Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach 21, 22

Hodnocení uživatelů:  / 11
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Ashes

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach

Kniha první - Ta temná polovina

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

VAROVÁNÍ: pro dospělé, násilí, sexuální situace a praktiky, znásilnění, smrti postav, odchylky od charakterů, slash

 

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

PP: V této kapitole se ještě nestane nic hrozného, jen prostě víme, že se k tomu schyluje. Bylo to nevyhnutelné. Ale slibuji, že bude líp. Pokud ovšem někdo bude chtít počkat, až budou zažehnána všechna nebezpečí, pak doporučuji počkat až do kapitoly, hmm, ai tak 30. Tam se to láme...

Děkujeme za všechny komentáře;-)

 

Kapitola 21 – Rozhovor

Nezůstali v Azkabanu příliš dlouho. Harry učinil opatření ohledně Dracova pokračujícího pobytu ve vězení a dokonce pro něj vyžádal i nové oblečení. Severus se tvářil zcela neutrálně, ale v duchu nedokázal potlačit úsměv – vypadalo to, že jeho nabídka nebyla až tak bezcenná, alespoň pro teď.

Krátce poté se vrátili do Godrikova Dolu. Díky tomu, jak se Harry lehce samolibě usmíval, vypadal jako kocour, který právě chytil obzvláště vypasenou myš.

Zatímco našlapoval měkkým, téměř kočičím způsobem, popadl obyčejnou židli a odsunul ji od jídelního stolu. Pak ji přeměnil na velké křeslo a pohodlně se do něj usadil. Svýma temně zelenýma očima Severuse zamyšleně zkoumal, jako by ho viděly poprvé v životě.

„Musím říct, že jsem překvapen…“ přemítal Harry, „zjištěním, že jsi skutečně schopen citu i k někomu jinému než jen k sobě, aniž by tě k tomu nutila magie.“

Severus na něj zíral bez výrazu; nebyl si jistý, jestli měl odpovídat.

„Samozřejmě mám za to, že jsi prostě potřeboval výmluvu. Je jednodušší vyhovět něčemu ponižujícímu, pokud se sám ubezpečíš, že to děláš kvůli někomu jinému, spíše než z čiré zbabělosti. Pomůže ti to poněkud zachovat tvář, alespoň ve tvé hlavě.“

Severus na něj pohlédl se vzdorem. „To si o mně vážně myslíte?“ vybídl ho s chladnou zuřivostí v hlase.

Harryho oči se nebezpečně přimhouřily. „Nevzpomínám si, že bych ti dovolil mluvit. Zejména bez náležitého oslovení.“

Severus se přinutil mlčet a stát naprosto v klidu, zatímco Harry očima od hlavy až k patě prozkoumával.

„Pojď sem,“ nařídil mu Harry. „Přistup blíž.“

Severus se přiblížil o jeden krok, ale zůstal z Harryho dosahu.

„Blíž,“ přikázal mu Harry a ušklíbl se. „Dej si ruce za hlavu a spoj prsty.“

Opět mu vyhověl. Harry rukama spočinul na jeho pánvi a Severus se kousl do rtu, aby udržel svou pusu na zámek, zatímco mu Harry nadzvedl hábit, položil mu ruce na zadek a stiskl jej přes látku kalhot.

„Pověz mi, Severusi,“ pronesl Harry nenuceně, „jsi ještě panic?“

Severus při té otázce zamrzl na místě. Harryho prsty se bolestivě zaryly do jeho svalstva.

„Ne, pane,“ odpověděl tak lhostejně, jak jen dokázal.

Harry se povzneseně zasmál. „Tak to přeformulujme. Už do tebe někdy někdo pronikl?“

Lhal by, kdyby mohl, jen aby ho naštval, ale věděl, že existovalo medicínské odhalovací kouzlo, které by ho snadno přichytilo při lži. Horko mu zalilo tvář, přesto neutrálně odpověděl: „Ne, pane.“

„Hmm,“ zamručel Harry, „zvláštní. Strávil jsi tolik let jako Luciusův psíček a on si nikdy nenašel chvilku, aby se tě zmocnil? Asi bychom ho neměli obviňovat. Jsi dost ošklivý a on, jak se zdá, má rád muže, kteří na sebe dbají.“

Severus si na několik minut dovolil zadoufat, že by se nedostatek jeho přitažlivosti mohl obrátit v jeho spásu, ale Harryho prsty, které stále přetrvávaly na jeho těle a zkoumaly ho, rychle všechny naděje zažehnaly.

„Nuže,“ zauvažoval Harry, „řekni mi, během svých smrtijedských let, viděl jsi někdy znásilnění nevinného člověka?“

Zaplavily ho děsivé vzpomínky a on málem zavrávoral, ale nakonec se dokázal ovládnout v čas. Během let těžce pracoval na tom, aby udržel tyto obrazy na pozadí své mysli – aby se nikdy nedostaly na povrch. Jenže teď se zdálo, že tomu byl konec.

„Ano, pane, viděl,“ odpověděl bezvýrazně.

„Udělal jsi něco, abys jim pomohl?“ zeptal se Harry. „Nebo jsi tam jen stál a jako hodný malý Smrtijed všechno sledoval?“

Knedlík v jeho krku byl větší, než kdy pamatoval, a znemožňoval mu dýchání. Cítil, že se mu začínají třást ruce.

Ponořil se do vzpomínek plných temnoty, výkřiky obětí se matně rozléhaly jeho myslí. Vybavoval si Albuse, který ho neobratně utěšoval, říkal mu, že učinil dobře, říkal mu, že udělal to jediné, co mohl, aby si zachoval své krytí a mohl pokračovat ve špionáži. Nemohl by kvůli těm obětem jednat jinak, i kdyby to zkusil – všechno, čeho by dosáhl, by byla jeho smrt. A přesto věděl, že to tím bylo bezmála ještě horší.

„Stál jsem tam a díval se, pane.“

Harry přikývl, očividně ho to vůbec nepřekvapilo.

„A to bylo předtím nebo potom, co jsi údajně změnil strany a začal pracovat pro stranu světla?“

„V obou případech, pane,“ odpověděl Severus.

„Účastnil ses někdy nějakého znásilnění?“ dožadoval se Harry bezodkladně.

A Severus si opět uvědomil, že touží lhát, ale Harryho oči ho přišpendlovaly na místě a Severus viděl, jak v nich tančí temnota, která jako by ho vyzývala, aby pronesl lež a byl při ní přichycen. Ta temnota byla děsuplná a hluboce povědomá a Severusovi došlo, že ho ta temnota zná, že ho zná naprosto.

„Ano, pane,“ přiznal otupěle.

Harry na něj hleděl a usmíval se, očividně pobavený. „Pomoz mi to pochopit, Severusi. Během toho, co jsi údajně bojoval za stranu světla, ses účastnil znásilňování nevinných mudlů, abys – dejme tomu – zachoval své špionské krytí? Je to tak?“

„Ano, pane.“

Harry zamyšleně přikývl. „Byly tvé oběti muži nebo ženy?“

„Žena,“ odpověděl Severus zatrpkle.

„Byla vyděšená? Prosila tě? Žadonila o tvé slitování?“

„Ano, pane,“ řekl s obtížemi. „Žadonila.“

Harry se tiše zasmál. „A projevil jsi jí nějaké?“

Severus zavřel oči, když ta děsuplná vzpomínka vyplula napovrch… Vzpomínka na mladou dívku, jejíž rodiče popudili Temného pána. Trpěla celé týdny, její tělo bylo brutálně zohavené natolik, že si to ani nedokázal představit, a hlasivky jí už vypověděly službu. Přesto ústy naznačila: „Pomoz mi,“ když nad ní stál a měl se jí zmocnit. V tom zoufalém okamžiku na ni bezeslovně seslal kouzlo, které jí zastavilo srdce.

„Na něco jsem se tě ptal!“ vyštěkl Harry zuřivě. „Projevil jsi jí slitování?“

Slitování?

„Ne, pane,“ odpověděl Severus znaveně. „Neprojevil.“

„Tak tedy…“ zauvažoval Harry, zatímco rukama cestoval podél pásku jeho kalhot, až je nakonec přitiskl na jeho bedra, „… bude jen spravedlivé, když to otočíme, souhlasíš s tím?“

Severus sebou lehce škubnul, ale pak přikývl. „Domnívám se, že ano, pane.“

Harry neočekávaně stáhl obě ruce.

„Jednoho dne,“ zamumlal. „Brzy. Ale teď ještě ne. Klekni.“

Severus bezodkladně poklekl, záda nechal narovnaná, zíral přímo před sebe.

Harry mu položil ruku do vlasů a jemně je pohladil.

