Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach 31, 32

Hodnocení uživatelů:  / 12
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Ashes

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach

Kniha první - Ta temná polovina

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

VAROVÁNÍ: pro dospělé, násilí, sexuální situace a praktiky, znásilnění, smrti postav, odchylky od charakterů, slash

 

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

PP: Vítejte u dalších kapitol. Někdo tady minule v komentáři říkal, že je dobře, že má Harry Severuse. No, ono to není tak úplně pravda, že ho má... Čekají nás trochu emocionálně vypjaté kapitoly. Severus se zlobí. A má proč...

 

Kapitola 31 – Čas pro odchod

 

Jakmile Harry usnul, Severus sešel do přízemí. Hermiona mu nabídka lékařské ošetření, ale on ji odmítl, aniž by se zabýval zdvořilostmi.

 

Pracoval s Hermionou po většinu noci, pomáhal jí připravit koncepty nezbytné legislativy, aby decentralizovali moc z kanceláře ministra kouzel. Beze studu využil Rona a Nevilla, aby udělali hrubou práci, přinesli knihy a vyhledávali údaje. Vstal jedině tehdy, když šel zkontrolovat Harryho a aby seslal čistící kouzlo na „mučící místnost“ pro odstranění všech důkazů o krveprolití, které se na tom místě odehrálo ani ne před dvěma dny.

 

Hugo hlasitě odfukoval na jednom z křesel, které Severus předtím přeměnil na pohovku. Dokonce, i když už byla místnost nahoře zcela uklizená, nedokázal se přinutit k tomu, aby tam Hugovi dovolil spát. Jako by se obával, že tam vzpomínky na vykonané násilí stále visí ve vzduchu.

 

Ráno vykonali další hovory krbem, podepsali papíry a Severus Snape získal zpět svou legální svobodu. Hodně se mu ulevilo, že se to obešlo bez dalšího zpropadeného slyšení nebo plného soudu. Brzy poté Hermiona odvedla Huga ke svým rodičům a pak se vrátila, aby vzala Harryho ke svatému Mungovi, zatímco se Neville přemístil, aby si promluvil s Ginny.

 

Když zůstal Severus sám jen s Ronem, rozhodl se, že ho pověří posledním úkolem. „Měl byste jít zkontrolovat Olivera Wooda, vašeho bratra a Leea Jordana.“

 

Ronovi se oči rozšířily šokem.

 

„Nezapomeňte,“ upozornil ho Severus ostře, „že jednali pod vlivem zlomku duše Temného pána stejně jako Harry sám. Teď, když je úlomek pryč, zřejmě si stejně jako on hoví ve vině a hrůze, až na to, že oni nemají absolutně žádné tušení, co se stalo. Mohlo by být moudré podrobit je na několik týdnů sledování kvůli případné sebevraždě.“

 

Ron na něj stále nevěřícně zíral a tak se na něj Severus nakonec utrhl: „Nechápejte mě špatně, pane Weasley – já osobně nemám v úmyslu s těmi třemi jakkoliv komunikovat mimo občasného: Jděte do háje, pokud bychom si omylem zkřížili cestu. Avšak přesto se domnívám, že by na to neměli zůstat sami. Měl jsem za to, že ve svém obvyklém stavu nebyli nijak zvlášť zlomyslní nebo mstiví. Ten prach mohl možná použít jejich vlastní myšlenky a pocity marnosti, ale oni by o své vůli nic takového neudělali. Pokud se zraní z pocitu viny či studu nebo strachu, pak to bude jen další hřebíček do emocionální rakve Harryho Pottera. Takže je padejte zkontrolovat!“

 

Ron nakonec odešel a Severus vydechl úlevou. Suše si pomyslel, že se nestávalo často, aby vojáci dostali rozhřešení za zvěrstva, která spáchali, a byl zvláštně spokojený, že byl součástí toho, když bylo podobné odpuštění doručeno jiným.

 

Ale pod tím vším ležela další emoce, pomalu se plížila spolu se spokojeností a úlevou… něco jako zlost, jak si začal uvědomovat. Skepticky zavrtěl hlavou, když vytáhl nahodilou knihu z police v Harryho pracovně a dal se do čtení. Ale ty myšlenky ho přesto dostihly a on byl příliš zraněný, aby se dokázal soustředit na něco jiného.

 

Zatraceně, byl tak nahněvaný. Proč to musel být on, kdo musel myslet na všechno, obávat se o všechno a dělat plány, aby dostal krizi pod kontrolu? Proč to musel být on, kdo to všechno držel po kupě? Proč se na něj všichni obraceli pro řešení a odpovědi? Proč to prostě nemohli vzít na sebe a nechat ho krucinál na pokoji? Nezasloužil si, kurva, odpočinek?

 

Hermiona se s Harrym vrátila o několik hodin později, dala mu lahvičku spánku beze snů a poslala ho nahoru. Jakmile byl ve své ložnici, Hermiona a Severus se na sebe podívali s těžkopádnou láskyplností starých přítel, kteří si byli dlouho vzdáleni a kteří by rádi udělali všechno proto, aby prostě pokračovali tam, kde přestali, ale nevěděli, jak na to.

 

„Harry se zdá být v pořádku,“ oznámila mu Hermiona nakonec.

 

Severus pozvedl obočí.

 

„No, tak v pořádku, jak může být člověk, který pět let sdílel svou hlavu s Jackem Rozparovačem,“ opravila se Hermiona s nuceným úsměvem. „Ale… jeho reakce a odpovědi jsou normální. Není psychopat nebo…“

 

„Dobře,“ odvětil Severus chraplavě.

 

„Zachránil jste Huga, víte?“ sdělila mu tiše. „V době, kdy jsem se dostala k Jordanovým, Hugo začal Leeovi vzdorovat. Hugo a ten prach spolu asi… moc dobře nevycházeli. Lee byl bez sebe. Když jsem se tam dostala, vypadalo to, jako by ho Lee chtěl uhodit.“ S lítostí sklonila hlavu. „Omlouvám se,“ vyhrkla najednou, „omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, než jsem Huga dostala pryč. V době, kdy bylo po všem a byla jsem na cestě ho ukrýt, jsem zaslechla ty zprávy… Nedokážu vám ani vypovědět, jak je mi líto, že jste to všechno zase musel udělat sám.“

 

Krátce na ni kývl a chtěl říct něco konejšivého, ale nic mu tentokrát nepřicházelo na mysl. Jí však, jak se zdálo, to ticho nijak nepřekáželo, protože ho jednoduše objala, postavila se na špičky a políbila ho na tvář. On její objetí obezřetně a váhavě opětoval, jako by za posledních čtyřicet osm hodin zapomněl, jak se to dělá.

 

„Pozdravujte ode mě Huga,“ pronesl a pousmál se.

 

Rychle se vzdálila a on byl zanechán v Godrikově Dole o samotě s Harrym, dokud se nevrátil Neville.

 

„Vypadá to, jako by se život zase vracel k normálu, ať už to znamená cokoliv,“ poznamenal Neville unaveně. „Ginny se vrátí… Měl bych mu to říct.“

 

„To udělejte,“ odpověděl Severus nepřítomně, než vyšel do patra.

 

Přelétl pohledem pokoj, který býval jeho, a přezíravě zavrtěl hlavou. Dokonce neměl ani nic, co by si zabalil – jen několik věcí na převlečení a starý dráp ležící na podlaze. Zvedl jej a zamyšleně si ho prohlédl. Jediný jeho zbývající majetek hodný sentimentu, jediná věc, která s ním odejde z Godrikova Dolu. Dal si ten dráp do kapsy a lehce se zamračil, vlastně kvůli ničemu konkrétnímu.

 

Zaslechl hlasy přes chodbu. Neville a Harry probírali Ginnyin návrat. Poprvé uslyšel v Harryho hlasu skutečné vzrušení a naději a Severus okamžitě zacítil bodnutí jiné emoce… Co to zatraceně bylo? Žárlivost? Ne, to nemohla být pravda. Tak daleko se ještě nedostal, nebo ano?

 

Tiše odešel, aniž by se rozloučil.

 

Byl to zvláštní a lehce skličující pocit vyjít ze své vůle z domu, aniž by jeho jednání provázela bolest či hrůza. Zhluboka se nadechl a beze spěchu zamířil ulicí pryč. Nešel ještě ani pět minut, když zaslechl zvuk nespoutaných kroků, které ho následovaly. Nezpomalil, ale na tom stejně nezáleželo – Harry ho bez problému dostihl.

 

„Počkejte,“ zašeptal Harry, lapaje po dechu. „Pane, prosím. Neodcházejte ještě.“

 

Severus se otočil a s pobavením na něj pohlédl.

 

„Tato chvíle se zdá stejně dobrá jako jiná, pane Pottere. Vaše žena se brzy vrátí…“

 

Harry sebou škubnul. „To proto odcházíte?“ zeptal se tiše, prsty sevřel Severusův rukáv.

 

Severus obrátil oči v sloup. „Pane Pottere, nevím jak vy, ale já osobně jsem prožil celkem stresující týden. Opravdu rád bych teď šel domů, samozřejmě za předpokladu, že budu mít vaše laskavé svolení,“ pronesl sarkasticky a uvolnil svou ruku z Harryho prstů.

 

Harry se bolestně usmál a nechal jeho rukáv jít. „Je mi to líto,“ hlesl upřímně. „Jen jsem si myslel…“ zarazil se v půlce věty a vypadal rozpolcený a jako by se mu nedostávalo slov, aby vyjádřil své naděje a pocity, které jím proplouvaly.

 

Severus se na něj pohrdavě zamračil, začal se cítit naprosto a zcela rozzuřeně.

 

„Myslel jste si TO!“ zakřičel na něj překvapen svou vlastní zuřivostí, která jakoby vytryskla odnikud. „Vy jeden arogantní! Hloupý! Sebestředný! Spratku! Myslel jste si, že se já, vedoucí Zmijozelu, pán bezové hůlky, přední duelant ve Velké Británii, ten nejdůvěryhodnější agent toho největšího čaroděje od Merlinových časů stanu ČÍM? Domácím MAZLÍČKEM pro vás a vaši obyčejnou rodinku?“ Severus opovržlivě popadl Harryho za krk, sevřel ruku v pěst a brutální silou ho odstrčil. „Co JSTE si myslel? Myslel jste si, že budu dost krotký na to, abych si hrál s vaším synkem? Doufal jste, že budu pomáhat vaší ženě s domácími pracemi? Nebo jste si myslel, že se budu plazit u vašich nohou, žadonit o vaši pozornost, zatímco budete s vaší rodinou žít šťastně až do smrti? Co přesně JSTE si myslel?“

 

Harry na něj, znovu neschopen slova, bolestně hleděl a jen bezhlesně zavrtěl hlavou.

 

„Co jste si myslel?“ zavrčel Severus, když se začal uklidňovat, i když jen lehce. „Obával jste se, že budu tak přemožen neopětovanými city, že budu bušit u vašich dveří a narušovat váš rodinný život?“

 

Na chvíli na něj Harry jen v absolutní tichosti zíral, neschopen se přinutit k řeči. Ale Severus na něj stále upřeně hleděl, a tak Harry nakonec svůj hlas opět našel.

 

„Ne,“ odpověděl Harry tiše. „Pokud něco, tak by to mělo být naopak. To já jsem vaším dlužníkem. Dlužím vám všechno.“

 

Severus na něj chladně zazíral. „Myslíte si, že mi něco dlužíte?“ odsekl stroze. „Chcete mi to oplatit?“

 

Harry s nadějí v očích zuřivě kýval.

 

„Pak pro mě prosím udělejte jednu věc, pane Pottere – nechte mě zatraceně na pokoji!“

 

Poté se Severus otočil, a aniž by čekal na odpověď, přemístil se pryč, protože v jeho mysli nebylo nic, co by ještě mělo být řečeno.

 

Kapitola 32 – Bojovníkovy sny

Severus po přemístění nezamířil hned do Tkalcovské ulice. Namísto toho odešel na hřbitov v Godrikově Dole.

Netrvalo mu dlouho, aby našel hrob Jamese a Lily Potterových. Stál u náhrobku a hleděl na jejich jména, nejistý, co říct, či dokonce, co si myslet. Pak impulzivně natáhl ruku, aby se dotkl vyrytých jmen, ale zarazil se, jako by napůl očekával, že jeho ruku za jeho troufalost někdo ztrestá úderem pravítka. Jeho prsty zůstaly na půli cesty, zatímco se mu v mysli ozýval Harryho hlas: Řekni mi, myslíš si, že si zasloužíš dotýkat se čehokoliv, co patřilo mým rodičům? Zejména mé matce?

Severus pokrčil rameny. Nevěděl, jestli si to zasloužil, ale teď už na tom nezáleželo. Chtěl to udělat a mohl a pro tento okamžik to stačilo. Přejel rukou po jejich jménech a cuknul sebou, protože se mu na moment zazdálo, jako by hřbet jeho ruky byl také nějakým druhem náhrobku – jak na něm bylo vyryté krvavým brkem datum jeho zrady. Suše se usmál, když si pomyslel, že to byla dětinská msta za takový vážný zločin, bylo to skoro sprosté, ale pak mu došlo, že o tom to nebylo. Bezduchý, ale zuřivý prach z minulé války povstal, aby Severuse potrestal za jeho přečiny tím jediným způsobem, který znal – tím, že proti sobě postaví bývalé spojence, že překroutí a zneužije myšlenky a vzpomínky toho, kdo přežil. A pak si opět připomněl – nebylo tohle přesně to, jak válečná odplata pokaždé fungovala?

Stáhl svou zjizvenou ruku a poprvé pohlédl na větu, která shrnovala Jamesovu a Lilyinu oběť: „Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.“

Severus si pomyslel, že kdokoliv nechal vyrýt ten nápis, mýlil se. Smrt nebyla nepřítel. Byla tím posledním a nejmocnějším spojencem, dávala všem svobodu a učinila je rovné sobě navzájem bez ohledu na jejich zločiny, bez ohledu na hrůzy, bez ohledu na stud. Lehce se náhrobku poklonil a pak odešel, aby se konečně přemístil do Tkalcovské ulice.

Konfrontace s Harrym zanechala Severuse vyčerpaného a znaveného, ale i přesto byl s výsledkem spokojený. Emoce, ať jdou k čertu, pomyslel si; láska sama, ať jde k čertu. Když všechno uvážil, měl v úmyslu zůstat sám sebou a uchovat si ty poslední mdlé pozůstatky své hrdosti.

Avšak když kráčel Tkalcovskou ulicí, konečně si uvědomil, že na něj doma nic nečeká.

Neměl žádnou práci a ne, že by bylo tak těžké nějakou sehnat s jeho kvalifikací, ale přesto, přišlo mu zvláštní zjistit, že nemá zaměstnání. Jeho hodnotné knihy byly ty tam, spálené jedním zákeřným kouzlem a jemu bude trvat dalších dvacet let, než svou sbírku obnoví do té míry, jakou bývala. A nakonec – neměl žádné úspory. Všechny jeho peníze (jakkoliv malá to byla suma) byly po jeho zatčení zabaveny a on pochyboval, že by Harry Potter se všemi svými čestnými úmysly a motivy byl dostatečně praktický, aby vůbec pomyslel na tento drobný detail. A když na to přišlo – neměl doma ani žádné jídlo. Pokud si pamatoval správně, tak všechno, co ve Tkalcovské ulici měl, bylo v tuto dobu alespoň sedm let staré.

Bylo by jednoduché všechno tohle získat – všechno, co bylo třeba udělat, byl jeden obyčejný rozhovor krbem – ale Severus se rozhodl, že by se raději nechal proklít, než aby ten hovor učinil. Měl by tím pocit, jako by o něco prosil, a on pro sebe zajisté nebude nikdy prosit či žádat nic.

Prošel skrz Tkalcovskou ulici o samotě, nepřítomně pozoroval břeh řeky pokrytý smetím a nepřátelské cihlové domy stojící v jednolité řadě za sebou. Zjistil, že se napůl směje, napůl ušklíbá. Nebyl tam ani jeden zatracený dům s bílým laťkovým plotem, jen starý, základní příbytek s obývacím pokojem, domácí laboratoří a ložnicí. Nic, čím by se mohl chlubit, ale někomu, jako byl on, to bude sloužit znamenitě.

Otevřel dveře a vstoupil do obývacího pokoje. Očekával, že uvidí nedbale rozházený nábytek a holé police. Avšak když pohlédl na knihovnu, byl okamžitě zcela vyveden z míry.

Jeho knihy tam byly a čekaly na něj.

Přistoupil k polici, aniž by se odvažoval věřit svým očím. Tohle byly jeho knihy a podle toho, co mohl soudit, tam byla každá jedna z nich. Na vteřinu byl tak šíleně šťastný, že si pomyslel, že tentokrát doopravdy zemřel a odešel do posmrtného života, ale bolest šířící se jeho tělem ho ubezpečovala o tom, že byl stále ještě naživu, i když jen sotva.

Rozhlédl se a spatřil na podlaze malý balíček, k němuž byl připevněný vzkaz. Spěšně roztrhl obálku, otevřel dopis a začal číst vzkaz psaný úhledným rukopisem Hermiony Grangerové:

Drahý pane,

doufám, že mi odpustíte toto vtrhnutí do Vašeho osobního prostoru, ale snad už to bude naposledy.

Dovolila jsem si Váš dům uklidit, aby byl po Vašem příchodu útulný. Většina jídla z Vašich zásob byla asi osm let stará, a protože na sobě nenesla náležitá udržovací kouzla, nebyla jsem si jistá jeho kvalitou. Nahradila jsem ho náležitou alternativou.

Také zjistíte, že Vaše sbírka knih je neporušená a police jsou tematicky seskupené do pěti sekcí – bylinkářství, obrana proti černé magii, lektvary, věštění z čísel a ostatní. V každé skupině jsou knihy seřazené podle abecedy. A teď k tomu, jak k tomu došlo: Než jsme do Tkalcovské ulice přišli a vyzvedli Vaše knihy, dovolila jsem si, čistě pro případ, na Vaše knihy seslat kouzlo Geminio. Všechno, co jste si odnesl do Godrikova Dolu, byly přesné kopie; originály jsem si ponechala ve svém podkroví, dokud nepřešla současná krize.

Rovněž jsem do Vaší sbírky začlenila dvě práce od Viktora Huga. Nejsem si jistá, že jsou ty knihy pro Vás vhodné, ale třeba se Vám zalíbí.

A konečně – v balíčku najdete přiložený klíč od trezoru u Gringottových, který byl založen na Vaše jméno. Částka na něm uložená je Vaše mzda za pětitýdenní práci u svatého Munga, plat hlavního výzkumníka, pět krát 1174 galeonů spolu s úroky a pozdním příplatkem za přesčasy.

Snad není nutné říkat, že nikdo z nás (Neville, Ron, já a Hugo) nebude kdy schopen splatit náš životní dluh vůči vám, ale ať to má pro Vás jakýkoliv význam, prosím vězte, že jsme Vám k dispozici, kdykoliv o to požádáte, kdybyste nás někdy potřeboval. Prosím, neváhejte nás zavolat.

Nijak bych Vám nevyčítala, pokud byste se rozhodl udržovat si od nás takový odstup, jaký jen bude možný, ale prosím, vězte, že jste v našem domě vždy vítán v kteroukoliv denní či noční hodinu, ať už bude Váš důvod jakýkoliv. Doufám, že nás budete často navštěvovat, nebo nám alespoň dovolíte, abychom my navštěvovali Vás, či obojí. Hugovi chybíte už teď, mluví o Vás bez ustání. Chce vědět, jestli ho budete někdy vyučovat, až nastoupí do Bradavic, avšak už jsem mu vysvětlila, že budete mít jistě lepší věci na práci, než učit základní předměty zabedněné nebelvírské spratky.

A když už mluvíme o příjemnějších věcech – také byste měl vědět, že hodlám odstoupit z pozice vedoucí výzkumu lektvarů u svatého Munga a zaměřit se jen na svou práci na Ministerstvu. Doufám, že zvážíte, jestli byste tu pozici nechtěl zastávat sám, alespoň dočasně, dokud se pro Vás nenajde něco jiného hodného Vašich znalostí a schopností.

Pokud mi to dovolíte, zastavím se za Vámi za týden, až z nás všech vyprchají účinky lektvaru bdělosti.

Do té doby Vám přeji dobrou noc.

Hermiona Grangerová

Velice tiše se rozesmál a odložil dopis stranou. Bláhoví nebelvíři, jejich mylná představa o životních dluzích, jejich potřeba přinášet odškodné, když není žádné třeba. Jak mohla taková kolej vůbec přežít a vydržet tak dlouho, to bylo nad jeho chápání.

Ale co ho překvapovalo ještě více, bylo, jak mohl krucinál v Nebelvíru skončit někdo takový jako Albus Brumbál? On nikdy odškodné nedával, ne skutečné, Severus tomu alespoň věřil, ne mimo to, co Albus v první řadě zamýšlel. Byl vychytralý, manipulativní, mocný. Albus vždy dělal cokoliv, aby zvítězil, bez ohledu na to, co to stálo jeho či druhé. Měl být zařazen do Zmijozelu. Severus neměl pochyb, že Moudrý klobouk alespoň jednou zaškytal, když Albuse Brumbála zařazoval.

Albusi, pomyslel si. Stále mu chyběl, ale poprvé od toho dne, kdykoliv mu jméno jeho mentora vstoupilo do mysli, necítil výčitky svědomí, žádnou vinu, žádný pocit hanby a žádný trest pouta za vraždu, kterou mu nařídil spáchat. Otrocké pouto se změnilo, ne jen legálně, ale i magicky a emocionálně. Bylo mu poskytnuto odpuštění, které ani nemělo být možné, a nestalo se tak pro Severuse Snapea ani o zatracenou chvíli dřív, než mělo.

„Děkuji ti, ty jeden starý mizero,“ zamumlal bez nijak velké vděčnosti, ale také bez obviňování či sebelítosti. Co se Severuse týkalo, byli srovnaní a on se odvažoval doufat, že byl možná dokonce srovnaný i se světem – už nikomu nic nedlužil a na oplátku nikdo nedlužil nic jemu.

Vzdálil by se nahoru do své ložnice, ale pro teď se dokázal sotva pohnout. Seslal na jedno z křesel rychlé kouzlo, přeměnil ho na pohovku a natáhl se na něj, načež si dovolil nechat se strhnout spánkem.

Trvalo to týden, přesně, jak Hermiona Grangerová tvrdila, týden poté, co lektvar bdělosti vyprchal, aby dohonil spánek. Únava ho nakonec dostihla a zdálo se, jako by to nebyla jen únava posledních tří dnů – byla to únava posledních trýznivých dvou měsíců, pokud ne snad i posledních dvaceti let. Únava celého jeho života. A že by ji odstranil týden spánku? To se jen sotva zdálo jako adekvátní. Představoval si, že by mohl spát dalších pět let a stále by to nebylo dost.

Usnul téměř okamžitě. Strávil spánkem celý týden, budil se jen na krátko, aby něco malého snědl nebo vypil a pak se znovu vyčerpaně zhroutil. Očekával, že bude trpět nočními můrami, nebo že ho budou zaplavovat hanebné vzpomínky, ale když si ho nakonec začaly nárokovat sny, nic takového do jeho mysli nevstoupilo.

Zatímco spal, nesnil o lidech, ani o událostech a dokonce ani o místech. Celý týden snil prostě o barvě. O barvě bylin, které dříve sbíral do lektvarů, o barvě jeho koleje, o barvě očí, které miloval tři desetiletí, a byl spokojený, že to může dělat i nadále, zaníceně a bez lítosti, i kdyby jen svým vlastním způsobem a z povzdálí.

 

Komentáře   

 
0 # weras 2014-09-05 06:35
Po dočtení jsem chvíli měla pocit,že by tady povídka mohla skončit. Ale zjišťuji,že je dobře,že pokračuje.Sice mi přijde,že se uzavřela jedna kapitola,ale mnoho dalších otázek zůstalo nezodpovězených . A také je hodně námětů k pokračování.Jin ak se Severusovi nedivím,nejenom Harry si uvědomuje,co udělal,ale i Severus si moc dobře pamatuje,co se mu dělo. Rozhodně potřebuje čas. A Hermiona - na tu se člověk může kdykoliv spolehnout.Opra vdu se moc těším na další děj! Velký dík!!!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # niktoska 2014-09-05 11:38
Čítam túto poviedku od začiatku, ale nejak som nemala silu komentovať tú temnejšiu časť. Napriek tomu som netrpezlivo čakala na každú kapitolu a tŕpla som čo všetko sa môže stať. Geniálne sa to prehuplo do druhej časti a som veľmi zvedavá ako to bude ďalej. Severus je proste úžasný, Hermiona je Hermiona, Ron je prekvapivo tiež znesiteľný, ale Harry by si zaslúžil. Neviem prečo ale nejak mi nesedela tá jeho "krutosť" ale taktiež mi nesedí to terajšie jeho ja. Snáď sa pozbiera.
A piatok je tak ďaleko :cry:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # pajka 2014-09-05 19:39
Jj, jak jsem psala minule, od těchto dílů se má lítost rozšiřuje i na Harryho. Ohromila mě Hermionina předvídavost... No, ohromila, u ní to vlastně nic překvapujícího není :-) . Tak, teď se budu těšit na další kapitolky a čekat, jakým způsobem se ti dva k sobě zase dostanou.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
-1 # Lachim 2014-09-05 19:45
Zajímavé kapitoly. Mohl by to být konec. Dobrý konec povedené povídky. Ale naštěstí pro nás není. Nádhera.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lisbeth 2014-09-11 18:55
Merline, rychle pokračování! Tahle povídka mě zcela uchvátila. Proto přidávám komentář až na konci.
Pocity vzteku, bezmoci, nevolnosti, naděje, sentimentu, smíření...Wáu, prostě spousta vjemů a pocitů plyne z těchto vět.
Jsem znechucená i uchvácená. Ale ještě pár vysvětlení zbývá, tak snad..:)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Sue 2014-09-15 04:43
Mě se líbily spíše ty temné a nevyřešené kapitoly, teď, jak už skoro všechno víme to začíná být nuda. Ale jsou tu pěkně popsané pocity, to je fajn. Nechci, aby se Ginny vrátila :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2014-09-15 16:22
Pěkné kapitoly. Hermionin dopis mě dostal.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # arkama 2014-09-25 17:53
Asi mam prah citlivosti inde, mucenie ma rozculilo, ale pri Hermioninom dopise som si veru poplakala.
3x som sa vratila v citani Severusovho vybuchu na Harryho. Krasne prelozene, velmi sa mi to paci. Dakujem kočky
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1680
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3501049
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz