Aktuálně probíhá přesun stránek na novou doménu.Pat.

 

 

   

Přihlášení  

      

    | 
   

Online uživatelé  

Žádné
   

Prohlášení  

Na těchto stránkách najdete příběhy z různých fandomů, práva na neoriginální postavy jsou vyhrazena jejich autorům, práva na ostatní postavy náleží autorům děl.

Uveřejněné povídky dominantně popisují příběhy mezi postavami stejného pohlaví, uvědomte si to, prosím, než se začtete. Byli jste varováni.

 

   

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach 19, 20

Hodnocení uživatelů:  / 11
NejhoršíNejlepší 
Podrobnosti

Ashes

Ashes of Armageddon - Zkázonosný prach

Kniha první - Ta temná polovina

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

VAROVÁNÍ: pro dospělé, násilí, sexuální situace a praktiky, znásilnění, smrti postav, odchylky od charakterů, slash

 

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

PP: Když jsem tu povídku překládala, říkala jsem si, že je skvělé, že autorka následující kapitolou tu předchozí trochu vyvede ze tmy. No, u těchto dvou to tak nějak nefunguje. Nebojte se, nic hrozného nebo drastického se nestane, není tu upozornění, ale... No, uvidíte sami... Díky za přízeň a komentáře;-)

 

Kapitola 19 – Zapomenut

 

Dny, které následovaly, byly napjaté a deprimující.

 

Ron se chopil hledání Hagrida, ale přesto ani trochu nepokročil. Jediné, co všude slyšel, bylo, že Hagrid byl na dovolené, na návštěvě u starého přítele – a protože Hagrid si za posledních pět let vytvořil mnoho přátel, ve skutečnosti to nic neznamenalo. Takže kontaktoval všechny, kteří připadali do úvahy, včetně madam Maxime z Akademie čar a kouzel v Krásnohůlkách, ale neobdržel z francouzské školy žádnou odpověď, dokonce ani s bystrozorskou pověřovací listinou.

 

„Co teď budeš dělat?“ zajímala se Hermiona.

 

„Vezmu si dovolenou a zajedu do Krásnohůlek osobně,“ odvětil Ron zarputile. „A pokud mě nepustí dovnitř, pak se třeba za pomoci mnoholičného lektvaru přeměním na Percyho…“

 

Hermiona zdráhavě přikývla. Všichni věděli, jak riskantní bylo ztělesňovat vrcholného ministerského úředníka, a že by Rona mohli lehce vyhodit nebo mu udělat ještě něco horšího, ale nedostávalo se jim času ani nových nápadů.

 

Hermiona ve svém výzkumu učinila mírný pokrok. „To otrocké pouto není nepřekonatelné,“ sdělila Severusovi. „Některá omezení, která jsou na vás uvalená, mohou být nakonec překonána. Například – pokud by se nám podařilo dát svět a Harryho do pořádku, budete moci získat svá legální práva zpátky. Emocionální zasažení je ovšem jiný příběh.“

 

„Co dál?“ zeptal se, aniž by se uráčil brát její poslední prohlášení na zřetel.

 

„Pouto vás za fyzické napadení či zranění vašeho pána potrestá šílenstvím. Nejprve dočasným, ale pokud budete pokračovat, stane se trvalým. Funguje to tak, že pouto vyšle sérii impulzů do ventrálního motorického kortexu a zapříčiní přerušení spojení s realitou, což způsobí pocity viny, úzkosti a strachu. Objevila jsem nicméně způsob, jak umístit na to místo kouzla ochraňující mysl, která ty impulzy zneutralizuje. Takže pak… pokud byste se rozhodl, že byste to měl udělat, mohl byste tomu týrání fyzicky odolat. Ačkoliv…“ zaváhala a nedokončila svůj proslov, jen aby mu namísto toho věnovala lítostivý pohled.

 

Pomyslel si, že to ani nebylo třeba vyslovovat nahlas. Harryho mimořádná fyzická síla a bezová hůlka v jeho vlastnictví učiní z jakéhokoliv pokusu o vzdor předem ztracenou bitvu. Přesto to bylo lepší než nic.

 

„Chci to,“ prohlásil Severus. „Čistě pro případ.“

 

„Dobře,“ souhlasila. „Jen nezapomeňte předstírat šílenství, pokud ho napadnete a nedopadne to dobře.“

 

Severus v úšklebku ohrnul horní ret. „Ještě několik týdnů tohoto zacházení a nebudu předstírat vůbec nic, ať už s kouzly chránícími mysl nebo bez nich,“ odvětil suše. „Víte, vždycky jsem Albusovi tvrdil, že mě Harry Potter jednoho dne přivede k šílenství nebo ke smrti. Kdo mohl tušit, že budou má slova tak prorocká?“

 

Nepodívala se mu do očí.

 

„Vážně ho začínám nenávidět,“ zašeptala. „Že nás všechny opustil v tomhle chaosu a nezanechal nám nic, co by nám pomohlo… Dokonce ani svůj portrét.“

 

„Co se stalo s Brumbálovým portrétem?“ zeptal se okamžitě.

 

Ještě víc se napjala, ale odpověděla bez vytáček. „Nic si nepamatuje.“

 

Severus na své židli ztuhnul. „Cože?!“

 

S velkou neochotou přikývla. „Nepamatuje si události… ani lidi. Má jeho osobnost, ale… žádné vzpomínky. On… zná magické předměty, kouzla, teorie. Dokáže udělovat rady… ale…“ v tichosti zírala na své ruce, „nic jiného. Je mi to líto.“

 

Zmateně na ni hleděl. „Jak je to vůbec možné?“ zašeptal. „Mluvil jsem s ním… nedlouho předtím, než mě pokousala Nagini… a jeho portrét byl v naprostém pořádku!“

 

Omluvně pokrčila rameny. „Nemám tušení, jak se to stalo. Jestli za to třeba může nějaká temná kletba… kdo ví. Ale… skoro nám to zlomilo srdce. Harry si s ním šel promluvit… a on si Harryho ani nepamatoval. Neměl tušení, kdo Harry je. Jen mu pověděl, že není moudré, aby měl jeden člověk ve vlastnictví všechny tři relikvie smrti. Harry, jak se zdálo, nejprve souhlasil… ale pak očividně změnil názor.“

 

Severus přezíravě zavrtěl hlavou. „Takže ztráta paměti jeho portrétu začala po poslední bitvě?“ ujišťoval se úsečně.

 

„Nebo možná i dřív,“ uvažovala nahlas, „jen jsme si toho prostě nevšimli. Byli jsme dost zaneprázdnění jinými věcmi.“ Pak na něj pohlédla s nadějí. „Ale vy… Byl jste k němu připoután výjimečným způsobem. Možná by se mu paměť vrátila, kdyby vás viděl.“

 

„Můžete mě k němu vzít?“ zeptal se Severus.

 

„Ano,“ odpověděla. „Ron vlastní přenášedlo přímo do Bradavic. A já mám neviditelný plášť z polovida, který byste mohl použít. Jsem si jistá, že mi McGonagallová pár minut ve své kanceláři poskytne. Jen se snažte neudělat do toho portrétu žádné díry,“ dodala s mdlým úsměvem. „Těžko by se to pak vysvětlovalo.“

 

„Udělám, co budu moci,“ odvětil bez náznaku pobavení. „Tak pojďme hned.“

 

Odešli během hodiny.

 

Jak procházeli bradavickými chodbami směrem k ředitelně, uvědomil si Severus, že se Bradavice skoro nezměnily. Škola byla během letních prázdnin téměř opuštěná, díky čemuž byla jejich cesta nerušená a poklidná.

 

Severus skrytý pod pláštěm z polovida sledoval Hermioninu rozmluvu s ředitelkou a uvědomil si, jak moc za posledních pět let zchátrala. Vypadala daleko starší a její tvář nabyla přísnějšího a nevlídnějšího výrazu. Hermiona s ní mluvila jen krátce, obalamutila ji výmluvou, že potřebuje s portrétem hovořit o osobní záležitosti, načež se ředitelka pousmála, přikývla a odešla.

 

Uvnitř v kanceláři ze sebe Severus sejmul neviditelný plášť a Hermiona se usadila do jednoho z křesel u okna, dost daleko od portrétu, aby Severusovi poskytla tolik prostoru, kolik jen bylo možné.

 

Severus přistoupil k portrétu a pohlédl na Albuse Brumbála. Najednou si nebyl jistý, co má říct nebo na co se ptát. Oči jeho mentora mu vyrovnaně vracely jeho pohled.

 

„Kdopak jsi, můj chlapče?“ zeptal se Albus nakonec.

 

Celým Severusovým tělem proběhl děsivý, téměř divoký třas. „Ty si vážně nevzpomínáš?“ začal opatrně, jako by nevěřil vlastním uším.

 

„Obávám se, že ne. Měl bych tě znát?“

 

Severus, neschopen slova, dokázal jen krátce kývnout.

 

Albus ho pozoroval s lítostí. „Je mi to vážně líto. Bojím se, že si nevzpomínám…“

 

„Co se ti stalo?“ dožadoval se Severus. „Proč si nic nepamatuješ?“

 

„Obávám se, že to také nevím,“ odpověděl Albus jemně.

 

Severus se zhluboka nadechl, aby se dal dohromady. „Dobře,“ pronesl vyrovnaně. „Co by to mohlo způsobit? Temná magie? Kletba? Magický artefakt, který blokuje vzpomínky?“

 

„Ach,“ zamumlal Albus. „Myslím, že nic z toho. Vzpomínky daného portrétu přicházejí přímo z říše za závojem. A bránit jim v tom nemůže žádné kouzlo, artefakt ani kletba. Jediná věc, která by mohla takhle vážně přerušit spojení, by bylo osobní rozhodnutí jedince.“

 

Severus zjistil, že je připraven křičet, ale dokázal přemoci svůj hněv, který v něm kypěl.

 

„Takže ty mi tu tvrdíš… že sis zvolil na nás zapomenout?“ zasyčel nenávistně.

 

„Vypadá to tak,“ souhlasil Albus zdráhavě.

 

Severus se nevěřícně ušklíbl. „Takže mám za to, že si na Harryho Pottera nevzpomínáš rovněž, že?“

 

„Och, pamatuji se na Harryho Pottera celkem dobře,“ odpověděl Albus s lehkým úsměvem na rtech. „Moje první a jediná vzpomínka na něj se datuje do doby před pěti lety. Přišel mě požádat o radu. Vyptával se mě, co má dělat se všemi třemi relikviemi smrti, které přešly do jeho vlastnictví.“

 

„A?“ vybídl ho Severus.

 

„Sdělil jsem mu, že by neměl mít v držení více než jednu. Že je nebezpečné vlastnit všechny tři. Zejména pro někoho, jako byl Harry Potter.“

 

Severus se zaštítil před děsem těch prostých slov a přinutil se položit další otázku: „Jak to?“

 

Albus si zhluboka povzdechl. „Sesbírání všech tří relikvií dává jejich pánovi neuvěřitelnou moc,“ zapřemítal. „A když jde o Harryho Pottera – já prostě nevěřím, že by s takovou mocí dokázal naložit správně. V jeho očích byla temná jiskra, kterou jsem v minulosti už viděl, a to nikdy nedělalo dobrotu.“

 

„Ach,“ vydechl Severus znaveně, všechno to zoufalství ho začínalo přemáhat. „Nesvěřil bys mu relikvie smrti, a přesto jsi mu předal mě.“

 

„Předal?“ zeptal se Albus popleteně. „O čem to hovoříš?“

 

Severus zvedl ruku ke své tváři, odsunul si vlasy z čela a odhalil tak v celé kráse svůj otrocký cejch. Albus na něj oněměle zíral. Severus tam stál, mlčky a ztuhle, otrocký cejch vystavený na odiv svému starému mentorovi a pánovi, který ho nepřímo obdařil tímto novým poutem a pak na něj zcela zapomněl.

 

„Albusi,“ zašeptal Severus, dotýkaje se volnou rukou rámu portrétu. „Co jsi mi to provedl?“

 

Albus nedůvěřivě zavrtěl hlavou.

 

„Dal jsem ti všechno,“ hlesl Severus zahořkle. „Svou svobodu, svůj život, svou poslušnost a dokonce i svou duši. Jen kvůli tvému slovu jsem se vydal po cestě, která mě zavedla přímo do pekla, ve kterém stále jsem. A na konci toho všeho jsi mě dal někomu jinému. Někomu, jako je on. A pak jsi na mě prostě… zapomněl. Jako kdybych v první řadě ani nikdy neexistoval.“

 

Albus na něj hleděl a jeho výrazem prostupoval zármutek. „Je mi to tak strašlivě líto, můj chlapče. Moje srdce pro tebe krvácí, ale přesto to nedokážu vysvětlit.“

 

Severus zavrtěl hlavou, jak skrz něj proudila beznaděj.

 

„Nevadí,“ odtušil pak pevně, když sesbíral zbytek svého odhodlání. „Nemusí ti to být líto. Jsem si jistý, že jsi měl své důvody, jako vždycky. A mimoto,“ ušklíbl se posměšně, „vzhledem ke své minulosti bych měl být ten poslední člověk, na kterého by se mělo vzpomínat.“

 

Možná měl Harry Potter pravdu, pomyslel si Severus, a až bude po mně, nikdo si nebude pamatovat ani mé jméno.

 

Sebral ze stolu plášť z polovida a otočil se k Hermioně Grangerové, která stála u okna s prázdným, sklíčeným pohledem v očích.

 

„Jsem hotov,“ prohlásil Severus nelítostně. „Nic tu pro mě nezbylo.“

 

Ona prostě přikývla, on si oblékl neviditelný plášť a pak společně odešli, aniž se ohlédli.

 

Kapitola 20 – Náhradník

Když dalšího rána sešel Severus dolů, našel Harryho nachystaného do práce, kterak na něj čeká.

„Dnes nebudeš pracovat u svatého Munga,“ oznámil mu Harry klidně. „Půjdeš se mnou.“

Vy mě berete s sebou do práce?“ zeptal se Severus s náznakem úšklebku.

„Svým způsobem,“ odpověděl Harry s tenkým, nepříjemným úsměvem, který mu hrál na rtech.

Užili letax, aby se dostali na ministerské ústředí a pak je Harryho přenášedlo odneslo do Azkabanu.

Objevili se v prostorné místnosti. Harry seslal několik kouzel a Severus najednou zjistil, že má ruce spoutané za zády a dokonce i na jeho kotníky byla umístěna pouta, aby omezovala jeho schopnost chůze pouze na malé krůčky, kvůli čemuž se dokázal jen pomalu ploužit.

„Je to vážně nezbytné?“ zeptal se Severus posměšně. „Co bych asi tak mohl provést? Prodrápat se ven?“

Harry ho poplácal po rameni a ušklíbl se. „Je to pro tvoje vlastní dobro. Mohl by ses rozrušit z toho, co uvidíš, a my oba víme, jak jsi impulzivní. Bude lepší, když nebudeš mít možnost reagovat přehnaně a udělat něco bláznivého… Něco, za co bych tě pak musel potrestat.“ Zelené oči si Severuse prohlížely s hravou krutostí. „Nejsi mi vděčný, Severusi?“

„Nesmírně,“ odvětil Severus trpce.

Tělem i všemi kostmi mu projelo hrůzu-nahánějící mrazení, ale Severus jej ignoroval a následoval Harryho ponuře osvětlenými chodbami Azkabanu v naprosté tichosti. Nakonec se zastavili u masivních dveří. Dva strážní stojící venku jim otevřeli dveře a Harry postrčil Severuse dovnitř a sám ho pak následoval.

V té velké, matně osvětlené cele nebyl nábytek žádného druhu, dokonce ani lehátko nebo prostá židle.

U jedné ze zdí poklidně stála řetězy připoutaná osoba oděná v tenkém vězeňském šatstvu. Její tvář byla zahalená kápí, a přesto byla její postava nezaměnitelně povědomá. Severus na ni zíral s děsem a v duchu pevně doufal, že to není on.

Harry došel k vězni a jedním rychlým švihem mu serval kápi z obličeje.

„Draco…“ zašeptal Severus.

Draco zvedl hlavu a unaveně pohlédl na Severuse. Severus uviděl, že je jeho bledá tvář pokrytá modřinami a řeznými ranami.

„Kmotře,“ zamumlal. „Ahoj.“

„Co se stalo?“ zeptal se Severus ochromeně.

Harry se spokojeně usmál. „Stalo se to, Severusi, že byl tvůj kmotřenec zadržen jako účastník vražedného pokusu, jehož cílem jsem byl já. Naneštěstí…“ pokračoval Harry, „se Draco trochu přepočítal.“

Severus nevěřícně zavrtěl hlavou, neschopen uvěřit, že by byl jeho kmotřenec zapleten do pokusu o vraždu. Ten chlapec se nedokázal ani ve svých nejtemnějších dnech přimět k zabití Brumbála, pro pláč Boží…

„Je to pravda,“ sdělil mu Draco s rezignací v hlase. „Učinil jsem i plné doznání. Zázrak jménem Veritasérum, však víš.“

Harry se tiše rozesmál. „Ano. Tvé doznání jsem si mimochodem vážně dost užil. Bylo to zábavné. Ale teď se naskýtá otázka – co s tebou? Možná bych ti měl dát možnost volby. Čemu bys dal přednost, Draco? Mozkomorovu polibku nebo kletbě Cruciatus, dokud nezešílíš?“

Dracova bledá tvář ještě více zesinala, díky čemuž všechny ty pohmožděniny a rány na jeho těle vyvstaly více na povrch. „Pottere… prosím…“

Harry se znovu zasmál. „Víš, vždycky jsi byl chlapec k popukání. Pamatuješ si na náš třetí ročník v Bradavicích? Když sis ze mě dělal legraci, že se bojím mozkomorů?“ Harry jemně poplácal jeho tvář. „Kdo se teď bojí mozkomorů, co?“

Draco zuřivě vrtěl hlavou a Severus se téměř sám fyzicky rozechvěl při pohledu na výraz naprostého, primárního děsu ve tváři svého kmotřence. Mladý muž tiše vzlyknul a pak mu po tváři sjela osamocená slza.

„Nechceš si vybrat?“ vysmíval se mu Harry. „No, vždycky můžeme přece udělat obojí. Nejprve Cruciatus, dokud nezešílíš, a pak mozkomorův polibek, kterým se vysaje zbytek tvé duše. No a potom… zjistíme, jestli bude Cruciatus fungovat i na bezduché schránce. Co o tom smýšlíš, Draco?“

Draco otevřel ústa, aby něco řekl, ale žádná slova z nich nevyšla – jen přidušené zafňukání. Divoce se roztřásl, zatímco Harry rukou cestoval po jeho těle, až spočinul na jeho břiše.

„Nechceš zemřít,“ konstatoval Harry s úšklebkem.

Draco zavrtěl hlavou. Jeho dýchání bylo namáhavé a nevyrovnané.

„Mohu to změnit, však víš,“ sdělil mu Harry chladně. „Můžeme nejprve začít s jinými metodami trestu a propracovat se až ke Cruciatu. A jsem si jistý, že na konci toho všeho budeš škemrat o smrt.“

„Nedělej to,“ vzlykl Draco nepokrytě. „Prosím, nedělej to…“

Severus sebou proti své vůli škubnul. Nepřekvapovalo ho, že viděl, jak byl jeho kmotřenec vyděšený a že prosí a škemrá o život – Draco nikdy nebyl stoický typ. Byl však naprosto ohromený skutečností, že se Draco pokusil o vraždu – protože nikdy nebyl ani politik. Severus Dracovi rozuměl dost na to, aby věděl, že by se ten chlapec nemohl starat méně o to, kdo bude vládnout kouzelnickému světu, pokud ovšem nechal jeho i s jeho rodinou na pokoji. A přesto tady byli…

Harry pohnul rukou mezi Dracovy nohy a stiskl. Draco hlasitě zasténal a pevně sevřel oční víčka.

„Víš, že existuje jednoduchá procedura, která pomáhá snižovat agresivitu u divokých zvířat,“ ušklíbl se Harry a pohnul prsty přes Dracovy intimní partie. „To je to, co jsi, ne snad, Malfoyi? Jen patetická malá potvora, která kouše a pak kňučí, aby se vyhnula trestu.“

Draco divoce vrtěl hlavou, aniž by otevřel oči. „Prosím, ne…“

„Ale ano,“ odpověděl Harry rozhodně. „A myslím, že na to nebude potřeba ani žádný znecitlivující lektvar, že ne?“

Severus dělal vše, co mohl, aby se mu nezvedl žaludek, a když se v něm vzedmula vlna nevolnosti, sáhl si na krk. Ztěžka polkl a přinutil se získat vyrovnanost.

„Pane Pottere,“ oslovil ho velmi tiše. „Mohu si se svým kmotřencem pohovořit o samotě, prosím?“

Harry přikývl a ani v nejmenším nevypadal tou žádostí překvapený. „Jistě,“ souhlasil s lehkostí. „Dejte si na čas.“

Harry rukou ještě na okamžik setrval na Dracově břiše a pak sám vyšel z cely, až se za ním ty masivní dveře s prásknutím zavřely.

Jakmile byl Severus ponechán se svým kmotřencem o samotě, nevěděl, na co se může zeptat. Byl si jistý, že byla na celu uvalena odposlouchávací kouzla a nechtěl, aby jeho kmotřenec přiznal cokoliv, co by jeho situaci ještě více zhoršilo.

Draco se vzepřel proti svým poutům a zbídačeně se usmál.

„Můžeš se ptát na cokoliv,“ zašeptal Draco, jako by mu četl myšlenky. „Nic se tím pro mě nezhorší. Stejně už vědí všechno. Do posledního detailu.“

„Proč?“ zeptal se Severus nevěřícně. „Proč bys něco takového dělal?“

„Co jiného jsem mohl udělat?“ reagoval zatrpkle Draco. „Byl jsem v Kruvalu. Sledoval jsem tvůj proces. Zjistil jsem, že ses stal jeho majetkem a neměl jsem pochyb, že se k tobě nebude chovat nijak mile – rozpoznám Temného pána, když ho vidím. Takže, co jiného jsem mohl udělat? Nemohl jsem soupeřit s bezovou hůlkou, tak hloupý zase nejsem. A také jsem se nemohl osobně vrátit do Anglie – za těch posledních pět let jsem toho zpozoroval dost, abych věděl, že všichni kolem Pottera skončili jako jeho malé loutky. Takže… jsem došel k závěru, že dostatečně obyčejný oficiální dopis s falešnou zpáteční adresou s jedem, který se aktivuje kontaktem a který se vstřebává kůží…“ Draco se mdle usmál. „No, jak vidíš, on na to přišel. Promiň.“

Severus z absolutního zoufalství zavrtěl hlavou. „Idiote.“

Draco na něj upřel žalostný pohled. „Koukni… pod tím vším je to, že jste ty a Brumbál byli jediní dva lidé, kteří se o mě kdy skutečně starali. Myslím tím – rodiče mě mají rádi, ale… vždy mě nutili k označení. Ty a Brumbál jste byli jediní, kdo se mě před temným znamením snažili ochránit. O Brumbálovi jsem se to dozvěděl, až když už bylo pozdě, a tak… jsem tě prostě nemohl nechat shnít zaživa jako hračku ve spárech nového Temného pána.“

„Chápu,“ prohlásil Severus příkře. „Takže ty se po všem našem úsilí, aby ses nestal vrahem, rozhodneš, že aby ses nám odvděčil, na oplátku za naši pomoc zabiješ někoho jiného. Co si tedy myslíš, že se ti teď asi tak stane?“

Draco zavřel oči a vypustil skrz zuby ostře, syčivě proud vzduchu. „Nevím,“ zabrblal. „Nechci o tom přemýšlet. Nikdy jsem nebyl tak zasraně podělaný strachy jako právě teď. Kdybych věděl, že to takhle skončí a budu si muset vybrat mezi Cruciatem a polibkem mozkomora, asi bych se o to ani nepokusil… Dokonce, ani abych zachránil tebe,“ dodal Draco hořce. „Potter má pravdu, víš, jsem vážně ubohý.“

Severus pomalu, drobnými krůčky, jak mu jeho pouta na kotnících dovolovala, zamířil k Dracovi a postavil se kousíček od něj. Zápěstí měl svázaná za zády, takže nemohl ani zvednout ruku a položit ji pro útěchu Dracovi na rameno.

Draco se vzepjal proti řetězům a sklonil hlavu, až přitiskl čelo lehce na kmotrovu tvář.

„Asi to od někoho, jako jsem já, moc neznamená,“ zašeptal Draco lítostivě, „ale jsi moje rodina. Skutečná rodina. To je ten pravý důvod, proč jsem to udělal.“

Severus si povzdechl a odolal nutkání vtisknout mu do vlasů polibek – nechtěl, aby v případě, že by se dívali, Harry viděl velikost jeho náklonnosti k jeho kmotřenci a mohl to proti nim použít.

„Poslouchej, ty jeden idiote,“ pronesl Severus chraplavě a ustoupil. „Klidně tady zůstaneš a nebudeš dělat nic, co by tvou situaci ještě zhoršilo. A možná, jen možná zůstaneš naživu, duševně zdravý a tvoje končetiny a orgány zůstanou neporušené a připojené k tvému tělu.“

Draco zoufale zavrtěl hlavou. „To je bez šance. Se mnou je amen. Copak to nechápeš? Chce si se mnou pohrát jako se svou kořistí…“

Severusovy rty se opovržlivě stočily do úšklebku. „Já vím. Ale neumím si představit, že jsi to ty, koho by chtěl sežrat.“

Otočil se a odešel od svého kmotřence pryč, až dosáhl dveří, kde zavolal na Harryho.

Dveře se otevřely a Severus vyšel ven. Harry na něj hleděl a ušklíbal se. „Nuže?“

„Musíme si promluvit,“ prohlásil Severus nepokrytě.

Harry mu věnoval pobavený pohled. „Nech mě hádat. Budeš se snažit prosit o jeho život, ne? Nebo o jeho mužství? Nebo snad o jeho rozum?“

„O všechno z toho,“ odvětil Severus nekompromisně. „Nechte ho jít a já vám poskytnu něco, co byste jinak nikdy nezískal.“

Harry vypadal, že se každou chvíli rozchechtá. „A co by to mělo být?“

„Svou podřízenost,“ odpověděl Severus pevně.

Harry se mu rozchechtal do tváře. „Ty jsi nic. Ty jsi jen sotva člověk. Tvoje podřízenost je bezcenná.“

Severus ani nemrknul. „Možná že ano. Ale přesto nemůžete popřít, že ji stále chcete.“ Přiblížil se k Harrymu a bez mrkání na něj hleděl. „Vím, že ji chcete,“ pronesl s chladnou sebejistotou. „Chcete vidět, jak se před vámi plazím. Chcete mě vidět naprosto podrobeného. Chcete, abych okamžitě uposlechl, bez ohledu na to, jaký dostanu příkaz. Chcete, abych od vás přijal všechno a cokoliv a abych připustil, že si zasloužím každou jednotlivou krutost, kterou jste schopen na mě vykonat.“

Harry lhostejně pokrčil rameny a Severus nedokázal říct, jestli to byla pravda, nebo si to jen namýšlel.

„Stejně ho nenechám jít,“ upozornil ho Harry. „To víme oba. Přinejlepším jsem ochoten vyjmout z jeho trestu Cruciatus a mozkomorův polibek. Nechat jeho tělo fyzicky nezraněné,“ uvažoval Harry. „A asi bych mohl na jeho uvěznění uvalit i časový limit.“ Pak se trochu pousmál. „Líbilo by se ti to, Severusi?“

Severus přikývl. „Pět let.“

„Dvacet,“ informoval ho Harry kategoricky. „Až vyjde z vězení, bude ve tvém věku.“ V Harryho hlase zazněla definitivnost, když dodal: „O délce jeho trestu nebudu smlouvat. Na to se jednání nevztahuje.“

„Chápu,“ souhlasil Severus s nechutí. „Čím mi zaručíte, že dodržíte své slovo?“

„Jednou za čas ti dovolím, abys ho navštívil.“

„Každý týden.“

„Jednou za měsíc,“ odpověděl Harry. „Nepokoušej své štěstí. Tvá nabídka není tak velkolepá, jak si možná myslíš. Sotva něco znamená.“

„Dobře.“

Harry na něj hleděl se směsicí zvědavosti a pohrdání. „Zajímavé. Tohle je tedy tvá nabídka? Přiznat, že si zasloužíš skončit v pekle za to, co jsi učinil, a zůstat v něm?“

Severus ztěžka polkl. „Ano.“

Harry na něj dál zíral. „Budeš mě oslovovat pane.“

„Ano,“ odpověděl Severus.

„Pokud mě ohrozíš nebo mi budeš vzdorovat, budu naši úmluvu považovat za porušenou. Ten tvůj hezounký miláček zemře a ty se na to budeš dívat. A pak si s tebou udělám, co budu chtít i přes tvůj odpor. Pochopil jsi?“

„Pochopil.“

Harry s uspokojením pokračoval: „Žádný fyzický vzdor. Žádné další nenávistné poznámky. Žádné plivání do tváře. Splníš každý rozkaz, který ti dám. Okamžitě. Bez zaváhání. Bez ohledu na to, co to bude. A nemyl se, budu ti ubližovat, trestat tě, ponižovat tě tolik, že bys ani nevěřil, že je to možné.“

Severus nedokázal reagovat slovně a tak pouze přikývl, jednou, krátil se mu dech. Harry, jak se zdálo, vycítil jeho úzkost, a tak pozvedl ruku k jeho obličeji a prsty přejel po jeho tváři.

„A díky zázraku jménem otrocké pouto mě i přesto budeš milovat,“ prohlásil Harry s pobavením, „že ano, Severusi?“

Severusovi se sevřelo hrdlo takovým způsobem, že se jen stěží přinutil promluvit. Když konečně odpověděl, jeho hlas zněl jeho uším tak staře a unaveně, jako by patřil někomu jinému:

„Vy víte, že budu.“

 

Komentáře   

 
0 # weras 2014-07-18 05:04
Co mu může dělat víc,než mu dělá? Severus se rozhodl sám. Obětoval se pro Draca a přitom moc dobře věděl,co ho čeká. Ještě horší věci,než doteď snášel.Ale snad ho zachránil.Nevím ,ale trochu mi tato povídka připomíná jinou.Je krutější než tato ale ve své podstatě je stejná.Jenom ten hodně zlý je Voldemort,ne Harry.Tady si ale Voldemort podrobil Bradavickou školu i s dětmi,kdežto v této povídce si Harry podrobil celý kouzelnický svět. Prostě mám z obou povídek stejný pocit. A to,že Brumbálův obraz si nic nepamatuje určitě způsobil Harry,jsem o tom přesvědčená. On přece nemohl dopustit,aby Brumbál věděl a radil. Takže se moc těším na pokračování i když ještě pořád čtu z těžkým srdcem a jediná věc,co mě drží,je,že bude líp!! Asi jsem se moc rozepsala,ale tak nějak to cítím. Velký dík!!!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-07-18 10:11
Auuu, ano chápu, ale vydrž, opravdu to stojí za to a za chvíli se dozvíme všechno;-) Je zajímavé vidět, jak přemýšlíš a zárověň vědět, co se stane dál. A zároveň je zajímavé vědět, že Harry, ano, ovládá vlastně přes svůj ministerský post mnoho lidí, ale my zároveň vidíme jen Severuse a ten okroh okolo něj, takže vlastně nevíme, co se děje jinde. ;-) Díky za komentář!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # pajka 2014-07-18 18:22
Uf, Paty, Ty mi dáváš! Hned po probuzení jsem šla na noťas, abych si přečetla pokračování, a teď si myslím, že jsem snad měla ještě chvíli počkat...Myslel a jsem na to celý den. Byla to zatím pro mě nejhorší kapitola! Myslím samozřejmě obsahově, překlad je jako vždy úžasný! Obvykle mi temnější povídky nevadí, ale tady mě Harry fakt děsí. Na rozdíl od Weras si dovedu představit horší věci, které by mohl Severusovi udělat. Chce ho vidět maximálně poníženého a co může být horšího než vědomí, že se plazím na kolenou z vlastního rozhodnutí? Byť pro záchranu jiného. I když, možná, že naopak tohle vědomí dá Severusovi sílu...
To, že to Harry přijal, je pro mě šílené, i když si myslím, že něco podobného celou akcí sledoval :sad:
Brumbálovu amnézii může mít na svědomí Harry, ale možná by to bylo moc snadné? Spíš si lámu hlavu, co se s Harrym stalo? Občas má světlé chvilky, ale většinou se chová jako bastard, až mi připomíná Voldemorta. Taky mě napadlo, že možná se viteál nepodařilo zničit úplně, ale to by Voldy nemohl zemřít, ne? :-|
Každopádně díky za kapitolky a netrpělivě budu čekat na další :P .
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Patoložka 2014-07-20 19:30
Díky za tento komentář, i když je mi jasné, že tyto kapitoly vzbuzují velké emoce. :cry:
Podle mého názoru o to Harrymu opravdu šlo. Asi to neplánoval, ale Draco se mu hodil... A ano, rozhodně Severusovi může udělat i horší věci, ne nadarmo jsem před touto povídkou varovala jako před temnou.
Ale slibuju, že až si přetrpíme to, co pro nás autorka vymyslela, tak zjistíme, že své názory na všechno třeba přehodnotíme;-) ))) ;-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Lachim 2014-08-24 19:18
Merline, tohle už Harry fakt přehání! :eek: :cry: :-x
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Profesor 2014-09-14 20:55
Co se stalo Brumbálovi, že si nic nepamatuje? Harry?
Ten kluk je totiž opravdu děsivý. Jeho manipulace se Severusem, s Dracem a celým kouzelnickým světem je strašlivá.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # arkama 2014-09-25 14:52
Ja sa len cudujem, ze ten zatemneny Harry este stale vo svojom konani nachadza potesenie. Ved preboha, co mu moze este viac spravit?!? :cry: Zobral mu uz aj dostojnost. Idem radsej dalej citat a dakujem za ty dary zaneprazdnenost i, ze teraz mozem pokracovat
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
   

Statistiky

Návštěvníci
1607
Články
1295
Odkazy
34
Počet zobrazených článků
3312325
   

Toplist

TOPlist

   
   

Patolozka.drabbles.cz

patolozka.drabbles.cz