„Vím, co chceš,“ podotkl tiše. „Víš, že jakkoliv tebou pohrdám, také tě znám. Rozpoznám ten hladový pohled ve tvých očích. Chceš pána, který by ti řekl, ach jak moc jsi statečný, takového, který tě ubezpečí o tvé vlastní důležitosti, takového, který tě polituje a utěší tě.“ Severus se ani nepokusil potlačit tichý povzdech, když Harry svými prsty rozdělil prameny jeho vlasů a bříšky prstů ho pohladil po kůži na hlavě. „Chceš pána, který ti odpustí a zprostí tě viny za všechno, co jsi kdy učinil špatně. Je to pravda?“

Severus zavřel oči. Nedokázal se přimět k odpovědi – ne bez toho, aby se před svým pánem zhroutil.

Lehce zalapal po dechu, když Harry pevně sevřel jeho vlasy a zaklonil mu hlavu. A pak se k němu Harry pohotově nahnul a políbil ho – jeho mladý, energický jazyk rozevřel jeho rty a přivlastnil si hlubiny jeho úst. Severus už v minulosti zažil několik polibků, ale žádný z těch, které si pamatoval, nebyl tak děsivý a tak intimní zároveň. Byla to intimita predátora a jeho kořisti, všemocného trýznitele a jeho oběti, ba co víc, o tolik víc… Skrz tu nádhernou nepředstavitelnou rozkoš z polibku do něj proudila temnota a prázdnota, obtáčela se kolem něj a požírala ho. A Severus s naprostým zoufalstvím a poslední rozumnou myšlenkou, kterou proklel otrocké pouto, přesto zjistil, že se v tom polibku topí, dokud to Harry neočekávaně neukončil.

„Tak to je špatné,“ odtušil Harry vyrovnaně, jen se špetkou vypočítavého pobavení v hlase, „protože tento pán nic takového neudělá. Budeš pykat. Znovu a znovu. Dokud už v tobě skoro nic nezůstane. A dokonce i potom ještě nebude po všem.“

Harryho hlas ho škubnutím vrátil zpět do drsné přítomnosti jeho osudu. Minulost ho konečně dostihla - objevila se před ním hluboká temná propast a vábila ho, aby do ní skočil a podřídil se svému odkazu. Severus otevřel oči a vyrovnaně opětoval pánův upřený pohled.

Pak se usmál, oči uzamknuté v očích druhého muže, a tiše odpověděl: „Já vím.“

 

Kapitola 22 – Na hraně

Severus byl milostivě ponechán po celý zbytek dne o samotě. Strávil odpoledne čtením, ale ne jedné ze svých knih. Pročítal tu starou bylinkářskou knížku, která v jeho pokoji zbyla po Ginnyině odchodu. Četl rychle, takže to zvládl i dokončit, a pak si prohlédl vnitřní stranu obálky. Uviděl tam něčí rukopis.

„Pro Ginny od Nevilla a Lenky. Snad si s tím užiješ dostatek zábavy. Všechno nejlepší k narozeninám!“

Tiše se zasmál a zavrtěl hlavou. Na okamžik se totiž ta kniha zdála jako poslední pozůstatek světa, který se už rozpadl a zcela mizel. Vypnul světla a šel spát, obklopen nočními můrami, které se držely posledních dvacet let na pozadí jeho mysli, ale kterým si teď nemohl dovolit ten přepych vzdorovat.

Následujícího rána ho Harry poslal ke svatému Mungovi s Nevillem, ale předtím mu ještě věnoval významný pohled, který Severus moc dobře pochopil.

V momentě, kdy dorazili, řekl Severus Nevillovi: „Musíme si promluvit.“

„Já vím,“ odvětil Neville bezodkladně. „Věci se změnily.“

O minutu později se k nim v Nevillově laboratoři připojila i Hermiona. Aniž by je vůbec pozdravila, bez obalu se zeptala: „Co se stalo?“

Severus na ni překvapeně zazíral. „Jak jste se to dozvěděla?“

„Koukněte se sám,“ vybídla ho a posunula k němu výtisk dnešního vydání Denního věštce. Zběžně prolétl článek z přední strany, který popisoval Dracův vražedný pokus a prohlašoval, že od teď je dům ministra kouzel pod zvýšenou bezpečnostní ochranou. Podle jeho přátel, každého z nich, je ochrany udržely vně, takže se nikdo z nich nemohl prostě „zastavit na pokec“ nebo snad dokonce vstoupit do bran Godrikova Dolu bez Harryho osobního svolení. Jeho dům má na sobě rovněž umístěné štíty stupně 10, které zajistí, že odolají každému vražednému pokusu na téměř neurčitě dlouhou dobu.

„Štíty stupně 10, to je zlé, že jo?“ zeptal se Neville, aniž by to bylo třeba.

Hermiona s prázdným výrazem v očích přikývla. „I tak to lze říct. Mezinárodní hranice mají pouze stupeň 7, tedy mimo období války,“ zamumlala. Pak zopakovala svou prvotní otázku: „Co se stalo?“

Rychle jí objasnil události, které se odehrály v Azkabanu, avšak přeskočil následný rozhovor v Godrikově Dole. I přesto to stačilo, aby značně pobledla.

„Takže jste tomu ďáblovi zaprodal svou duši,“ podotkla zahořkle.

Severus jí věnoval kyselý pohled. „A co jsem měl jiného dělat? Sledovat, jak je můj kmotřenec umučen k smrti? A kvůli čemu? Abych zachránil ty ubohé zbytky své hrdosti? To tak dychtíte po prvním viteálu Harryho Pottera, který by vraždou Draca Malfoye vytvořil?“

Propletla si prsty a zamračila se na něj. „Jak můžete vědět, že Draca i tak nezabije?“ dožadovala se.

„Nakonec to asi udělá,“ připustil Severus neochotně. „Ale ne právě teď. Já jen potřebuji upoutat jeho pozornost na tak dlouhou dobu, abyste vymysleli nějaký plán. Čas vám utíká, slečno Grangerová. Dnešek je můj poslední den strávený s vámi.“

Neville na něj zazíral. „Jak to víte? Mně nic takového neřekl.“

„Vím to,“ odvětil Severus s jistotou. „Znám ho. Věřte mi, normálnost mého života, jakkoliv pochybná, je nyní oficiálně pryč. Od teď se všechno zcela změní.“

Neville se namísto něj zahleděl na Hermionu. „Musíme najít způsob, jak ho udržet s námi. Hermiono!“

„A jaký?“ vyštěkla. „Co mám podle tebe jako dělat?“

„Přijít na to!“ naléhal Neville. „Přerušit nějak ta střežící kouzla připojená k jeho cejchu.“

Práskla rukou o desku Nevillova stolu. „A na čem si jako myslíš, že jsem poslední čtyři týdny dělala?“ vyptávala se ho zuřivě. „Od té doby, co jsem uviděla tu jeho jizvu od krvavého brku, jsem na ničem jiném skoro ani nepracovala. Spala jsem čtyři, pět hodin týdně a nic víc. Dokonce jsem ani nedělala práci, za kterou jsem placená – a stejně nemám nic. Nedokážu to. A nemyslím si, že by to zvládl kdokoliv jiný. Ta kouzla jdou příliš hluboko, jsou příliš silná. Upnutá přímo na vlastníka.“ Věnovala Severusovi vzteklý pohled a byla připravená ještě něco dodat, ale pak se zastavila. Přesto její frustraci okamžitě porozuměl.

„To proto jste se tehdy v Azkabanu dohadovala o umístění cejchu na mém čele,“ ušklíbl se. „Kdybych ho měl na ruce, pak bych si ji v nejnutnějším případě mohl useknout a…“

Zdráhavě přikývla. „Jenže jste si samozřejmě vybral to nejhroznější řešení ze všech, namísto toho, abyste několik minut snášel něčí účast,“ vyplivla a zamumlala si pro sebe něco, co znělo podezřele jako „namyšlený parchante“.

Severus se tiše zasmál. „Slečno Grangerová, jen mi dejte hůlku. Jakoukoliv hůlku.“

Hermiona zcela nešťastně zavrtěla hlavou. „Už bychom to udělali, kdyby to šlo. Teď má doma umístěné ochrany. Má je tam od té doby, co si vás přivedl. Pokud se v jeho domě vyskytne i jiná hůlka, ochrany ho informují. A pak vytáhne bezovou dřív, než dostanete šanci natáhnout se pro tu svou. A poté…“

Severus pozvedl ruku a přezíravě ji utnul. Byl by odzbrojen a pak by byl Draco za několik hodin nebo možná dní zcela mrtev. Či ještě hůř.

„Večer se vrací Ron,“ oznámila jim Hermiona mdle. „Snad zjistil něco, co nám pomůže.“

„Jo, jasně,“ odvětil Neville sarkasticky. „Stejně už na tom nesejde. Je mi kurva jedno, PROČ je Harry takový, jaký je. Tedy, teď. Jediná věc, na které záleží, je, že jsme čekali moc dlouho a teď nám utíká čas.“

Několik minut seděli v rozpačitém tichu, než se nakonec Neville postavil. „Musím jít. Mám něco na práci.“

„Co něco?“ zajímala se Hermiona obratem.

„Musím na pivo se starým přítelem,“ odpověděl Neville. Prohrabal se skřínkou s lektvary, vytáhl několik neoznačených lahviček a dal si je do kapsy.

„Na pivo? V deset ráno? S kým se máš setkat?“ chtěla vědět.

„To není tvoje věc!“ odsekl Neville. „Nech mě na pokoji, Hermiono! Přestaň se chovat, jako bys tady byla jediná s funkčním mozkem! Já vím, co dělám!“

„Dobře,“ odpověděla klidně. „Buď opatrný.“

Obrátil oči v sloup. „Byli jsme opatrní pět let, Hermiono. A koukni, kam nás to dostalo.“

Všichni na sebe zírali v naprosté tichosti a napětí v místnosti se dalo téměř krájet. Vypadalo to, jako by si roky sledování valící se temnoty, stejně jako události posledních několika týdnů, vybraly nakonec na starých přátelích svou daň.

„Hermiono,“ oslovil ji pak Neville, „je mi to líto, jasný? Prostě mi věř. Slibuju, že to tím ještě víc nezhorším.“

„Věřím ti,“ odpověděla Hermiona tiše. „Večer se zastav, ano?“

„Dobře,“ souhlasil Neville, hodil do krbu plnou hrst letaxového prášku a přesunul se na Příčnou ulici.

Hermiona a Severus pak ponecháni o samotě strávili zbytek dopoledne přemýšlením a přezkoumáváním Hermionina výzkumu. Neučinili žádný pokrok s neutralizováním nebo přerušením sledovacích kouzel a vlastně ani pokrok jakéhokoliv druhu.

Během odpoledne se pak ta myšlenka objevila sama od sebe a Severus začal uvažovat, jestli by si prostě neměl vzít život. Neporušitelný slib by pak třeba poznal, že ho k tomu Harry dohnal, a na oplátku by zabil Harryho Pottera také. Pak ovšem, když sám prošel všechnu literaturu o Neporušitelném slibu, kterou měli u svatého Munga k dostání, jeho naděje zmizely.

Přiblížil se večer a byl čas jít „domů“. Severus se naposledy rozhlédl po Nevillově laboratoři, aby se rozloučil – se skřínkou s lektvary, kterou v dokonale logickém sledu přerovnal, a s řadami knih na policích, nyní roztříděnými a tematicky seskupenými. Byl to drobný otisk Severusovy přítomnosti, který přetrvá dny, možná týdny po jeho odchodu.

Bylo to vskutku zvláštní, pomyslel si nepřítomně, že se svět zdál tak obyčejný a všední, zatímco se temnota plížila k nim, neklamně a jak se zdálo i nezastavitelně. Třebaže se její úponky roztahovaly do dáli, srdce temnoty bylo stále malé, soustředěné na jednu usedlost. Jen jeden temný čaroděj, jen tři jeho noví pomocníci, kteří ho poslouchali na slovo. Severus byl v pokušení si myslet, že to bylo jen o něm a že to nikdy nezajde dál než za jeho bídný osud, ale byl dost starý a zkušený, aby věděl, že tomu tak není. Z nějakého podivného, nevysvětlitelného důvodu to začalo jím, ale přesto už všichni stáli na kraji propasti, připravení každým okamžikem spadnout.

Severus pak prudce vstal, a aniž utrousil slovo, zamířil ke krbu. Hermiona ho ovšem jedním rychlým, spontánním pohybem popadla za rukáv a stáhla ho zpět.

„Proč vy?“ zeptala se. „Proč ze všech lidí na světě tak moc nenávidí právě vás? Myslím tím… existuje tolik lidí, kteří mu za celé ty roky ublížili. Od jeho mudlovské rodiny, přes Umbridgeovou… až po Luciuse Malfoye, ne? A o nikoho z nich se dokonce ani nestará. Jen o vás. Proč vy?“

Severus pokrčil rameny. Každý den za poslední měsíc přemítal o tom samém. Už pochopil, že to, že mu Harry nevěřil, nebyl jejich problém. Nebylo to tak, že by ho Harry nenáviděl, protože mu nevěřil. Naopak – Harry mu nevěřil právě proto, že ho nenáviděl.

„Měl byste si s sebou vzít nějaké lektvary,“ nabídla mu. Hlas se jí lehce třásl. „Nebo něco vypít, než odejdete. Znecitlivující lektvar a nějaký všeléčivý… čistě pro případ.“

„Ne,“ opáčil Severus otevřeně. „Poznal by to. Stejně jako já znám jeho, on zná mě. Někdy ho dokážu oklamat, ale pak nadejde chvíle, kdy vidí přímo skrz mě.“

Nepřesvědčivě na něj hleděla.

On lhostejně pokrčil rameny. „Věřte si, čemu chcete. Ale já už ho znovu podceňovat nebudu. A doporučuji vám, abyste to nedělala rovněž.“

Propustila ho ze svého sevření a usadila se k Nevillovu stolu s hlavou spočívající v dlaních.

„Sbohem,“ zachraptěl.

„Odpusťte nám,“ zašeptala zbídačeně.

„A co přesně?“ zeptal se téměř pobaveně.

„Že jsme čekali tak dlouho. Že jsme promrhali tolik času. Že jsme jeho přátelé.“

Zíral na ni, ve chvilkovém pokušení poskytnout jí rozhřešení, o které prosila. Ale pak se namísto toho jednoduše zeptal: „Co budete dělat?“

Pozvedla k němu oči a tiše odpověděla: „Cokoliv.“

Krátce na ni kývl. „Pak je to vše, co je třeba.“

 

Komentáře   

 
0 # weras 2014-07-25 06:21
Zajímalo by mě,jestli si dokáže Harry ještě uvědomit,že se chová stejně,neli hůř než Voldemort nebo jeho smrtijedi.Uvědo muje si ještě,že to,co Severus ve válce dělal,dělat musel aby ho neodhalili. On to přece věděl. Co ho mohlo tak příšerně změnit? Hodně otázek,proto poctivě čtu a modlím se,aby už byla třicátá kapitola. Nechci přeskakovat,neb yla bych v obraze! velký dík za kapitoly!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Miki 2014-07-25 06:41
Tak to já se přiznávám, že jsem nevydržela a podívala se na originál, kdy už nám skončí ty ošklivější kapitolky :eek: Moc ti děkuju za překlad a zůstávám věrnou čtenářkou :P
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
+1 # Joanna 2014-07-25 08:02
Nemůžu se vždy dočkat pátku, až vyjdou nové kapitolky, ale vždy je přečtu tak rychle, že mě mrzí že nejsou delší :) je to úžasný příběh, ne že bych byla zastáncem nějakých násilností, spíš se mi libí ta odlišnost od všech ostatních v tom, jaký Harry je a těším se až přijde ten obrat, na to jsem hodně zvědavá. Díky moc za skvělý překlad :)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
+1 # pajka 2014-07-25 08:32
Tenhle příběh mi po přečtení ještě na nějakou dobu zanechá mrazení v zádech. Taky se už těším na 30. kapitolu a na ten zlom, třeba i na náznak vysvětlení...Te ď se ale aktuálně bojím znásilnění a ponížení, které Severuse čeká :cry: .
Taky jsem byla v pokušení šoupnout origoš na google, jenže když Tvůj překlad je tak skvělý, že si prostě nechci kazit ten požitek ze čtení :-) . A trpělivost prý upevňuje charakter, tak to budu jako skála :lol: .
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Holy 2014-07-26 19:29
je to hrozně napínavý, ale počkám si :-)ale nejvíc se mi na tom líbí, že fakt nemám páru, jak z tohohle vybruslí, což se u moc povídek nestává, takže už se těším na další kapitolky ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2014-08-24 19:56
Vypadá to na blížící se bouři. Už aby bylo po ní.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2014-09-14 21:13
Teda, tohle je zlé. Ten kluk je snad horší maniak než byl Voldemort.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # arkama 2014-09-25 15:23
Rowla mala velke medzery v pisani maniakov :o , na tohoto magora sa Voldemort fakt nechyta. :lol: to len tak, aby mi nepreplo, ked toho citam tolko naraz, treba si zachovat veselu mysel a nadej, ze :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1680
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3510058
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz