklíbl. „Pojďme se projít,“ nabídl mu, přešel ke dveřím chatky a otevřel je.

 

Severus k nim zamířil a pohlédl ven. Rozprostřela se před ním dechberoucí scenérie. Chatka byla umístěná na vrcholu kopce a pod ní se táhl obrovský otevřený prostor, až tam, kam oko dohlédlo. Na obzoru vyvstával hřeben hor; sněhem pokryté vrcholky se v té vzdálenosti třpytily za večerního slunce. Na jedné z luk ležela skupinka zvířat, z té dálky nebyli větší než drobné skvrnky. Severus zamžoural jejich směrem, ale nedokázal říct, co to bylo za zvířata.

 

„Tak pojď,“ popohnal ho Harry a oba vyrazili ven.

 

„Víš, jak se různým skupinkám zvířat dávají různá jména?“ vybídl ho Harry, když spolu zamířili po široké, klikaté stezce vedoucí dolů z kopce. „Máš hejno ryb, stádo krav, smečku lvů, hejno vran… a tak dál.“

 

„Samozřejmě,“ odvětil Severus netrpělivě.

 

Harry se usmál. „Tak se tedy podívejme, jak dobře je znáš,“ vyzval ho. „Hnízdo…?“

 

„Kober,“ vyplivl Severus, který se cítil spíše podrážděný, než aby to pro něj byla výzva.

 

Hejno…?“

 

„Pávů.“

 

Harry se usmál. „Tlupa…?“

 

„Surikat.“

 

Stádo…?“

 

„Buvolů.“

 

Harryho úsměv se ještě rozšířil. „Zatraceně. Ty jsi chodící encyklopedie. Skupina…?“

 

„Polovidů.“

 

Harry se tiše rozesmál. „Poslední tedy. Stádo…“

 

Obkroužil je zvláštní stín a Severus pozvedl oči, jen aby zahlédl obrovitá opeřená křídla, jejichž rozpětí mu zablokovalo velkou část oblohy.

 

„Hipogryfů,“ odvětil Severus roztržitě. „Tohle místo je…“

 

„Hipogryfí kolonií,“ potvrdil Harry. „Nezmapovaný ostrov v Korálovém moři. Jsem jeho strážce.“

 

Severus mu věnoval užaslý pohled. Bývalý ministr kouzel a (bývalý) pán všech tří relikvií smrti pracoval na místě, jako je toto? Bylo překrásné, tolik se alespoň dalo říct, a mírumilovné, ale bylo to jen těžko povolání poutající jakoukoliv prestiž či moc. A rovněž pochyboval, že to byla dobře placená práce.

 

„Proč?“ zeptal se nakonec.

 

„Je tady ticho,“ oznámil mu Harry. „Slyšíš tady jen vlastní kroky a jejich křídla.“ Harryho tvář na krátko přeťal stín a pak zmizel. „Je to pro mě dobré místo.“

 

„Tvé vlastní pokání?“ zeptal se Severus sarkasticky.

 

Harry mu věnoval zvláštní pohled. „Nevěřím v pokání,“ hlesl tiše, „jen ve spasení.“

 

„Och?“

 

„Jsou to překrásní tvorové. Velmi moudří. Velmi starobylí. Dokážou vycítit pokrytectví, klam, krutost i agresi. Nepochybuji o tom, že kdyby v mém mozku ještě stále žila jakákoliv část Tomovy duše a rozhodla se znovu povstat, jeden z nich mi rozrazí lebku, aniž by na vteřinu zaváhal.“ Harry lehce nakrčil nos a usmál se, když pozvedl svou tvář ke slunci. „Jak bych je mohl nemilovat?“

 

Severus zjistil, že se rovněž usmívá. „Už to samotné mě vede k domněnce, že Tom právě teď žije někde zcela jinde,“ vyjádřil se.

 

Společně přešli louku směrem ke zvířatům.

 

„Běž k nim,“ nadhodil Harry, položil Severusovi ruku na záda a lehce ho postrčil. „Pozdrav se s nimi, jestli chceš.“

 

Severus mu věnoval pochybovačný pohled. „Nevěřím, že bych se hipogryfům líbil, pokud jsou moje zkušenosti s Klofanem nějakým vodítkem. Nerad bych skončil tak, že jednoho z nich omráčím…“

 

„Nebudeš muset,“ ubezpečil ho Harry.

 

„Dobře,“ souhlasil Severus bez přílišného nadšení a začal směřovat k těm tvorům. Harry ho těsně následoval, kráčel o několik stop za ním.

 

Jeden z nich se oddělil od skupiny a divoce se s mávajícími křídly rozeběhl Severusovým směrem. Vypadalo to, jako by k němu mířila smršť připravená ho rozmetat. Severus se zastavil na své cestě, dokonce se ani nezahazoval s vytahováním hůlky – jen zkřížil ruce na prsou a zazíral na něj.

 

Tvor se prudce zastavil méně než metr od něj. Severus zacítil, jak ho zasáhl závan větru a prach, ale hipogryf zůstal bez pohybu a ptačí oči hleděly přímo na něj. Severus jeho pohled opětoval – byl opravdu krásný, o něco větší než Klofan s daleko tmavšími křídly. A pak, než měl Severus šanci se pohnout a nabídnout mu povinnou uctivou úklonu, tvor udělal další krok a poklonil se mu sám.

 

Severus zamrzl na místě.

 

Podle jeho vědomostí k tomu ještě nikdy nedošlo.

 

Hipogryf se prostě nikdy nepoklonil člověku nebo komukoliv jako první.

 

Zamrkal a zauvažoval, jestli už nezačíná blouznit.

 

Zvíře se poklonilo znovu, hluboko, zobákem se dotýkalo země. Pak zvedlo hlavu a zahledělo se na něj, aniž by mrklo.

 

Severus stál strnule, nebyl si jistý, co dělat, a pak se s omluvným trhnutím rameny otočil k Harrymu.

 

„Myslím, že bys měl poklonu opětovat,“ zašeptal mu Harry s pobaveným úsměvem, „abys mu dal vědět, že učinil správně.“

 

„Ach. Samozřejmě,“ svolil Severus tiše a věnoval zvířeti běžnou poklonu. Tvor přistoupil ještě blíž k němu a odložil si hlavu na jeho rameno, ten obrovitý zobák se mu přitiskl k tváři. Severus v naprostém, dechberoucím úžasu zvedl třesoucí se ruku a jemně zvíře pohladil, neschopen překonat skutečnost, že se mazlí s hipogryfem. Znovu přejel přes jeho peří a zhluboka si povzdechl.

 

Několik minut stálo zvíře zcela v klidu, vyhřívalo se v jeho doteku, dokud se nakonec neodtáhlo a neuteklo, zanechávajíc po sobě cestičku z rozvířeného prachu.

 

„Co je s ním?“ zeptal se Severus s upřímnými obavami. „Hipogryfové tohle nedělají. Není nemocný?“

 

Harry se pousmál. „Není nemocný. A nic s ním není. Poznal tě, to je všechno.“

 

„Poznal?“ ozval se Severus.

 

„Oni dokážou cítit emoce… a pocity… Svým způsobem jsem jim o tobě zřejmě řekl. Vědí, kdo jsi.“

 

Severus se zastavil na cestě a pohlédl na stádo okřídlených tvorů v dálce.

 

„Harry,“ zašeptal Severus nedůvěřivě, „od té doby přešly tři roky. Nechceš tím říct, že…“ Jeho hlas se vytratil a on sebou nepohodlně cuknul, když sám změnil názor a rozhodl se nepoložit tu otázku.

 

„Samozřejmě, že to tak cítím,“ potvrdil mu Harry, „a vždy budu.“

 

„Tak proč jsi mě…?“

 

„Řekl jsi mi, abych to nedělal,“ odpověděl Harry tiše. „A taky jsem si nemyslel, že by to byl dobrý nápad – překročit hranice po tom všem, co jsem ti provedl. Ale každé ráno, když jsem se probudil, jsem na tebe myslel. Usínal jsem se vzpomínkou na tebe a strašně jsem doufal, že najdeš způsob, jak na mě zapomenout.“

 

ooOoo

 

Rychle nastal večer doprovázený překvapivě chladným větříkem.

 

Seděli venku na louce poblíž ohniště. Harry zažehl oheň a sesunul se k němu, objal si pažemi kolena a zahleděl se do plamenů.

 

Severus se natáhl na záda do trávy a zíral na tmavou hvězdnou oblohu. Harry se ho pokusil zeptat na více věcí, ale starší muž se jim obezřetně vyhnul a raději pokládal vlastní, spíše, než aby je v tomto okamžiku sám zodpovídal.

 

„Jak dlouhé jsou tvé pracovní dny?“ zeptal se Severus.

 

„Trávím tady pět dní v týdnu,“ odpověděl Harry. „Den a noc. Pak jdu na dva dny domů.“

 

„V tom případě svou ženu a syna moc často nevídáš.“

 

Harry se nevesele zasmál. „Vídám Ginny a Ala šestkrát do roka na dvě hodiny. Na Halloween, na Vánoce, na Velikonoce, na moje narozeniny, na Hugovy narozeniny a pak na Alovy narozeniny. To je všechno. Dvanáct hodin za rok. Její domov je stále chráněný kouzlem Fidelius. Má Ala ve svém plném opatrovnictví a poručnictví.“

 

„To se zdá dosti nepřiměřené,“ zauvažoval Severus. „Mrzí mě to.“

 

„To nemusí,“ odvětil Harry tiše. „Je to tak nejlepší pro všechny.“

 

„Překvapuje mě, že tě to slyším říkat. Před třemi lety, když krize pominula, ses zdál být tak nadšený, když jsi zjistil, že se vrátí.“

 

„Byl jsem,“ připustil Harry, „více než cokoliv jsem byl šťastný za šanci ji osobně požádat o odpuštění. Ale i bez jejích obav a pochybností jsem už tehdy věděl, že spolu nikdy nebudeme moci být.“

 

„A to proč proboha?“

 

„Upřímně netuším, jak to říct, aniž bych tě znepokojil.“

 

Severus se posadil a tázavě se na něj podíval, načež kývl, aby pokračoval.

 

„Domnívám se, že pod tím vším leží to, že kdybych někdy ještě s někým byl, po všem, co se stalo, musel by to být někdo jako ty.“

 

„Někdo jako já?“ zopakoval Severus lehce nedůvěřivě. „Někdo starý? Muž? Ošklivý? Rozčilující? Duševně nestabilní?“

 

Harry si sám pro sebe odfrkl. „Všechny tyto znamenité vlastnosti,“ nadhodil suše. „Ale ne, to není to, co jsem měl na mysli. Pokud bych s někým byl, musel by to být někdo, kdo ví, jak najít cestu do temnoty. Někdo, kdo by mě jenom nemiloval a nedělal nic, pokud by se věci znovu zvrtly.“

 

Na chvíli se odmlčel, sebral ze země několik kousků dřeva a hodil je do ohně. Severus ho, neschopen slova, sledoval a naslouchal mu.

 

„Zase nevím, jak to říct, aniž bych zněl jako bezcitný, krutý bastard… ale… Ginny? Ne,“ poukázal Harry tiše, „ona vyrůstala se šesti staršími bratry, kteří o ni pečovali. Ona potřebuje muže, který bude jejím hrdinou. Na konci dne touží po někom, kdo vyžene příšeru zpod její postele a zkontroluje skříně, jestli tam nejsou strašáci.“ Harryho rty přeťal lehký, zahořklý úsměv, který pak zmizel. „A tím já pro ni nikdy být nemůžu. Přinejlepším bych mohl doufat, že se tou příšerou pod její postelí nestanu sám.“

 

Harry dokončil přikládání do ohně a lehl si na zem, nedbale se složil tváří u Severusových nohou.

 

Severus ho zamyšleně sledoval, uchvácený i vynervovaný z pouhé fyzické blízkosti tohoto mladého muže. Něco se změnilo a ta osamocená prázdnota se začala naplňovat něčím neznámým a hrůzostrašně nostalgickým. Brzy poté se objevila zvláštní bodavá bolest viny za to, že si tento moment přisvojil na úkor někoho jiného.

 

„Chybí ti tvůj syn?“ zeptal se Severus.

 

„Ano. Velmi,“ přiznal Harry otevřeně, „ale takhle je to lepší. Ani jsem nepočítal s tím, že mi dovolí se s ním vídat, po tom, co jsem jí provedl, ale jsem vděčný, že mi to umožnila.“

 

„A co ona? Ještě ti chybí?“ zeptal se Severus najednou, čímž sám sebe překvapil. Ale Harryho reakce ho překvapila ještě víc. Ucítil, jak se Harry rukou dotkl jeho kotníku a tvář přitiskl k jeho botě – ne s podřízeností nebo omluvou, ale prostě, jako by jeho bota byla ta nejměkčí věc na světě, ke které je třeba se přitulit.

 

„Nevím, jestli mi chybí,“ zašeptal Harry, zatímco se ho držel. „Tolik jsi mi scházel ty, že to ani po pravdě nedokážu říct.“

 

Komentáře   

 
0 # Mája 2014-10-31 07:48
Ach, to je doják... Fakt se mi orosily oči :cry: To, jak se Harry na konci přitulil k Severusově botě, mě dostalo snad nejvíc. Moc děkuji za zatím tu nejkrásnější kapitolu, Pat. :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # wera 2014-10-31 10:42
Ano,tahleta kapitola je opravdu úžasná.A ano,velký dík za Hermionu. Kde by byli,nebýt jí.Harry zřejmě hledá pokání ve všem co dělá. Proto mu asi momentálně stačí jakýkoliv dotyt,byt by to byl kotník,nebo bota,hlavně že je to Severus!! Velký dík,moc se mi povídka líbí!!!! :roll:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # arkama* 2014-10-31 10:43
Dala som si zase tri kapitolky naraz. To su veci. Milujem tu Huga a Hermi. Su uzasni!!! Tento dnesny dojak, to bola parada. Najviac ma bavilo na celej kapitole, ako sa bavili len tak mimochodom uplne nenutene. Vyborne Pat, ako zatial vsetky tvoje vybery. Dik moc za preklad a za betovanie :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lisbeth2 2014-10-31 10:51
Nádhera! Až mě zaštípalo očích! :cry:
Doufám, že už se nehodlají znova rozdělit..
Jen mě mrzí malý Albus, chtěla bych ho k Harrymu a Severusovi..No, co už. Těším se na další kapitolu. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Achája 2014-10-31 17:59
Takové pěkné pro změnu, že nevím co říct:-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # pajka 2014-10-31 22:15
Tak to bylo konečně pohlazení po duši, snad i pro ně... Moc se mi líbilo, že se dokázali bavit, jakoby tam nebyla ta dlouhá pauza :-) . Bylo mezi nimi moc zlého, tak snad už to bude jen dobré. Díky Pat :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2014-11-01 00:10
Ach, vskutku doják.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Nade 2014-11-01 17:26
Tahle kapitola je vlastně jedna velká úleva po tom všem, co mají za sebou.
Moc díky, těším se na pokračování. :heart:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2014-12-09 21:56
Konečně něco dobrého. Že to ale trvalo.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Tesska 2017-02-06 20:09
Jeeej, to bolo pekné. Som rada, že si niektoré veci vyjasnili :) Hádam to bude už len lepšie a lepšie :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1607
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3312720
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz